úterý 6. března 2018

Přeběhlík - 19. kapitola 2/2



A máme tady slibovanou Tessinu minulost. Celkem drsárna, viďte?
Pokračování bude za 14 dní.
Vaše Katuš


Když jsem vstoupila do pokoje a rozsvítila, určitá tíha se mi usadila v břiše. Dřez byl plný nádobí, které pokrývaly zbytky jídla. Koš byl vrchovatě naložený odpadky, připravený na vynesení. Všechno bylo takové, jaké jsem si to pamatovala. Vzpomínka na ten poslední den v tomto domě zazářila v mé mysli.
Mlhavě bílá. Sklenice se odmlžila, můj teplý dech ji zbavil krystalek ledu. Se ztuhlými prsty jsem utírala zakalenou sklenici. Měkké světlo pouliční lampy proniklo do mého pokoje. Vrhalo kouřový paprsek na holé zdi a špinavý koberec.
Venku dva tvary zmizely ve stínech. Žlutobílý ostrý záblesk je zachytil, ale byli zahaleni do tmy. Chlad mě štípal do tváří a do nosu. Zaostřila jsem, ale oba tvary zůstaly nepolapitelné.
Jemný vánek poslal pár vloček, aby se honily po ulici, přes přeplněné popelnice, auto se třemi koly, s kterým nikdo nevyjel už několik měsíců, a nákupní vozík paní Crossové odnaproti, která ho ukradla z obchodu před pár dny. Oči mi projely místem, kde stály ty dva tvary – ale už byly pryč.
Zvedla jsem nohy, pryč od studeného topení, a přitiskla si je k hrudi. Kdyby Carl neutratil všechny peníze za chlast, bylo by tu teplo.
Zvuk křiku, slov příliš nezřetelných, aby jim bylo rozumět, pronikly tenkými stěnami do mého pokoje.
Znovu a znovu jsem pociťovala ten chlad. Mámina ječivá odpověď nebyla příliš promyšlená. Vysunula jsem se z mého studeného bidélka a bosýma nohama dopadla na starý koberec se stálým zápachem plísně. Něco lepivého se dotklo plosky mé nohy, ale neobtěžovala jsem se zjistit, co to bylo. Nejspíš to bylo Carlovo pivo, které se vylilo, když před několika dny vklopýtal do mého pokoje místo do koupelny.
Ten křik pořád neustával.
Vyštrachala jsem se z pokoje do chodby a nestarala se o prach ulpívající mi na nohou. Koupelna byla ještě chladnější než zbytek domu, stěny měla pokryté černou plísní. Zavřela jsem dveře a rozsvítila jsem. Po pár bliknutích začala žárovka zářit a zrcadlo mi vrátilo můj pohled.
Byl to vůbec můj obličej? Možná že když jsem ležela vedle jiného novorozence, vzala jsem si jeho obličej, protože byl lepší než můj. Šla jsem blíž, dokud jsem neviděla na zrcadle každý otisk prstů a každý zaschlý kousek zubní pasty. Do mé kůže byla vepsána únava. Zavřela jsem oči, ačkoliv to pro změnu nebylo nezbytné. Projelo mnou známé vlnění.
Jakmile to chvění ustalo, opatrně jsem se podívala na svůj odraz.
Dveře se prudce rozletěly, máma stála ve dveřích, její řasenka byla rozmazaná a rty pootevřené. Na moment na mě zírala jako na všechno zlo světa. Jako bych byl zodpovědná za to, co se jí zrovna stalo. Hrůzný pohled se změnil na vztek, když mě popadla za paži.
„Co to děláš? Jak často jsem ti říkala, abys to nedělala? Chceš, aby to Carl zjistil? Chceš, aby se nám stalo něco zlého? Proč nemůžeš být normální?!“
Máma sáhla po vypínači a zahalila nás do tmy, jakoby ani nesnesla pohled na mě, než pokračovala. „Snažila jsem se tu tvou divnost skrývat tolik roků, ale nikdy jsi neposlouchala. Všechno je tvoje chyba.“ Nechala mě ve tmě a odkráčela. Do břicha se mi zakousla vina. Nenormální. Monstrum. Zloděj. To jsem byla. Šílenec, který mohl ukradnout vzhled někoho jiného.
Mrkala jsem, abych se zbavila vlhkého pocitu v očích. Tvar tváře se mi znovu změnil, a když se chvění zastavilo, opět jsem se přiblížila k zrcadlu. Hnědé oči místo tyrkysových, stejné kaštanové vlasy, ale hustší a s více vlnami.
Donutila jsem matčinu tvář zjihnout, dokud na něm nebyl ten výraz, který jsem nikdy neviděla upřený na mě. Rty se mi zachvěly, když jsem jimi pohybovala a řekla matčiným hlasem: „Všechno nejlepší, zlatíčko. Mám tě ráda.“ Pak se výraz zkroutil, až vypadal spíš jako ten, který jsem znala až přespříliš.
Škubla jsem sebou, když se u dveří ozval zvonek a já opustila mámin obličej.
„Tesso, dostaň ten svůj zadek okamžitě sem. Je tu někdo, kdo tě chce vidět,“ zařvala má matka.
Spěchala jsem dolů k neznámým hlasům, ale matka mě chytla za paži. „Sama sis to na sebe přivolala.“ Zabořila mi nehty do kůže a já se snažila nezamrkat náhlou bolestí.
Setřásla jsem ji a pohlédla na ni. „Co tím myslíš? Nic jsem neudělala.“
Vstoupila jsem do obýváku. Stáli tam dva muži oblečení do prvotřídních obleků, uprostřed rozbitého nábytku a prázdných lahví od piva. Jejich hlavy se ke mně obrátily. Musela jsem ustoupit, když se mé oči uzamkly s šedými.
Patřily tomu vyššímu a mladšímu. Měl ty nejúžasnější oči, jaké jsem kdy viděla. Přinutily mě ztuhnout na místě.
Odkašlala jsem si. „Jste tady kvůli mně?“
Starší muž přikývl. Jeho ulízané černé vlasy se nepohnuly ani o píď. „Ano. Jsem Major Antonio Sanchez. Chtěl jsem si promluvit s tvým otcem o důvodu naší návštěvy.“
„On není můj otec.“ Ta slova vylétla z mé pusy dřív, než jsem se stihla zastavit.
„Nevděčný fracku.“
Kůže mi hořela z Carlových slov. Nazýval mě i hůř, ale ne před cizinci. Věděla jsem až moc dobře, že si nemám nikoho domů vodit.
„Běž sehnat cigarety. Tohle zvládnu sama,“ řekla máma, čímž překvapila mě a nejspíš taky sebe. Nepamatovala jsem si, že by někdy její hlas zněl tak pevně, když mluvila s někým ze svých milenců.
Carl těkal pohledem mezi dvěma muži a mamkou, nejspíš se rozhodoval, jestli by zareagovali, kdyby ji uhodil, než se odpotácel ze dveří. „To je fuk. Jak chceš. Ten fracek není můj.“
Major Sanchez počkal, než se ozval zvuk zavíraných dveří, a pak teprve promluvil. „Jak jsme probírali po telefonu, tohle je to nejlepší pro vaši dceru. Bude v bezpečí, bude o ni postaráno a bude mezi lidmi, jako je ona sama, mezi dalšími Varianty, kteří jí její schopnosti pomohou zvládnout.“
Ten mladší do mě šťouchl. „Rád tě poznávám. Jsem Alek.“ Projel si rukou vlasy, čímž si je ještě víc rozcuchal. „Slyšel jsem o tvém talentu. Agentura nemluvila o ničem jiném od doby, co nám tvoje matka zavolala.“
Mamka je zavolala, aby se mě zbavila? Řekla cizím lidem o mé nenormálnosti? Ale vždycky se tak tvrdě snažila to zakrýt.
„Takže si ji s sebou vezmete?“ zeptala se mamka klidně, kontrolovaně a dokonce i nadějně.
V plicích se mi začal shromažďovat křik.
„Ano. Ale můžete zůstat ve spojení a navštěvovat Tessu, kdykoliv budete chtít.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Bude nejlepší, když nebudeme v kontaktu.“
Vnitřek se mi naprosto rozpadl a ticho skrze něj křičelo. Dokázala jsem přijmout fakt, že mě nemiluje, že mě může sotva tolerovat, ale že mnou opovrhuje natolik, že je ochotná mě zanechat milosrdenství cizích lidí?
„Dobrá, pak je všechno hotovo,“ řekl Major Sanchez. „Tesso, půjdeš se mnou.“ Mámina záda bylo to poslední, co jsem viděla. Opustila pokoj, když mě vedli pryč, a ani jednou se neohlédla.

9 komentářů:

  1. Tak tohle je síla :(((
    děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je drsný. Nevím proč, ale nějak jsem neměla pocit, že je její máma taková mrcha.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není, jen je hodně zklamaná životem a chce něco normálního. Vše se dozvíte v dalších kapitolách

      Vymazat
  4. já vlastně nevím, co si mám o její mámě myslet, ale zatím asi nic moc dobrého :(
    děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat