pátek 11. května 2018

Polibek hada - 7. kapitola 2/2


Během jejich rozhovoru nastalo ráno. Vzduch ztěžknul, zatímco slunce stoupalo po obloze. Carling si vyžádala svou ruku zpátky a postavila se do otevřených dveří. Očekávala, že se oteplí. Dovnitř zavál čerstvý vítr od moře a přinesl s sebou pach slabé vody a taky pach změny. Něco nedokončeného, nevyřešeného. Pomyšlení zemřít tváří v tvář tolika tajemstvím bylo rozčilující. Mohlo by být rozčilení dostatečná motivace k tomu zůstat naživu? Nebo možná zvědavost? Povzdechla si, přejela si rukou přes obličej a přála si, aby si mohla dopřát blahodárný vliv spánku.

Rune k ní zezadu přistoupil. Jeho tělesné teplo cítila na celém těle, jako zpěv sirény sestávající z horka a síly. „Rhoswen u tebe nezůstala,“ řekl.
Otočila hlavu na stranu. „Měla by to udělat?“
„Myslíme si, že by bylo lepší, kdyby jeden z nás byl vždy u tebe, kdybys dostala záchvat.“
Proto jí Rhoswen tak zarputile odmlouvala. Vystrčila bradu.
„Poslala jsem ji do postele. Spolu s Rasputinem se dnes večer vrátí do San Franciska.“ Otočila se a propíchla ho naštvaným pohledem. „Tebe taky můžu poslat pryč.“
Zavřel oči, aby skryl plamennou divokost ve svých očích, která se v nich náhle probudila. „To si myslíš.“ Jeho hlas poklesl do hlubokého rachocení v jeho hrudi jako varovné dunění hluboko pod zemí těsně před tím, než dojde k zemětřesení.
„Už nikdy nerozhoduj o mě nebo za mě bez mého vědomí,“ řekla skrz zatnuté zuby. „Já nejsem senilní. Netrpím demencí. Nebudu to trpět, rozuměl jsi mi?“
Zvedl pohled a hleděl do její napjaté tváře a vztek, který se mu zobrazil v obličeji, se rozplynul. „Je mi to líto, Carling. Tak to nebylo myšleno. Jen jsme nechtěli, abys upadla do transu o samotě, obzvlášť když by situace mohla být nebezpečná a ty by ses nemohla bránit. A v tom okamžiku jsme to s tebou nemohli probrat.“
Když Carling sledovala jeho tvář, neviděla tam nic jiného než vážnost jeho úmyslů. Trochu se uvolnila, krátce přikývla a znovu se otočila ke dveřím. Pevně se objala pažemi.
Pohnul se. I když nevěděla, co má v úmyslu, postoupila o krok kupředu. Nesnesla by, kdyby se jí teď dotkl jedním ze svých srdečných gest. Jednou se jí dotkne příliš, pomyslela si, a pak se rozletí na tisíc kousků jako nějaký kousek porcelánu. „Ještě toho máš hodně k přečtení,“ řekla úsečně. „A já musím uklidit ten nepořádek.“
Spěšně se vydala sluncem zalitou cestičkou k domečku. Tam se ve dveřích zastavila a prohlížela si výsledek své noční práce. Ve vzduchu byl cítit popel a ozvěna temné magie, ale o to se postará slunce a vítr. Na jejím pracovním stole ležely bylinky, prázdné poháry, její tyglík s mořskou solí a krb byl plný vlhkého popele. Kruh z mořské soli, který vyznačila, byl na podlaze ještě znatelný. Jen jeho dřívější sněhobílá barva se ušpinila.
Měla by začít s tou solí, jinak se roznese po celém domě. Došla ke skříni a vytáhla smeták, když se otevřené dveře naplnily Runeho žhavou aurou. Se zaťatými zuby sevřela násadu koštěte silněji. Špatné slovo nebo špatný pohyb z jeho strany, a ona ho přetáhne smetákem, to si přísahala při všech bozích.
„Byla jsi pilná,“ řekl jemně. „Vadilo by ti, kdybych pokračoval v čtení tady?“
Bojovala boj sama se sebou, ale pak řekla: „Ne, pokud mě nebudeš vyrušovat.“
„Slibuji, že budu hodný,“ řekl přátelsky.
Jeho hlas ji něžně pohladil po kůži. Snažila se tomu pocitu bránit a sekla po něm: „Buď zticha.“
Začal se smát, tichý, chraplavý chechtot, který vyplnil všechny chladné, tmavé rohy místnosti teplem a zněl tak, jako by patřil mezi hedvábná prostěradla. Vrhla na něj zuřivý pohled a pak se pustila do zametání.
Svůj slib dodržel. Kdyby to neudělal, nejspíš by ho opravdu praštila. Přitáhl si jedno křeslo do cesty rannímu sluníčku, které svítilo otevřenými dveřmi. Poté si udělal pohodlí a otevřel její deník. Jeho rozcuchané vlasy byly obklopeny aurou ze zářícího zlata a jeho úzký, elegantní obličej znehybněl soustředěním.
Její srdce ten pohled lačně nasávalo do sebe. Poté se přinutila odvrátit a vrhla se do práce. Zatím uklízela a Rune četl, do domu a do její mysli se vplížil křehký pocit klidu. Když už byl pokoj čistý a všechny pomůcky na svém místě, položila do prázdného krbu pár větviček uschlé bílé šalvěje. Šalvěj zapudí poslední resty temnoty, která ještě na kamenech mohla ulpívat.
Když ráno ustoupilo dopoledni, koutkem oka zachytila krátké zablýsknutí. To byl první zrádný příznak nárůstu její magické energie, a věděla, že brzy upadne znovu do transu. Odmítala si připustit pocity, díky kterým se jí stáhly útroby, a vyschlo v ústech. Nechtěla se cítit jako vězeň a nechat se řídit svým strachem. Runeho přítomnost jí nabízela možnost zjistit víc, než se jí samotné podařilo za posledních dvě stě let.
Nejlépe bude, když se mezitím něčím zabaví. Vydala se do své kanceláře a podívala na prázdnou skříň, ve které ukládala knihy o černé magii.
Zatímco si ji prohlížela, kousala se do rtu. Byl to solidní kus nábytku z jalovcového dřeva. Vlastnoručně do jejího dřeva vyryla ochranná kouzla. Celá práce jí trvala několik dnů a bylo jí proti mysli, skříň zničit. Ale knížky v ní ležely příliš dlouho. Úplně cítila zlo, které proniklo do dřeva.
Neochotně došla k jedinému logickému závěru. Mohla by se pokusit skříň vyčistit, ale to by stálo příliš mnoho času a ani poté by tam nemohla přechovávat žádné citlivé předměty. Aby se opravdu přesvědčila, že je všechna temná energie zničena, zbývala pouze jedna možnost: musí zničit i samotnou skříň.
Carling si zhluboka povzdechla a z bedny na nářadí si přinesla kladivo a šroubovák. Poté se pustila do demontáže skříně.
Krátce po prvním úderu kladiva se objevil Rune. Byla tak citlivá na jeho energii, že se ani nemusela podívat, aby věděla, že vstoupil do místnosti.
„Tak z toho byl ten nepořádek vedle,“ řekl. „Rozhodla ses, že se těch zlobivých knížek zbavíš.“
„Už byl nejvyšší čas.“
Vrhl na ni zamyšlený pohled, ale zdržel se komentáře. Místo toho řekl: „Chápu to tak, že je skříň kontaminovaná.“
„Ano. Raději jdu na jistotu a spálím ji.“ Nasadila špičku šroubováku na spoj jedné desky, bouchla do něj kladivem a začala páčit desky od sebe.
Rune přistoupil ke Carling a postavil se za ni. Příliš blízko. Příliš těsně. „Můžu ti pomoct?“ zeptal se.
Jak typicky mužské. Stačilo vzít do ruky pár nářadí a začít do něčeho mlátit a okamžitě u toho museli být. Hřbetem dlaně si odhrnula vlasy z obličeje a zamračila se na něj. „Jsem docela schopná ji rozbít sama.“
„Samozřejmě, že jsi,“ odpověděl s úsměvem. „O tom jsem ani nemluvil. Ptal jsem se, jestli můžu pomoct.“
Zlostně cukla rameny a o krok odstoupila. Rune si chvíli skříň prohlížel, poté ji uchopil po obou stranách. „Holýma rukama bych ji také dokázala roztrhnout, kdybych chtěla, chlape. Ale nechtěla jsem si nadělat rýhy do zdí.“
„Důvěřuj mi,“ řekl Rune.
„Dobře.“ Pozvedla ruce a zase je nechala klesnout. Křehký klid, kterého dosáhla, byl ten tam. Chtěla zpátky svůj smeták. Možná, že ho opravdu přetáhne. „Jestli mi uděláš škrábanec na zdi, pak mi kancelář vlastnoručně vymaluješ.“
Přes rameno na ni vrhl pobavený pohled. „Ty ale máš náladu.“ Svaly na jeho širokých, silných zádech se napjaly, když s kontrolovanou silou zabral. Skříň se ve všech spojích rozpadla. Aniž by na jejích zdech způsobil sebemenší škrábanec, provedl Rune se skříní krátký proces. Poté se sklonil, aby nabral do náruče všechny části. „Máš nějaký provaz?“
Došla k otevřené bedně na nářadí a vrátila tam kladivo se šroubovákem. Našla klubko provazu a tvrdě ho po něm mrskla.
Klubko letělo vzduchem takovou rychlostí, že by ho člověk nedokázal okem zachytit. Ale Rune jen natáhl ruku a nenuceně ho chytil. Samozřejmě.
Šikovně prkna svázal, vytáhl kapesní nůž, odřízl konec provazu a zase nůž zastrčil. Aniž by vzhlédl, hodil klubko zpátky. Tvrdě.
Carling o krok ustoupila, ale chytila ho. Naštvaně zírala na klubko a mrštila s ním do nářaďovny. Najednou stál Rune přímo před ní. Příliš blízko. Samozřejmě. Věčně byl příliš blízko, a teď se přiblížil ještě blíž, až se jejich těla dotkla.
Hleděla na něj se stáhnutým obočím. „Nacházíš se v mém osobním prostoru.“
„To vím.“ Sklonil svůj pobavený, smyslný obličej k jejímu. Tak tiše, až to znělo jako hrdelní předení, se zeptal: „Nechtěla bys mi třeba prozradit, jak bych mohl tvou náladu vylepšit? Bylo by mi potěšením splnit ti téměř jakékoliv přání.“
Zírala na něj, oči se jí rozšířily. Mezi nimi vzplála touha, její stejně jako jeho. Zašimralo ji v podbřišku a ztěžkly jí nohy tak, že by si nejraději lehla. Její fantazie jí přehrávala žhavé scény, jak leží na ní, jak se jeho nahé, svalnaté tělo vzpíná a jak se mu na tváři objevuje výraz vášně a vzrušení.
Její tělo trvalo na tom, aby nabrala dech. Vzdala boj o sebeovládání a nadechla se. Všechny její smysly se zachvěly pod náporem jeho živoucí aury. Pocity, které vyvolal lehký dotek jeho pevné hrudi na jejích bradavkách, spaly tak dlouho, že by bylo lepší, kdyby byly navždy mrtvé a pohřbené.
Bylo to nebezpečné šílenství, protože ji nutilo k tomu, něco cítit. Mezitím už to přesáhlo hranici lákavého dobrodružství a mílovými kroky se to blížilo k posedlosti. Nevěděla, co si s tím počít, jak s jeho pocity, tak s těmi svými. Ono bylo i tak dost těžké vypořádat se s obyčejným strachem a nadějí.
Carling odtrhla od jeho přitažlivého obličeje pohled. Bezděčně po něm natáhla ruce a zaťala je do jeho černého trička. „Už jsi to dočetl?“
Jeho smyslné vzrušení ochladlo.
„Ano, krátce předtím, než jsem přišel.“
Soustředila pohled na své pěsti, které spočívaly na jeho tvrdém hrudníku. „A?“
Položil jí obě ruce na ramena. „A – já nevím. Tvá práce je brilantní, ale to víš. Něco mi tam vadí, ale ještě jsem nepřišel na to, co přesně. Je to, jako kdybych to slovo nemohl vyslovit, i když ho mám na jazyku. Však to znáš, to slovo je tam, používám ho často, ale prostě si na něj nemůžu vzpomenout.“
„Snaž se víc.“
Jeho prsty jí sevřely ramena pevněji. „Co se děje?“
Pokusila se o úsměv. Byl trochu pokřivený a falešný. „Můj rozum posílá pozdravy z Las Vegas.“
Zhluboka se nadechl a přitáhl si ji do náruče. „To je dobré,“ řekl. Runeho hlas zněl pevně jako skála, stejně jako předtím jeho pohled. Položil jí na hlavu tvář. „Věděli jsme, že se to stane. Zvládneme to společně, a možná, že na něco konečně přijdeme.“
Carling ze sebe násilím vyrazila: „To se snažím taky pořád říkat.“
Ten zatracený chlap ji hladil po vlasech, a pak tu bylo ještě víc pocitů, zrádné pocity a oslabující myšlenky.
Co by se už stalo, kdyby trochu uvolnila svou napjatou páteř, jen maličko? Zkusila to, a už se o něj opírala. Rune si její hlavu přitiskl do ramenní jamky. S bolestí si uvědomila, jak tam její hlava perfektně pasuje. Jeho silným, velkým tělem cirkulovala síla jako nevyčerpatelný zdroj magické energie, která ji obklopovala teplem. Její paže nějak našly cestu kolem jeho pasu, a tak se navzájem pevně objímali.
Znovu měla Carling pocit, že ji pálí oči. Naplnily se horkou tekutinou a okraj přetekl. Už to bylo tak dávno, kdy naposledy plakala, že potřebovala pár sekund, než to mokro identifikovala.
To jí udělal on. Otevřel dveře v jejím nitru, která už neměla být nikdy otevřena. Jako scirocco prolétl krajinou v jejím srdci a duši, že se pohnul dokonce i pouštní písek. Konfrontoval ji s emocemi, o kterých si myslela, že už je nikdy nepocítí. Údiv a touhu, naději a strach.
Kromě toho ji naučil nový pocit. Něco tak mladého, něžného a křehkého, že se musela obávat, aby se na tom nerozbila. Bojuj o svůj život, řekl, ale to bylo tak těžké, protože jestli to vzala vážně, současně s bojem dostala i strach. Před jeho příchodem věřila, že by ztratila jen svůj život. Sama se od něj distancovala a tak mohla svůj blížící se konec pozorovat jako nezúčastněný divák. Teď měla pocit, že ztrácí něco stejně tak cenného: pochopení toho, čím byla.
„Někdy si myslím, že tě nenávidím,“ zašeptala.
Otíral si tvář o její vlasy. „A proč, miláčku?“
Otevřela rty. Neříkal jí tak kdysi, tenkrát před dlouhou dobou – nebo jí to jen tak připadalo? Tenkrát ovšem nevěděla, co to slovo znamená, nechápala, co jí říká. Považovala ho za cizího, překrásného boha, který jí nazýval svatým jménem…¨
Když Rune ucítil, jak jeho tričko vlhne, přitiskl ji k sobě a pomalu ji houpal sem a tam. V jejích vlasech cítil stopu pryskyřice a čistou, čerstvou vůni levandule. Pod tím byla její vlastní ženská vůně, a byla tak dokonalá, že se při pomyšlení, že by měla zemřít, roztřásl rozhořčením.
Stát. Se zasyčením vydechl. To bylo ono, to slovo, které měl na jazyku. Ale nebylo to slovo, ale nápad. Žádný závěr, nýbrž předpoklad.
Zabořil jí obličej do prohlubně pod krkem a silou ji k sobě přitiskl. Chtěla se pohnout, aby vyjádřila nějaký protest nebo otázku. Zamumlal: „Počkej, dej mi minutku.“
Objal ji svou magickou energií, otevřel své wyr-smysly doširoka a znovu se nadechl Carlinginy vůně.
Wyrové, obzvlášť ti starší, kteří disponovali silnou magickou energií, dokázali vycítit nemoc tak jako zvířata. Dokázali vycítit, jestli je jídlo zkažené – takže bylo opravdu těžké je otrávit. Uměli vycítit, pokud se zranění zanítilo.
Carlingin výzkum šel po cestě moderní medicíny. Přísně se držela výzkumu Luise Pasteura a Émile Rouxe a zaznamenala korespondenci, kterou si s oběma lékaři v letech 1880 vyměňovala. Přitom kladla detailní otázky týkající se vývoje vakcíny proti zvířecí vzteklině. Oba vědci zase s obrovskou fascinací studovali vampirismus.
Vampirismus vykazoval všechny znaky viru přenášeného krví a jinými tělesnými tekutinami a při přímé výměně krve měla úroveň nákazy 98,9%. Vzduchem se přenášet nedala, a nezraněná pokožka fungovala jako přirozená bariéra. Přesvědčení, že vampirismus je infekční nemoc byla v moderním myšlení tak hluboce zakořeněná, že ji nikdo nezpochybňoval. Dnes, v jednadvacátém století, skoro všechny lékařské a vědecké výzkumy trvaly na tomto předpokladu.
Ale všechny jeho instinkty říkaly Runemu, že Carlingina energie je stabilní. Nebyla cítit nemocí. Pomyslel na ženu, kterou potkal před budovou emigračního úřadu Nočních bytostí. Nemoc této ženy byla očividná. Její pach ulpíval na její kůži i pod nánosem voňavky.
Carling ale voněla sexy a žensky, svou vzrušující magickou energií a jemným kovovým odstínem, který byl příznačný pro všechny upíry.
Pro Runeho smysly ale byla cítit jako úplně zdravá.
„Mám to. Už vím, co mi vadilo,“ řekl. Narovnal se a odstrčil ji kousek od sebe, zatímco mluvil. Její paže se jí smekly podél těla. „Co by se stalo, kdyby všechno, o co ses pokoušela, nefungovalo, protože vampirismus není nemoc?“
S grimasou pohlédl na tu nezapomenutelnou, překrásnou tvář, která se pro něj stala drogou. Carlingin obličej byl bez výrazu, její mandlové oči se upíraly na něco, co viděla jen ona.
Žaludek se mu stáhl. Zavedl ji k její židli a pomohl jí posadit se. Pasivně jako panenka ho následovala.
Kanceláří proběhlo lehké zavlnění. Poté se scéna změnila. Rune se uvolnil a nechal se vtáhnout.
A hurá do Las Vegas, bejby.

13 komentářů: