úterý 20. března 2018

Přeběhlík - 20. kapitola



Máme tady vyústění Tessina setkání s bývalým otčímem. Kdo si myslíte, že je v černém autě?
Podle odpovědí se rozmyslím, jestli přidám další kapitolku za týden nebo za 14 dní, tak si dobře rozmyslete, jak brzy chcete další kapitolku 😈😈😈 (ďábelský Katuššin smích...).
Vaše Katuš


„Tesso?“
Skokem jsem se vrátila do přítomnosti a náhle jsem si uvědomila, že svírám varnou konvici smrtícím stiskem. Devon stál ve dveřích se starostí ve tváři.
„Promiň,“ zaskřehotala jsem. „Ztratila jsem se v myšlenkách.“
„To mi došlo.“ Pomalu se ke mně přibližoval, jakoby se bál, že se mohu rozbít. Pustila jsem kohoutek a naplnila konvici vodou, než jsem ji zapnula. Devon nic neříkal a sledoval mě, zatímco jsme čekali, až se voda uvaří. Nasypala jsem do tří napůl umytých hrnků trochu instantní kávy a zalila ji vodou. Párkrát jsem je zamíchala neumytou lžící, než jsme zamířili do obýváku. Carl už seděl na pohovce. Vypadal ve větší pohotovosti než kdykoliv před tím.  Položila jsem před něj kávu. „Extra silná,“ řekla jsem. „Přesně jak máš rád.“
Vzal kávu do rukou a napil se. Vyprskl ji a rozkašlal se. „Do prdele, ta je horká!“
To byl jazyk, který jsem znala. Žádné prosím ani děkuji, jenom kritika. Usadila jsem se na opěrce a čekala na kofeinové nakopnutí. Devon se usadil do křesla naproti mně. Podle stavu obýváku bych řekla, že tady nikdo několik měsíců neuklízel. Přemýšlela jsem, jestli tady vůbec někdo kromě Carla vkročil. Pivní lahve, špinavé oblečení, použité kapesníky, prázdné plechovky od masa a fazolí pokrývaly zem spolu se slušnou vrstvou prachu.
„Hodně ses změnila,“ řekl nakonec Carl.
„Lidé se mění,“ odpověděla jsem mrazivě. Alespoň většina lidí, pomyslela jsem si. Carlův život se neměnil – až na to, že měl více vlasů na ramenou než na hlavě.
„To nejspíš ano,“ řekl. Na moment se zdál být myšlenkami pryč. „Někdy je však třeba malé popostrčení.“ Podivný úsměv se mu mihl ve tváři, ale pak začal z jiného soudku. „Co chcete? Nemám žádné peníze.“
Musela jsem zastavit, abych si neodfrkla. Jako bych se ho, pro všechno na světě, na peníze vůbec kdy ptala! „Hledám svou matku. Myslela jsem si, že bys mi ji mohl pomoci najít nebo alespoň budeš mít nějaké vodítko, kde ji najít.“
„Ta čubka mě opustila pár týdnů po tom, co tě odvedli.“
Devonovy se při té urážce rozšířily oči, ale já už od Carla slyšela mnohem horší.
„Našla si někoho nového?“
Carl pokrčil rameny. „Nemyslím si to. Nejspíš o mě prostě ztratila zájem.“
„Viděl jsi ji od té doby? Nebo ti řekla, kam míří?“ Viděla jsem, jak Devonovy oči cestovaly po místnosti, a tváře mi zahořely ponížením.
„Ne, nic neřekla. Byla ráda, že může odejít.“
„Musíš něco vědět,“ prosila jsem.
Carl se zvedl na nohy a zpoza zad něco vytáhl. Náhle na nás mířil Glock pistolí.
Napjala jsem se. „Co to děláš?“
Carl mou otázku ignoroval. Udělal pár kroků zpátky, načež zagestikuloval zbraní na Devona. K hlavni byl připojen tlumič. „Ty. Sedni si vedle ní. Chci, abyste seděli u sebe.“
„Uklidněte se,“ řekl Devon. „Nechceme nikomu ublížit.“
„Drž hubu!“ vyštěkl Carl, z pusy mu vyletěla slina. „Jdi k ní, nebo ti hlavou proženu kulku.“ Devon vstal z křesla a pomalu se ke mně blížil. Ani na sekundu jsem ze zbraně v Carlově ruce nespustila oči. Zajímalo mě, jestli ví, že tlumič neztlumí zcela tu ránu. Zvuk výstřelu bude sice ztišený, ale sousedi by jej stejně mohli zaslechnout. Ne že by se někdo okolo o to zajímal.
„Co jsi nahoře dělal?“ zeptala jsem se.
„Před pár dny se na mém prahu ukázal chlap. Sliboval mi peníze a další věci, pokud mu zavolám, když tě uvidím. Myslel jsem si, že si dělá legraci, ale dal mi pětistovku za nic a slíbil, že mi dá další, až to přijde. Samozřejmě jsem byla přesvědčený, že to bylo všechno, co bych mohl dostat. Nemyslel jsem si, že bys byla tak hloupá, aby ses tady ukázala.“ Zachichotal se, v očích mu zářila radost.
„Cos to udělal?“ Zašeptala jsem. Ruce se mi začaly třást, takže jsem je sevřela do pěstí.
„Vždycky jsem věděl, že se mi přihodí něco dobrého. Nikdy jsem si nemyslel, že to přijde díky tobě, ale jsem rád, že jsi mě překvapila.“ Ušklíbl se a já si v tu chvíli nepřála nic jiného, než k němu jít a jednu mu vrazit. Pořád mi ale neřekl, kdo ho informoval o naší možné návštěvě. A pak tu byl ten problém se zbraní.
Devonovy prsty přejely po mé ruce. Propletli jsme si malíčky. „Kdo to byl? Kdo byl tady?“ Přinutila jsem svůj hlas, aby zněl tvrdě a nebojácně, navzdory strachu, který mi kroutil žaludek. Hledala nás snad FEA? Nebo to byl někdo z Abelovy armády?
„Nevím,“ řekl a pohlédl z okna. Následovala jsem jeho pohled. „Ale ten chlap by tady měl být brzo. Zavolal jsem mu, když jste sem vešli a on říkal, že je poblíž.“
Zvedla jsem se, každá buňka mého těla mě nutila něco udělat, nutila mě utéct. Carl nás nezastřelí. Nedostal by svou odměnu, kdyby nás zabil. Carl znova pohlédl k oknu a v té chvíli Devon prudce vstal, vyhákl se z našeho držení a vyrazil k němu. Carl byl pomalý, ale zvedl zbraň dřív, než měl Devon šanci se k němu dostat. Pokojem projel zvuk výstřelu a Devon se otočil a klopýtal nazpátek. Zasáhla ho kulka.
„Ne!“ Vykřikla jsem a běžela k nim. Devon spadl na Carla a z pistole vyšla druhá střela. Týl Carlovy hlavy tvrdě narazil do zdi a on se zhroutil na podlahu. Devon ležel hned vedle něj.  Na moment jsem si nebyla jistá, koho ta druhá kulka zasáhla, ale pak jsem si všimla dírky ve stropě. Carlova hruď se zvedala a klesala – byl v bezvědomí.
Klekla jsem si k Devonovi a snažila se utlumit tu ohromující paniku, která mi projížděla tělem. Přetočila jsem Devona na záda. Z rány na rameni mu vytékala krev. Nebyl tam druhý zásah. Devonova víčka se zatřepotala a věnoval mi roztřesený úsměv. Z tváře mu mizela barva, ale naštěstí zůstal při vědomí. „Proč jsi to udělal?“ zašeptala jsem, když jsem mu pomáhala na nohy. I když byl zraněný, nemohli jsme si dovolit zůstat tady. Ať už Carl volal komukoliv, bude tu každou chvíli.
„Vzpomínáš si? Jsem přece neprůstřelný.“ Humor náhle zmizel a tvář se mu zkřivila bolestí, když jsem si dala jeho paži kolem krku. Ztěžka se o mě opíral, když jsem ho vedla ven z obýváku. „Tak mi to nepřipadá,“ zamumlala jsem. Ačkoliv jsem věděla, že bych měla být vděčná. Devon nám získal čas a dostal nás ven z beznadějné situace, ale stejně jsem nedokázala zapomenout na tu paniku, která se ve mně rozlila, když ho Carl postřelil.
Otevřela jsem dveře a vykoukla ven. Ulice byla pořád prázdná. Spěchala jsem k našemu autu a táhla s sebou Devona. Řekla bych, že se snažil jít sám, ale nohy se mu příliš třásly. Zatlačila jsem ho na sedadlo spolujezdce a on mi věnoval vděčný úsměv. Kapky potu se mu perlily na spodním rtu. Obešla jsem auto a vklouzla za volant. Jedna moje část chtěla okamžitě odjet, ta druhá chtěla zjistit, kdo po nás jde. Pokud by to byla Abelova armáda, bylo by dobré znát tváře, které mám hledat. Znovu jsem přemýšlela nad tím, že bych se nechala chytit. Kdybych se stala jejich vězněm, alespoň by mě zavedli k Holly. Ale co by bylo s Devonem?
Oči měl zavřené bolestí. Ne, musela jsem se držet plánu. Udržet Devona v bezpečí a pokusit se najít mou matku. Strčila jsem klíč do zapalování a nastartovala auto. Zkontrolovala jsem ulici. O čtyři domy zpátky byla prázdná příjezdová cesta ve stínu. To vypadalo jako dobré místo na kryt před nevítanými pohledy. Couvala jsem a mířila pomalu k tomu místu. Zajela jsem na příjezdovou cestu. Díky tomu budu moci rychle ujet, kdyby bylo třeba.
„Myslím si, že mi budeš muset odstranit tu kulku,“ ozval se Devon skrz zaťaté zuby. Vyskočila jsem při zvuku jeho hlasu. Ani se neptal, proč jsem couvala, ale nejspíš měl větší starosti.
„Cože?“ nechápala jsem. „Vždyť tvé tělo se samo vyléčí.“
„Ano, samo se vyléčí, ale to je právě ten problém. Uzavře ránu a obalí kulku. A pak, až si později uvědomí, jak špatný je pro mě tento materiál, ji pomalu vystrčí ven a znovu se zahojí.“
Zírala jsem na ránu, která se už začala zavírat. Kulka byla rozhodně stále uvnitř.
„Jsi si jistý?“ zeptala jsem se.
„Jo, jsem si jistý. Bude lepší, když kulku vytáhneme hned, aby se rána taky mohla hned zacelit.“
Nikdy jsem nevyndavala kulku. Četla jsem o tom, viděla to na videu, ale to bylo tak všechno. Nevěnovala jsem příliš pozornosti tomu, když mi Devon vyřezával z ruky to sledovací zařízení, a to přitom bylo těsně pod povrchem. Ta střela byla mnohem hlouběji. Nemohla jsem přestat zírat na Carlův dům, ale zatím ještě nevyšel ven, aby nás hledal. Nejspíš se udeřil do lebky velice tvrdě. Přestože to celé tak zamotal, doufala jsem, že jsme ho moc těžce nezranili. Očima jsem přejela konec ulice.
„Kdysi se mi podařilo vrazit si do kolena pořádnou třísku,“ pokračoval Devon. „Ve zkratce bych řekl, že to nebyla zrovna příjemná zkušenost, když se mé tělo zbavovalo té třísky tak, že mi rozřízlo kůži. Bolelo to jako čert.“
„To není od tvého těla zrovna moc chytré,“ řekla jsem a otočila se k němu. „Mělo by se snažit, aby tě to nebolelo.“
Devon se roztřeseně zasmál. „Souhlasím.“
„Dobře,“ začala jsem pomalu. „Budu potřebovat nůž nebo něco dostatečně ostrého.“
Devon kývl směrem ke svému batohu. „Vezmi si můj kapesní nůž.“ Otevřela jsem batoh a prohrabávala se množstvím věcí, dokud prsty nenašly studenou ocel. Vyndala jsem nůž a vysunula čepel. Vzala jsem si zapalovač a přejížděla jeho plamenem po ostří, dokud jsem si nebyla jistá, že je sterilizováno. Devon si strčil kus starého trika do úst.
„Tohle bude bolet jako čert,“ varovala jsem. „Ale pamatuj si, že to bude v pořádku.“ Devonovy oči mě nutily zrychlit. Zrakem jsem se znova zastavila na domě a konci ulice. Pořád nic. Nutila jsem své ruce do klidu. S hlubokým nádechem jsem přitlačila hrot nože do již skoro uzavřené rány. Devon zasténal, pot se mu zatřpytil na kůži.
„Nejspíš dává smysl, že tvé tělo nejprve uzavře tu ránu,“ řekla jsem ve snaze odvrátit svou i Devonovu pozornost od toho, co se tady dělo. Nemyslela jsem si, že to dělám dobře. „Zastaví venkovní krvácení, protože ztráta krve je problém pro každého.“ Ostří narazilo na něco tvrdého. Změnila jsem úhel nože, abych zaklínila hrotem kulku. Krev vystříkla a tekla Devonovi po rameni a paži. Se zasténáním se Devon začal třást. Oči se mu protočily a ztratil vědomí. Vlastně se mi díky tomu ulevilo. Alespoň bude ušetřen nejhorší bolesti. Kůže okolo nože se pořád uzavírala, čímž mi znemožňovala pohled na kulku, a ani vytékající krev mi to nezjednodušovala. Jakmile jsem si byla jistá, že jsem nožem pod kulkou, začala jsem nůž vytahovat, až jsem ji spatřila a vytáhla ji ven. Přistála Devonovi na riflích, kde zanechala krvavou stopu. Sledovala jsem, jak se rána zavírá, a byla jsem neuvěřitelně vděčná za jeho Variaci. Vytáhla jsem ze svého batohu malý ručník a namočila ho troškou vody ze své lahve. Opatrně jsem Devonovi utřela čelo.
Náhle jsem pocítila podivný strach, když jsem na ulici byla vlastně sama. Byla jsem hloupá, že jsem tady zůstala a vyhlížela naše pronásledovatele. Nastartovala jsem vůz a zrovna chtěla vyjet, když do ulice vjelo černé auto. Bylo příliš moderní, aby patřilo někomu odtud. Projela mnou panika. „Do prdele,“ zašeptala jsem. Zmáčkla jsem spojku a otočila volantem. Zápěstí mi křičela bolestí, jak jsem se snažila o kontrolu nad autem. Pneumatiky zaskřípaly, když jsem vystřelila ulicí pryč. Zkontrolovala jsem zpětné zrcátko. Černé auto se k nám rychle přibližovalo.

10 komentářů:

  1. ach bože já Devona prostě zbožňuji :) a teď i lituji díky té střele

    a kdo je v černé limuzíně ?
    nooo, to je fakt loterie,
    buď za A) FEA v čele s Majorem
    nebo za B) AA v pozadí s jejím biologickým otcem
    matka to asi nebude, když od Carla zdrhla
    hmmm
    mám strach že ze A a přeji si v tuto chvíli za B

    anebo ještě teď je seberou z FEA a po cestě je přepadnou a unesou z AA ( doufejme, že jsou lepší než FEA)
    do háje další možné scénáře mne nenapadají, jedině snad ještě další organizace nebo nějaké státní vojenské či policejní složky

    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Téééééda, ty máš teda akční a bujnou fantasii...zas tak akční to nebude :D. Jen menší hádka a slzy a blbé pocity :D.

      Vymazat
  2. safra Katus... ja tedy nevim a chtela bych, abys nam to rekla (za tyden) prave TY! protoze kdo jiny ;) dekujeme :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Yeah!!! Nikdo jiný než já vám to říct nemůže! Děkuji za komentík :)

      Vymazat
  3. Moc děkuji za kapitolu a její překlad a co se týče typu ta mě napadlo někdo kdo ji zná a potřebuje s ní mluvit, ale ne vojaci ani policie.Katka

    OdpovědětVymazat