neděle 24. prosince 2017

Východ - Rose 2/2


Poté, co jsem dokončila tkaní louky u mého domova, jsem se rozhodla pokračovat výjevem z jednoho z příběhů, které jsem četla v njordské knize. Byl to drsný příběh o tom, jak Loki obelhal Idun, strážkyni zlatých jablek, která zajišťovala bohům nesmrtelnost. Mé tkaní zobrazovalo Idun na místě, kam jí hrůzostrašný obr Thiassi vzal – zapadlá síň osvětlená sloupci ohně, které tryskaly ze země.

Potom, co jsem skončila, jsem byla velmi spokojená. Oba kusy jsem zamýšlela zavěsit na zdi, inspirována tapiseriemi na zdech zámku. Ale ačkoli na nich nebyla závada ani chyba, když jsem na ně koukala, jak tam ležely vedle sebe, začala jsem být s oběma nespokojená. První kus byl příjemný na pohled, ale nevyzařoval z něho žádný pocit. Byla to hezká scéna, vzdálená a odměřená. Z druhého vyzařoval hněv, z čehož jsem se cítila nervózní a nespokojená.
Rozhodla jsem se dát si od tkaní pauzu a začít místo toho pracovat na něčem jiném. A tak jsem se dala do spravování mého roztrhaného pláště. Byla to poslední věc, kterou mi Neddy dal a pokud mi někdy bude dovoleno vrátit se domů, budu potřebovat můj „kompas“. Kupodivu mě ani nenapadlo udělat si plášť nový. Starý byl pojítko k mému někdejšímu životu doma a já jsem to pojítko nechtěla ztratit, navzdory lži, která do něj byla vetkaná.
Použila jsem nejlepší, pevnou nit a ostrou jehlu, kterou jsem našla na zámku a rychle plášť sešila. A bílý medvěd mě pozoroval, tak jako vždy. Když jsem došla k místu s větrnou růžicí, kde otec schoval pravdu, cítila jsem, jak mě v očích štípou slzy. Myslela jsem na svého otce a na bolest, kterou jsem mu svým hněvem jistě způsobila. Možná že se mýlil, když souhlasil s matčinou lží, ale udělal tak neochotně. Vzpomněla jsem si na jméno, kterým mě v jeho srci otec oslovoval. Nyamh. Skanulo víc slz.
„Jsi smutná,“ ozval se hluboký dutý hlas.
Trochu jsem nadskočila, protože medvěd na mě nepromluvil týden, možná i víc. Ale pak jsem přikývla, zatímco jsem si utírala obličej lemem pláště.
„Proč?“
A slova se ze mě řinula, jak jsem bílému medvědovi vyprávěla celý příběh o směru narození a lži. Když jsem skončila, oba jsme byli potichu. Pak řekl, „Rose…Nyamh…Východ…Sever…Západ…Jih… Ty jsi…“
Trochu jsem se zasmála. „Jsem všechny směry?“
Přikývl.
„Chceš tím říct, že si myslíš, že celá ta pověra o směru narození je nesmysl?“
„Ne.“ Zněl rozhodně, ale když jsem po něm chtěla, aby vysvětlil, co tím myslel, tak neodpověděl a jen ležel se zavřenýma očima, jako by ho ta trocha mluvení vyčerpala.
Seděla jsem a pozorovalo ho, zmatená ale už ne smutná. Znova, navzdory jeho velikosti a navzdory tomu, že mě odvedl od mé rodiny a mého domova, jsem s ním soucítila.
„Je Sáře dobře?“ vyhrkla jsem.
Pootevřel oči. „Ano.“ To slovo bylo vytěsněno z jeho hrudi jako šíp vytáhnutý z rány. A pak opustil pokoj.
Myslela jsem na Saru, zatímco jsem dokončovala spravování a čištění pláště. Ulevilo se mi, když jsem slyšela, že se uzdravila. A věřila jsem, že je to pravda – z nějakého důvodu jsem si nedokázala představit, že by bílý medvěd lhal.
Odnesla jsem spravený plášť do mého pokoje, pečlivě ho složila a uložila ho do mého batohu z domova. Pak jsem se vrátila do tkací místnosti a začal přemýšlet o tom, co bych na stavu chtěla utkat jako další.
Zaujali mě špulky se zlatými, stříbrnými a perleťově měsíčními nitěmi a já se náhle rozhodla, že si pro sebe udělám róbu. Bylo to směšné rozhodnutí. Nikdy jsem netkala žádné oblečení, které by nemělo praktické využití a rozhodně nebylo třeba plesových šatů na odlehlé, zchudlé farmě. Přesto jsem se rozhodla je udělat. Koneckonců tu nebylo nic, co bych potřebovala. O vše – mé ubytování, jídlo, pití – bylo pro mě postaráno. Tak proč do toho nejít a neudělat něco naprosto nepraktického?
Ze začátku jsem se nemohla rozhodnout jakou z lesklých nití použít. Nejvíc mě to táhlo k perleťově měsíční niti, jak jsem ji nazývala, ale ostatní byly taky tak půvabné… Potom jsem udělala ještě směšnější rozhodnutí. Udělám tři róby. „No, proč ne?“ řekla jsem si. Měla jsem všechen čas světa a z každé barvy bude překrásná róba.
Začnu se stříbrnou, potom zlatou a jako poslední si nechám měsíční niť.
Cítila jsem záchvěvy vzrušení, když jsem rozhazovala jemnou ale zároveň neuvěřitelně pevnou stříbrnou nit na stav. Mělo by být těžké s ní pracovat, tak jemná vlákna byla, ale díky vynikajícímu řemeslnému zpracování stavu nebylo.
Rozhodla jsem se, že nejdřív udělám látku a design a vzor později.
Jak jsem tkala, mou myslí kroužilo nespočet možných designů šatů. Věděla jsem jen málo o poslední módě, ale v njordské knize příběhů byly obrázky a róby, které měli Freya, Idun a Sif byly okouzlující.
Pod mými prsty se začala objevovat třpytivá látka a já byla ohromená její krásou. Čím víc jsem jí utkala, tím víc jsem začala pochybovat o tom, zda bych z toho měla udělat šaty pro mě. Vážně se hodila spíš pro princeznu nebo nějakou jinou dámu, ne pro dceru chudého farmáře. Pokud (ne, , řekla jsem si pevně) odejdu ze zámku, v mém životě nebude místo pro róbu ze stříbrné látky.
Rozhodla jsem se, že jí prodám. Taková přepychová róba by měla vydělal malé jmění a tolik peněz by pomohlo splatit všechny naše dluhy na farmě nebo by to umožnilo Neddymu jít do Bergenu nebo Osla a dělat učené práce o kterých vždycky snil. Dokonce by to mohlo pomoct otci založit jeho vlastní podnikání na výrobu map.
A tak jsem dál tkala a plánovala design šatů. A pokud jsem si v nich občas představila samu sebe...No co, to nikomu neublíží.
Když jsem utkala dost třpytící se stříbrné látky, začala jsem pracovat na šatech. Postupovala jsem pomalu a opatrně, nebyla jsem zvyklá pracovat s tak přepychovou látkou a nechtěla jsem udělat žádné chyby.
Protože jsem se musela soustředit, zatímco jsem róbu vytvářela, tolik jsem na bílého medvěda nemluvila. Výsledek byl, že byl víc neklidný a nezůstával se mnou, ale přecházel z a do pokoje s trpitelským výrazem v jeho černých očích.
Nakonec jsem je ale dokončila. Protřepala jsem je a pozvedla je přede mě. Byl to jednoduchý design, od pasu spadaly k podlaze ve stříbrných záhybech. Rozhodla jsem se, že si róbu musím zkusit, říkajíc si, že musím vědět, jestli padnou správně. Vzpomněla jsem si, že v mém pokoji je vysoké zrcadlo a rychle jsem tam se šaty vyrazila. Trochu nervózní jsem si zády k zrcadlu róbu oblékla. Když jsem se obrátila čelem, sotva jsem se poznala. Chvíli jsem na sebe zírala a pak jsem se začala smát.
Vypadal jsem směšně, jako malá neohrabaná holčička zkoušející si matčiny svatební šaty. Udělala jsem na svůj odraz v zrcadle obličej a pak se ušklíbla, říkajíc, „Tak to dopadá, když navlíknete holku, která patří do zablácených bot a roztrhanýho pláště, do luxusních šatů.“
Tak jako tak, výrobu šatů jsem si užívala a věřila jsem, že vynesou hodně peněz, a tak jsem se hned vrhla na další, tentokrát ze zlaté nitě. Tahle nit byla také neobyčejná, ne tlustší než vlákno pavoučí sítě, přesto byla tak pevná jako stříbrná. Cítila jsem se, jako bych pracovala se zlatou přízí z pohádky. Šaty byly více propracovanější než stříbrné, ale stejně okouzlující.
A tak jsem přešla k měsíční niti. Zatímco jsem vytvářela látku, vyprávěla jsem bílému medvědovy příběh o Panně ze severu, a jak Vaine, stvořitel písní, obelstil Seppo, stvořitele nebe, a přiměl ho jít do zmrzlé krajiny tak, že zpěvem stvořil obrovskou borovici s měsícem a hvězdami v jejích větvích. Způsobem, jakým bílý medvěd držel hlavu a z výrazu v jeho očích jsem poznala, že pozorně poslouchá.
Jak látka začínala nabývat na stavu tvar, žasla jsem. Zlatá a stříbrná byli překrásné, ale tohle bylo něco výjimečného. Vypadala jako z jiného světa, světa, jehož záblesk se dal zachytit v zamrzlých a mlhavých zimních dnech s polární září planoucí nad obzorem. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem jako dítě viděla polární záři poprvé. Byla jsem bez sebe vzrušením, přesvědčená, že vidím cestu do naprosto nové země nebo do samotného Asgardu, kde Freya, Idun a bůh hromu Thor žili.
Nerozuměla jsem otcovu logickému vysvětlení o světelném úkazu. Pro mě to byla čistá magie. A látka, kterou jsem vytvořila, vypadala jako polární záře a jako měsíc. V jednu chvíli vypadala jako bledý měsíc, ale když na látku dopadlo určitým způsobem světlo, látka náhle ožila perleťovou, vlnící se barvou.
Když přišel čas navrhnout róbu, nepodívala jsem se do žádných knih, ale nechala jsem se vést látkou.
Róbu jsem stříhala, sešívala a dávala dohromady s naprostou koncentrací. Pak jsem našla špulku s perleťově měsíční stužkou a malou misku perlových knoflíčků, kterých jsem si předtím nevšimla a použila jsem je pro konečné úpravy. Sotva jsem zaznamenala, jestli je bílý medvěd v pokoji se mnou.
V momentě, kdy jsem byla hotová a přišila jsem poslední perleťovou stužku a knoflík, jsem běžela do mého pokoje tak rychle, až jsem popadala dech, když jsem se tam dostala. A ve spěchu jsem zapomněla za sebou zabouchnout dveře.
Když jsem stála před zrcadlem v těchto šatech, nesmála jsem se. Na chvilku jsem si připadal krásná. A usmála jsem se na svůj odraz. Zasněně jsem přemýšlela, jak bych mohla svázat své vlasy nahoru a natáhnout skrz ně měsíční stužku.
Pak jsem uslyšela zvuk. Prudký, povzdechu podobný zvuk, který jsem už jednou předtím slyšela, když jsem poprvé přišla do zámku. Rychle jsem se otočila a uviděla bílého medvěda stojícího ve dveřích.
Zamrzla jsem. Poprvé po dlouhé době jsem měla strach. Zírali jsme na sebe navzájem. Po dobu, která mi připadala jako věčnost, vše, čeho jsem si byla vědoma, byly černé oči, divoké a smutné, upřené do mých. Konečně bílý medvěd svěsil hlavu. Chvíli takhle stál. Pak jí znovu pozvedl, otočil se a odešel pryč z mého dohledu. Měla jsem zčervenalé tváře a mé srdce rychle bušilo. Přešla jsem ke dveřím a zabouchla je. Všimla jsem si, že se mi třesou ruce.
Rychle jsem si třesoucími prsty róbu svlékla. Oblékla jsem si mé staré šaty. Vedle krásy měsíční róby mé vlněné oblečení vypadalo obzvláště opotřebovaně. Namísto plýtvání času na nepraktické plesové šaty bych si měla udělat nové, pořádné oblečení.
„Dost bylo pohádkových měsíčních šatů,“ napomenula jsem se. Ale můj obličej byl pořád rozpálený a já nevěděla proč.


6 komentářů: