pátek 2. března 2018

Polibek hada - 5. kapitola 1/2


Rychlou chůzí ho Rhoswen provedla domem. Rune jí svými dlouhými kroky bez problémů stačil.

Podle ústního vyprávění v Carlingině výzkumu měly tyto prazvláštní záchvaty nabývat stále víc na síle a frekvenci podle toho, jak se upír blížil ke svému konci. Nevěděl přesně, co ten „konec“ byl, nebo co se stalo, když ho upír dosáhl. Možná to nevěděla ani sama Carling, anebo to nevěděla do stadia výzkumu, ve kterém skončil s četbou jejích deníků.
Carlingin text byl uspořádán chronologicky, zaznamenávání data i času každé události, každého objevu se věnovala opravdu pečlivě. Nic nepřeskakovala a nikdy se nevracela. Pokud se odvolávala na starší data, uvedla k tomu datum a čas. Byla to jednoduchá metoda, pokud člověk nepoužíval software na poznámky, ale dost to brzdilo plynulost čtení, protože Rune musel občas listovat nazpět a poté zase dopředu.
„Jak často se ty záchvaty objevují?“ zeptal se Rune.
„Skoro denně,“ řekla Rhoswen přiškrceným hlasem. „Proto to tak nenávidím, když ji musím nechat samotnou. Co když bude mít záchvat, zatímco bude vařit pro toho zatraceného psa? Nebo co když odloží kouzlo, které ji chrání před sluncem. Vždycky sedí tak blízko okraje stínu. Co když se během jejího záchvatu slunce posune?“
Tiše zaklel. Dennodenní záchvaty nebylo dobré znamení. V Carlingině záznamech se dočetl, že jeden upír došel k takovému bodu a jen pár týdnů na to prostě zmizel. Rozpadl se na prach? Normálně smrtelné bytosti proti smrti bojují. Jejích srdce upadají do arytmie, zhorší se jim dýchání. Když upíra zabije slunce, vzplanou a trpí strašnými bolestmi. Když zemřou jiným způsobem, rozpadnou se na prach.
Dorazili ke schodišti, a když vyběhli nahoru, brali schody po třech. Rasputin nevydal ani hlásku a svou hlavičku obracel vždy tak, aby mohl sledovat Runeho pohyby.
„Odteď už ji nikdy nenecháme samotnou, rozumíme si?“ řekl Rune.
Přikývla. „Souhlasím. Strážce – možná jsem k vám od vašeho příchodu nebyla dost pohostinná, ale přesto jsem moc ráda, že jste tu. To byste měl vědět.“
Rhoswen ani při nejlepší vůli nepůsobila přívětivě, ale nechtěl být zrovna teď jízlivý. Místo toho řekl: „Nedělejte si s tím hlavu. Ale neříkejte mi Strážce, šlo by to?“
Upírka na něj vrhla překvapený pohled. Zamrkal na ni a vyrazil ze sebe neurčitý zvuk, něco mezi zakašláním a smíchem. Když dorazili nahoru, položil jí Rune ruku na rameno. Zastavila se a pohlédla na něj pevným pohledem, ve kterém nebyla ani jiskřička humoru.
„Měli bychom být připraveni na to, že Carling nepřežije,“ řekl. Když to řekl nahlas, svaly se mu stáhly křečí, přesto se donutil, pokračovat klidně dál. „Ale slibuji vám, že udělám všechno pro to, aby to zvládla.“
Rhosweniny rty se zachvěly. „Děkuji.“
Přikývl a pustil ji. Otočila se a vedla ho chodbou v prvním poschodí k dřevěným, krásně vyřezávaným dvoukřídlým dveřím na konci. Rhoswen otevřela jedno křídlo a sluneční světlo – něco, co vypadalo jako sluneční světlo – vyrazilo z místnosti za dveřmi skrz zvětšující se skulinu.
Rune se ani nezastavil, aby popřemýšlel. Chytil Rhoswen za rameno a strhl ji nazpátek, pryč od světla.
Zavrávorala a sevřela psa v náruči, zatímco se zmateně rozhlížela. „Co se děje? Co se stalo?“
Řezavým hlasem řekl: „Je mi líto. To byl reflex. Vypadá to jako sluneční světlo, ale to nemůže být, protože slunce právě zapadá, a v domě už je skoro tma. Ale co je to?“
„O čem to mluvíš?“ Rhoswen na něj zírala. „Jaké světlo?“
Zhluboka se nadechl a vydechl, poté ukázal na zpola otevřené dveře. „Z toho pokoje vychází světlo, velmi jasné, žluté světlo, které vypadá jako sluneční světlo. Chceš mi říct, že to nevidíš?“
„Ne, nevidím to,“ odpověděla Rhoswen. Teď už měl v očích bělmo také, stejně jako pes. Taky už nevypadala tak perfektně a vyrovnaně jako obvykle, nýbrž rozcuchaně, vystrašeně a velmi mladě. „Je tu dokonce dost tma. Myslela jsem si, že jako wyr máš dobré oči a že ti to nebude vadit.“
„Oh-kej,“ řekl Rune. Našpulil rty a tiše hvízdl. „Jdeme dovnitř. Ale opatrně.“
Strčil do dveří a opatrně je otevřel víc, přičemž dával pozor, aby nic z toho světla, které viděl – nebo si myslel, že vidí – nepadlo přímo na Rhoswen. Chodba byla stále jasnější, jak se dveře otvíraly dokořán. Pro něho to stále vypadalo jako sluneční světlo, ale byla z něho cítit magie. Prstem nakreslil do vzduchu čáru. „Tady světlo končí. Chci, aby ses k němu přiblížila, ale jen prstem.“
Teď se na něj podívala, jako by po ní chtěl něco úplně šíleného. Ale udělala, co jí poručil a natáhla prst před sebe tak daleko, až přerušila hranici, kterou jí ukázal. Oba dva zírali na její prst, který nevykazoval žádné popáleniny.
„Ještě stále to světlo vidíš?“ zeptala se Rhoswen.
„Zcela jasně,“ sdělil jí. „Ale aspoň pro tebe nepředstavuje nebezpečí popálení. Přesto bychom měli být opatrní.“ Zamyšleně si ji prohlížel. „Máš nějakou magickou energii nebo nadání?“
Zakroutila hlavou. „Mám jen to, co každý upír – stačí to na telepatii a k tomu, abych mohla překročit hranice do Jinozemě. Vedlejší efekt viru. Jako člověk jsem byla absolutní nulák.“
Nuláci byly osoby, které neměly žádnou magickou energii nebo magické nadání a nebyly zrovna fanoušci těch, co magií oplývali. Jestli neměla Rhoswen žádné magické nadání, byla i bez jakékoliv magické obrany.
Rune zatřepal hlavou. „Dobře. Takže, z té místnosti vytéká magie, která vypadá jako sluneční světlo, čemuž nedůvěřuji. Chci, abys zůstala tady.“
Čelist upírky se zatnula. „Carling mě možná bude potřebovat.“
Odpustil si, aby protočil oči. Pokud by se Rhoswen rozhodla riskovat svůj život, bylo to její vlastní rozhodnutí, ale kdo mohl vědět, jestli nemá pravdu a Carling ji opravdu nebude potřebovat. „Dobře. Ale půjdu jako první.“
Když procházel dveřmi dovnitř do magie a světla, Rhoswen se držela těsně za ním. Podrážky jeho bot se dotkly něčeho pohyblivého, měkkého. Podíval se dolů. Vypadalo to jako písek. A bylo to i cítit jako písek.
Když se to kolébá jako kachna, kváká to jako kachna a taky jako kachna chutná, pak…
Udělal ještě jeden krok a pak další. Z temného pokoje už byly vidět pouze hrubé obrysy. Celé to překrývala jiná, jasnější, žhavější realita. Zvedl zrak a zamrkal na bleděmodré nebe bez mráčků se sálajícím, žlutým sluncem.
„Strážce?“ Rhoswen na něj znovu volala. Tentokrát zněl její hlas panicky. „Rune! Ty se rozplýváš!“
Jen stěží ji rozeznával. Byla z ní pouhá bledá, duchařsky průsvitná postava stejně jako zbytek pokoje. Zavolal nazpět: „Jsem tady! Slyšíš mě?“
„Skoro ne,“ zakřičela. Zněla jakoby z velké dálky. „Mizíš mi přímo před očima. Co se to děje?“
„Nevím,“ zakřičel nazpátek. „Rozhlédnu se a uvidím, co zjistím. Nevím, jak dlouho to bude trvat.“
„Byla bych raději, kdybys to nedělal,“ zavolala. „Dala bych přednost tomu, kdyby ses vrátil, prosím.“
Ale záhada, která ho obklopovala, byla příliš neodolatelná. Před ním se rozprostírala poušť, zelená vegetace a mihotání slunečních paprsků na vzdálené vodní ploše. Za ním byla Rhoswen, rám dveří a ostrov.
Zatraceně, vypadalo to jako průchod do Jinozemě. Průchody byly pasáže mezi dimenzemi, které spojovaly Zemi a Jinozemě. Vznikly spolu se Zemí, když čas a prostor vytvořil záhyby. Průchody se fyzicky přizpůsobovaly krajině, kde se nacházely – jako průchod na ostrov, který se nacházel v trhlině na mořském dně. Nikdy předtím neslyšel o průchodu v uměle vytvořené části země jako například v ložnici v prvním poschodí domu.
Ale zároveň to bylo i nějak jiné než normální průchod. Hledal slova, kterými by to popsal. Měl z toho pocit, jako by to bylo pokřivené, jako zatáčka, která vedla někam, kam neměla, a takový pocit průchody nevyvolávaly. A pokud to průchod byl, jak to, že ho Rhoswen přestávala vidět a ona překročit hranici nedokázala? Bylo to tím, že měla tak málo magie? Carling měla v sobě zatraceně hodně magické energie. Pokud by se uprostřed její ložnice nacházel dimenzionální průchod, už by si toho musela dávno všimnout a zmínit se o tom. Pokud se jednalo o průchod, kam vedl? Nebo byl zajat pouze v jakémsi druhu iluze?
A kde v celé té hádance vězela Carling?
Poškrábal se na krku. Vždycky sám sebe považoval spíš za kočku Šklíbu než Alici, ale tady to bylo opravdu prapodivné.
Existoval jen jeden způsob, jak to zjistit.
Vykročil kupředu, přímo do prudkého světla sálajícího pouštního slunce.
Nejdřív neslyšel nic jiného než hlasité osamělé kvílení větru, který zpíval svou věčnou píseň. Poté se nad ním ozval pisklavý křik ptáka. Slunce pekelně žhnulo a do obličeje mu vál písek. Na chvíli se zastavil, aby si zapamatoval nějaké poznávací znaky z krajiny, a tak určil svou polohu, aby se k tomuto bodu mohl vrátit. Pokud se zde opravdu jednalo o průchod, toto místo by mohlo být jediná cesta do domu.
Na dvanácti hodinách objevil holou skálu, která se tyčila do výšky. Od něj na desíti hodinách se stříbřitě leskla voda. Sice to bylo příliš blízko skály, aby to byl ideální trojúhelník, ale muselo to stačit. Když se podíval přes pravé rameno, neviděl nic než pouštní duny. Zvolil nejvyšší dunu na páté hodině. Pro dlouhodobější navigaci neměly duny žádnou cenu, protože se v průběhu času stále měnily, ale pro jeho účely to stačilo. Neměl v úmyslu se tu dlouho zdržovat – ať to tady bylo kdekoliv.
Poté ze sebe shodil lidskou podobu jako šaty na výměnu a proměnil se do své wyr-podoby. Roztáhl svá ohromná křídla, s mrskajícím se lvím ocasem se přikrčil a zvedl se do vzduchu, aby se za brutálního horka přemístil ke skalám. Při letu nad obývanými oblastmi se normálně zahaloval do krycího kouzla, aby se vyhnul komplikacím se systémem řízení letadel, ale tato krajina působila tak venkovsky, že si s tím nedělal žádné starosti.
Během letu mohl sledovat krajinu z ptačí perspektivy. Ze vzdálené lesklé vodní plochy se vyklubala velká řeka uprostřed bohaté zelené vegetace a zlatých polí zralého obilí, které náhle končily u hranice s pouští.
Poznání ho zasáhlo jako úder. Zatraceně. Pokud se úplně nemýlil, pak to byl Nil. Kdysi dávno často takto nad Nilem létal. Viděl ho ve všech třech stadiích antického záplavového cyklu, než tomu v roce 1970 učinili přítrž díky Asuánské přehradě. Zralá pole plná pšenice a ječmene byly důkazem toho, že byl čas sklizně, což v moderním kalendáři odpovídalo květnu nebo září.
Otočil se a obletěl velký kruh, aby si krajinu prohlédl. Se svýma očima, ostrýma jako oči orla, viděl na míle daleko.
Neviděl žádná elektrická vedení, žádné satelitní antény, žádné motorové čluny na řece, žádná auta, žádné asfaltové nebo dlážděné cesty. Žádné moderní zavlažovací systémy nebo stroje. Žádné obláčky kouře z rafinérií. Žádná letadla.
Řeku lemovaly pouze jednoduché domy z vypálené hlíny. Za skupinou opálených mužů na koních, která jela po západním břehu, se vznášel obláček prachu. Byli vzdáleni několik mil. Byl si jistý, že vidí shentis nebo bederní roušky. Jako zbraně měli oštěpy s měděnými hroty a štíty ze dřeva.
Oukej, ještě stále se snažil dát tomu všemu nějaký smysl.
Sklonil svou orlí hlavu, aby prozkoumal zem pod sebou. Přímo pod ním, asi pět set metrů od nejbližšího domu vesnice, která sestávala z osmi domů, uviděl drobnou, vzpřímeně stojící postavu, která zírala přímo na něj, přičemž si oči zacláněla rukou. U jejích nohou ležel pytel se zrním a nůž.
Takže se ocitl zde, bez atlasu a navigace. Rune neměl rád jen ženské filmy a módu, ale také vždy věděl, kdy zabloudil a musel zastavit, aby se zeptal někoho na cestu. Kromě toho si byl jistý svou mužností. Sice patřil k jediným čtyřem gryfům na světě, ale když k tomu připočítal ještě svůj vzhled a vše, co ho vystihovalo, věděl, že to z něho dělá něco jedinečného.
Nespouštěl postavičku z očí, zatímco pomalu klouzal spirálovitým letem k zemi. Buďto to bylo dítě, nebo dospělý malého vzrůstu. No, pokud by se spoléhal na empirické skutečnosti (což bylo očividně nemožné, ale byl připravený tu možnost připustit), pak by byli všichni dospělí, které by potkal, malí. Nebo přinejmenším menší, než ti v jednadvacátém století.
Postava na sobě měla shenti a nic dalšího. Špinavý cár látky byl omotaný kolem úzkých boků. Ať už to bylo dítě nebo dospělý, z jeho držení těla byl znát úžas. Aspoň, že panicky neutíkal pryč. Což bylo dobré.
Když přistál asi dvacet metrů před ní, proměnil se Rune znovu v člověka. Chvíli počkal, aby jí poskytl čas na nějakou reakci. Mezitím už si byl jistý, že se jedná o dítě ženského pohlaví. Vypadalo to, že strachem ztuhla. Její pleť byla od slunce opálená do oříškové tmavé barvy a měla jemnou stavbu kostí, špinavé nohy a pod úzkým hrudníčkem malé kulaté bříško.
Zcuchané tmavé vlasy holčičky zářily na slunci v sytém kaštanově hnědém odstínu, jako by hluboko uvnitř nich hořel oheň. Spustila ruku, kterou si zacláněla oči, a Rune uviděl lesklé tmavé oči mandlového tvaru, v nichž zářil jasný intelekt.
Když ji poznal, zasáhlo ho to jako úder do tváře. Její ještě nedospělé rysy už napovídaly jejich budoucí křehkou stavbu a v jejích dětsky vykrojených rtech už byl vidět příslib smyslné krásy, do které jednoho dne doroste.
Zatraceně.

17 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad. 💚

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. To sa dostal do minulosti??? Zaujímavé a som zvedavá na vysvetlenie :-)
    Dakujem za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za kapitolku.....zeby nejaky prechod do jej spomienok?

    OdpovědětVymazat
  6. ahoj holky,moc díky za další skvělou kapitolu

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za další kapitolu - docela jsem si připadala jako Alenka v říši divů :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat