pátek 9. března 2018

Polibek hada - 5. kapitola 2/2


„Haló, miláčku,“ zašeptal, zatímco na ni zíral.
Byl to zázrak, věc v podstatě nemožná. To přece nebylo možné, aby stál před dítětem, kterým kdysi Carling byla, ale přesto se to dělo. Byl snad uvězněn ve vzpomínkách? Jak to bylo možné? Všechno působilo tak opravdově, takže to nemohla být žádná iluze. Nebo přece?

Holčička něco říkala chvějícím se hláskem. Plynule znějící slova mu byla cizí a nesrozumitelná.
Na okamžik mu jeho mozek vypověděl poslušnost. Poté se podobně jako dlouho nepoužívaný sval pohnul a jeho mysl pochopila smysl jejích slov. Promluvila v dávno zaniklé řeči.
„Ty jsi Atum?“
Pro Egypťany byl Atum bůh stvoření, bytost, ze které pocházeli všichni ostatní bohové. Rune zakroutil hlavou a hledal slova, kterým by tato Carlingina verze rozuměla.
„Ne,“ řekl a snažil se do svého hlasu vložit pocit bezpečí. Jestli to byla realita nebo iluze, mohl zjišťovat později. V tomto okamžiku to nehrálo žádnou roli – u všech bohů, jen doufal, že tady ta malá Carling před ním nezačne utíkat. „Jsem něco jiného.“
Holčička třesoucím se prstem ukázala do dálky. „Ale já viděla, jak vystupuješ z vody.“
Rune otočil hlavu. Řeka se vinula mimo dohled. Podle mýtů vystoupal Atum na začátku času z propasti plné vody, která obklopovala Zemi. Když se Rune proměnil v gryfa, muselo to z dálky vypadat, jako by vystoupil z vody.
Jemně opakoval. „Nejsem žádný bůh. Jsem něco jiného.“
Neočekával, že by mu věřila. Právě ho viděla, jak letí jako gryf – co jiného by ni pro měl být? Dávná náboženství byla plná takových věcí, protože wyrové tenkrát začínali měnit svou podobu a vstupovali do kontaktu s lidmi. Především egyptský panteón byl plný lidsko-zvířecích bytostí.
Moc se v lidských záležitostech nevyznal, ale pokud by měl odhadovat, pak by si tipl, že je Carling asi deset let. Vypadala jako dítě opravdu takto, nebo to byla pouhá projekce její duše? Bylo toto dítě, kterým kdysi byla? Úžas v jejích inteligentních očích je rozzářil. Při pohledu na její jemnost se mu sevřelo hrdlo. Byla pouhé dítě. Všechny těžkosti svého dlouhého, neobyčejného a pravděpodobně velmi složitého života ještě byly před ní, ale o tom nemohla tato Carling nic vědět.
Pomalu si před ní klekl, aby se nad ní tak netyčil. Chvěla se, ale neutekla. Takové statečné dítě. Zaváhal. „Jak se jmenuješ, miláčku?“
Miláček. Použil toto anglické slovo, protože neznal ekvivalent ve staroegyptštině.
V klasickém gestu dětské nejistoty schoulila ramínka a opatrně se na něj usmála. „Khepri,“ zašeptala.
Rune se bláznivě zamiloval. Trochu zadýchaně se zasmál a měl pocit, jako by ho právě nakopl osel. „Khepri,“ zopakoval. Pokud si to dobře pamatoval, znamenalo to slovo ranní slunce. „To je pěkné jméno.“ Ukázal na shluk malých domků v blízkosti říčního břehu. „Tam žije tvoje rodina?“
Přikývla. Zvědavost zvítězila nad jejím úžasem a ona se odvážila udělat pár krůčků směrem k němu. „Jak se jmenuješ ty?“
Zadržel dech. Nic si nepřál toužebněji, než aby mu důvěřovala a přiblížila se k němu blíž. „Jmenuji se Rune.“
Sledoval, jak rty zformovaly pro ni neznámé slovo a jak si ho němě zkouší. Musela být inteligentní dítě, kterému se nemuselo nic vysvětlovat dvakrát. Přemýšlel, kdy převzala poangličtěné jméno Carling a proč.
Zatímco ukázal na pytel obilí a nůž, řekl: „Pracuješ na sklizni.“
Se smutným povzdechem pohlédla na pytel. „Je to těžká práce. Mám raději rybaření.“
Zašklebil se. „Kam tvoje vesnice odvádí obilí?“
Ukázala na sever. „Do Ineb Hedj,“ vysvětlila. Hrdě dodala: „Je to opravdu skvělé město.“
Ineb Hedj. Bílá zeď. Město bylo pojmenováno po přehradě, která ho obklopovala a úspěšně bránila Nilu, aby ho zaplavil. To byla jedna z prvních věcí, které pro lidstvo tenkrát udělal. Město založené 3000 před naším letopočtem bylo vzdálené dvanáct mil od pobřeží Středozemního moře a mělo dlouhou a pestrou historii. Nakonec získalo jméno Memphis. Bylo období, kdy to bylo největší město světa. Khepri měla pravdu, bylo to skvělé místo.
Z dálky se ozýval rytmický zvuk kopyt a znovu si vzpomněl na muže na koních, které před chvílí zahlédl za letu. Jestli Khepriina vesnice dovážela obilí do Ineb Hedje, pak nemohlo být vzdálené víc než jeden den chůze. Jezdci pravděpodobně přijížděli z města.
Usmál se. Všechno na tom dítěti ho okouzlovalo, počínaje tím, jak se palcem a ukazováčkem tahala za spodní ret, a konče tím, jak tam stojí a poskakuje z nožky na nožku. Jak se mohla s tak chudým původem stát nejmocnější vládkyní Starý ras?
„Už jsi někdy v Ineb Hedji byla?“
Zakroutila hlavou. „Nesmím.“
„To se jednoho dne změní,“ řekl.
Khepri se podívala směrem, odkud se ozýval dusot koní. „Slyšíš to?“ zeptala se.
„Ano.“
„Něco se děje.“ A zase vypadala rozrušeně a vyděšeně.
Vesnice musela být od města vzdálená dost na to, aby jezdce považovala za zvláštní událost. Zamračeně vstal a pohlédl směrem na sever. Khepri si stoupla těsně u něj.
Když se jezdci přiblížili, vesničané začali vycházet ze svých domků. Nikdo si Runeho nevšímal, ani se nepodíval jeho směrem. Všichni zírali na přibližující se jezdce. Rune zatnul čelist. Nelíbilo se mu, jak jezdci drželi svá kopí a s jak agresivní rychlostí se blížili.
Položil Khepri ruku na křehké rameno. Její kosti byly tak lehké a štíhlé jako kosti ptáčka. Upřela na něj smutný pohled.
„Poslouchej, drahoušku,“ řekl, přičemž se snažil o uklidňující a uvolněný tón. „Myslím, že bychom měli udělat pár kroků do pole a skrýt se v obilí, abychom zjistili, co ti muži chtějí.“
Nebo se o to aspoň snažil. Zrovna, když ta slova vyslovil, rozplynula se pod jeho dotekem pevnost jejího ramene. Instinktivně se pokusil ji zachytit, ale jeho prsty se sevřely v prázdnou pěst. Khepri zírala na jeho ruku a svými vlastními prstíky se ho snažila chytit. Její ruka zprůhledněla a proklouzla skrz tu jeho. Zvedla obličej, a oba zírali jeden na druhého.
Rune se rychle rozhlédl. Objevily se obrysy pokoje a začaly se nad horkou pouští rýsovat jako jemné linie. Okraj závěsu procházel přímo středem skupiny jezdců se zvednutými kopí. Jezdec na špici napřáhl kopí a vrhl ho po vesničanovi, který stál nejblíže. Kopí prorazilo hrudník muže v explozi z tekuté karmínové červeně.
Do pekla, ne.
Uviděl, jak její rty formují nějaké slovo. I když ji nemohl slyšet, rozeznal, co říká. Tati. Otevřela ústa a začala křičet.
Ne, zatraceně. Ať už to bylo cokoliv – vzpomínka, iluze nebo realita –, nechtěl to dítě nechat jen tak, ne teď, ještě ne. Chtěl se vrhnout před něj, aby už nemohla vidět, co ti jezdci prováděli. Pokoušel se ji vzít do náruče, aby s ní mohl utéct, ale její tělo se rozplývalo a proklouzla mu mezi pažemi jako duch.
Khepri a zbytek pouštní scény bledla přímo před jeho očima. Znovu pocítil něco jako přechod, ten speciální, zakřivený pocit, jako by zabočil za roh, ale vzápětí ten pocit zmizel, i když se ho snažil v duchu zachytit.
Poté se znovu ocitl celý zpocený ve velké, chladné zatemnělé ložnici, které u jedné ze stěn dominovala velká postel s nebesy. Na druhé strany byl útulně vypadající krb s pár křesly, podnožkou pro nohy a servírovacím stolkem.
V jednom z křesel seděla Carling, na opěrce ležela otevřená kniha. Rasputin jí skočil na klín a olízl jí tvář. Vedle ní klečela Rhoswen na zemi, držela ji za ruku a volala její jméno. Carling se zašklebila a odtáhla psa od svého obličeje a ten hned přešel k frenetickému vrtění ocasem a olizování ruky. Poté jí padl zrak na Runeho. Podívala se na něj, pak na psa a Rhoswen, jako by žádného z nich ještě nikdy neviděla.
Řekla: „Něco se stalo.“
Carling bojovala s pocitem dezorientace. Pokoušela se číst dost překroucenou verzi Temné historie a výsledek snažení autora ji střídavě bavil a střídavě rozčiloval. Poslední, na co si pomatovala, bylo, že knihu odložila, aby mohla pozorovat sluneční odpolední světlo, a teď byla její ložnice ponořena do tmy. I když se tomu bránila zuby nehty, očividně znovu upadla do transu.
Ve vzduchu se vznášel těžký pocit zoufalství. Rasputin byl rozrušený pokaždé, když měla jeden ze svých záchvatů. Neměla ani ponětí, jak to ten pes vycítil. Nakonec jeho uklidňování vzdala a prostě ho chňapla za krk a přitiskla si jeho mrskající tělíčko na hruď.
I Rhoswen reagovala panicky, když Carling upadla do transu. Také z toho důvodu se Carling dlouho bránila tomu, aby jí o svých záchvatech řekla už během cesty do Adriyelu.
Rhoswenina panika byla unavující, ale nic nového. Nyní svou pozornost upřela Carling na původce těžké, zamračené energie v místnosti. Před jejím vnitřním okem Rune žhnul jako agresivní, obrovský vulkán. Těžce dýchal a byl cítit ostrým mužským potem a námahou. Co se s ním stalo?
Když se na něj podívala, vypadalo to, že se dává dohromady. Došel k ní a přitom budil dojem absolutního klidu, ale ona se tím oklamat nenechala.
„Takže,“ řekl Rune. „Co se stalo?“
„Já nevím.“ Nakrčila čelo, jak se pokoušela zachytit nějaký pocit, ale už to bylo pryč. „Ale něco se stalo,“ trvala na tom. „Něco se změnilo.“
Rhoswen začala nekontrolovatelně plakat. Carling tím byla tak unavená, že se neovládla a zakryla si oči rukou.
Rune mladou upírku ostře napomenul: „Rhoswen, přestaň s tím!“
Vzlykání ustalo, jako když utne. Uraženě a překvapeně pohlédla na Runeho.
„Tento způsob momentálně nikomu nepomáhá. Jestli nemáš této situaci čím přispět, tak jdi ven,“ řekl tvrdě.
Carlingino obočí se zvedlo. Málem se rozesmála.
Rhoswenina odpověď vyzněla trochu přiškrceně. „Nakrmím… psa a půjdu s ním ven.“
Carling se dotkla Rhosweniny ruky. „Děkuji,“ řekla.
Rhoswen popotáhla a přikývla. Vzala Rasputina z Carlingina klína a se skloněnou hlavou opustila místnost.
Rune počkal, až mladá upírka zmizela. Poté začal chodit po pokoji sem a tam. Po chvíli začal zpomalovat, jako by chtěl vyvolat dojem uvolnění, ale ovzduší brutality, které ho obklopovalo, znemožňovalo vidět či cítit něco jiného.
Klidným hlasem se zeptal: „Záchvaty nejsou bolestivé, nebo ano? Máš nějaké potíže?“
„Ne,“ odpověděla. „Jen jsem unavená.“
Byla více než jen unavená. Byla k smrti unavená. Tentokrát jí nedokázala dodat energii ani Runeho neuvěřitelná vitalita jeho emocí. Už si nevzpomínala, kdy naposledy spala, aby si natolik odpočinula, aby se cítila osvěženě. To všechno patřilo k průběhu nemoci; ztratila se se schopností přijímat potravu a zbyl jen hlad po emocích. O několik století později už nemohla spát a záchvaty přicházely častěji. Carling omotala ruce kolem svého těla a zavrtala se do rohu křesla.
Rune ji upřeně pozoroval. U jednoho stolku se zastavil, aby zapálil olejovou lampu, jejíž světlo zalilo posezení před krbem do jemného světla. Vrhl pohled na hodiny nad krbovou římsou a pokračoval ve svém přecházení sem a tam. „Rhoswen se před chvílí vzbudila a chtěla tě zkontrolovat. Slunce ještě nezapadlo, takže jsi upadla do transu někdy mezi pozdním odpolednem a začátkem večera. Teď je skoro půlnoc. Je to typická délka záchvatu?“
„To se různí,“ zamumlala. „Před nedávnem jsem měla záchvat, který přetrvával několik dní. Tento zřejmě trval jen pár hodin.“
„Oukej.“ Před velkým oknem zůstal stát a vyhlížel ven. Chvíli mlčel, poté pro sebe zamumlal: „Zajímavé.“
Resignovaně ho sledovala. Ať už ji fascinoval jakkoliv, momentálně nechtěla nic jiného, než aby odešel a nechal ji v klidu. „Co?“
Znovu na ni pohlédl. „Okna jsou otočená na východ.“
Pokrčila rameny a zjistila, že tento pohyb přitáhl jeho pozornost. Po tváři mu přeběhl zvláštní výraz a na okamžik to vypadalo, že jeho ostré, opálené rysy sebou cukly, možná bolestí.
„Ráda se dívám na východ slunce,“ řekla.
„Khepri,“ zašeptal.
Ledový šok dopadl na Carlinginu kůži; už několik tisíciletí jí tak nikdo neřekl. „Co jsi právě řekl?“
Stoupl si za druhé křeslo a opřel se lokty o jeho opěradlo, zatímco hleděl na Carling s nebývalou intenzitou. „Ještě před chvílí byl vidět záliv San Franciska,“ řekl Rune. „Teď už ne. Byl jsem venku, když se krátce před západem slunce objevil, což je docela blízko doby, kdy jsi mohla upadnout do transu. Je to náhoda?“ Odmlčel se, aby jí poskytl prostor pro odpověď. „Nebo ne?“
Neochotně přiznala: „Možná, že ne.“
Narovnal se a založil ruce na prsou. Nevypadal nadšeně. „Vypadá to, že máme hodně co probrat.“
„To je jisté,“ odpověděla Carling.

14 komentářů: