sobota 13. ledna 2018

Její ďábelský anděl - 13. kapitola



Moje.
Veiron upadl do spánku poté, co nad tím přemýšlel, zatímco sledoval Erin spát v jeho náruči. To jediné slůvko se mu neustále odráželo v hlavě, nebledlo.

Kdykoli se na ni podíval, křičelo to v jeho hlavě, bušilo v žilách, bubnovalo v srdci a probouzelo jeho duši. Hluboká, nepopiratelná touha křičet to z plných plic, aby to celý svět slyšel, a jí to zašeptat do ucha, zatímco mu spala v náruči.
Spala.
Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy spal se ženou. Nemluvil o spánku po sexu, kdy si nemohl pomoct, padl na břicho a chrápal jako o duši. Mluvil o ležení se ženou v náruči, když si ji držel u těla, a byl si jí vědom i ve spánku. Mluvil o spaní po milování, o spokojenosti těla a duše po sdílených intimních chvilkách.
Kdy bylo naposledy, kdy se miloval?
Byl si jistý, že se to stalo s Taylor, ale vždycky byla na hříšné a zhýralé spíš než na to hluboké a duše hledající. Když to dělal s Erin, byl mimo fyzické spojení a uvolnění.
A to byla kurevsky velká chyba.
Ta největší dosud.
Myslel si, že když se s ní vyspí, poškrábe svědění, uspokojí svou touhu po ní, to táhnutí a hlubokou potřebu.
Nemohl se víc plést.
To, co s ní zažil, ji zpod jeho kůže nedostalo. Jen se mu touha zabořila hlouběji do masa a měl takový hrozný pocit, že míří přímo do srdce.
Nemohl na ni přestat myslet. I když byla z dohledu. Jeho hlad vidět ji a mít ji nablízku se pak jen zhoršoval.
Nic dobrého z tohoto nevzejde.
Možná přijala jeho stránku, o které si myslel, že ji odmítne, ale pořád byla křehkou smrtelnicí, a on byl hledaným mužem. Nebyl pro ni ten pravý. Potřebovala někoho bezpečného, někoho, kdo ji ochrání. To druhé by zvládl, ale tím prvním nebyl.
Nebezpečí ho následovalo všude, a dokud nedostane svou pomstu, ani neodejde. A pak? No, nemyslel si, že by Ďábel nebo Bůh nechali jeho neposlušnost jen tak. Zabili by ho ještě dřív, než by způsobil nějakou škodu. I kdyby měl armádu andělů za zády a legii démonů z Pekla pod velením, nebyl by schopen porazit Ďábla, nebo jeho čistší polovinu tam nahoře. Ani jeden z nich nikdy nepohnul svalem, ale udělali by to, kdyby se stal Veiron hrozbou. Chtělo by to jen pohnutím prstem, aby se mu každá kost v těle roztřásla a zresetovala.
„Dneska jsi hodně zamyšlený,“ řekl Erin tichým hlasem, který ho lákal zpět do přítomnosti. Přešla za něj, dopadalo na ni mléčné zimní slunce, dělalo jí melír na krátce střižených vlasech v šeříkových barvách na pravé straně.
Neměl by s ní být tady venku, ale zdálo se, že ztratil schopnost mluvit, když přišlo na ni. Všechno vyšlo naopak, než zamýšlel říct.
Když se osvěžená vzbudila po asi jedenácti hodinách spánku bez nočních můr a snědla malou misku ovoce, požádala ho, aby ji vzal do jejího bytu, aby si mohla vzít pár věcí. Každý instinkt mu říkal, aby jí řekl ne. Ale pusa řekla ano.
Instinkty mu byly k ničemu, když přišlo na Erin. Jeho srdce je všechny překonávalo, nutilo ho, aby bylo po jejím, aby jí dopřával, i když to bylo nebezpečné.
Pokusil se to vzít zpět a přesvědčit ji, že jít zpátky do jejího bytu si žádalo potíže, hlavně když se s Pekelnými anděly setkali ani ne před jedním dnem a posily je určitě hledají. Erin ničemu z toho neposlouchala. Každou výmluvu zamítla se sladkým úsměvem a připomenutím, že ji byl víc než schopný ochránit.
I když si její důvěru v něj a jeho schopnosti jako ochránce užíval, nelíbilo se mu, že mu masíruje ego, aby ho zmanipulovala do toho, co chtěla.
Ani se mu nelíbilo, že toho nebylo zapotřebí hodně, aby souhlasil. Byl až příliš snadno ovlivnitelný, když přišlo na Erin, byl až příliš natěšený ji potěšit.
Kde byl teď ten bezcitný a nemilosrdný válečník?
Utvrdil své srdce před ženami, přede všemi, zaměřil se jen na svou pomstu a misi. Slíbil si, že se nezastaví, dokud nesplní svou misi a nebude od kletby volný. Žádná žena, ani muž, nic se nepostaví mezi něj a úspěch.
Erin ho zjemnila. Pokusil se s ní bojovat, několikrát se uzavřel, odstrčil emoce a znovu ještě víc zatvrdil srdce, ale kdykoli mu byla nablízku, naplnila mu smysly její vůně, on po ní zatoužil a znovu změkl.
„Veirone?“ zašeptala a on po ní vrhl pohledem.
Jantarové oči jí zářily, byly široké a plné něčeho, co vypadalo jako vina.
„Jsi na mě naštvaný?“
Proč si to myslela? Jeho přetrvávající ticho, způsob, jakým se vedle ní vlek s rozhlížejícím se pohledem a očima slibujícíma krvavou vraždu, nebo kvůli tomu, že od té chvíle, co opustili odpoledne Taylořin dům, se na ni nepodíval?
Necítil se na to, aby jí lhal, tak přikývl.
Oči se jí o trochu víc roztáhly a pak je sklopila k nohám. Vrazila ruce do kapes půjčených černých džínů. Vypadala pak menší a tím zvětšila jeho touhu ji ochraňovat, obránit ji před vším zlem světa.
Veiron se k ní přiblížil a sám se sebou bojoval. Měla na sobě jeho bundu, takže neměl výmluvu, že jí je zima, když jí přes rameno přehodil paži. Byl to čistě sobecký tah, primární instinkt, který nedokázal ignorovat. Prsty stáhl kolem chladné, černé kůže na jejích ramenech a přitáhl si ji k boku.
Erin k němu vzhlédla. „Už na mě nejsi naštvaný?“
Něco zabručel.
Zastavila se, otočila k němu a přitiskla mu ruce na hrudník, propalovala mu černé tričko. Vystrčila jazyk, škádlila ho, když si s ním olízla rty, připravovala je na polibek, který si až příliš ochotně vzal. Sklonil hlavu, položil jí ruce na záda a zvedl si ji k tělu, takže se její sladké rty lehce setkaly s těmi jeho. Tenhle polibek ho zahřál až do morku kostí, měkké potvrzení její touhy po něm, vzájemné porozumění a potřeba vědět všechno byla mezi nimi jako kyj.
Erin se odtáhla, její úsměv byl rozpustilý a sladký, byl v rozporu s hladem, který jí zaplavil oči a změnil je ve zlobivé, slibující, že s ním ještě neskončila. Byla v jeho náruči tak malá, tak lehká a štíhlá.
Držel si ji u sebe, svíral ji za zadek a byl si vědom pozorujících lidí, kteří je míjeli v ulici plné obchodů.
Pohladila ho kloubky po tváři, očima držela jeho a nárokovala si jeho pozornost. Nikdy nepotkal ženu, co by mu tohle dělala. Když se mu Erin podívala do očí, všechno jeho soustředění se stáhlo na ni a ztratil ponětí o okolí. Kdokoli se na něj mohl vrhnout a bodnout ho.
Ale nikdo se nemohl přikrást k ní.
Tím si byl Veiron jistý. Byl tak zaměřený na to, aby ji udržel v bezpečí, že si byl jistý, že by jakýkoli pokus o útok vycítil ještě dřív, než by se jakýkoli nepřítel přiblížil. Byla jeho, aby ji ochraňoval.
Jeho.
Přemýšlel nad tím, když se jí díval hluboko do očí, cítil znovu rozkvétající spojení mezi nimi. Chtěl ta slova říct, a každé z nich zdůraznit polibkem, aby se jí jeho jméno zapsalo do duše.
Jsi. Moje.
Navždy.
Veiron při tom dodatku ztuhl.
Ne navždy. Jen pro teď. Musí ji opustit, až najdou Amélii. Bylo to tak nejlepší bez ohledu na to, jak moc ho při tom pomyšlení, že už ji nikdy znovu neuvidí, bolelo srdce, a proti tomu rozhodnutí protestovalo. Sladká Erin. Odpustí mu někdy?
Zapomene na něj?
Po tomhle ji chtěl popadnout, držet ji u sebe a vrčet na kohokoli, kdo se mu ji pokusí vzít.
Byla jeho.
Pevně mu přejela po spodním rtu, zabrněl ho a hluboce se jí podíval do očí, měla je plné tepla a vypadalo to, že i pochopení.
Moc dobře se nehlídal. Mohla skrz oči vidět boj v jeho srdci? Boj, aby zůstala.
Veiron zavřel oči a pustil ji na chodník. Stáhl ruce a ucouvl, vložil mezi ně trochu vzdálenosti. Když otevřel oči, byla k němu zády, cítil záchvěvy její bolesti ve svém srdci.
Muselo to tak být. Nemohl si ji nechat. Neviděla to?
Projel si rudé vlasy rukou.
Neviděl to on?
Každé vlákno proti myšlence na její opuštění rebelovalo, zatloukalo všechny důvody, řvalo a ohrazovalo se proti tomu.
Veiron zavřel oči a povzdechl si. Kurva. Musel si dát hlavu do pořádku a nakopat srdce do pozoru.
Nejdřív potřeboval dostat Erin z ulice a skončit s touto šílenou misí.
Popadl ji za ruku. Chtěl ji kamarádsky držet, tak, aby šla a vedla ho ke svému bytu. Místo toho jejich prsty propletl a pevně její dlaň přitiskl k jeho. Erinin pohled se k němu vrátil, ale on se na ni nepodíval, ne, když se stále pokoušel svou hlavu dostat do pucu.
„Musíme dál,“ řekl bručivě a rázně bez stopy po vřelosti nebo omluvě.
Jeho srdce jí to ale beze slov dalo.
Zmáčkl jí ruku. Lehká změna v tlaku. Tiché ujištění.
Přimělo ji to k pohybu. Znovu se rozešla a za míň jak deset minut se zastavila před starým cihlovým patrovým domem na Londýnském předměstí, které mu moc povědomé nebylo.
Zdálo se to tu celkem bezpečné, ale jedné části Veirona se pořád nelíbilo, že žila sama.
Muž vycházel z budovy, zatlačil do mosazí lemovaných prosklených dveří. Usmál se na Erin a podržel jí je. Až moc vlezlý. Veiron mu chtěl utrhnout hlavu. Musel nechat vyklouznout zavrčení, protože k němu muž přesunul pozornost a úsměv upadl. Veiron se narovnal do své plné výšky a zíral dolů na smrtelníka.
Rychle odešel.
Veiron se pro sebe usmál. Samolibě a spokojeně. Oba pocity vybledly, když se podíval na Erin. Stála uprostřed lehce osvětlené chodby se zamračením na tváři. Nevypadala ohromeně.
„Budeš se chovat jako jeskynní muž ke každému chlapovi v budově? Musela jsem tu žít, víš?“
Ne. Nemusela. Neměla. Aspoň ne sama. Ne bez ochrany. Jeho ochrany. Zavrčel, majetnické zavrčení, jehož cílem bylo uvolnit zuřivou potřebu ochránit svou ženu a každému v budově to dát najevo.
Zdálo se, že to Erin jen polekalo.
A pak se jí pomalu přes pěknou tvář roztahoval úsměv.
„Víš, myslím, že se mi líbí, jak žárlíš. Možná si zaflirtuju s chlapem, který vlastní vedlejší byt, jen abych tě viděla znovu vrčet.“
Veiron na ni zíral, byl si vědomí toho, že mu oči znovu září, červeně planou a kůže kolem nich tmavne. Svaly ho bolely, napínaly se, roztahovaly a začaly prodlužovat, když mu kosti praskaly a začaly růst.
„Nemyslela jsem to vážně.“ Erin k němu pospíchala s panikou v rozšířených očích, rukama před sebou divoce mávala.
Položila mu je na hrudník a on si uvědomil, že už o třicet centimetrů porostl. Srdce mu bušilo, emoce tu změnu podporovaly.
„Beru to zpět. Nebudu s nikým flirtovat… takže he všechno v pořádku, ano? Můžeš se přestat měnit v démona. Nechci společnost.“
To na jeho rozohněné emoce hodilo kýbl ledové vody.
Veiron okamžitě uzavřel svůj hlad po uvolnění temperamentů na muže, kterého nikdy nepotkal, a zaměřil se na Erin, používal ji jako kotvu. Bylo těžké změnit už poloviční přeměnu, ale podařilo se mu to, využíval svou touhu po její ochraně a udržení ji v bezpečí, aby nikomu neposkytl jejich umístění, uklidnil svou temnější stránku a přivedl ji zpět pod kontrolu.
„Kurva,“ zavrčel, popadl Erin a natáhl před sebe ruku.
Zalapala po dechu, když se před nimi objevil bílý portál.
„A co moje věci?“
„Tiše,“ vyštěkl a skočil do portálu. Objevili se o pár set metrů dál v ulici, tvrdě přistáli v úzké uličce. Další chvějivá stěna se objevila před jeho nataženou rukou.
Tímto neprošel. Pustil Erin na chodník, natáhl ruku a spolu s ní se otočil, šli zpět na hlavní ulici. Přeběhl s ní, a když vyjekla, uvědomil si, že nohy měla pořád bolavé. Einar jí vyléčil zranění od Pekelných andělů, ale Veiron zapomněl zmínit její bolavé nohy, něco, co rychle napraví, jakmile se vrátí do bezpečného domu.
Veiron si ji zvedl do náruče, bezpečně ji nesl u hrudi a nezpomalil, dokud nebyl zpět u jejího domu.
„Teď jsou dveře zamčené a já nemám klíče.“ Její věcný tón k ní moc neseděl.
Nepřátelé nedokázali poznat, kdy svou sílu použil. Jen vycítili, že se to stalo, a obvykle to byl opožděný pocit. Mávl prsty ke dveřím a ty se otevřely. Nebudou schopni rozeznat to od jindy, kdy svou moc v této oblasti použil.
Veiron nesl Erin po falešné mramorové podlaze k výtahu a zmáčkl tlačítko k jeho přivolání. Když přijel a mosazné dveře se otevřely, Veiron nakráčel dovnitř a položil Erin. Zmáčkla tlačítko do vrchního patra.
Mohl riskovat použití svých sil, aby otevřel dveře do jejího bytu, když k němu přijdou?
Přemýšlel nad tím, jak jel výtah výš a nesl je nahoru budovy. Zastavil se, dveře cinkly a s klouzáním se otevřely.
Erin vyšla před ním. Veiron zavrčel, varoval ji a přitáhl si ji zády k sobě. Držel si ji blízko, svíral jí paži, vyrazil dopředu, pohledem pátral a smysly měl v pohotovosti. Neprotestovala. Volnou ruku mu obtočila kolem paže a držela, tělo tiskla k tomu jeho. Líbilo se mu tak, tak blízko něj, potřebovala ho. Líbilo se mu to trošku víc, pokud měl k sobě být upřímný.
„Počkej,“ řekla a on se napůl cesty čistě bílou chodbou zastavil. Otočila se ke dveřím. Jejím? Zaklepala. Ne, její nebyly. Pokud si myslela, že dodrží svou hrozbu s flirtováním s tím okupantem tohoto patra, bude víc než jen naštvaný.
Dveře se otevřely a chytře vypadající muž stál ve dveřích, písčité vlasy měl ulíznuté dozadu, jako by se zrovna osprchoval. Tmavě modrá košile a kalhoty barvy uhlí neskrývaly postavu.
Veiron sotva zadržel zavrčení, když spočinuly smrtelníkovy oči na Erin a usmál se.
„Dobrý pane, neviděl jsem tě týdny.“ Muž si ji přitáhl do rychlého objetí, po kterém začala Veironovi vřít krev. „Allanovi se tak uleví. Bál se. Mysleli jsme si, že se ti něco stalo.“
Erin pokrčila rameny. „Měla jsem plno práce a venku jsem byla jen s mým přítelem.“
Smrtelníkovi modré oči k němu střelily. Jeho úsměv byl plný flirtu.
Veiron ztuhnul.
„No, ahoj krasavče.“
Veiron udělal krok vzad a ten chlad se zasmál, obrátil pozornost zpět k Erin.
„Beru to tak, že není na stejné pohlaví?“
Erin zavrtěla hlavou a zahákla paži za tu Veironovu. Ten se to pořád pokoušel pochopit. Tohle byl ten muž, o kterém Erin říkala, že s ním bude flirtovat, aby žárlil? Muž, jehož partnera nazval Allanem, a který se na něj díval, jako by se mu splnil sen?
„Je na sto procent hetero a na sto procent můj,“ řekla Erin s úsměvem a Veironův pohled po ní střelil, krev mu teď vřela z jiného důvodu.
Moje.
Jsi. Moje.
Chtěl to zavrčet a políbit ji, natáhnout se až k její duši a zatřást s ní do morku kostí, aby to věděla. Teď mu patřila.
A to navždy.
„I když jsem se neukázala, abych ti ukázala mou novou hračku. Zapomněla jsem si doma klíče a potřebuju se dostat do bytu. Dáš mi ty náhradní prosím?“ Erin ho pohladila po paži a Veiron od ní nedokázal odtrhnout oči, nebo od toho jednoho slova, které mu bušilo do lebky a v krvi.
Moje.
Taky to řekla. Cítila to stejně jako on? Zahřívala se jí krev v žilách, kdykoli se jejich oči setkaly, a srdce rozbušilo, kdykoli se dotkli? Když se minulou noc milovali, cítila to spojení duší, jako by byli pro sebe stvoření? Muž zmizel, přesunul se na okraj Veironových smyslů. Zacinkal klíčky, kdy se vrátil, a podal je Erin.
S úsměvem si je vzala, řekla něco, co Veiron nepobral, a rozešla se. Veiron ji následoval jako v mlze, ztracený v myšlenkách, pokoušel se rozluštit, jestli Erin zažila tu stejnou hloubku pocitů, když ji měl ve své náruči.
Myslela vážně, co řekla, nebo to bylo jen tak?
Musel to vědět.
Odemkla obyčejné bílé dveře a otevřela. Veiron ji chytil za paži, když vešla přímo dovnitř, a otočil ji k sobě čelem.
„Počkej tu,“ řekl a vešel do bytu. Byl z většiny rozlehlý a otevřený. Jedna stěna po pravé straně velkého bílého pokoje ho oddělovala nejspíš od ložnice. Obrovská okna po pravé straně dovolovala blednoucímu světlu svítit do stejně bledého pokoje.
Jedinou barvou byly bohatě fialové duchny na manželské posteli uprostřed ložnice a stěna šeříkově zbarveného skla po pravé straně, která oddělovala koupelnu od ložnice.
Veiron se otočil na patě a šel zpět do obýváku. Strop byl otevřený a industriální, všechny trubky byly stříbrné, tmavý beton, kontrast světlé dřevěné podlahy a zářivě bílých stěn. Jasně rudý gauč stál před velkou plochou televizí přidělanou ke stěně blízko dveří.
V opačném úhlu byla černá lenoška poházená papíry a knížkami. Skleněný konferenční stolek byl taky pokrytý knížkami.
Hodil očkem do otevřené kuchyně. Skříňky lemovaly stěnu a podlaha byla barvy šokující růžové, která ladila barvou ostrůvku překlenující kuchyň a obývák. Bylo to tou jedinou divnou věcí v bytě. Nikdy o Erin nesmýšlel jako o typu ženu Barbie na růžovou.
Nikdo tu nebyl.
Kývl na Erin.
Vstoupila a zavřela za sebou dveře. Záblesk nervů jí zazářil v očích, potenciální připomínka toho, že když tu byla naposledy, jeden z jeho druhů přišel a odtáhl ji do Pekla.
Veironovi jí bylo líto, když šla po bytě obezřetně, ostražitě a bojácně. Tohle místo bylo jasně jejím domovem, ale zřejmě už to tak nebylo. Po tom, co se stalo, se tohohle místa bála, byla vyděšená z toho, co by se jí znovu mohlo stát.
„Jen si něco vezmu a můžeme jít,“ řekla a spěchala do ložnice.
Veiron se zabavil tím, že se rozhlížel po bytě. Slunce bylo už za parapetem oken táhnoucích se přes jednu stěnu velkého pokoje.
Přešel k nim a díval se po směsi střech a okolí. Byl to krásný byt, moderní a čistý. Byl překvapený, když jeho pohled padl na místo blízko oken. Velký monitor zabíral většinu prostoru na bílém stole u zdi, která ho oddělovala od ložnice. Byl skoro stejně tak velký jako televize. Další přístroje zaplňovaly zbytek stolu. Nějaká černá, velká, plochá věc s něčím, co vypadalo jako pero na tom. Kabelem se to připojovalo k počítači vedle monitoru.
Veironovi ale naprosto vzala dech plátna, která byla opřená o stěnu vedle stolu. Jedno zvedl, ale nezastavil se u něj. Každé bylo krásnější než to předchozí, neuvěřitelné cizí krajiny, okouzlující lesy a hory. Barvy v nich vibrovaly, vířily životem.
V rohu každého bylo drobným, úhledným písmem Erinino jméno. Byly to její malby. I když v pokoji další umělecká díla nebyla. Malovala je někde jinde? Podíval se na plátna zblízka a uvědomil si, že byla vytištěná. Pohledem sklouzl k široké, černé věci na stole a k peru. Namalovala je Erin na počítači?
Nikdy neviděl tak živou malbu zachycenou lidskou rukou. Vypadala tak realisticky, jako by mohl do malby vkročit a najít se ve světě její představivosti.
„Veirone, jen jsem chtěla –“ Zastavila se ve dveřích ložnice. „Co to děláš?“
Zamračil se, když k němu přispěchala a pokusila se mu malbu vytrhnout. Tváře jí plály. Byla naštvaná?
„Nechtěl jsem tě rozzlobit. Jen jsem je viděl a nemohl si pomoct, ale musel jsem se podívat blíž.“
„Nejsem naštvaná, vážně… jsou hloupé… jen… dáš mi je, prosím?“
Ne, ne naštvaná. V rozpacích. Proč? Byly úžasné.
„Jsou krásné, Erin. Všechno jsi dělala ty?“
Tváře jí hořely ostřejší rudou a odvrátila oči. Nejmenší přikývnutí na světě bylo její odpovědí. Umělec, který nedokázal přijímat komplimenty. Nebo to bylo možná proto, že jí ten kompliment dal on, proč zrudla tak moc.
Usmál se, aby zmírnil její nervy. „Pokud bych měl takovýto byt, chtěl bych dílo od tebe na stěně. Jsou opravdu krásné. Jsi velmi talentovaná.“
Skousla si ret a udělala krok, stála u něj blízko, aby viděla ten, co obdivoval. Byl to drak obtočený kolem špičky skály, kožovitá křídla stažená u špičatých zad. Ledová krajina se roztahovala za ním.
V dálce byl vidět bílý hrad, zasněžené borovice byly vysoké a tmavé na levé straně uprostřed, obklopovaly po jedné straně hrad a po druhé jezero. Bledé sluneční světlo se proplétalo skrz nalámané mraky, až se zamrzlé jezero blyštilo.
I když ho fascinoval ten drak. Tolik detailů. Šupiny se leskly, měnily barvy jako broukův krunýř. Oči měl jantarové a jasné s rudými flíčky. Kouř se mu linul z krokodýlí čelisti, unikal mezi ostrými zuby.
„Je to jedna z mých nejoblíbenější,“ zašeptala Erin a pak od něj odstoupila. „Mám toho draka vytetovaného na zádech.“
Otočila se, sundala koženou bundu, položila ji na stůl a pak zatahala za tričko jako od panenky a ukázala mu záda.
Veiron položil obraz k ostatním a zíral jí na záda. Přejel prsty po měkké kůži, následoval linii draka, který se jí stáčel kolem páteře, stejně jako ten na malbě kolem skály. Mizel v její kůži a objevoval se níž, jako by byl opravdu obtočený kolem její páteře, byl její součástí. Tenhle měl ale křídla roztažená po jejích lopatkách.
Křídla jako on.
Přejel po nich a ona se zachvěla, cítil, jak se nálada změnila a touha se zvedla.
Nezastavilo ho to. Nic nemohlo. Ani kdyby Peklo vybouchlo v Nebi.
„Je to nádhera,“ zamumlal a ona se na něj přes rameno ohlédla, oči měla tmavé vzrušením.
„Je to nádhera.“
Erin se k němu otočila čelem. Usmála se ďábelsky a potměšile, zlobivě, a vzala ho za ruku. Couvala, táhla ho s sebou a vedla zpět do ložnice.
„Kam to jdeme?“ zeptal se s očima na ní a jen na ní.
Její úsměv ho tvrdě udeřil.
„Jsi špinavý… myslím, že tě potřebujeme dočista vydrhnout.“
Ach, on byl špinavý, přesně tak. Jeho mysl se při jejím návrhu cítila jako doma, takže byl ještě špinavější. Erin. Nahá. Sprcha. Mokrá. Tak zatraceně žhavá.
Takže byla vším, co teď potřeboval.


14 komentářů: