pátek 2. února 2018

Polibek hada - 2. kapitola


Market Street se táhla diagonálně skrz celé San Francisko, od Ferry Building na nejsevernějším břehu až k Twin Peaks na jihozápadě. Byla to jedna z největších ulic města a dala se srovnávat se Champs-Élysées v Paříži a Pátou Avenue v New Yorku.

V Říši nočních bytostí teď byl pátek večer, krátce před stmíváním a Market Street se proměnila v populární místo. Vysoké mrakodrapy v okolí nabízely perfektní ochranu před posledním denním světlem. Po chodnících se pohybovali turisté a obchodníci.
Dvě překrásné upírky s bílou pletí v elegantních šatech se k němu blížily ruku v ruce. Hlavy měly blízko u sebe, a když se přiblížil, šuškaly si mezi sebou, pohlédly na něj svýma očima orámovanýma kajalovou tužkou spolu s nejistým úsměvem. Také odpověděl úsměvem; oči první upírky se rozšířily, a její slonovinová pleť lehce zčervenala. Rune to vzal jako pořádný kompliment, zvlášť když ruměnec pocházel od Nemrtvé.
Jak se blížil ke svému cíli, dav houstl. Největší tlačenice byla přímo před mrakodrapem s adresou 500 Market Street. Rune zvědavě pozoroval mačkanici, zatímco se prodíral k hlavnímu vchodu. Shluk lidí sestával výhradně z lidí.
Křehce vypadající žena se protlačila před něj, ve vozíčku za sebou táhla přenosnou plynovou láhev a od dýchacího přístroje jí k nosu vedla tenoučká hadička. Když se o něj otřela, zaregistroval pod její vůní po švestkách pach těžké nemoci. Kyselý, nemocniční pach mu uvízl v nose a vyvolal obrazy bolesti a rozkladu, dokud hlavu neodvrátil a vychovaně nezakašlal, aby se toho zápachu zbavil. Jiný člověk, bledý, vychrtlý muž, seděl v kolečkovém křesle. Byl v doprovodu své ženy a mladého muže, který musel být podle vzhledu jeho synem.
Rune vytáhl sluchátka z uší a iPod dal do vaku, poté se protáhl otočnými dveřmi a rozhlédl se po vstupní hale. Většinu prostoru zabírali lidé z ochranky v uniformách, kovové detektory a fronty lidí, které vedly k přepážkám z neprůstřelného skla. Poškrábal se po zátylku a zrovna chtěl zase vyjít ven, aby ještě jednou zkontroloval číslo domu, když uslyšel své jméno, které někdo zavolal přes celou halu. Rune se otočil.
Duncan, upír, mířil přímo k němu. Byl to asi sto osmdesát centimetrů vysoký muž. Na sobě měl černý oblek od Ralpha Laurena a k tomu padnoucí boty. Jeho krátký sestřih hladce přiléhal k jeho pěkně formované hlavě, měl příjemné rysy a inteligentní oči. Na Duncanovo znamení otevřel jeden člověk z ochranky boční dveře a vyzval Runeho, aby prošel.
„Sám jsem přišel teprve před chvílí,“ řekl Duncan.
Upír k němu napřáhl ruku.
Rune si s ním potřásl. Stisk ruky upíra byl pevný a chladný. „Právě jsem chtěl jít zpátky ven a podívat, jestli jsem na správné adrese. Co se to tu děje?“
Duncan se obrátil k výtahům. Rune vedle něj zkrátil svůj krok, aby se druhému muži přizpůsobil. „Imigrační úřad Nočních bytostí zaujímá v budově tři nejspodnější patra. Tady lidé podávají žádosti o proměnu v upíry…“
Byl přerušen křikem od jedné plastové neprůstřelné přepážky. „Neříkejte mi, že to bude trvat ještě čtyři další zatracené měsíce! Můj otec má rakovinu čtvrtého stupně – už nemá žádné čtyři měsíce!“
Rune se otočil ke křičícímu muži a poté nazpět k Duncanovi, který sebou lehce trhl. Dosáhli výtahu, a Duncan stiskl nejsvrchnější tlačítko pro pětapadesáté patro. Když vstoupili dovnitř, Duncan pokračoval: „Samozřejmě, že žádosti jsou někdy doprovázeny silnými emocemi, proto je v hale tak silná ochranka.“
Zatímco se dveře od výtahu zavíraly, blížili se k místu rozepře dva lidé z bezpečnostních jednotek. „Jen ze zvědavosti: Co se stane se žádostmi o proměnu lidí, kteří jsou nevyléčitelně nemocní? Dokáže ten muž pro svého otce proces urychlit?“ zeptal se Rune.
„Pravděpodobně ne,“ řekl Duncan. „Občas se objeví smutné případy a je příliš zoufalých lidí, kteří umírají.“
„Stáří,“ řekl Rune. „Brrr.“
Upír na něj pohlédl. „Nechci znít krutě, ale jen pro vysvětlení: V roce 2009 se v USA přihlásilo k loterii o proměnu asi čtrnáct milionů lidí. Severoamerická Říše nočních bytostí dostává každý rok skoro deset milionů žádostí. Naše výběrové řízení je důkladnější než to státní, protože jsme vydali povolení pro méně než 2,5 milionů, což je maximum stanovené Spojenými státy.
„Panejo,“ pronesl Rune.
„Jsme jediná Říše, která je tímto způsobem regulována,“ řekl Duncan. „Dlouhověké Staré rasy mají odpovídající nízkou porodnost. Dokonce i u lidských čarodějnic reguluje příroda, kdo se narodí s jiskrou magické energie; a ne každý, kdo se s touto schopností narodí, chce magii i provozovat. Vampirismus je nebezpečná, nakažlivá nemoc, nejen tělesně, ale i ve společenském ohledu. Dříve byla dosažitelná zejména pro ty, kteří byli požehnáni krásou, bohatstvím nebo magickou mocí – a pro každého, kdo nějakým způsobem probudil zájem upíra. Dnes už si nemůžeme dovolit být tak vybíraví. Na začátku dvacátého století jsem byl spoluautorem původní právní linie pro proces výběrového řízení. Kromě toho se každý rok domlouváme se Státním úřadem pro infekční choroby v Atlantě, abychom propočítali, kolik povolení nakonec udělíme.“
„Právě jste sebral filmům s upíry všechen půvab,“ řekl Rune. „Kolik žadatelů jste akceptovali minulý rok?“
„Dva tisíce.“
Tiše pískl. „Ta čísla jsou ohromující.“
„Ano,“ odpověděl Duncan. „A z toho důvodu se žádosti skoro nikdy neurychlují.“
„Co by člověk musel udělat, aby tomu trochu napomohl?“ zeptal se Rune, protože byl zvědavý.
Duncan zatřepal hlavou. „Osobní intervence Juliana nebo Carling by ho mohla asi okamžitě protlačit, stejně jako nařízení Tribunálu Starých ras. Otevřeně řečeno nejsou jinak žádné další možnosti. A mezitím musí žadatelé nejenom prokázat, že disponují solidní finanční základnou a jsou schopni se o sebe postarat, ale musí se i podrobit psychickým testům. Mimoto musí doložit, že je nějaký upír připravený přijmout je k sobě a postarat se prvních pět let po jejich proměně o jejich stabilitu, disciplínu a vzdělání. Na tomto bodě ztroskotá většina těch deseti milionů žadatelů, což myslím obrazně. Dnes už se žádostí podávají online. Vypracovaný software, který jsme vyvinuli, automaticky odmítá žádosti, které nejsou správně vyplněné a u kterých nejsou splněny formální požadavky.“
„Takže v podstatě říkáte, že aby se někdo stal upírem, musí dokázat, že má peníze nebo jich umí dost vydělat a musí umět pracovat s počítači, přičemž velká část země, která žije na špatné straně digitální propasti, je venku. Je mi líto, že vám to musím říct, ale podle mě jste zase na tom samém bodě, kdy byl vampirismus dosažitelný pouze pro ty, kteří byli požehnáni krásou, bohatstvím nebo magickou energií.“
Duncan se začal smát. Dosáhli pětapadesáté poschodí, dveře výtahu se otevřely a oba vstoupili do luxusně vybavené kanceláře. Na stěně z tmavého mramoru, která byla naproti výtahu, se leskla zlatá štíhlá písmena Turner & Braeburn, advokátní kancelář.
Duncan ho ráznými kroky provedl vkusně dekorovanými, živými chodbami až k rohové kanceláři. Rune se zvědavě rozhlížel. Právníci tu měli svou verzi čilého pátečního pracovního dne.
„Systém není perfektní,“ řekl Duncan. „Říše nočních bytostí se snaží, aby ti chudí, blázniví, krev sající Nesmrtelní na ulicích nebyli pro normální daně platící společnost přítěží. Ale pointa teprve přijde.“
Duncan zůstal stát před jedněmi otevřenými dveřmi. Zdvořilým posunkem Runeho vyzval, aby šel napřed. Kancelář, do které Rune vstoupil, měla rozlohu nejméně sto čtverečních metrů. Kovové žaluzie na obou prosklených stěnách byly otevřené, a otvíraly výhled na celý přístav včetně mostů. Slunce mezitím zapadlo, připomínala ho už jen krvavá záře na horizontu nad mořem.
Rune se znovu otočil k Duncanovi, který za nimi dveře zavřel. Upír se také otočil.
„To, co jsem vám řekl, je oficiální výběrové řízení v Říši nočních bytostí. Jsme vázáni zákony, které musíme dodržovat, ale je to stejný boj, jaký vedou Spojené státy proti drogám, nebo ještě horší proti HIV-epidemii. Copak se dá regulovat něco, co je vzdáleno pouhý jeden úder srdce, mrknutí oka, jednu výměnu krve?“
„Odpověď asi znám,“ řekl Rune. „Vůbec nijak.“
„Přesně,“ odvětil Duncan. „Samozřejmě, že nemůžeme. Můžeme stanovit pravidla, vydávat povolení a prosazovat důsledky. Ale ilegálů, bláznů a neregistrovaných přibývá. Copak můžeme vědět, co každý upír tropí na svém vlastním území v New Yorku nebo v Říši démonů v Houstonu? Samozřejmě, že ne, stejně jako netušíte vy, co dělá každý wyr v Chicagu. Naše policie je velmi efektivní, takže dokážeme docela slušně kontrolovat, co je tady v naší Říši viditelné pro veřejnost, ale to je asi tak všechno. Kromě toho mnoho starších upírů nová omezení odmítá a využívají všechny prostředky k tomu, aby své rodinné klany udrželi pod kontrolou – pomocí tajemství, dominance a násilí.“
„Hm,“ řekl Rune. „Upírské filmy právě získaly něco ze svého půvabu zpátky.“
Golden Gate, který překlenuje stejnojmenný známý most je vlastně mořská úžina, kterou objevil 1769 španělský vědec. V roce 1846, ještě před kalifornskou zlatou horečkou, ji americký vojenský důstojník John C. Fremont pojmenoval podle zlatého rohu Byzancie, neboli „Golden Gate“.
Rune sledoval, jak Golden Brigde trůní nad tmavými vodami mořské úžiny. Symbolika, že stojí před branou, mu neušla. Vedle jednoho černého italského koženého křesla, které stálo před dokonale vyleštěným skleněným pracovním stolem, položil na podlahu svůj námořnický vak. Palce si zaháknul za kožený pásek svých sepraných džín a zůstal stát v pohodlném postoji, zatímco si prohlížel upíra.
Duncan se neposadil za svůj pracovní stůl a ani Runemu nenabídl místo. Místo toho došel k oknu a hleděl směrem na západ. Zastrčil si ruce do kapes svého obleku za dva a půl tisíce dolarů a na moment upadl do úplné nehybnosti, jak to uměli pouze upíři. Vypadal jako retušovaná přední obálka módního časopisu GQ.
Teď to přijde, pomyslel si Rune.
Jedna jediná službička, vyjádření v jedné jediné větě. Óh, ano, Dragosi, zatraceně dobře vím, k čemu jsem se uvolil.
„Zase zmizel,“ zamumlal Duncan.
„Co?“ zeptal se Rune.
„Ostrov. Zase zmizel.“
Rune také pohlédl ven z okna. Zbytky krvavě zbarveného západu slunce už skoro úplně vybledly, ale svýma dravčíma očima dokázal v noci rozeznat všechny detaily stejně dobře jako upír. Ostrov opravdu nebyl vidět.
Pokrčil rameny a řekl: „Oukej.“
„Musíte tam,“ řekl Duncan.
Rune si povzdechl. „Když jsem dostal váš e-mail, myslel jsem si, že to vy mi dáte pokyny pro tu službičku.“
Duncan se odvrátil od okna, aby mohl pohlédnout na Runeho. „I když toho o těchto věcech mnoho nevím, jsem si jistý, že jakékoliv pokyny, které vám dám, vás toho slibu nemohou zprostit. Smlouva je mezi vámi a Carling, a ona vám musí říct osobně, jakou službu chce. Momentálně se nachází ve svém domě v Jinozemi na ostrově, kde čas samozřejmě plyne jinak. Mám pouze zajistit, abyste v domluvenou dobu dorazil sem a já vám předal popis cesty.“
„Takže Carling žije v Krvavé aleji, ano?“ Rune zatřepal hlavou. To není špatné, zajistit si tímto způsobem strach nahánějící pověst, Carling.
Podobně jako ve feudální společnosti wyrů byla v Říši nočních bytostí moc a právo často to samé, a Carling vládla jako královna dost dlouhou dobu, než svou korunu předala Julianovi. Abdikovala, aby využila skulinu v zákoně, kterým se tenkrát řídil právní systém Starých ras. Takto mohla zastupovat noční bytosti jako radní v Tribunále Starých ras. Poté tuto možnost zrušili – bývalí vládci byli vyjmuti z práva zastupovat svůj národ, ale Carling si svou jedinečnou pozici zachovala. Byla víc než pouhá radní Tribunálu Starých ras. Julian sice vládl Říši nočních bytostí, ale protože byl odchovanec Carling, ona vládla skrz něj.
Duncan zakroutil hlavou. „Krvavá alej je opravdu nešťastné označení a v žádném případě neodpovídá skutečnosti. Průchod a ostrov byly objeveny v r. 1836, a Carling na něj okamžitě vznesla nárok, jakmile se o něm dozvěděla. Během jejího panování musela v několika případech intervenovat, protože upíří rodiny bojovaly proti sobě. Její reakce musela být dostatečně tvrdá, aby vlnu násilí potlačila.“
„Oh-kej,“ zamumlal Rune. „To znám. O tom bych mohl skládat básničky. Proč mi prostě nepředáte popis cesty?“
„Musíte letět asi míli na západ, poté se otočit a letět nazpátek. Když se budete blížit k přístavu, a před sebou uvidíte Golden Gate, odbočíte asi deset stupňů doprava, poletíte blízko u hladiny. Poté už hluboko pod sebou ucítíte průchod. Sledujte trhlinu v mořském dnu, protože budete muset pokračovat pod hladinou. Pro ty z nás, co nepotřebují dýchat, to není problém. Připravil jsem pro vás kyslíkovou bombu, pokud byste ji potřeboval. Technika je dostatečně pasivní, aby fungovala.“
Koncentrovaná magie v Jinozemi potlačovala vybrané technologie, obzvlášť ty, které byly založeny na principu spalování. Kromě jiného se v Jinozemi nemohla používat žádná elektřina, pistole a ostatní moderní zbraně. Pokud přece fungovaly, tak jen na krátkou dobu a s chaotickými důsledky. Proto také zemřela Ninianina přítelkyně Cameron, když zastřelila Naidu Riordan.
Pasivní technologie jako kompostové toalety, hypoakustické vyhřívací systémy, kávovary na filtr, moderní kuše a luky, stejně jako přístroje, které pracovaly se solární energií, fungovaly v Jinozemi bez problémů. Kyslíková bomba byla v podstatě pouhá nádoba se stlačeným vzduchem, který se pomalu a kontrolovaně hadičkou uvolňoval. K naplnění kyslíkové bomby byl zapotřebí kompresor, který by v Jinozemi nefungoval, ale nádrž samu o sobě šlo při přechodu do Jinozemě použít bez jakéhokoliv rizika, dokud nebyla zásoba vzduchu spotřebována.
Rune přemýšlel nahlas. „Jak dlouhý je průchod pod vodou?“
„Za deset minut ji proplavu,“ řekl Duncan.
„Pak nepotřebuji žádný dýchací přístroj,“ řekl Rune. „To zvládnu.“ Sklonil se, aby zdvihl svůj námořní pytel. „Ale potřeboval bych něco nepromokavého, abych do toho mohl uzavřít své věci. Není toho moc, jen pár kousků oblečení na převlečení, kartáček na zuby, žiletka, román od Stephena Kinga a tak dále.“
Kromě toho jeho iPod, iPhone, pár energetických nápojů, pistole včetně munice, nůž, struna, pár vrhacích hvězdic. A tak dále. Pistole, mobil a iPod mohl vzít s sebou, pokud se je nebude pokoušet použít.
„Něco tu máme,“ odvětil Duncan.
Rune se napůl otočil ke dveřím a uviděl čekajícího upíra. Pokračovat, prosím. Další stupínek. Svůj první pracovní den se musím objevit přesně na čas. Budu pomocí nůžek stříhat trávník. Stříhat trávník na celém ostrově jen pomocí nůžek? To bude trvat nejméně tisíc let, Bejby.
Duncan se zamračeným čelem zíral na špičky svých vyleštěných bot.
Člověk by ho mohl považovat za muže, který je hluboce ponořen do svých myšlenek. Rune byl dravec a mnohem starší než lidstvo. Přimhouřil oči. Sledoval, jak se upír ze zvyku, který už stovky let nepotřeboval, zhluboka nadechl. Kromě toho si všiml drobného napětí kolem Duncanových přátelských tmavých očí.
Jeho postavení Dragosovy Jedničky si Rune vybojoval před více než sty lety z několika důvodů, a mnohé z nich byly magického původu. Ale byly tu ještě další skutečnosti, které neměly s jeho magickou energií nic společného. Klidným hlasem se zeptal: „Chtěl byste mi ještě něco říct, synu?“
Duncan na něj krátce pohlédl. „Je toho dost, co bych vám chtěl říct. Bohužel mi v tom brání různé věci.“
„Slib mlčenlivosti advokáta?“
„To také. A také jsem ke své stvořitelce připoután určitými povinnostmi.“
„Kdo je vaše stvořitelka?“ zeptal se Rune, i když si byl docela jistý odpovědí.
„Carling.“ Duncan mu věnoval pokřivený úsměv, což vyvolávalo sympatie. „Jsem její nejmladší.“
Jak milé.
„Takže, Duncane,“ řekl Rune. „Je něco, co byste mi chtěl říct a taky mi to mohl říct?“
Duncanův úsměv vybledl, a v tom okamžiku vůbec mladě nevypadal, ale spíš staře, smutně a docela vystrašeně.
„Buďte, prosím, opatrný,“ řekl Duncan.

Carling rozbalila kousek papíru a položila ho na vyleštěnou žulovou desku vedle sporáku. Pročítala ručně napsaný recept, který pro ni připravil lidský sluha.
První krok: Postarat se o to, aby byla kamna zapálená a deska rozehřátá. Hotovo. Bylo druhým krokem položit pánev na desku? Podívala se na seznam. Ne. Druhý krok: Pánev postříkat olejem. Udělala to a poté postavila pánev na desku. Poté vložit syrové maso na pánev. Pomocí nástroje zamíchat. Uchopila nástroj do ruky a přemýšlela. Jak se ta věc jmenovala? Ach ano, obracečka.
Venku bylo slunečné ráno. Kuchyň, ve které Carling pracovala, byla velká a obklopená kamennými zdmi. Připadala jí jako cizí. Byly tu dlouhé dřevěné stoly a pracovní plochy ze žuly, dřezy jako v nějaké velké kuchyni a krb, který byl tak velký, že by se tam dalo grilovat prase. Okny dovnitř pronikalo jasné, žluté sluneční světlo. Bez štěbetajících patolízalů byla kuchyň o mnoho přátelštější a klidnější. Teď, když byla skoro prázdná, ji měla Carling raději.
U nohou Carling zakňučel malý pejsek, a poblíž se šklebila Rhoswen. „Máme psí žrádlo v konzervách, které miluje. Opravdu dobré, drahé prémiové krmivo pro psy. Já osobně jsem to konzultovala s jeho veterinářem.“
„Nemusíš to chápat,“ zamumlala Carling. Zírala na organickou substanci na pánvi. Začínalo to prskat. Načervenalé maso měnilo barvu na bílou. „Co to vůbec pečeme?“
„Kuře,“ řekla Rhoswen. „Z nějakého zvláštního důvodu pečeme kuře.“
„Správně,“ řekla Carling.
Posunovala maso na pánvi sem a tam. To je potrava. Vzduchem se linula teplá vůně. Začichala. Tento pach vnímaly živé bytosti jako aromatický a povzbuzující apetit. Způsoboval, že se jim sbíhaly sliny v ústech a kručelo jim v žaludku.
Malý pes začal ňafat.
Ano, a někteří štěkali.
Kuře mělo zbělat ze všech stran. Nevadilo, pokud na povrchu zhnědlo. Mnozí to takto měli dokonce raději. S pocitem uspokojení sundala Carling pánev z kamen a pomocí obracečky shrnula kouřící obsah na talíř pro jedno maličké stvoření.
Podívala se na psa a pes se zase podíval na ni. Vzpomněla si na detaily ze zprávy veterináře. Pes byl tříkilový trpasličí oranžový špic. Měl hustou, odstávající srst v hnědé a černé barvě, díky které připomínal prachovou kouli, a na jeho srolovaném ocásku bylo pár pramínků v krémové barvě. Kromě toho měl lesklá očička jako korálky a úzkou tlamičku s černým čumáčkem, která vypadala jako liščí. Když mu věnovala svou pozornost, postavil se na zadní a otočil se kolem své osy. Tolik radosti a nadšení kvůli něčemu, čemu se říkalo snídaně.
Přečetla si poslední krok ve svém receptu: Než se dá talíř na zem, počkat, až maso dostatečně zchladne, aby se dalo bezpečně pozřít.
Pohledem kmitala mezi kouřící substanci na talíři a psem. Sledoval ji s nadšeným, psím úšklebkem; jeho růžový jazýček mu visel na jedné straně z tlamičky, zatímco poskakoval na zadních nožkách a předními pacinkami máchal do vzduchu. Vyslovila jedno slovo plné magické energie. Na moment se zavlnil vzduch, který kuře obklopoval. Když se prstem dotkla masa, bylo perfektně zchladlé. Ano, to bylo mnohem lepší.
V části domu směrem k moři se ozval zvonek.
Rhoswen a Carling zvedly hlavu. Poté pronesla Carling k Rhoswen: „Běž pustit Strážce dál.“
Mladší, blonďatá upírka sklonila hlavu a opustila kuchyni.
Carling odsunula lem svého černého egyptského kaftanu na stranu, aby si mohla podřepnout a postavit talíř před psa. Co přišlo poté, ji pokaždé znovu a znovu zmátlo. Během staletí poznala mnoho forem lačnosti, ale i když vůně pečeného kuřete přiváděla psa do extáze – když před něj postavila talíř se žrádlem, vždy se nejdřív zastavil, aby se na ni podíval, než se na talíř vrhl a všechno zhltnul.
Carling byla sukubou, což znamenalo upírkou, která dokázala vycítit a živit se emocemi ostatních živých bytostí. Malý pejsek měl také city. Byly to zářivě se blýskající jiskřičky, které svítily jako světlušky. Věděla, co cítil, když se na ni podíval tím svým pohledem.
Byla to oddanost a vděčnost.
O pár minut později se vrátila Rhoswen. Carling odvrátila pohled od psa a vzhlédla. Pes dojedl a přitulil se k jejím bosým nohám.
„Wyr čeká ve Velkém sále na audienci,“ řekla Rhoswen.
Carling přikývla. Odsunula ospalé zvíře z nohy a opustila kuchyň skrz létající dveře dřív, než ji mohl pes následovat. Aniž by si všímala jeho naříkavého štěkotu, vydala se po kamenné podlaze dlouhé chodby k Velkému sálu. Jediným zvukem byl šepot látky kaftanu, který se jí při chůzi vlnil kolem kotníků.
V základních rysech byl dům postaven jako středověký panský dům; na jedné straně kuchyň a zásobárna s komorou, na druhé soukromé obytné prostory a další pokoje spolu s dvouposchoďovým velkým sálem s jeho masívním, dva metry vysokým krbem, jehož římsa byla vytesaná z kamene. Jinak než bylo ve středověkých panských domech zvykem, měl velký sál a ostatní pokoje, které byly umístěny blíž k moři, obrovská okna sahající od podlahy po strop s výhledem na útesy, na kterých byl dům vybudován.
Dům sám byl obklopen zdí do výše pasu zhotovenou z neopracovaných kamenů, která se táhla až k nejzazšímu okraji útesu. Uvnitř zdi byla zahrada plná šarlatově červených tulipánů, kalifornských slunečnic, orchidejí a macešek. Po mříži, která rámovala hlavní vchod, se popínaly růže, obrovské květy byly zahaleny do oblaku jejich vůně.
Ostrov měl tvar ledviny a byl dlouhý více než šest a půl kilometru. Dům na útesu stál v části vnitřního oblouku ledviny, a bokem podél útesů vedla úzká klikatá cestička dolů k pláži, kde bylo připoutáno pár plachetnic. V okolí velkého, z kamene postaveného panského domu, stálo pár dalších, menších domků, které ale byly momentálně prázdné. Na nejvzdálenějším konci ostrova se tyčil borovicový les, gigantické stromy byly několik tisíc let staré, a jejich špičky se krmily z mlhy, kterou sem přinášelo moře. V nejvyšších větvích těchto prastarých mamutích stromů žila plachá, tajemná, okřídlená stvoření, která se schovávala, jakmile se k nim přiblížily nějaké jiné bytosti.
Carling už wyra cítila z dálky, ještě dřív, než vstoupila do sálu. Ve dveřích mezi kuchyní a sálem zůstala stát, aby zachytila úchvatný vliv jeho přítomnosti.
Stál uvolněně před okny, a vyzařoval klid někoho, kdo mohl mnoho nabídnout a nepotřeboval nic dokazovat. Byl k ní obrácený zády a ruce měl zastrčené do zadních kapes svých roztrhaných, sepraných džínů, zatímco se koukal ven na moře. Mokré vlasy mu padaly na široká ramena. Byl cítit slanou vodou a teplým, silným pachem zdravého wyr-muže. Před tisíci lety svou postavou čněl nad lidmi jako neobvyklý, gigantický, bojovný bůh. Dokonce i teď byl větší než většina mužů, a jeho tělesná stavba byla zosobněním mužské síly a ladnosti.
Ale ještě větší než vliv jeho fyzického zjevu byla éterická síla, která ho obklopovala a zasáhla ji jako úder pěstí. Dokonce i teď, když klidně stál, z něho vyzařovala divoká vitalita. Síla a magická energie kolem něj vibrovala ve vlnách, které byly pro většinu lidí neviditelné. Ale Carling je dokázala vidět, jako vlny horka v poušti. Všichni nesmrtelní wyrové, kteří byli zrozeni při stvoření Země, měli tu samou prastarou životní energii. Nosili v sobě jiskřičku prapůvodního ohně Stvoření.
Carling se zhluboka nadechla – anachronický návrat do prastarých časů. Právě registrovala mimovolnou reakci svého těla na nápor jeho přítomnosti, když malý zrádný zvuk způsobil, že naklonil hlavu na stranu. Otočil se k ní čelem.
Další rána zasáhla její tělo, když spatřila jeho dokonalou, smělou tvář. I v jeho tělesné stavbě se odrážela vznešenost jeho obličeje; vyzařovala z něho mužská elegance, která okamžitě padla do oka a zasáhla srdce. Měl pěkná ústa a smyslně vykrojené rty, ale charakteristickým bodem jeho zjevu byl jeho světaznalý, chytrý pohled lva.
Teď se na ni ty dech beroucí oči usmívaly. Přitahovaly ji k němu přes celý pokoj.
„Máš to tu super,“ řekl Rune. „Skrz naskrz gotik-styl. Co se stane, když člověk odpluje z ostrova?“
„Když ostrov zmizí z očí, nakonec se dopluje na pevninu. Je to jen jedna malá Jinozemě s jediným průchodem, který leží pod vodou. Není tu nic než ostrov a moře.“
„Rozkošné.“
Přibližovala se k muži, který zářil jako slunce. Magie jeho přítomnosti ji lechtala na kůži. S každým krokem k němu byla blíž a cítila se živěji. Ve srovnání k jeho plně rozvinutými, pestrobarevnými emocemi jí všechny ostatní bytosti, které dokázala vnímat a od kterých se krmila, připadaly slabé jako rozředěné mléko. Rune byl jako bohatý bublající zdroj potravy, jako rubínově červené Bordeaux. Ucítila echo něčeho, co kdysi musel být pocit hladu. Jeho krev by chutnala úžasně, tak horce a intenzivně jako luxusní likér.
Jak se blížila, výraz v jeho tváři se změnil. Jeho úsměv byl ostřejší a hlubší a v náznacích ukazoval jeho pravidelné, bílé zuby. I jeho paleta emocí se změnila, do rubínově červeného Bordeaux se vmísil smyslný nádech.
Stála přímo před ním. Se svými sto šedesáti osmi centimetry byla dřív vysokou ženou. Teď platila za průměrně vysokou. Musela zaklonit hlavu, aby se mu mohla bez mrknutí podívat přímo do těch jeho lvích očí. Jeho dech se prohloubil a oči se rozšířily. Co to bylo za pocit, který u něj zachytila? Echo vzdálené vzpomínky se otřelo o její podvědomí. Kdysi dávno ten pocit znala. Byla z něho opilá a odvážná a doprovázel ho impulzivní a bezstarostný smích.
Otočila se a beze slova ho zamyšleně obešla. Pomalu se otáčel spolu s ní, stejným tempem jako ona. Naklonil hlavu ve stejném úhlu a přiblížil svůj obličej k jejímu. Dva dravci, sobě rovní, co se týkalo magické energie, ponoření do vzájemného měření síly.
Nebojácnost? Ano, byl nebojácný, ale to nebyl ten pocit, který se jí otřel o vzpomínky. Fascinace? Ano, i to cítil, ale ani to nebylo to, na co si chtěla tak urputně vzpomenout.
Tento gryf si říkal Rune Ainissesthai. Rune znamenalo obrazové znamení, Sigille, tah perem na listu papíru, ale kromě toho to slovo představovalo mystérium, magii. Ainissesthai bylo starořecké slovo a znamenalo „mluvit v hádankách“. Mystická magická hádanka.
„Rune Ainissesthai,“ zašeptala. „Jak zní hádanka?“
V jeho pohledu žhnulo elektrické světlo. Oh, teď mám tvou pozornost, že ano, wyre? Usmála se. Myslíš si snad, že význam tvého jména všichni zapomněli?
„Takovou otázku bys raději neměla pokládat,“ řekl Rune. Jeho hlas klesl do hlubokých, chraplavých tónin, které se jí otřely o kůži.
„Rune Ainissesthai,“ zašeptala podruhé, a magická energie, kterou při tom použila, rozezněla mezi nimi jeho jméno jako zvon v budhistickém chrámu. „Proč jsi ke mně přišel?“
„Přišel jsem, abych vyrovnal svůj dluh,“ odpověděl Rune, a v jeho odpovědi zazněl výkřik orla.
„Rune Ainissesthai,“ zašeptala potřetí. „Uděláš pro mě laskavost podle mého přání, abys vyrovnal svůj dluh?“
„Samozřejmě,“ odvětil gryf, a v jeho hlase se ozval zavrčení lva.
Jedním jediným úderem své magické energie zpečetila slib a od zdí Velkého sálu se odrazilo echo jako gong. Usmála se. „Pakt byl uzavřen a zpečetěn.“
Teď k ní byl připoután a neměl jinou volbu, než ji poslouchat. Patříš mi, řekla němě k jeho velké silné postavě. Jsi mi k dispozici pro cokoliv, co si budu přát. Pro tento okamžik tě vlastním. A co si od tebe budu přát, ty znamenitý, hrdý, bezstarostný alfa-samečku? Jaký úkol bys měl pro mě vykonat, než se se mnou rozloučíš a vrátíš se ke svému nekonečnému životu?
Co má někdo, kdo brzy zemře, udělat s takovým vzácným a neobyčejným dárečkem?
Ze rtů jí zmizel úsměv. Probudily se v ní dravčí instinkty. V jejích tmavých očích se leskl pancíř jako z obsidiánu a rysy kolem jejích rtů se vyostřily.
Řekla: „Poklekni.“
Ucítila jeho překvapení, když ho její rozkaz vyburcoval.
Ale poté udělal něco, co ji opět překvapilo. Zvedl obočí, pohlédl na ni s tím svým vyrovnaným úšklebkem a odpověděl: „Jasně, žádný problém.“
S ladným pohybem klesl na koleno.
Co to bylo? Klečel na podlaze, jeho mocná, široká ramena byla ohnutá dopředu. Dokonce i hlavu sklonil. Vzbuzoval dojem absolutního podřízení a vyplnil její pokyn doslova, ale…
Hluboko ve své neobyčejné, bojovné duši si tento alfa-samec uchoval svou nadřazenost. Obešla ho zezadu, sklonila se blíž, až měla rty úplně u jeho ucha. „Ale uvnitř sebe neklečíš,“ zašeptala.
Naklonil hlavu na stranu, aby na ni mohl přes rameno pohlédnout. V jeho nenuceném pohledu byl vidět smích. Zašeptal v odpověď: „To jsi mi nerozkázala. To by byl zapotřebí daleko jiný pakt, abych si před tebou opravdu kleknul.“
Hádanka ji zaujala, takže se zeptala: „A jaký pakt by k tomu byl zapotřebí?“
Opatrně se na ni usmál. „To bys mi musela dát polibek.“
Její klenuté obočí se zvedlo. „Jen jeden polibek?“
„Jen to.“
„Pak je uzavřen,“ řekla.
„A zpečetěn,“ zavrčel.
S rukou položenou na jeho rameno ho Carling obešla a zůstala stát před ním. Poté sklouzla rukama po jeho teplé, opálené kůži až k jeho čelisti. Zvedla jeho dobře vypadající, divokou tvář k sobě vzhůru a hodila všechno za hlavu. Poté se k němu sklonila a přitiskla svá chladná ústa na jeho horké rty.
Tělem jí prolétl impuls, aby se znovu nadechla a ona mu vyhověla. Zahalila ji jeho mužská magická energie, okořeněná o smyslnost a teplo, a hladila ji jako letní vánek.
Zvedla hlavu a zírala na něj. Poté přimhouřila oči a řekla: „Ve svém nitru ještě stále nejsi pořádně na kolenou.“
Ťap, ťap – vydávaly její bosé nohy.
Zvedl obočí.

„Co jsi očekávala, Carling?“ odvětil. „To nebyl žádný pořádný polibek.“

18 komentářů: