středa 28. února 2018

Fantomovy stíny - 5. kapitola 2/2


O tři noci později Melanie o tom polibku stále přemýšlela, zatímco se měla soustředit na nejnovější Joeovy výsledky z magnetické rezonance. Ačkoli se laboratoř nemohla pochlubit žádnými okny, věděla díky hodinám, že slunce právě zapadlo. Bastien by měl vstávat a připravovat se na noční lov.

Myslel taky pořád na ten polibek? Litoval toho? Vzhledem k tomu, že ho neviděla a ani s ním od té doby nemluvila.
„Ahoj.“ Jako kdyby ho její myšlenky přivolaly, promluvil za jejími zády.
Zalapala po dechu a otočila se. „Ahoj.“ Jeho černé kapsáče, tričko s dlouhým rukávem a kabát byly čisté. Pod jeho oblečením se dokonale rýsovala jeho vysoká, pohledná postava. Richart vedle něj na ni kývl, a pak zmizel.
Ani ona, ani Bastien dlouhou chvíli nepromluvili. Jen jeho pohled po ní přejížděl jako pár rukou.
„Takže,“ řekla, když se nepokusil jí dát pusu na přivítanou, „dnešní noc je ta noc, co? Později se setkáš se Stuartem?“
Kývl. „Myslela jsem, že se nejdřív přijdu podívat za Cliffem.“
Za Cliffem. Ne za ní. Byla by zklamaná víc, kdyby jeho oči slabě nesvítily touhou.
„Samozřejmě.“ Melanie sklouzla ze své stoličky a vedla Bastiena ne do Cliffova bytu, ale do své kanceláře. Přejela kartou přes čtečku a naťukala osobní kód. Počkala na pípnutí a pak otevřela dveře. „Minutku.“ Popadla bílý laboratorní plášť, který měla přehozený přes svoji kancelářskou židli, a vklouzla pravou rukou do správného rukávu.
Bastien k ní přistoupil, vzal plášť a přidržel jí ho, zatímco si ho oblékala. Jeho ruce prodlely na jejích ramenou.
„To není fér,“ zašeptala s bušícím srdcem. Mohl cítit každou její emoci, zatímco ona nevěděla nic.
„Taky jsi mi chyběla,“ připustil. „A nechci nic víc, než si tě přitáhnout do náručí a zjistit, jestli chutnáš stejně dobře, jak si vzpomínám.“
S úsměvem se otočila.
Jeho obvykle zachmuřený výraz byl tak něžný jako Richartův, když mluvil se svou přítelkyní. Přejel jí prsty po tváři. „Bohužel ta záležitost, kterou musím probrat s Cliffem je naléhavá.“
„Chápu.“ Povzbuzená jeho přiznáním, přešla ke skříňce, odemkla ji a vyndala tři injekční stříkačky naplněné sedativem. Když se otočila ke dveřím, uviděla, jak se na ni Bastien mračí.
„Po tom, co se stalo s Vincem, nosím vždycky nějaké sebou, když jsem s Cliffem nebo Joem v případě, že by jeden z nich dostal záchvat. Nechci vidět, jak jednoho z nich dostávají pod kontrolu několika střelnými ranami.“
„Už jsi je musela použít?“
Zaváhala. „Jednou.“
Oči mu zaplály. „Kdy?“
„Minulý týden. Na Joea. On –“
„Proč jsi mi to neřekla?“
To mu nechtěla říci, ale měla pocit, že si zaslouží pravdu. „On se poté tak styděl, Bastiene. A neublížil mi. Snažil se popadnout jednoho ze strážných a… Bála jsem se, že…“
„Mu udělám to, co jsem udělal Vinceovi?“
„Ano.“
Jeho rty se sevřely.
No zeptal se. Melanie prošla kolem něj a zamířil do Cliffova bytu. Když vstoupili dovnitř, byl Cliff zabořen mezi polštáři černé kožené pohovky. Nohy měl opřené o konferenční stolek a četl sci-fi román.
Melanie se usmála na strážného stojícího přede dveřmi, když je za nimi zavírala.
„Chcete vy dva soukromí?“ zeptala se opožděně.
Bastien zavrtěl hlavou. „Já jsem ve skutečnosti s Cliffem mluvit nechtěl.“
„Taky tě rád vidím,“ řekl Cliff zvesela. Pak vstal a připojil se k nim.
„Tomu nerozumím.“
„Chtěl jsem s tebou mluvit,“ vysvětloval Bastien, „a věděl jsem, že tady nás nikdo nezaslechne.“
Melanie se zamračila. Pokud se Bastien chystal zdlouhavě ji vysvětlovat, proč nechce, aby po něm už nevyjížděla…
Její myšlenky se zastavily. Počkat. Vyjížděla po něm? Ještě nikdy předtím nebyla ve vztahu agresorem.
A tady se znovu objevilo to slovo: Vztah.
„Co se děje?“ zeptala se tak nenuceně, jak jen mohla.
„Cítil jsem, že jsi lhala a chci vědět proč,“ řekl Bastien.
Cliffův pohled přeskakoval mezi nimi sem a tam, jak je se zájmem pozoroval.
„Kdy?“
„Na poradě. Když jsi řekla, že nemáš žádný protijed proti tomu sedativu.“
A sakra. „Proč si myslíš, že jsem lhala?“ blafovala.
„Dotýkal jsem se tě a cítil tvou vinu.“
Sakra! „Víš, tohle je opravdu otravný.“
„O tom mi povídejte,“ zavtipkoval Cliff.
Bastien po něm střelil zlostný pohledem a pak se znovu setkal s Melaniiným pohledem. „Našla si způsob, jak potlačit tu drogu?“
Otevřela ústa, aby odpověděla.
Bastien natáhl ruku a dotkl se její tváře. „Našla?“
Sakra! Poznal by, kdyby mu lhala.
„Skutečnost, že váháš, mi říká, že našla. Proč to před nesmrtelnými tajíš?“
Vzdychla. „Ty jsi taky nesmrtelný, Bastiene. Čím rychleji se s tím vyrovnáš –“
„Tak co? Tím rychleji mě všichni uvítají do svých řad a budou mě milovat jako bratra? To se nestane. Prosím, odpověz na mé otázky.“
Cliff si odkašlal. „Myslí si, že našla protijed, ale bojí se ho vyzkoušet na komkoli, protože může být příliš zatěžující pro jejich srdce. Přinutí ho to bít tak rychle, že se zastaví nebo tak něco.“
Melanie zavrčela. „Řekla jsem ti to důvěrně!“
„Já vím. Ale pokud ta věc funguje, pomůže Bastienovi.“
Bastien spustil ruku a tou se otřel o její paži a bok při cestě dolů. „Pověz mi to.“
Vzdychla. „Je to stimulant. Tak silný, že bych ho nepoužila na slona v kómatu.“
„To zní přesně jako něco, co potřebujeme. Co je za problém?“
Melanie si myslela, že to bylo docela zřejmé. „Pokud byste byli nemrtví, jak napovídá upíří mytologie, nedělala bych si starosti. Ale nejste. Vaše srdce bijí. Virus, který vás infikuje, může vyléčit mnoho škod, ale potřebuje krevní oběh, aby tak mohl učinit. Pokud tento protijed, tento stimulant, je natolik silný, že – jako sedativum – ho virus nemůže potlačit, pak místo aby vás jen probudil z toho sedativa, mohl by způsobit fibrilaci komor. Vaše srdce by mohla začít bít tak rychle, že by přestala bít a místo toho by se pouze chvěla. A už by nepomáhala cirkulovat krev skrze vaše těla a mozky.“
Cliff se podíval na Bastiena. „Snažil jsem se ji přimět, aby ho vyzkoušela na mně. Sakra, už mám poškozený mozek, a tak jsem usoudil, že nemám co ztratit. Ale ona to nechce udělat.“
Bastien dal Cliffovi pohlavek.
Au! Co to sakra?“
„Jsi tady, aby se tvému mozkovému zhoršení zabránilo nebo aby se alespoň zpomalilo, ne aby se zrychlilo.“
Díky bohu, že nebyla jediná, kdo to pochopil.
„Děkuji,“ řekl Bastien.
Přikývla.
„Takže tenhle stimulant potřebuje více práce? Další testování?“
„Ano.“ Jenom nevěděla, jak to udělá.
„Jak by měl být vpraven do těla? Jakmile jsme zasaženi šipkami, nemáme moc času reagovat, než ztratíme vědomí.“
„Dala jsem ho do injekčních per podobných těm, které jsi onehdy použil.“
„Nevím, jestli jsou tou nejlepší volbou. Injekční stříkačka by mohla být rychlejší a snadnější na manipulaci. Řekla jsi, že jsou podobné těm, které jsem použil, ale ne identické.“
„Ano.“
„Mohl bych jedno vidět? Možná, že nevím nic o samotných chemických látkách, ale můžu ti aspoň dát vědět, jestli budeš potřebovat jednodušší doručovací systém.“
„Jistě. Pro jedno dojdu.“
Melanie vytvořila pouze tři. Vzala jedno z laboratoře a další dvě nechala v zamčené skříňce.
Když se vrátila do Cliffova bytu, on a Bastien poměrně vehementně konverzovali tím svým způsobem, který byl neslyšitelný pro lidský sluch. Což bylo divný, protože to vypadalo, že by křičeli, kdyby byli doopravdy sami.
Doufala, že Bastien přesvědčoval Cliffa, aby ji přestal tlačit k tomu, aby na něm tu drogu otestovala. Prostě to nemohla a nechtěla udělat.
Veškerá konverzace ustala, když vešla. Zavřela dveře a přistoupila k Bastienovi s injekčním perem.
Znovu a znovu ho obracel v rukách, a pak sundal víčko. „Mohli bychom ho nosit bez víčka? Méně by nás to zpomalilo. A moje motorické schopnosti byly po té, co jsem byl zdrogován, trochu pomalé.“
„Víčko je bezpečnostní pojistka. Musíš ho nechat na peru, dokud ho nepoužiješ.“
„Funguje ten stimulant jako adrenalin? Musí se podat do nohy?“
„Ne. Stejně jako sedativum, může být podán všude po těle.“
„A jenom pero zatlačíš proti své kůži a přidržíš ho na tři sekundy?“
Zavrtěla hlavou. „Deset vteřin.“
„Deset vteřin je příliš dlouhá doba. Budeme buď bojovat s upíry, kteří se pohybují ve zlomcích sekund nebo s lidmi, kteří pálí z automatických zbraní. Mohla bys tenhle čas snížit na polovinu?“
„Nevíme, jak virus zareaguje, pokud podáme příliš mnoho látky příliš rychle.“
Slabé zaťukání prolomilo ticho, které následovalo. Melanie se podívala dolů a zjistila, že Bastien upustil víčko k injekčnímu peru. Sledoval její pohled. „Ach. Za to se omlouvám.“
Usmála se. „Mám ho.“ Melanie se sklonila, aby ho zvedla. Chvění předtuchy přejelo přes její páteř. Bylo to varování, které přišlo příliš pozdě.
Cliff vyrazil kupředu.
Melanie zalapala po dechu, když kolem ní obtočil své paže v pevném sevření, strhl ji zpátky proti němu a letěl zpět na druhou stranu místnosti, čímž mezi ně a Bastiena umístil pohovku.
„Cliffe?“ Snažila se osvobodit.
Jeho sevření se zpevnilo a pomalu ji posunul zpátky o několik dalších kroků.
Do prdele. Měl Cliff další záchvat? Ještě nikdy žádný neměl, takže ho neočekávala.
Bastien se otočil čelem k nim.
„To je v pořádku!“ vyhrkl Melanie, vyděšená, že by na Cliffa zaútočil. „Já –“
Zastrčila třesoucí se ruku do kapsy ve stejnou dobu, kdy Bastien sáhla do své vlastní a vytáhl injekční stříkačky obsahující sedativum, které by už teď měly být v její ruce.
On je vzal? Kdy? „Co to…?“
Vložil si všechny tři plastové kryty jehel do úst, sundal je svými zuby a vyplivl na podlahu.
„Bastiene…“
Odtáhl ruku, vrazil si jehly do krku a stlačil pístů.
„Co to sakra děláš? Zbláznil ses?“ zeptala se ostře.
„Musíme zjistit, jestli tohle“ – řekl a zvedl možný protijed – „bude fungovat.“
Zaplavilo ji zděšení, když si uvědomila, co se děje. Cliff neměl psychotický záchvat. Bastien testoval to zatracené sérum.
To nemůžeš udělat!“ Zesílila své úsilí se osvobodit, ale bylo to k ničemu, když stála proti upírovi, který ji už znehybnil. „Cliffe, nenech ho to udělat. Prosím!
„Je to jeho volba, doktorko Liptonová.“
Bastien se naklonil na stranu, jak se trojnásobná dávka sedativa pustila do práce.
„Mohlo by ho to zabít!“
Cliff mlčel.
„Bastiene, prosím! Nedělej to.“
Bastien se zapotácel o krok zpět a málem ztratil rovnováhu. Zvedl injekční pero s protijedem a vrazil si ho do krku na druhé straně od stop od jehel.
Melanie se zmocnila panika. Oloupila jí o schopnost se pohybovat, bojovat, zavolat. Zdálo se, že nemohla dělat nic jiného než v hrůze sledovat, jak minula každá sekunda.
Jedna. Dvě. Tři. Čtyři.
Bastien se naklonil k jedné straně a začal padat, ale zachytil se zakopnutím o pohovku a opřením se ruky o ni.
Devět. Deset.
Upustil injekční pero a nechal ho spadnout na zem.
„Takže?“ zeptal se Cliff. Všechna starost, kterou nemohla vidět v jeho tváři, slyšela v jeho hlase.
„Nemyslím si, že to funguje.“ Zavřel oči. „Cítím jen sedativum, které mě tíží.“ Jeho slova se zpomalila a byla špatně zřetelná.
Tohle Melanie nečekala. Nenapadlo ji, že by tu nemusela být žádná reakce. Že to neudělá vůbec nic.
Poplácala Cliffovu paži: „Už mě můžeš pustit.“
Jemně jí stiskl ramena, pustil ji a ustoupil. „Omlouvám se. Bastien mě požádal o pomoc. Po tom všem, co pro mě udělal, jsem nemohl říct ne, přestože mě to vyděsilo.“
Přikývla a vyrazila kupředu.
Bastienovi se podlomila kolena.
Cliff přeskočil pohovku a zachytil ho. Cliff obtočil jednu ze svých paží kolem Bastienových ramen a pomohl mu si sednout na pohovku.“
„Vůbec nic necítíš?“ zeptala se Melanie.
Zavrtěl hlavou. „Máš nějaké další?“
„Bastiene –“
„Přines je. Možná, že ta dávka není dostatečně silná.“
Naklonil se dopředu, opřel si lokty o kolena a nechal klesnout hlavu.
S tisíce myšlenkami závodícími v její mysli odešla Melanie z bytu a uháněla chodbu do laboratoře.
„Všechno v pořádku, doktorko?“ zavolal na ni jeden ze strážných stojících u dveří do Cliffova bytu, když přejela svou kartou přes čtečku a naťukala bezpečnostní kód třesoucími se prsty.
„Ano.“
„Jste si jistá? Protože vypadáte trochu…“
Zaznělo zabzučení.
Melanie prudce otevřela dveře a spěšně vyndala další dvě injekční pera.
Ono to nefungovalo. Ten stimulant nefungoval. Proč nefungoval? Nepřeháněla, když řekla, že by ho nepoužila na slona v kómatu. Každý člověk, kterému by byl vpíchnut, by zemřel. Rychle.
Ale Bastien nic cítil.
Zavřela dveře a rychlou chůzí mířila do Cliffova bytu.
„Vynervovaně,“ řekl strážný.
„Cože?“ zeptala se nepřítomně.
„Vypadáte trochu vynervovaně. Jste si jistá-?“
„Jsem v pohodě.“ Přinutila se k úsměvu. „Je to prostě jeden z těch dnů. Nocí.“
I nadále se tvářil pochybovačně. „No, jsme tady, pokud nás budete potřebovat.“
„Děkuji, Marku. Toho si cením.“
Jakmile byla uvnitř bytu, zavřela dveře a obešla pohovku. „Nějaká změna?“
Cliff zavrtěl hlavou.
Bastien zvedl hlavu a natáhl ruku.
Když mu Melanie začala snímat víčko, zastavil jí.
„Musím být schopen udělat to sám.“
Podala mu injekční pero.
Jeho prsty byly neohrabané, jak odstraňoval zelené víčko. Pak přitlačil injekční pero ke stehnu a držel ho po dobu deseti sekund.
Melanie zadržela dech.
„Děje se něco?“ zeptal se Cliff.
„Myslím, že ano.“ Natáhl ruku. „Dej mi ještě jedno.“
„Musíš tomuhle nechat trošku více času. Mohlo by –“
„V boji nebudu mít více času. Dej mi ještě jedno.“
Podala mu to poslední.
U tohohle neměl problém sundat kryt.
I přes své obavy, pocítila záchvěv naděje.
I tohle si přitiskl ke svému stehnu. Držel ho po dobu deseti sekund.
Měl pravdu. Deset sekund byla příliš dlouhá doba. Nyní, když měla lepší představu o tom, jaké dávkování by měla použít – šíleně silnou dávku – mohla snížit tento čas na polovinu.
Bastien odhodil injekční pero na konferenční stolek a vstal. „Dobře. Zlepšuje se to. Teď už se necítím tak pomalý.“ Lehce odstrčil Melanie stranou, odstoupil od pohovky a začal se courat po místnosti.
Poté celé té úzkosti, která ji naplnila během testování nového léku, si nemohla pomoci, ale trochu jí to zklamalo.
Sotva ta myšlenka přelétla její myslí, Cliff se rozmazal a vyrazil přes místnost, složil Bastiena a udeřil s ním do protější zdi.
Melanii se zastavilo srdce.
Bastien zabručel, a pak se pohnul.
Jak je Melanie pozorovala s vykulenýma očima a ústy dokořán, umělecká díla se zřítila na zem, spolu s hromadami sádrokartonu. Bojující upír a nesmrtelní byli k nerozeznání, jak kličkovali s obdivnou rychlostí po obývacím pokoji, rozbíjeli nábytek a demolovali byt za zvuků vrčení, úderů a nadávek.
Melanie se zoufale rozhlížela kolem sebe a hledala nějaký způsob, jak to zastavit. Nemohla upozornit stráže. I když, pokud by tento randál pokračoval, tak by ani nemusela. Tak jak moc nenáviděli Bastiena, pravděpodobně by ji jen vyrvali ven a zahájili by střelbu. Nezajímalo by je, koho zasáhnou nebo kolikrát je zasáhnout. A Melanie nechtěla, aby byli zranění.
Uskočila z cesty, když se pohovka roztříštila.
Kdyby upírům bylo dovoleno mít plně funkční kuchyň (příliš mnoho ostrých a tupých předmětů, které by mohly být použity jako zbraně), použila by starou klasiku, popadla pánev a vtřískala do těch dvou trochu rozumu. Kromě toho…
Její pohled padl na barové stoličky. Upíři měli povoleno mít něco k zakousnutí, cereálie a suroviny pro výrobu sendvičů, stejně jako bar, u kterého mohli jíst.
Melanie se přikrčila, jak bojující duo proletělo nad její hlavou. Pospíchala k baru, zvedla stoličku – dřevěnou s černým polstrovaným sedadlem – a zamířila do středu místnosti. Když se k ní zmítající se, vrčící, mlhavá hromada znovu přiblížila, soustředila se na předvídání jejich směru a rozmáchla se. Tvrdě.
Buch! Sedadlo odletělo, jak se dřevěná stolička rozpadla, přičemž jedna dlouhá noha jí zůstala v ruce.
Bastien se zastavil, předklonil se a popadl hlavu. „Ach! Do prdele, to bolí!
Cliff se také zastavil, a pak se přikrčil, jak se Melanie ohnala poslední nohou. „Počkejte! Neprobodněte mě!
„Vrať se, Cliffe,“ varovala ho s bušícím srdcem a rukama svírajícíma dřevěnou nohu tak pevně, že byla překvapená, že se třísky neodlomily a neprobodly její kůži. „Jen zůstaň stranou.“
Vklouzla mezi dva muže zády k Bastienovi.
Cliffovy oči zářily zářivým jantarem. Natáhl ruce v gestu, že je vše v pořádku a ustoupil. „Neuhoďte mě. Nejsem šílený.“
Zavrtěla hlavou a nespouštěla z něj oči. „Tvé oči září.“ Bude se muset rozmáchnout, jakmile se rozmaže. A protože byl tak blízko, i tak možná nebude schopna ho zasáhnout.
„Pokud moje oči září, je to proto, že se bavím.“
„To se vsadím, že ano.“
„Ne takhle. Ne, jak si myslíte. Tohle je největší cvičení, které jsem měl od té doby, co jste na mě před pár lety prováděla všechny ty testy na sílu a vytrvalost. Je to jen dobrý pocit být zase aktivní.“
„Aktivní? Napadl jsi Bastiena!
„Řekl jsem mu, aby to udělal,“ promluvil Bastien za jejími zády.
Riskovala pohled na něj přes své rameno. Velká červená boule zdobila střed jeho čela. „Cože?
„Řekl jsem mu, aby na mě zaútočil.“
Sklonila dřevěnou nohu a zírala na něj. Boule na jeho čele potemněla modřinou, a pak se začala hojit a blednout. Strach, který popoháněl adrenalin proudící skrz Melaniiny žíly, se změnil v chladný vztek. „Cože jsi udělal?“ zařvala.
Bastien nejistě svraštil obočí a podíval se na Cliffa. „Mám jí to zopakovat?“
„To bych nedělal,“ radil upír a moudře udělal další krok zpět.
Bastien se setkal s jejím pohledem. „Potřeboval jsem vědět, jestli budu schopný bojovat po použití protijedu. Jestli bude ovlivněn můj dech nebo mé srdce… jak dlouho mi bude trvat znovu získat moji sílu a rychlost.“
Neuvěřitelný! Melanie odhodila dřevěnou nohu. „Takže jsi tohle všechno naplánoval?“
„Ano,“ odpověděl Bastien.
„Vy oba.“
„Ano.“
„Bez konzultace se mnou.“
Bastien sdílel další pohled s Cliffem. „Ano.“
No, příště mi nejdřív pošlete zasrané interní sdělení!“ křičela Melanie rozzuřeně. Ona tady stála, třásla se a myslela si, že Cliff zažil jednu z těch náhlých záchvatů násilí, které začaly trápit Joea, že Bastien mu ublíží nebo ho dokonce zničí, nebo že Cliff zraní nebo zničí Bastiena, zatímco byl ještě oslaben drogou… a ti dva dotyční muži vypadali jako párek dětí, které v sobotu ráno zápasily na podlaze před televizí při sledování kreslených pohádek!
Cliffovy oči se rozšířily.
Co?“ zavrčela.
„Nic,“ řekl rychle. „Já jen… nikdy jsem vás neslyšel mluvit sprostě.“
„Tak si na to zvykni, protože teď, když budu trávit více času s ním“ – trhla palcem Bastienovým směrem – „pravděpodobně mě uslyšíš takhle mluvit častěji.“
„Tak počkej,“ řekl Bastien a všechna lehkovážnost zmizela.
„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že se spolu nebudeme schá –“
„Právě jsi promarnil jakoukoli šanci, kterou si měl, že by ses mě zbavil tím, že sis sám třikrát píchnul experimentální lék, o kterém jsem si myslela, že tě zabije,“ odsekla. „Teď musím sledovat tvůj zadek alespoň po dobu čtyřiadvaceti hodin. Takže gratuluji! Budeš trčet se mnou!“



18 komentářů:

  1. Veľká vdaka za skvelú kapitolu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Vzala to ještě dobře, já bych se naštvala daleko více ;)
    děkuji a těším se na pokračování

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem velmi pekne za preklad a korekciu. Bastien je teda cislo. :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za skvšlé pokračování.Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  9. Bastien je velmi odvážný :)
    moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekci ❤️

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za skvělou kapitolu

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat