neděle 11. března 2018

Jed - Jedenáct



Další den se Kyra proklínala za to, že předchozí noc tiše neutekla. Byla unavená, špinavá a totálně vynervovaná z vévodkyniny návštěvy.
Navíc pršelo.


To sice Fredova chyba nebyla, ale stejně by všechno mohlo být snesitelnější, kdyby se o svou mizernou náladu nemusela s nikým dělit.
Když se Fred vrátil předchozí noc bez čarodějčiných ponožek, předstírala, že spí. Cítila, jak si vedle ní lehnul, a přísahala by, že ji pozoruje. Kyra se neodvážila otevřít oči. Jeho dech jí ovanul tvář a ucítila, jak se jejího líčka něco slabě dotklo – na její tváři se na sekundu usídlilo něco měkkého a teplého.
Fred ji políbil.
Pak ho uslyšela, jak se uložil na seně.
Poslouchala, dokud si nebyla jistá, že usnul a pak se na něj podívala. Nemohla si zvyknout na to, jak krásný byl. Stále díky tomu cítila jemné chvění. Chtěla se natáhnout a dotknout jeho úst.
Ale neudělala to. Místo toho se uvelebila vedle něho a navzdory všemu, co se ten den stalo, upadla do spánku s podivným teplem uvnitř jejího těla.
Následující ráno se probudila při zvuku deště kapajícího na střechu a neposedných zvířat, připravených vyrazit.
Fred byl neobvykle tichý, téměř zachmuřený, když vyšli.
Déšť se střídavě měnil z lijáku na mrholení a zase na liják. Intenzivní závoj deště ztěžoval výhled a mrholení, i když to bylo snesitelnější, Kyru to příšerně rozčilovalo.
Na druhou stranu byli Rosie s Langleym plně uzdraveni ze setkání z čarodějnicí. Rosiin rypáček se neustále obracel z jedné strany na druhou a zkoumal zem. Zdálo se, že ji ten déšť nijak neovlivnil.
Fredova nálada časem pořád klesala.
Blížili se do Wexfordu. Brzy budou na cestě i další lidé. Kyra na sebe bude muset brzy nahodit lektvar přitažlivosti, aby zmátla každého, kdo by ji případně mohl poznat.
Navíc přicházel čas, kdy bude muset opustit Freda.
Když Kyra přemýšlela nad možnými cestami, jak by mu zmizela, uvědomila si, jak je les tichý. Déšť teď padal jako kvalitní mlha, ale tím to nebylo. Ptáci, kteří začali radostně zpívat, když se déšť objevil, náhle ztichli.
Pak uslyšela ten nejjemnější zvuk.
Někdo je sledoval.
Podívala se přes rameno a jen na chvíli to tam bylo – záblesk černé v zeleni.
„Frede,“ zašeptala, „za námi někdo je.“
„A?“
„Někdo nás sleduje.“
„Proč by nás někdo měl sledovat?“
„Nevím, ale nejspíš to s námi nemyslí dobře. Je celý v černém.“
„Stejně jako ty,“ odpověděl.
„Mám černou, protože se to na cestování hodí, ale to není ten důvod. Ten člověk se schovává za stromy.“
„Áááha.“
„Zapomněl jsi snad na ty skřety, co tě napadli?“
„Skřeti se oblékají do černé a schovávají se za stromy?“
„Jakmile budeme za zatáčkou,“ Kyra ukázala na stáčející se směr stezky, „sejdeme z cesty. „Ať už je to bandita nebo ne, projde kolem nás a my se nebudeme muset strachovat.“
„Myslím si, že nás před jedním chlapem dokážu ubránit.“ Fred si zkřížil paže na hrudi.
„Proč se ale dostat zbytečně do problémů? No tak.“
Za zatáčkou se cesta rozšířila a narovnala. Horní větve jilmů se nad jejich hlavami nakláněly jako baldachýny.
Kyra Freda zatáhla za široký kmen cedru spolu s Rosie a Langleym.
„Potřebujeme větší krytí, než je toto.“ Kyra sáhla do své taštičky s lektvary. Vysypávajíc si její obsah do dlaně, rychle hledala ten maskovací.
Fred se náhle překvapeně ozval. „Co to je? Má to na štítku červenou lebku.“
Kyra se zděsila. Samozřejmě že v její tašce plné lektvarů najde ten nejnebezpečnější.
Vracejíc všechny lahvičky do tašky kromě té s maskovacím lektvarem, zavrtěla hlavou a řekla tichým hlasem, „Kamarádka mi dala tašku s lektvary pro případ nouze.“ Sundala víčko z lahvičky. „Pamatuješ si, jak jsem ti říkala o matoucím lektvaru? Nevím, k čemu všemu jsou ty ostatní.“
„Jaký druh kamarádky by ti dal lektvar s červenou lebkou na štítku a neřekl ti, k čemu slouží?“
„Jsem si jistá, že zrovna ten je tam omylem.“ Začala na ně i na zvířata stříkat maskovací tekutinu.
„Červená lebka znamená extrémní nebezpečí, Kitty. Jeden z mých přátel byl učeň alchymie. Pokud ti z té lahvičky uteče jen jedna malá kapka – ať už je to, co chce – můžeme být všichni na místě mrtví.“
„Pst!“ Teď už byli úplně zakrytí – neviděla ani Freda, ani zvířata. Jenom cítila, jak se jí Rosie otřela o nohy.
„Tahle věc fakt funguje,“ řekl Fred. „Kdo je tvoje kamarádka?“
„Pst!“ zopakovala Kyra a zatáhla ho za paži, aby zmlknul.
Za chvíli zpoza rohu vyšel muž v černém. Držel se při zemi, pozoroval okolí. Kyra uslyšela, jak se Fred ostře nadechl.
Muž se pohyboval jako pavouk.
Dartagn. Pořád jí na stopě. To bylo špatné.
Fred Kyru pevně držel v náručí, tak blízko, až cítila jeho dech na tváři.
Dartagn se přiblížil.
Zastavil se na okraji stezky vedle toho silného kmene, za kterým byli, jeho knír byl úplně promočený, až z něj kapalo. Co jejich stopy?
Kyra se rozhlédla. Musely tam nějaké být, jinak by tam nezastavil. Dartagn vybočil ze stezky, míříc k nim. Zastavil se a pozoroval zemi okolo.
Méně než stopu od nich. Pokud by se natáhl, dotkl by se jejich nohou. Vzhlédl, slepě hledíc na místo, kde stáli. Naklonil se, jeho ruka se natahovala k nim.
Bum-bum, bum-bum. Bum-bum, bum-bum.
Po cestě mašírovala spousta nohou.
Dartagn se zasekl s rukou zpola nataženou.
Náhle se postavil a odběhl jiným směrem.
Kyra se ve Fredových pažích uvolnila. Tak nějak bylo jednodušší se u něj uvolnit, když ji neviděl. Alespoň trochu.
Ty kroky byly čím dál hlasitější.
První vojáci se vynořili zpoza rohu a pak za nimi další a další, všichni v řadě, dokud ta dlouhá kolona královské modré neprocházela okolo nich. Nekonečné procesí modrých kabátů a černých holínek: zářící, jedem napuštěné zbraně měly připevněné na zádech. Jednotka královské armády, která byla součástí hlavních pozemních bojových sil.
Nakonec kolem nich prošli i ti poslední vojáci.
Fredovo čelo se opřelo o Kyřino a na moment tam tak spolu stáli, naprosto bez pohybu, když to pravidelné bum-bum doznívalo.
„Proč královská armáda prohledává les okolo Wexfordu, Kitty?“
„To nevím,“ zalhala Kyra, vděčná za to, že jsou stále neviditelní, vděčná za to, že nemohl vidět výraz její tváře.
„Proč ses skrývala před mužem v černé?“
„Já se před ním neskrývala! Jenom že – byl divný! Ten jeho knírek!“
To byla poslední věc, kterou mu řekla, než se neviditelně otočila, sklonila se a rozvázala mu boty.

Když ho uslyšela zakopnout a zastavit se s „Kitty, vydrž minutku, rozvázaly se mi boty,“ rozběhla se po cestě pryč, svírajíc Rosii v náručí.

6 komentářů: