pátek 9. února 2018

Polibek hada - 3. kapitola


Její oči se stáhly ještě víc. „Jak to myslíš, že to nebyl pořádný polibek?“
Rune se o pár centimetrů odtáhl, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Musela to vědět, anebo ne? Byla příliš stará a zkušená, než aby to nevěděla. Koneckonců prožila své mládí ve světské minulosti lidí. Musela mít nespočet milenců. Při tom pomyšlení lev v něm vycenil zuby a zaprskal.

V jejích egyptských mandlových očích se zablýskla jiskřička vzdoru. Rune ji sledoval rozšířenýma očima. Lačný každé drobnosti této úžasné, smrtící ženy. V žádném případě nechtěl propást ani okamžik nějakým mrkáním.
Nějakým způsobem se Carling podařilo, že slova jako krása a dokonalost zněla banálně. Díval se na její dlouhé, tmavě se lesknoucí vlasy, které jí padaly až na úzký pas. Ve slunečním světle v nich zahlédl tmavé, kaštanově hnědé jiskřičky, jako by v nich hořel oheň.
Zamyšleně sledoval konturu její elegantní šíje až ke křehce vypadajícím klíčním kostem, které se roztahovaly do stran jako křídla holubice. Zahlédl i obrys jejích zralých, plných ňader, které se bez podpory podprsenky pohupovaly pod černým širokým kaftanem sem a tam. Klik, a vzpomínky v jeho hlavě ho katapultovaly zpátky k řece, kde na tyto nahé, kulaté, smyslné polokoule už jednou zíral. Byly posety bílými jizvami a korunovány tmavými bradavkami, které se eroticky napřímily. Při tom pohledu pocítil tak silné vzrušení, že mu to způsobilo tělesnou bolest a duševní utrpení.
Co si pamatoval, byla Carling jedinečná. I když byla vždy obklopená svou družinou – všechno vysocí, překrásní a smrtelně elegantní upíři – a i když byli mezi nimi muži, všechny svou září převyšovala, protože hořela intenzitou supernovy. Ženy v ní viděly hrozbu, zatímco muži ji sledovali s touhou a Carling je všechny vykázala do patřičných mezí.
Runeho touha duněla jako motor Harley-Davidsona, který právě túroval. Vstal a její pohled plný bouře ho sledoval.
„Možná jsi to zapomněla,“ řekl přátelským hlasem. „Ukážu ti to.“
Nyní bylo na něm, aby uchopil svýma velkýma, silnýma rukama štíhlý oblouk její čelisti a pustil se do toho. Medově zbarvenou pokožku měla chladnou a její magická energie mu pod rukama přímo bzučela. Dobrotivé nebe, jak mohla v sobě nosit všechno tohle, aniž by praskla ve švech?
Hřbetem ruky jí přejel po rtech. Její kůže měla hedvábnou texturu a měkké masíčko pod jemným tlakem povolilo. Jeho ruce byly ztvrdlé bojem a jinou fyzickou námahou. Jediná možnost, jak prozkoumat pořádně tu exquisitní jemnost, byla, ji pokrýt svými rty.
„Když dovolíš,“ vydechl.
Sklonil hlavu k tomu nezapomenutelnému obličeji, přičemž jí ponechával dostatek času, aby mohla reagovat a říct ne. Poté bojoval, aby skryl chvění hluboko ve svém nitru, zatímco přitiskl své rty na její a začal zkoumat jedinečný terén jejích úst. Celá jeho pozornost se soustředila na vychutnávání tohoto drahocenného zážitku.
A ona mu to dovolila.
Zacházel s ní opatrně. K nejvzácnějšímu ze všech pokladů bylo potřeba se chovat s respektem. Opatrně naklonil hlavu a postavil se tak, že se lehce otíral o horní část jejího těla. Jednu ruku jí položil na zátylek, kde hlava přecházela jemným obloukem ve štíhlý krk. Jeho prsty byly tak dlouhé, že jimi bez problémů obepínal celý týl.
Nabízel jí tak příležitost klesnout hlavou do bezpečného přístavu jeho prstů. Intimní tanec započal. Nechala se vést, udělala přesně ten drobný pohyb, ke kterému ji vybízel, ale nic víc a nechala svou hlavu spočinout do jeho ruky. Přitom se zasněně, ale přece promyšleně prohnula v zádech. Do pekla, musela být šikovná milenka – velmi rafinovaná milenka, která znala všechny komplexní nuance tohoto tance a věděla, kdy má reagovat malým potlačeným vzdechem a kdy se propadnout do prudké extáze.
Pod jeho rty a rukama se jí začala pokožka zahřívat a Carling se nadechla. To byl třetí nádech od té doby, co se tohoto rána setkali. Při tom zrádném reflexu se mu chtělo ze sebe vyrazit vítězné zavrčení.
Odvážil se stisknout mezi zuby její naběhlý spodní ret a jen opravdu něžně za něj zatahat.
Rty se jí zachvěly a otevřely se.
Gryf v jeho nitru zařval.
Při zkoumání intimních zákoutí jejích úst si dával na čas, naklonil hlavu na stranu a vplížil se jazykem dovnitř. Unikl jí hluboký, hrdelní vzdech, a byl to tak smyslný zvuk, že to otřáslo jeho duší. Ovinula mu paže kolem krku, těsně se k němu přitiskla a polibek mu vracela.
Runeho sebeovládání bylo vymrštěno z oběžné dráhy. Plný úžasu Carling objal kolem pasu a zvedl ji z podlahy, zatímco se jeho jazyk nořil do jejích úst v prastarém rytmu. Jeho srdce hlasitě dunělo a jeho kůže nebyl víc než tenký závoj, který obepínal sloup ohně. Položil jí ruku na bok a pevně stiskl, a poté, aniž by proti tomu mohl něco udělat, se vydala na cestu směrem vzhůru až k jejím plným prsům. Bujný, pevný kopeček mu naplnil dlaň a perfektně do ní pasoval. Z hrdla se jí ozval povzdech. Znělo to jako překvapení, a on ho spolkl. Chvějícími prsty hledal a poté našel bradavku, která jí pod kaftanem ztvrdla.
Oplácela mu polibek se stejnou divokostí. Odtáhl hlavu, aby se na ni mohl podívat. Její ústa byla naběhlá a zčervená, tmavé oči doširoka rozšířené a prázdné šokem.
Zašeptal, protože něčeho víc nebyl jeho hlas schopen: „To byl pořádný polibek.“
Upřela na něj svůj pohled, a její rty se hýbaly, jako by chtěla něco říct. Poté si vzpomněl na ten hloupý obchod, který jeho idiotské já nabídlo.
Jemně ji nechal sklouznout dolů, až se její bosé nohy dotkly podlahy, a poté znovu klesl na koleno, aby se s dokonalou úctou sklonil před bývalou královnou Nočních bytostí. Ztělesňovala vše, po čem by muž mohl toužit a čeho by se měl bát a zasloužila si, aby jí svět ležel u nohou.
Carling na něj zírala. Rune před ní opět klečel, tak jak přikázala, ale tentokrát mohla v jeho emocích číst, že to myslí vážně. Opravdu jí prokazoval úctu. Ale místo, aby to tohoto bezstarostného alfa-samečka ponížilo, póza mu propůjčila důstojnost středověkého rytíře.
Poté pochopila, jaký pocit to u něj zaregistrovala, protože ho ucítila na vlastním těle.
Touha. Díval se na ni a cítil touhu.
Jako sukuba byla Carling specialistkou na všechna aromata a nuance emocí, přesto už to bylo tak dlouho, kdy se na ni někdo díval s takovou touhou. A kdy ji ona sama pociťovala také, to bylo už tak dávno, že jí to připadalo, jako by to bylo její poprvé. Poté ji zachvátila bouře vzteku. Když zvedl hlavu, vyťala mu takový políček do tváře, že couvl a ztratil na moment rovnováhu. Zkřivila prsty v drápy, zaťala je brutálně do jeho kůže a roztrhla mu tvář od lícní kosti až dolů k čelisti. Z ran vytryskla krev.
„Jsme tu hotovi,“ řekla se zaťatými zuby. „Teď opusť můj dům.“
Hleděl na ni a jeho rysy ztvrdly. Klidně zvedl ruku, aby si otřel krev. Přímo před jejíma očima se mu rány zavíraly.
Už déle nesnesla se na něj dívat a vyrazila pryč, aniž by věděla, kam běží. Jedno kam, jen pryč, zatímco se hřbitovem v její mysli proháněla vichřice a přes náhrobky vířilo listí.
Rune v ní probouzel pocity, které necítila už celou věčnost. Kolik století už to bylo, co cítila naposledy touhu? Už to bylo tak dlouho, že zapomněla. Pocity jako touhu nebo žádostivost si nemohla dovolit. Ani na okamžik nemohla pomyslet na to, že by se její život mohl vydat novým směrem a nabídnout jí něco tak nekonečně vzácného a smrtelně krásného, co by stejně nemohla nikdy dostat.
Pro někoho jako ona nebyla touha dárkem, ale jen strašným, překrásným utrpením.
„Jsem špatná,“ zašeptala si sama pro sebe. Po tvářích jí sklouzly dvě slzy. I v nich byla určitá symetrie.
Byla zlou ženou na konci jednoho dlouhého a špatného života.
Rune se zastavil, otřel si zbytek krve z tváře a hleděl za Carling, jak vybíhá ze sálu. Byl vzrušený a vzteklý a těžce bojoval o kontrolu nad řvoucím dravcem v sobě, který se chtěl pustit do pronásledování. Jeho tělo vibrovalo napětím, jeho svět se otřásl v základech.
Ale řekla, že tu jsou hotovi. A Ne je Ne.
To se ti musí nechat, Carling, pomyslel si. S tebou není nuda nikdy.
Mohl klidně odejít; jeho závazek byl splněn. Laskavost promrhala jako rozmazlené děcko, které dostalo příliš mnoho hraček. Jeho rty odhalily zaťaté zuby.
Nakonec nevyhrál ani dravec, ani jeho rozum nebo inteligence, nýbrž jeho hrdost. Zvedl ze země svůj námořnický vak. Vodotěsná nádoba, kterou mu Duncan dal s sebou, zůstala na pláži. Bylo na čase táhnout dál. Tajně si dopřeje pár dní klidu a relaxace, než se vrátí do New Yorku. Znovu se vzpamatovat, než se vrátí a bude se muset vypořádat s Dragosem. To bylo to nejmenší, co si zasloužil.
Rozrazil vyřezávané hlavní dveře a dlouhými kroky vyrazil po cestě vstříc zbytku svého života. Do tváře ho příjemně hřálo žluté ranní slunce. Ještě příjemnější ale bude chlad oceánu, aby zase přišel k rozumu. V San Francisku měl v plánu pár radostných záležitostí. Ubytuje se ve své suitě v hotelu Fairmont, dopřeje si pár pětihvězdičkových potěšení jako například lov za skotskou a talířem Boeuf Bourguignon, zatímco bude bojovat sám se sebou, kolik času si takto bude moct užívat, než bude muset kontaktovat Dragose. Teplé jídlo, alkohol, pětihvězdičkový servis plus dobrá hra na plazmové televizi. Možná bude kabelovka dávat nějaký starý Gamera film. Ta létající japonská monstra miloval. Oh, ano, už se těšil.
„Strážce, počkejte!“ volala za ním Rhoswen. Její naléhavé zavolání bylo doprovázeno horlivým, vysokým ňafáním. „Zatracená práce! Vrať se!“
Co prosím? Nevěřícně naklonil hlavu a pomalu se otáčel na podpatku.
Rhoswen stála ve stínu otevřených vchodových dveří, pořádný kus od smrtících slunečních paprsků, zatímco se malá chlupatá kulička se zuřivými černými očky a drobnými zoubky řítila přímo na něj.
Rune zvedl obočí. Pokud se nemýlil, tak ta chlupatá koule byla trpasličí špic. Už jich za svůj život viděl plno, koneckonců žil v New Yorku.
Zvedl pohled a podíval se na Rhoswen. Upír. Poté shlédl dolů na toho pidipsíka. Trpasličí špic.
Pronesl směrem k Rhoswen: „Vy máte psa.“
„Ne,“ odpověděla. Nenávistný pohled, který vrhla na štěkajícího psa, byl i na tu vzdálenost jasný. „Carling má psa. Já jsem pouze potrestaná tím, že se o něj občas musím starat.“ Zasyčela na psa: „Pojď sem!“
Zavrčel na Runeho a zaťal zuby do lemu jeho kalhot.
Runeho obvyklá dobrá nálada se vrátila, a musel a ušklíbnout. „Carling má psa,“ zamumlal si pro sebe. Zvedl hlas a řekl Rhoswen: „Při tom rámusu, co vydává, pochybuji, že vás může slyšet.“
„Ten malý idiot mě stejně nikdy neposlouchá,“ řekla Rhoswen. V jejím krásném upířím hlase byla slyšet nevrlost. S omluvou se na Runeho usmála. „Mohla bych vás požádat, abyste mi ho přinesl?“
„Ale jistěže ano,“ řekl Rune. Zvedl toho malého ňafalu jednou rukou do výšky a podrobil ho důkladné prohlídce.
Pes mrskal všema čtyřma nožkama ve vzduchu a vrčel na Runeho. Všiml si, že dvě tlapky má křivé. „Ty jsi mi pěkný Napoleon.“ Vydal se nazpět ke vchodu. „Proč má Carling psa?“
„Nemám ponětí,“ odvětila upírka. „Na to se jí budete muset zeptat sám. Před sedmi měsíci jsme se vrátili z jedné z oslav Nočních bytostí a byli jsme na cestě do Carlinginina domu v San Francisku, když na okraji silnice objevila tady tu potvoru. Srazilo ho nějaké auto. Chtěla jsem mu zlomit vaz a zkrátit jeho utrpení, ale Carling na něj použila léčivé kouzlo a trvala na tom, že ho odvezeme k veterináři.“ Rhoswen rozhořčeně pohlédla na Runeho. „Peče mu kuřata.“
Rune jí podal malého Napoleona. Když si Rhoswen divoce zmítajícího se psa přitiskla na prsa, oči se jí zaplnily slzami.
Zamračil se. Nikdy Rhoswen nezažil jinak než zcela vyrovnanou. „Vy nepláčete, protože Carling peče kuřata,“ řekl.
Rhoswen zavrtěla hlavou a zabořila obličej do srsti psíka.
To je bod, kdy bys měl držet pusu zavřenou a starat se o své vlastní záležitosti, synu. To je ten bod, kdy by ses měl otočit a rychle odejít. Takže pohni tím svým zadkem, ať už jsi pryč. Teď nezvedneš hlavu a neřekneš si to, co sis uvědomoval celou dobu: že tu něco nehraje.
Naklonil hlavu a naslouchal. Kromě větru, který se proháněl venku mezi stromy a vřískání racků nad nimi, nebylo nic slyšet. Kdy viděl naposledy Carling bez jakéhokoliv doprovodu, který by za ní vlál jako ocas komety?
„Proč jste Carling a vy jediné osoby na tomto ostrově?“ zeptal se Rune.
Tlumeným hlasem upírka odpověděla: „Protože Carling umírá a všichni ostatní mají strach.“
Půlnoční ticho naplnilo Runeho jako černý inkoust.
Znovu se vrátil do domu, zavřel za sebou dveře a opřel vak o zeď. „Raději byste mi teď měla všechno povyprávět.“
Carling seděla ve svém křesle, který stál před oknem tak, že paprsek ranního slunce padal na podlahu jen pár centimetrů od jejích bosých nohou.
Sledovala šikmo padající transparentní sluneční paprsky. Zalévaly všechno kolem sebe plným světlem marnotratným způsobem jako poklad krále a smrtelně nebezpečně jako noční stín. Spustila štít z magické energie, který ji neustále zahaloval jako plášť. S tímto štítem se mohla pohybovat na denním světle, ale bez něj by shořela na prach jako každý jiný upír.
Už si ani nevzpomínala na ten příjemný pocit vyhřívat se v teple slunečních paprsků. Vzpomínala si na to, že to dělala, ale už ne na ten vjem. Bylo to podobné, jako se ohřívat u plápolajícího ohně? Tak si to aspoň představovala.
Teď pro ni slunce neznamenalo nic víc než bolest a popáleniny.
Zaťala zuby a poté natáhla ruku, aby se dotkla slunečního paprsku. Projela jí šílená bolest. Uviděla, jak jí z kůže stoupá kouř a ucítila své vlastní spálené maso. Nemohla to vydržet ani sekundu. Při delším kontaktu by jí ruka vzplála. Rychle ji stáhla zpět a sledovala puchýře, které se vytvořily na prstech a na hřbetu ruky. Puchýře se před jejíma očima začaly hojit.
Vnitřně se obrnila a poté natáhla ke slunci druhou ruku.
Vedle ní zaklel hluboký, známý hlas. Někdo ji pevně chytil za ruku a spolu s křeslem a vším kolem ji odtáhl metr od světla. Dřevěné nohy křesla zaskřípaly po podlaze. Carling zamrkala, aby se jí vyjasnilo vidění.
Přímo před ní dřepěl Rune, jeho dlouhé, široké ramenní svaly byly napjaté. Držel ji za zápěstí. Chvěla se bolestí a přitom se snažila osvobodit se, ale on ji odmítal pustit. I když byla silná, on byl silnější. Pohled mu zahalovaly divoké emoce a jeho atraktivní obličej se tvářil vážně. Když uviděl, jak jí mizí puchýře na její ruce, kůže kolem jeho sevřených rtů zbělala.
Carling ho rezignovaně sledovala. Po bouři emocí před chvílí a po právě prožité bolesti nevěděla, jestli má dost síly postavit se Runeho vulkanické energii. Jeho přítomnost působila na její hypersensibilní nervy explozivně.
„Omlouvám se,“ řekl Rune špatně ovládaným hlasem. Uvolnil své neoblomné sevření, kterým držel její zápěstí a změnil ho na jemný dotek. „Byl to reflex, když jsem uviděl, jak tvoje ruka hoří. Pomáhá to?“
Rezignace v jejím pohledu se proměnila ve zlost. Jeho vyrovnanost nepůsobila uklidňujícím dojmem, jak by se dalo očekávat, protože zároveň to v něm vřelo. „Co tím myslíš – jestli to pomáhá? Někdo něco vykecal? Vyzvala jsem tě, abys odešel. Co tu teda ještě děláš?“
„Ano, někdo mluvil,“ řekl Rune. „Vím všechno, nebo přinejmenším všechno, co ví Rhoswen.“ Nechal ruce sklouznout po Carlinginých pažích a opatrně ji uchopil za prsty. „Tak do toho, řekni mi, proč se sama upaluješ.“
Přes jeho široká ramena pohlédla ven do denního světla a rozhodla se, že nebude bojovat o to, aby ji pustil. Jeho ruce byly teplé a mozolnaté, s širokými dlaněmi a dlouhými prsty. „Někdy bolest pomůže oddálit záchvat.“
„Rhoswen tomu říkala trans. Máš z toho takový pocit?“
„Ne úplně,“ odpověděla. „Je to jako opuštění reality. Někdy mě to zavede do minulosti a někdy ani nevím, kam jsem se poděla.“
Rune položil jednu její ruku do jejího klína a pustil ji. Poté pohladil dlouhé černé vlasy, které jí padaly přes tvář jako závoj a přehodil jí je dozadu na záda.
Sklopila oči a vrhla postranní pohled na jeho ruku. Tento wyr byl opovážlivý, to mu musela nechat. Projel jí impuls brutality. Už jednou ho udeřila – možná že to udělá znovu. Její pohled putoval k jeho obličeji. Na jeho tváři byly ještě znatelné čtyři linie. Během další půlhodiny zmizí úplně.
V jeho očích uviděla, že o jejím násilnickém impulsu ví. To mu nebránilo zastrkávat jí vlasy za ucho a hladit ji po tváři. Jako předtím se jí dotýkal jako něčeho neuvěřitelně vzácného. Jeho výraz ve tváři byl klidný a beze strachu. To ji mátlo. Proč něco takového dělal? Proč v ní jeho dotek vyvolával takovou temnou, krutou bolest?
Proč ještě stále ležela její druhá ruka v té jeho?
„Nemyslím si o tobě, že jsi příliš rozumný muž,“ zamumlala.
„Tak to máš asi pravdu,“ přiznal. „A ještě stále jsem tady, protože ti musím položit jednu otázku. Proč máš psa?“
„Na to se mě ptá Rhoswen neustále,“ řekla. „Nevím, proč. Když jsme ho našli, byl těžce zraněný. Vážil zhruba polovičku toho, co teď, takže veterinář usoudil, že už musel nějakou dobu žít na ulici jako tulák. A poté ho ještě přejelo auto. I když byl tak droboučký, měl neuvěřitelnou vůli žít. Měl zlomené skoro všechny kosti v těle, ale odmítal zemřít.“ Pokrčila rameny. „A tak jsem ho vzala s sebou domů.“
Pohled, kterým ji Rune počastoval, byl pronikavý. Co si myslel, že v ní vidí? „A teď mu pečeš kuřata,“ řekl.
„Když on se těší na každé jídlo.“ Sklopila zrak. Její ruka ještě stále spočívala v té jeho, a palcem jí přejížděl po zahojených prstech. „Tancuje pak radostí jako blázen.“
„To je samozřejmě argument,“ odvětil Rune s křivým úsměvem.
„Chtěla jsem si vzpomenout, jaké to je, mít hlad,“ pokračovala Carling. „Peču to kuře, cítím ho a říkám si, že je to jídlo.“ Zašeptala: „Pravděpodobně se před svou smrtí snažím ještě jednou si vzpomenout, jaké to je být živý.“
Její slova se vznášela tichem v místnosti.
Rune dřepěl u jejích nohou jako obrovský lev. Jeho přítomnost byla intenzivnější než oheň. Zahříval ji skrz naskrz a kromě toho měla pocit nasycení a jako by byla naplněná novým životem. Zvedl její prsty ke svým rtům a políbil je. „Mnohem raději bych místo tvé smrti našel způsob, jak tě udržet naživu,“ řekl.
Narovnala se. „Rune,“ hlesla.
Jeho bojový pohled zachytil ten její a nepustil ho. „Promrhala jsi laskavost, kterou jsem ti dlužil.“
„Udělala jsem něco horšího než to.“ Prstem se dotkla jeho tváře. „A možná, že to udělám znovu.“
Protočil oči. Byl tak atraktivní. „No a?“ odpověděl. „Políbil jsem tě a tys mi jednu střelila. Jsi statečná hrdinka.“
„To musí být vtip,“ řekla.
„Statečná. Hrdinka.“
Předklonila se, aby ho mohla lépe zkritizovat. „Nosíš ty nejubožejší hadry. Podívej se na ty roztrhané džíny. Kdo by dobrovolně nosil tričko s takovým vlasatým obrýleným mužem. To je směšné.“
„Neopovažuj se útočit na tričko s Einsteinem,“ řekl Rune. Jeho rysy se zkřivily do kočičího úsměvu. „Zrovna ty máš co říkat. Pobíháš tu v tom svém egyptském kaftanu a nemáš nic pod ním. Dámo, já jsem tě pozoroval a vím o tom.“
„Sledoval jsi mě celou dobu, co jsem vycházela z řeky,“ zašeptala. „To jsem si všimla.“
„Nemohl jsem odtrhnout pohled,“ zašeptal nazpátek, „jsi totiž nádherná. Vlastně bys mě mohla klidně zase praštit, kdybys chtěla. Pustíme se do toho. Myslím totiž, že tě budu muset znovu políbit a za to to stojí.“
Touha se vrátila. Zuřila v jeho nitru – nebo v jejím, nemohla to s jistotou rozeznat. Když se předklonil, prudce se odtáhla a v obraně položila nataženou ruku na jeho pevné, široké, prsní svaly. „Rune,“ řekla znovu, její byl opět chladný a jasný. „Přestaň.“
Přimhouřil oči. „Proč? Ten polibek se ti přece líbil.“
„A ty jsi hlupák.“ Tvrdě ho od sebe odstrčila, takže zavrávoral a padl dozadu na sluncem zalitou podlahu. Rukama se opřel vzadu za zády a odhadoval ji pohledem. Byl neuvěřitelně krásný, velký, silný muž s opálenou kůží a dlouhými ladnými svaly. Bolelo ji jen se na něj dívat.
Vstala a přistoupila těsně k okraji slunečního světla a jeho úsměv zmizel. Rychleji, než kdy viděla, vyskočil na nohy a postavil se tělem mezi ni a sluneční paprsky.
„Jen se na nás podívej,“ řekla. Její tvář a oči měly tvrdý výraz. Udělala gesto, kterým obsáhla je oba, jeho, jak je obklopen světlem a ji, jak stojí ve stínu. „Proto. A jeden z nás umírá.“
„Beru to zpátky,“ řekl Rune. „Nejsi žádná statečná hrdinka. Jsi hysterická koza.“ Plochou dlaní do ní strčil a odsunul ji o krok nazpět. Když vystoupil ze světla a vstoupil do stínu, vyděšeně na něj zírala. „Jen se podívej. Je to zcela propustná linie. I ty ji můžeš překročit, když se zaštítíš.“
„Jak se opovažuješ?“ zasyčela.
„Lidé stále zapomínají, že mám v sobě i tuto stránku, sám nevím, proč. Byla bys překvapená, čeho všeho bych se opovážil,“ řekl Rune. Blížil se k ní se žhavým pohledem. „Co sis myslela? Měla jsi v úmyslu sedět tady na tom osamělém ostrově a vegetovat až do konce?“
Vztekle na ni upíral svůj pohled. Byl úžasný. Jeho pohled jí způsoboval v nitru hluboké rány. Jejich kontury mizely se smrtící rychlostí. Udeřila ho – a lekla se, když její úder zablokoval. Bohové, byl rychlý.
„Mám pro tebe novinky, princezno,“ zavrčel. „Je na čase, aby ses zatraceně probudila a něco udělala, abys svůj život zachránila.“
„Myslíš, že už jsem všechno nevyzkoušela?“ zakřičela na něj. Divoký vztek jí zamlžil mysl. Znovu ho udeřila, tentokrát ho trefila do hrudi. „Ty zatracený mizero. Pátrám už dvě století. Sama jsem si naordinovala vlastní léčivé lektvary a nějako dobu i působily, ale teď už ne. Já už prostě nevím, co bych ještě mohla udělat!“
Obrátila se a vyrazila pryč, chtěla pryč od něj. Nasál vzduch, vrhl se za ní a strhl ji na svou hruď.
Když si uvědomila, co právě udělala, zarazila se. Málem vběhla úplně nechráněná do plného slunečního světla.
Zírala na linii, kterou málem překročila. Zezadu ji objímaly Runeho paže a držel ji tak pevně, že cítila mezi lopatkami jeho bušící srdce. Oba dva dýchali zrychleně.
„To bylo ode mě neuvěřitelně idiotské,“ řekla. Než ta slova ze sebe vypustila, musela si odkašlat. „Naštěstí nejsem tak hloupá příliš často, jinak bych tak dlouho nepřežila.“
Znovu se zaštítila; na kůži se zaleskla magická energie.
I když musel cítit, že použila kouzlo, neměl se k tomu, aby ji pustil. Místo toho si položil hlavu na její rameno a zašeptal jí do vlasů: „Ještě stále ti dlužím jednu laskavost.“
Povzdechla si. „Nedlužíš mi vůbec nic,“ řekla. „Jsi úplně volný, tak jak to příroda zamýšlela.“
„Tak zapomeň na tu zatracenou laskavost,“ vyrazil ze sebe Rune. „Přesto tady zůstanu. Najdeme nějaký způsob, jak ti pomoct. Já totiž ještě nejsem připravený, nechat tě odejít, Carling.“
Stála a přemýšlela o jeho slovech. Mohla by v sobě najít dost zájmu, aby žila dál, i když už si zvykla na myšlenku, že brzy zemře? Co by mohl Rune udělat, co už sama nezkusila? Byla čarodějka na vrcholu svých schopností, přesto, jak byla stará a dobře vyškolená, on byl mnohem starší. Bylo možné, že věděl něco, nebo mohl přijít na něco, co ještě nevyzkoušela.
Z těla jí vyprchalo napětí a s tichou odevzdaností se opřela o jeho hruď.
„S jemností jsem se ještě nikdy nikam nedostala,“ řekla Carling, otočila hlavu na stranu a položila se tváří na jeho. „Nevím, proč by to mělo být u smrti jiné.“

15 komentářů: