sobota 3. února 2018

Její ďábelský anděl - 16. kapitola 1/2


Žhavé slunce Veironovi rozhodně nezlepšilo náladu. Od té noci se střechou před třemi dny byla Erin zticha a zadumaná. Úsměvy falešné a od něj si udržovala vzdálenost. Každou noc mu spala v náruči, ale jen jednou se milovali tu noc, kdy použila své síly, o kterých neměli ani jeden tušení.

Přál si, aby měl odpovědi na otázky, které odmítal říct nahlas. Vysvětlil to Einarovi a Taylor, ale ani jeden z nich jim neuměli pomoct. I když Einar s ním sdílel názor. Ať už byla Erin čímkoli, nebyla tím, co sestra.
Podle toho, co věděl, neměla Amélie síly, dokud nevstala z mrtvých jako nesmrtelný anděl.
Erin měla vize už od začátku a teď měla devastující moc, která se rovnala té sestřině. Aniž by zemřela.
Pokud to mátlo jeho, věděl, že jí, musí ještě stonásobně krát. Moc toho o jeho světě nevěděla, zrovna si zvykla na Nebe a Peklo, anděly a démony. Chtěl najít na její otázky odpovědi, chtěl ji přesvědčit, aby s ním mluvila spíš, než byla zticha a přemýšlela o tom, co se stalo, a jak to vyřešit. Byl si jistý tím, že kdyby si s ním promluvila, cítila by se líp. Mohl říct aspoň něco víc pozitivního jejímu srdci.
„Už to není daleko,“ řekl a přitáhl si ji blíž. Narazila do něj spolu se zhoupnutím člunu.
Nálada se jí rozjasnila, když letadlo dosedlo a oni se svými cestovními taškami zamířili k loděnici. Žluté oči se jí rozjasnily, když k němu vzhlédla, ten záblesk vzrušení mu rozehřál srdce a dal mu trochu klidu. Třeba se přes svůj strach dostane, až vejde do náruče sestry.
Veiron v jejím uklidňování selhal. Nesnášel to stejně jako propast, která mezi nimi vyrostla.
„Vždycky jsem chtěla na Maledivy,“ řekla stejně vzrušeně jako ostatní smrtelníci na motorovém člunu. Dohromady tři páry. Jedni z nich novomanželé.
Podle pasů, které jim Einar sehnal, byli s Erin také novomanželé.
To spolu s tím, že je Bezkřídlý nechal ubytovat v rezortu jako čerstvě vzaté, ho ani trochu nepobavilo.
Erin se o něj opřela, její černá pruhovaná košile se rozevlála po jeho upnutém tričku. Byli tím divným párem na lodi. Dalších šest účastníků mělo na sobě minimum oblečení, jako by to bylo normou, a ještě navíc jasně barevné.
On a Erin byli od hlavy až k patě v černém a na nohou stále boty. Žádné sandály nechtěl. I když si páru v Erinině zavazadle všimnul, pousmál se. Po tom všem, čím si prošla, už potřebovala dovolenou. Doufal, že trochu míru najde na ostrově s její sestrou.
Nebyl si jistý, jestli zůstane, nebo dalším letem odletí.
Až předá Erin Amélii a Markusovi, jeho mise skončí. Neměl důvod zůstat. Bude v bezpečí. Mohl se vrátit k jeho touze po pomstě.
Mohl?
Veiron si to nemyslel. Nechtěl opustit Erin, ne když toho měla ještě tolik před sebou.
Vůbec nechtěl.
Veiron se díval do tmavé klidné hladiny moře pod nimi. Erin od něj odstoupila, pocítil na sobě její oči.
„Vypadáš, jako by ses pokoušel dohlédnout až do Pekla.“ Zašeptala tiše, že to skoro neslyšel.
Usmál se. „Možná ano.“
Pauza.
„Proč bys chtěl?“ řekla a jemu nemohla uniknout temnota v jejím normálně lehkém hlase. Podíval se na ni a zjistil, že se na něj mračí. Obtočila si kolem sebe paže. „Nesnášela jsem to tam… nesnášela jsem na tom všechno. Nechci mít nic společného s tím pokřiveným, hrozným místem… Myslela jsem, že umřu z toho zápachu síry a všeho toho ďábelského.“
Veironovo zamračení se s každým jejím slovem prohlubovalo, každé se mu zařezávalo do srdce a tvořilo další ránu, která krvácela a nepřestávala.
Všeho. Toho. Ďábelského.
Ďábelského jako on?
„Na tom místě není nic dobrého…“ Zvedla hlavu, usmála se a dotkla jeho tváře. „Díky, že jsi mě zachránil.“
Veiron zabručel a sklopil pohled k botám. Ruka jí spadla z jeho tváře, jak od něj odstoupila. Ignoroval ji, když kecala o ostrově, byl soustředěný na své boty. Boty, které proběhly Peklem, aby zachránily tuhle krásku vedle něj.
Od všeho toho ďábelského.
Nic dobrého na tom místě.
Nic dobrého. Všechno ďábelské.
Sevřel ruce do pěstí a pak je rozevřel a položil na kolena, svíral je tak pevně, až mu kloubky zbělaly.
„Podívej se.“ Erin do něj šťouchla, zřejmě nevšímavá k bezohledným slovům, kterými mu ublížila.
Vzhlédl, aby se podíval, o čem to plácala. Bohatá zeleň ostrova se před nimi zvedala z vod. Voda se pomalu projasňovala, měnila na tak jasnou a čistou, jako šperky kolem něj. Velké vily lemovaly bílý břeh pod stínem palem. Tři z jednopatrových domů byly zarezervované pro ně. Jeden pro něj a Erin, druhý pro Marcuse s Amélií a poslední pro Einara s Taylor. Měli za dva dny přijet.
Erin mu obtočila ruce kolem paže, on instinktivně zareagoval a tou volnou si ji přitáhl. Pohlédla na něj, cítil, jak jí v srdci buší bolest. Dobře. Teď už třeba cítila to, co on. Díval se do vody, ignoroval její pohled, věděl, že chce, aby jí to vysvětlit. Mohla si na to přijít sama. Byla velká holka.
Nemusel jí všechno vysvětlovat.
Nebo se o ni starat.
Voda začala blednout a Veiron byl v pokušení skočit přes okraj a doplavit zbytek cesty, jak byl zoufalý dostat se od Erin a mít trochu čerstvého vzduchu. Potřeboval prostor, aby se vzpamatoval z toho verbálního kopance do koulí, který mu doručila.
Ďábelský.
„Veirone?“ zašeptala a dotkla se jeho paže.
Člun se zhoupnul a jemu dal důvod, proč jí neodpovědět. Ztěžka se nadechl, bojoval sám se sebou. Nemohl ztratit kontrolu bez ohledu na to, jak moc chtěl zaklonit hlavu a vyřvat vztek do jasně modré oblohy.
Ďábelský.
Opakovalo se v jeho hlavě. Trhalo mu to duši.
Erin si o něm myslela, že je ďábelský. Nic dobrého. Všechno špatné. Místo, které ji mučilo a děsilo. Služebník muže, který ji nechal unést a chtěl si ji podrobit.
Mysl ho mučila, házela na něj reakce skutečností, že byl Pekelným andělem.
Popadl ji za paži, ignoroval bolestivé zalapání po dechu a táhl ji z lodi. Rudá mu mlžila okraj vidění, když kráčel po molu, bušil nohama do počasím ošlehaného dřeva.
„Veirone?“ řekla znovu tentokrát hlasitěji, jako by hlasitost poprvé selhala.
Šel dál, vrhal po všech ostrovanech a všech, co byli na lodi, pohledy. Klidili se mu z cesty, když se přibližoval. Chytří. V takovéto náladě by ze všech vymlátil duši, i kdyby se na něj špatně podívali.
„Ubližuješ mi.“ Ta tři chraplavá slova ho přinutila uvolnit sevření a zastavit se uprostřed úzkého mola, čímž zablokoval cestu ostatním.
Otočil se k ní a skousl touhu říct jí, že mu ona ublížila první. Místo toho se na ni jen díval, pokoušel se zůstat neovlivněný slzami, které se leskly na tmavých řasách, doufal, že v jeho očích uvidí bolest a uvědomí si, proč byl na ni tak najednou naštvaný.
Erin uklidnila jeho divokou stránku tím, že k němu přikročila, stoupla si na špičky a políbila ho. Sladké milosrdenství. Nemohl se zastavit, popadl ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž, líbal ji hlouběji a pokoušel se ukrást si z ní kousek.
„Nemluvila jsem o tobě,“ zašeptala mu do rtů a pomalu se odtáhla, očima se setkala s jeho. „To víš, že jo?“
Pokrčil rameny. „Jasně.“
„Ne, nevíš…“ Povzdechla si a sjela mu rukama po pažích k loktům. „Přestanu to s tebou někdy kazit?“
Jen ona měla na tu otázku odpověď, takže se na ni neobtěžoval odpovědět. Možná bylo nejlepší, že to řekla a ublížila mu. Možná bylo tohle nějakým typem podvědomé obranné taktiky, aby ho dostala ze svého života, nebo mu zrovna osud poskytoval nataženou ruku k pokračování ve své misi.
Ať tak, či tak, bylo to na hovno.
Veiron ji vzal za ruku a vedl k doškovému hlavnímu domu. Rezort byl okouzlující, nádherná nedotčená krajina s trochou prostorných vil na pobřeží, malým blokem bytů mimo hlavní budovu a malými chatkami u mola. Ať už potkal Amélii a Markuse v minulosti kdekoli, bylo to na vzdáleném ostrově bez zařízení, všechno neobydlené. Byla to milá změna mít bar a restaurace, ale taky to zvyšovalo risk objevení. Nebo ještě hůř, smrtelníci se mohli dostat pod útok.
Zaregistroval je na recepci, ignoroval gratulace, které po nich zaměstnanec házel, ale vzal si šampaňské, které mu nabídli. Erin si ze svého upila. Veiron do sebe to jeho naklopil.
Ve chvíli, kdy Erin dopila, už ji vedl dál, minuli obří bazén jen s pár páry sedícími ve vodě u malého baru, který lemoval jednu část okraje. Přešel přes patio k lavičkám a jejich vile. Byla tou první v řadě samostatných budov a větší než ostatní.
Odemknul dřevěné dveře a vstoupil před Erin, pohledem všechno projížděl. Nebyla ani stopa po problémech ve velkém rozlehlém apartmá stylové vily. Ložnice byla vzadu, posuvné prosklené dveře vedly na terasu a moře pod ní. Všechno bylo ze dřeva. Podlaha, stěny a strop. Všechno rustikální a přesně tak, jak to mělo působit, přirozeně. Vzhledem k tomu, že jeho dům v Pekle byl černá chatrč bez elektřiny a kamenná deska na sedění, bylo všechno ve smrtelném světě luxusem a pro něj přitažlivé. Otevřel dveře patia a zkontroloval terasu.
Byla do ní vsazená horká vířivka částečně krytá z výhledu malou stěnou, která zakrývala polovinu terasy na druhé straně. Myšlenky na zapnutí a ponoření se do ní s Erin pod hvězdami mu naplnily hlavu. Potěšení později. Práce první.
Zavřel skleněné dveře, otočil se a šel ložnicí do obýváků po levé straně. Malá kuchyně zabírala jeden konec. Blíž ke vstupu byla uzavřená koupelna.
Erin pořád stála venku.
„Děje se něco?“ Vyšel ven a rozhlédl se pro případ, že by našel něco, co ji znervózňovalo. Smrtelníci chodili po chodníku mezi vilami. Žádné nebezpečí.
Erin si odkašlala, zhoupla na patách a střelila vyčkávavým pohledem po dveřích a po něm.
Nechápal její problém. „Je tu bezpečno. Zkontroloval jsem to. Žádné bestie.“
Povzdechla si a odhodila černé vlasy z tváře. „Myslela jsem, že jsme se zrovna vzali?“
„Jen v Einarově hlavě. Kdo ví, sakra, co si ten chlap myslí.“
Tvář jí opadla a pak se sebrala. „Takže to chápu tak, že mě přes práh nepřeneseš?“
Veiron se zasmál. Takže tohle byl její problém? Její zbožňující manžel ji tak moc nezbožňoval, nebo nekonal podle tradic.
„Nosil jsem tě všude jinde, proč ne do vily, co?“ řekl, vypadala, že si necení jeho připomínky, že strávila víc času v jeho náruči než chozením. Šel ji zvednout a ona se mu vyhnula.
„Změnila jsem názor.“ Ohrnula na něj nos. Začal to nesnášet, když to dělala.
Když se kolem něj pokusila projít, Veiron ji popadl kolem pasu a hodil si ji přes rameno. Praštila ho po zádech a mlátila ho, on ji jednou rukou pleskl po zadku a tou druhou si ji přidržel pod koleny, aby ji udržel na místě.
„Dej mě dolů!“
Veiron se znovu zasmál. „Myslel jsem, že jsi chtěla, abych tě nesl. Rozmýšlej si to pořádně, ženo.“
Ignoroval ji, když ho proklínala, a nesl ji dovnitř, kopnutím za sebou zavřel dveře. Šel rovnou do ložnice.
„Teď už mě můžeš dát dolů,“ řekla a on zavrtěl hlavou.
„Ještě ne.“ Vstoupil do ložnice a zazubil se na velkou, bílou postel. „Až teď.“
Veiron ji na ni pustil a přikryl její tělo svým, vtiskl ji do měkké matrace. Zalapala po dechu.
„Pane… Veirone? Nepředpokládám, že máš příjmení?“ řekla a usmála se na něj.
Veiron zavrtěl hlavou. „Budeš se muset prostě spokojit s paní Veironovou.“
Zachichotala se a zapletla mu prsty do vlasů. „Nepamatuju se, že bychom měli náš první polibek.“
„Myslel jsem, že to byl ten na molu.“
Zamračila se. „Přestaň mi kazit zábavu a polib mě.“
Veiron se zazubil. „Ano, ženuško.“
Sklonil hlavu a zavřel oči.
Dveře od patia se otevřely a zalapání po dechu prolomilo ticho.

„Co to sakra děláš mé sestře?“

16 komentářů:

  1. Dakujem velmi pekne za skvelú kapitolu ☺ Škoda len, že ich prerušili ☺. Tak a teraz som zvedavá na to sesterské stretnutie ☺. Dakujem za preklad a korekciu ☺

    OdpovědětVymazat
  2. Další kazisuk :) děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤👏❤

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělý překlad, moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad :D

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat