pátek 18. května 2018

Polibek hada - 8. kapitola 2/2


Rune na sobě ucítil upřený pohled kněze a tak se otočil, aby se na něj zamračil. Ve Starém zákoně Gideon nabídl bohům rouno jako znamení, aby mohli dokázat pravdivost jejich vůle.
Rune pokrčil rameny. Sice nebyl žádný křesťan, ale požádat o znamení mu přišlo jako zatraceně dobrý nápad. Otočil se k Khepri a jejím ošetřovatelkám zády a vytáhl z kapsy svých džínů kapesní nůž. Byl to robustní moderní švýcarský nůž. Přemýšlel, jestli vydrží těch zhruba čtyři tisíce pět set let, co je dělilo.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se kněze.
„Akil, můj pane.“
„Kdo je tvůj král, Akile?“
Kněz vypoulil oči. Očividně si nedokázal představit, že bůh něco takového neví, přesto ochotně odpověděl: „Džóser.“
Rune se uvolnil. O tomto Džóserovi toho věděl dost, kromě jiného, že jeho architekt Imhotep postavil jeden z největších a nejznámějších antických staveb v lidské historii. Ukázal knězi nůž a začal před ním otvírat jednu čepel za druhou, přičemž sledoval, jak se Akilovy oči úžasem rozšiřují.
„Toto je můj dárek pro tebe,“ řekl. „Nesmíš ho ukázat ani Khepri ani nikomu jinému. Nepiš o něm a o jeho existenci nesmí zůstat žádný záznam. Jako důkaz své oddanosti ho zahrabeš u vstupu do Džóserova chrámu v Sakkaře.“ Sakkara bylo obrovské Město mrtvých, které později sloužilo jako pohřební místo pro Ineb Hedj a později pro Memphis. „Možná, že to bude trvat příliš dlouho, než se vrátím, abych si ho vyzvedl, ale přijdu.“
Zase nůž zaklapl a podal ho muži.
Akil ho s uctivou bázní uchopil. „To udělám, můj pane. Tím si můžeš být jistý.“
No, pomyslel si Rune. To uvidíme.
Carlingin pohled se soustředil na zařízení kanceláře.
Seděla za svým psacím stolem. U stěny ležela svázaná prkna z původní skříně. Šikmo dopadající sluneční paprsky ukazovaly, že už bylo víc odpoledne, ale spíš večer. Zářivé zlato pronikalo skrz okno. Nejistě odvrátila pohled.
V pokoji ještě doznívaly emocionální zbytky agresivity a násilí. Napjatý jako zavřené zvíře rázoval Rune po kanceláři. Jeho tvář byla ztuhlá, v jeho očích zuřila bouře myšlenek. Jeho dlouhé, atletické kroky způsobovaly, že kancelář vypadala menší. Zvedl těžký svazek dřeva a podíval se pod něj. Poté si prohlédl podlahu podél skříní se složkami a prostor mezi psacím stolem a zdí.
Carling se zavrtěla, její hlas zněl trochu ochraptěle, když se zeptala: „Co to tam pro všechno na světě děláš?“
S plamenným pohledem se otočil a jedním dlouhým krokem se objevil u jejích nohou. „Jak ti je?“
„Dobře,“ řekla. Při tom všem, co se kolem ní dělo, to bylo docela hloupé prohlášení. „Vypadáš, jako bys něco ztratil.“
„Hledal jsem svůj kapesní nůž. Použil jsem ho v tomto pokoji, a teď ho nemůžu nikde najít.“ Hleděl na ni se zvláštním důrazem, který se skoro podobal tělesnému doteku. „Nevzpomínáš si, že bys ho někde viděla?“
Zamračila se na něj. „Samozřejmě, že si pamatuji. Viděla jsem, jak jsi s ním přeřízl provaz, kterým jsi svázal ta prkna. Proč se ptáš?“
„Měli jsme odpoledne bohaté na události,“ řekl.
„To není odpověď na mou otázku.“
„Nemám žádnou odpověď,“ vysvětlil jí, zatímco sevřel opěrky jejího křesla. „Sám bojuji s přemírou otázek. Vzpomínáš si na to, že jsi upadla do transu?“
„Správně,“ řekla nejistě. „Samozřejmě, upadla jsem do transu.“ Zmlkla a pohlédla na něj. Pomyslela na vzpomínku, do které se po upadnutí do transu ponořila. Znovu a znovu se vracela do doby, která patřila k nejbolestivějším a nejtraumatičtějším mezníkům jejího mládí. Bylo postaráno o to, aby zůstala nedotčená a panenská, šetřili ji a vzdělávali, aby ji poté ve strategicky výhodný okamžik nabídli nějaké důležité osobnosti jako dárek.
Poté na zem sestoupil obrovský, temný, strach nahánějící bůh a se zvědavostí hleděl na Ineb Hedju s jejími bílými zdmi a na lidi, kteří tam žili. Nakonec mu ale bylo celé město se svými věřícími knězi a jejich vírou lhostejné, stejně tak Khepri, kterou mu nabídli jako dárek, nevzbudila jeho zájem. Opustil město a ona byla za to potrestána.
Staletí, která od této události uběhla, by měla vzpomínku zamlžit. Ale ona si jasně vzpomínala na svištění biče, jak projel vzduchem, a které jí způsobilo nesnesitelné bolesti, až se její svět smrskl jen na tu hroznou bolest – a z křiku, na který se jí nedostávalo dechu.
A do tohoto světa plného bolesti vpadlo obrovské zlaté monstrum. Řvalo utrpením, jako by bylo samo bičováno, a přineslo s sebou smrt a osvobození.
Svět se zachvěl. Carling otevřela ústa a pokusila se něco říct.
„Proboha, ty se chvěješ,“ řekl Rune. „Mluv se mnou.“
„Snažím se,“ vyrazila ze sebe. Uchopila jeho silná, opálená zápěstí, protože to vypadalo, že Rune je jediná věc, co se nehoupe. Jejich pohledy se střetly. „T-ty jsi zase cestoval do minulosti.“
Obrátil dlaně nahoru a také ji chytil za zápěstí. „Ano. Můžeš mi říct, co jsi zažila? Byl tam ještě jiný wyr, tedy aspoň než jsem dorazil. Víš, kdo to byl?“
Druhým wyrem byl zrovna Tiago, který nikdy na události toho dne nepomyslel, protože celá záležitost byla pro něj nedůležitá. Nikdy se nedozvěděl, jaké následky měla jeho lhostejnost a jeho odjezd.
Zakroutila hlavou. Dlouhou dobu Tiaga nenáviděla, ale teď to myslela opravdově, když řekla: „To nehraje žádnou roli. Byl to jen zvědavý wyr, který se krátce rozhlédl a poté letěl dál. Samozřejmě, že knězi chtěli, aby zůstal, proto mu mě nabídli, ale on neměl zájem.“
Něco nevypočitatelného a ostrého proběhlo jeho lvíma očima. „Takže se nevrátil?“
„Ne,“ řekla. „Každopádně ne v době, kdy jsem žila ve městě.“
„Oukej.“ Rune se trochu uklidnil. „Přišlo ti… to, co se stalo… stejně tak reálné jako, když jsem se objevil poprvé?“
Znovu se její svět rozhoupal. Přikývla.
Jeho ruce ji sevřely na zápěstích silněji, když zašeptal: „Mě také. Carling, musím se podívat na tvá záda.“
Vytřeštila na něj oči. „Proč?“
Těžkým odpoledním vzduchem proběhla silná emoce, na jeho dokonalých rysech se objevilo napětí. „Musím se podívat na tvé jizvy. Je to důležité.“
S nejistým pokrčením ramen se předklonila a sklonila hlavu. Přidržela si kaftan na prsou a dovolila, aby bavlněnou látku na jejím krku nadzvedl. Lehkým dotekem jí odhrnul vlasy na bok. Choval se k ní tak opatrně, jako by byla ze tkaného skla a klečel před ní tak blízko, že kdyby se nahnula jen pár centimetrů dopředu, mohla by si položit tvář na jeho rameno. Zatímco jí stahoval kaftan přes záda, pohladil ji na krku.
Cítila, jak prudce vydechl. Jeho prsty se na její nahé kůži začaly třást. Zvedla hlavu a zírala na jeho elegantní profil. Byla u něj dost blízko, aby viděla, jak se mu prohloubily linie kolem jeho očí, a cítila pohyb jeho hrdla, jak ztěžka polkl.
„Co se děje?“ zeptala se.
Carling otočila hlavu, aby se mohla podívat přes rameno na svá záda, ale viděla jen konce dlouhých, bílých, zakřivených jizev. Jako dva hadi, kteří se kroutili kolem hole. Už tisíce let žila s těmito jizvami. Znala je dobře. Nikdy nezapomene na noc, kdy jí je způsobili, ani na to, jak se Rune objevil v místnosti, aby zabránil třetí ráně…
Napjala se. Ne. To se nestalo před tisíci lety. To se stalo teprve před pár minutami. Co se stalo před vpádem Runeho? Co se jí tenkrát před čtyři a půl tisíci lety opravdu přihodilo?
„Než jsi přišel, stalo se něco jiného,“ zašeptala. „Ale už si nevzpomínám. Nevím, co se původně stalo.“
Než Rune vpadl do pokoje, tyčil se nad ní rozhněvaný kněz. Držel bič a udeřil by ji znovu, kdyby ho Rune jediným brutálním úderem nezabil.
Runeho oči potemněly. Hlubokým hlasem pronesl: „Já jen vím, že když ses šla před pár týdny na cestě do Adriyelu vykoupat a vyšla jsi z vody, tak jsi neměla na zádech pouze dvě jizvy. Celé tvé tělo bylo poseté jizvami.“
Na to si vzpomínala dobře. Právě vycházela z vody na břeh, kde na ni čekala Niniane s Rune. V Runeových očích se blýskal oheň jako diamanty. A celou dobu na ni zíral. Jeho krásný obličej měl na sobě strnulou masku a každý sval v jeho těle se rýsoval jako reliéf, jako by byl vytesán klasicky tesařem.
„Ty mě měníš?“ zeptala se.
„To, co spolu děláme, musí zřejmě něco měnit. Ale přísahám ti, při všech bozích, Carling: Takhle tvá záda předtím nevypadala.“
Hleděla na něj se zděšením v očích.
Když ho přirovnala k sciroccu, nevěděla, jak moc měla pravdu. Scirocco byl druh orkánu, který přicházel ze Sahary. V Egyptě se tomuto horkému pouštnímu větru říkalo Chamsin a mohl dosáhnout rychlosti až 135 km v hodině. Vzpomínala si na noční kvílení větru, byl to šílený, nelidský zvuk. Vítr doslova měnil tvář krajiny.
Nejdřív si myslela, že ztratí svůj život. Poté dostala strach, že ztratí všechno ostatní. Svou magickou energii, své duševní zdraví. Svou důstojnost.
Netušila, že může ztratit ještě mnohem víc, že by se z jejího těla mohly uvolnit celé části její minulosti jako maso z kostí. Ta změna byla mnohem většího rozsahu než všechno, co doteď zažila a ona sama žádný rozdíl necítila.
Nevěděla, že je v nebezpečí, že ztratí samu sebe.

13 komentářů:

  1. Děkuji za další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další skvělou kapitolu a překlad 💚💚💚

    OdpovědětVymazat
  3. Fakt menia minulosť :-( Ale prečo a ako ??? Som zvedavá na vysvetlenie. Dakujem za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  5. Hmm, Rune vsetko meni, som zvedava, ze ako to bude mat nasledky....a ako to, ze si ju Tiago nepamatoval, teda aspon si nespominam ziadnu konfrontaciu, ci asoon komentar k minulosti v predcgadzajucom dieli..

    Dakujem 😊

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekci !!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat