sobota 30. prosince 2017

Její ďábelský anděl - 11. kapitola



Hořelo.
Všechno hořelo.
Ale tentokrát ne v Pekle. Londýn. Erinino město pod ní zářilo. Sirény kvílely, přehlušovaly výkřiky umírajících lidí a vražedný jekot bytostí zodpovědných za jejich zánik. Budovy padaly, šlehaly z nich plameny tak žhavé, že dosahovaly až k ní, i když byla vysoko nad tou hroznou scénou.

Letěla.
Zvuk máchajících křídel.
Jejích křídel.
Podívala se na pas. Držely ho silné mužské ruce. Ne její křídla.
„Veirone?“ zeptala se, byla si jistá, že je to on, který si ji drží blízko u těla a nese ji pryč od hrůz hořícího města.
Doletěli na místo mimo ohnivé inferno a zkázu, položil ji na netknutou střechu. Černý dehet byl pod nohama lepkavý, tavil se kvůli ohni jen několik stovek metrů dál.
Obešel ji a Erin se zamračila a ucouvla.
Nebyl to Veiron.
Anděl před ní měl sněhově bílé vlasy a oči stejně bledé jako zmrzlá tráva. Na sobě měl modrou zbroj se stříbrným lemováním, stříbřitě modrá křídla roztáhl a pak je složil za zády. Dvě zakřivené čepele mu visely u boků, cinkaly o kov, který mu chránil zadek a rozkrok.
„Kdo jsi?“ řekla Erin bojácným tónem. Svět se zakřivil, otřásl pod nohama a budovy v dálce padaly, zvedly tak do vzduchu hromady popele.
„Tvůj anděl strážný.“ Ta slova byla klidná a chladná, jako jeho nefritové oči. Vytáhl čepele a držel je po bocích, Erin udělala další krok vzad, pozorovala je a pak rovnou střechu pod sebou.
Neznala toho muže a instinkt jí říkal, aby mezi nimi udržela vzdálenost. „Kam mě to bereš?“
„Někam, kde budeš v bezpečí.“
Proč těm slovům nevěřila? Řekl je teple se zábleskem obav ve tváři, ale jí přišla chladná, bez citu a temná. Ať už ji měl tenhle muž vzít kamkoli, nebude vůbec v bezpečí.
„Pojď, Erin.“ Dal do pochvy jednu zbraň a levou ruku k ní natáhl.
„Musíme jít, než bude příliš pozdě.“
Zem se znovu otřásla.
Erin se rozhlédla po plamenech, které teď olizovaly stranu budovy. Jejich horko ji pálilo na kůži, nutilo ji odstupovat od okraje blíž k andělovi stojícímu uprostřed střechy. Neměla na výběr. Buď to bylo jít s ním, nebo tu umřít.
Erin polkla a natáhla k němu ruku.
Jejich prsty se skoro dotkly.
Veiron se z ničeho nic objevil za andělem, s rukama nad hlavou držel oběma rukama dvojsečné kopí a jednu zakřivenou čepel namířenou na mužovi záda.
Jenomže nevypadal jako Veiron, kterého znala. Žádná černá zbroj nebo dlouhé rudé vlasy. Zbroj měl modrostříbrnou, stejnou jako ten anděl, a bledá křídla mu zářila ve světle planoucích ohňů. Vlasy měl krátké, rozcuchané a mocné paže neměly žádná báječná tetování.
Zařval a tvrdě se vrhl na muže před ní s jedním kolenem pod sebou a druhou nohou nataženou daleko za sebou.
Anděl se rychle s mečem otočil a srazil Veironovo kopí stranou.
„Měl jsem tě sejmout, když jsem měl šanci,“ zavrčel anděl a zaútočil.
„Veirone!“ vykřikla Erin a rozběhla se k němu.
Všechno se zpomalilo a pak rozpadlo. Svět se kolem ní rozletěl a objevila se nová noční můra. Nekonečná černá jeskyně osvětlená peklem, zem se kolem ní otřásala. Vysoké černé špičaté hory se nad ní v půlkruhu tyčily, uzavíraly se kolem ní. Před ní se zvedala obří obsidiánová pevnost tak vysoko do vzduchu, že neviděla ani špičky věží.
Utlumený výkřik přivedl její pozornost zpět k širokým, černým, zahnutým schodům a k vysokému vstupnímu oblouku do pevnosti.
Veiron.
Erin se rozběhla po černém dlážděném nádvoří.
Muž přikročil za Veirona, zvedl ho a držel za krk nad schody. Zlaté oči muže sklouzly k ní a jeho pohledná bledá tvář byla zkroucena do krutého úsměvu.
Ďábel.
„Nech ho na pokoji!“ zakřičela Erin, i když věděla, že to bylo k ničemu. Pohledem mrskla zpátky k Veironovi. Teď ho držely černé stuhy kouře, měl je opletené kolem paží a nohou. Pomalu se utahovaly, zalapala po dechu, když se mu zařízly do masa a rozdrtily mu obsidiánovou zbroj na hrudi, pažích a holeních. Krev mu tekla po nohách a odkapávala na zem. Erin běžela dál, mířila přímo k němu.
Narazila do neviditelné zdi jen tři metry od něj.
„Prosím… ubližuješ mu!“ Erin mlátila pěstmi do bariéry, slzy jí plnily oči.
Kouř se rozptýlil a Veiron spadl na zem, narazil ve zlém úhlu do černých schodů. Sletěl po nich a zastavil se kousek od jejích nohou, zlomený, krvácející a sotva dýchající.
Erin se přikrčila a přitiskla ruce na neviditelnou zeď, která je oddělovala.
„Veirone?“ zašeptala s teplými slzami stékajícími po tvářích. Srdce ji bolelo tak moc, že nemohla dýchat
. „Prosím, probuď se. Dej mi vědět, že žiješ.“
Vydechl. Krev tak tekla z řezů na břiše. Lila se mu po kůži a dělala louži pod ním, tekla směrem k ní. Srdce se jí stáhlo, když se pohnul, pomalu se vytahoval na lokty a odtrhnul si roztříštěnou zbroj z hrudi. Klepla o černý chodník a přistála u nohou ďábla.
Ďábel ji překročil a přiblížil se, uhlazoval si záhyby černé bundy a košile tak lehce, že mu chtěla udělat díru do hlavy, aby mu setřela ten samolibý pohled z ksichtu.
Veiron se skoro posadil, divoce se po celou dobu třásl. Erin sebou trhla, když Ďábel přitiskl jednu naleštěnou koženou botu na Veironův hrudník a praštil s ním dolů s takovou silou, že se pod ním chodník roztříštil.
Veiron se dusil krví.
„Nech ho na pokoji!“ Vztek kroužil v žilách Erin, zahříval ji a nutil ji jít do akce. Praštila pěstí o zeď a vypustila přitom nelidské zavrčení.
„Přísahám, že tě zabiju, pokud mu ublížíš.“
Ďábel její slova neřešil. Stoupl Veironovi na hruď a druhou nohu mu dal pod bradu. Zlomí mu krk.
Strach tepal Erin v krvi, srdce jí v hrudi násilně tlouklo a tmavě rudé ohně se jí zableskly v rukou, olizovaly jí paže.
Ten pohled, zdá se, potěšil Ďábla.
Usmál se na ni, záblesk samolibé spokojenosti, a pak pohnul botou.
Erin zařvala, vyrazila před sebe rukama a všechno v jasně krvavé explodovalo.
Vystřelila z postele.
Obklopovala ji temnota.
Erin tvrdě dýchala, pulz jí uháněl a nohy se třásly, chladný pot se jí držel na nahé kůži. Žaludek se kroutil a převracel, bojovala s nutkáním zvracet. Nebylo to skutečné. Nebylo to skutečné. Byl to jen další zlý sen. Pořád cítila pach spáleného masa a Veironovy krve.
Slyšela Ďáblův smích.
Dveře se s prásknutím otevřely, zalily zem oslepujícím bílým světlem, Erin od něj uskočila. Srdce se jí zvedlo do krku, nohy zamotaly do přikrývek a spadla na zem. Sevřela kolem sebe zelené povlečení, celá se třásla a nakukovala přes matraci ke dveřím.
Temná postava stála v jasných dveřích, v jedné ruce meč.
Vešla do pokoje.
Rozsvítila.
Veiron.
Jasně rudé oči propátrávaly pokoj, jako by hledal vetřelce, a pak se usadily na ní. S obavou se roztáhly.
„Erin?“ Šel pokojem. „Cítil jsem, jak panikaříš a myslel, že si pro tebe někdo přišel. Co se děje?“
Nemohla se na něj podívat. Cítila se hloupě. Jen to byla jedna z jejích obvyklých nočních můr a on jako kavalerie ji přišel zachránit s mečem v ruce připravený na bitvu. Zvedla se z podlahy na roztřesených kolenou, které hrozily, že to vzdají, a vytáhla se na postel. Nepřestávala se třást.
Jak pro všechno na světě vypadala? Byla promočená potem, třásla se a srdce jí pořád divoce bušilo v hrudi.
„Vypni ta světla.“ Zabořila hlavu do kolen, cítila se jako blázen, že byla tak mimo ze snu. „Vypadám hrozně.“
„Nezajímá mě, jak vypadáš.“ Šel dál, až se zastavil u okraje postele. „Jen se potřebuju podívat, že jsi v pořádku.“
Musela se usmát nad jeho holou upřímností.
„Můžeš mi prosím poskytnout trochu důstojnosti a místo toho rozsvítit jen lampu?“
Přikývl. Světla se vypnula a lampička rozsvítila. Nikdy si na ty jeho triky nezvykne. Mávl rukou ke dveřím a ty se zavřely.
Veiron se čelem k ní posadil na postel, poprvé si všimla, že byl oblečený, černé tričko, které mu obtahovalo svaly a pevně lpělo na bicepsech, rukávy vyhrnuté po předloktí, a černé džíny. Vtiskl levou ruku do matrace a natáhl se k ní pravou. Erin ztuhla, když přejel palcem po její tváři a uvědomila si, že pláče.
Nesnášela, že vypadala před ním tak slabě, rozklepaná ze snu. Nazval ji slabou, když byli v Pekle. Co si o ní myslel teď?
Otevřel ruku a vzal do velké, teplé dlaně její tvář.
„Chceš, abych zůstal?“ zašeptal a ji omyla úleva, ustálila jí srdce a zastavila třasot.
Erin přikývla.
Veiron si stoupl, položil meč a sundal boty. Obešel postel z pravé strany a položil se na matraci vedle ní s hlavou na zelenou polštáři a přetočený na bok čelem k ní. Natáhl levou paži. Erin na ni prázdně zírala.
„Pojď sem,“ zabručel Veiron a Erin se usadila na boku čelem k němu s hlavou nahoře na jeho paži.
Dívala se mu do očí, které byly osvětleny lampičkou za ní. Bylo to mírumilovné. Srdce bylo klidné, měkce bušilo, oči uzamčené s jeho. Byly tmavé a jemné, ani stopa po rudé. Její dech se zpomalil, aby byl stejný jako ten jeho.
Uklidňující.
Bylo to už dlouho, co se cítila tak v klidu a bezpečí.
Veiron se ujistil, že její pocity sahaly hlouběji, až se cítila klidná do morku kosti, když kolem ní obtočil paži. Ruku jí položil pod žebra a držel.
„Můžeš se mnou o tom mluvit,“ zašeptal měkkým hlasem plným tepla. „Jsem tu pro tebe, Erin.“
Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy mluvila s někým o věcech, které viděla ve snech. Přestala o nich mluvit s Amélií, poté co matka zemřela. Nevěděla proč. Prostě se uzavřela.
Ern sklonila pohled k jeho hrudi, zírala na malé V kůže a svalů, které viděla pod rozevřenými vrchními knoflíčky černého trička.
„Už je to dlouho, co jsem měla dva sny v jednom.“ Hrála si s prvním zavřeným knoflíkem na jeho tričku, protáčela ho mezi prsty a zaměřovala se na něj.
„Viděla jsem hořet Londýn. Myslela jsem si, že to bylo Peklo, ale nebylo. Někdo mě nesl… anděl.“
„Jak vypadal?“ zamumlal Veiron a pohnul rukou po jejích vlasech, hladil ji po krátkých černých pramenech a uklidňoval paniku.
„Bílé vlasy a zelené oči, zbroj jako ty, ale byla modro stříbrná. Řekl, že je můj strážný anděl.“ Vzhlédla do jeho očí, aby se podívala, jestli je možné, že měla strážného anděla.
„Kdysi jsem měl takovou zbroj.“ Usmál se, ale byl v tom smutek.
„Měl jsi ji v mém snu taky… a krátké vlasy a žádná tetování. Napadl ji toho anděla a on něco řekl… co to bylo… něco o tom, že už tě měl dávno sundat.“ Nelíbilo se jí to, nebo to, co se stalo pak.
Chtěla se před ním znovu uzavřít, nechtěla mluvit o tom, co se stalo, a vytáhnout bolest, kterou cítila ve své noční můře.
„To vypadá na mě.“ Tentokrát se usmál vřeleji a ona v srdci věděla, že se ji pokoušel rozveselit.
Přála si, aby se mohla usmát zpátky.
Erin sklonila pohled k rukám a protáčela límeček trička, pokoušela se znovu najít hlas. Bylo to těžké. Vlna emocí, kterou cítila v noční můře, se na ni přitiskla, pulz jí zrychlil, prsty se roztřásly a chladný pot jí sjel po páteři. Veiron si ji přitáhl blíž, silnýma rukama ji vzal za týl.
Pomalu rozepla dva knoflíčky trička a rozevřela prsty materiál. Hladila jemnou kůži prsních svalů. Na kůži neměl žádné značky, ale někdy když mrkla, viděla ho pořezaného s modřinami a krvácejícího.
„V další části jsi byl sám sebou. Byla tam obří černá pevnost a kolem amfiteátr nebo tak něco. Stěna z černých věží. Ďábel tě držel a já se k tobě nemohla dostat. Ublížil ti, Veirone, pokoušela jsem se ho zastavit, ale on –“ Erin se odmlčela, nebyla schopná pokračovat bez zlomení se.
„Je to v pořádku, Erin,“ zamumlal Veiron a pohladil ji po vlasech. Jemně ji políbil na čelo. „Je to v pořádku.“
„Ne, není… bojovala jsem. Něco jsem udělala… Nevím, co to bylo, ale vyděsilo mě to.“ Přitiskla ruku na nahý kousek jeho hrudi a cítila, jak jí jeho srdce pod dlaní stabilně buší. Uklidňovalo ji to.
Veiron byl silný. Byly to jen její city k němu, proč měla strach, že se mu něco stane. Ne?
„Už jsi někdy snila o věcech, které se později staly?“ Po těch slovech v ní projelo zachvění.
„Ne… možná,“ řekla Erin a rozepnula další knoflíček, odhalila první sval břicha.
„Jsou věci, které v mých snech vidím, a později se stanou, ale pokaždé jsou trochu jiné. Nedávno byly všechny mé divné sny… o mé sestře a muži.“
„Marcusovi?“
„Nevím. Je vysoký a tmavovlasý a má bledě modré oči, jo a vytetovaná křídla na zádech.“
„To je Markus. Byl to anděl poslaný hlídat tvou sestru.“
„Strážný anděl?“ Vzhlédla do jeho tmavých očí, bylo roztržená zjistit víc o Veironovi a muži jménem Marcus a zeptáním se ho, jestli si upřímně myslí, že měla sny o budoucnosti. „Jako ten druhý muž v mém snu a ty?“
Usmál se a pohladil ji po tváři, ale jeho tón byl bez emocí a vzdálený.
„Nebyl jsem strážným andělem už dlouho, ale začal jsem jako Marcus a pak se naše cesty rozdělily.“
V očích měl bolest, když to říkal, pronásledovaný pohled, který jí říkal, aby se dál neptala. Dotkala se jeho tváře a znovu se objevila bariéra, uzavřela ji venku. Ať už se mu stalo cokoli, nechtěl na to vzpomínat, nebo cokoli z toho cítit. Pohřbil svou bolest hluboko.
Zespodu se ozval hluk a Erin se napjala.
Veiron ji pohladil kloubky prstů po tváři, přitáhl si ji zpět k sobě.
„Neboj se. Nedovolím, aby se ti cokoli stalo.“
Dívala se mu do očí, prsty ho hladila po hrudi.
„A co ty a to, co jsem viděla? Pokud… pokud se mají mé sny stát… pak… Veirone, nechci, aby se to stalo.“
„Nedovolím to. Nemusíš se ničeho bát, Erin. Zjistíme víc o tvé síle a najdeme způsob, jak to změnit. Možná vidíš budoucnost tak, jak se má stát teď. Neustále se mění. Nejjemnější čin to může naprosto změnit.“
To bylo uklidňující. Byly doby, kdy si říkala, že noční můry a sny byly jen její divokou představivostí, náhody, kdy se velmi podobné věci tomu, co se jí zdálo během spánku, staly.
Nikdy si nepředstavovala, že bude ležet v náruči padlého anděla, démonického anděla, když si uvědomí, že to, co měla, byla její moc.
Erin si jen přála, aby byla její síla stejně užitečná a fantastická stejně jako některé z těch Veironových. Vědomí toho, že ve snech viděla budoucnost, ji do morku kostí zanechalo chladnou, a už bez Veirona na blízku nechtěla nikdy usnout.
Erin mu na dlouhé vteřiny hleděla do temných očí a pak zašeptala: „Můžu znovu vidět tvoje oči?“
Tentokrát nezaváhal. Duhovky se mu změnily, zářily jako žhavé uhlí ve slabém světle.
„Jsou úžasné.“ Zírala na pramínky zlaté v rudém podkladu, zaměřovala se na ně, aby mohla odstrčit děsivý strach z toho, čím nazval Veiron její síly a věci, kterých byla svědkem.
„Jsou jako oheň… můžu taky vidět tvoje křídla?“
Veiron přikývl. Vyklouzl od ní rukou a ona se s ním posadila. Pokleknul před ní, sundal si černé tričko. Jeho tělo ji rozptylovalo, všechny ty jemné tvrdé svaly a mužská síla, po které chtěla přejíždět rukama a líbat je. Erin od něj odtáhla pohled zpět k očím. Křídla se pomalu objevovala, rostla mu ze zad, rudá pera ve světle zářila.
Roztáhl je, jednou máchl a pak je stáhl. Dlouhá pera se otírala o matraci po jeho pravém boku a země po levém.
Erin kolem sebe držela jednou rukou přikrývku a druhou se natáhla. Přejela po měkkých perech levého křídla a jela po křivce. Veiron zavřel oči a povzdechl si.
„Je to příjemné?“ zašeptala roztřeseně a nervózně. Vypadalo to, že ano. Měla pár milenců, ale všechno to byli lidi. Veiron byl anděl, ať už byl ve službách Ďábla nebo ne. Nebyla si jistá, co se andělům líbilo, co je těšilo. Pokud něco takového cítili. Ten blažený pohled na jeho tváři říkal, že ano, a ta žena o poschodí níž, jeho bývalá milenka, říkala, že byl Veiron fantastický milenec a velmi ochranitelský muž.
Po tom se Erin cítila trochu zle. Nelíbilo se jí pomyšlení na Taylor a Veirona. Pokud Veiron Taylor opustil, jak měla najít způsob, aby ho přesvědčila, aby zůstal s ní?
„Takto se mě po dlouhou nikdo nedotkl,“ zamumlal a polkl, když se ho dotkla dlaní a hladila ho po vrstvách peří.
„Od Taylor?“ Nesnášela tu myšlenku.
Veironovi rudé oči se otevřely. Zavrtěl hlavou.
„Před ní. Nikdy se mě takto nedotkla. Nemyslím si, že se mě vůbec někdo kromě tebe takhle dotknul.“
Erin polkla, náhle si byla vědoma toho, že mezi nimi je jen tenká deka. Pulz jí uháněl a krev se zahřívala. Dál mu hladila rudá pera, cítila jejich měkkost a teplo, vychutnávala si, jak po jejím dotyku Veiron bojuje o dech. Hruď mu ztěžkla, svaly se napjaly a oči hořely žhavě touhou, zorničky se rozšířily a odrážely hlad, který cítila uvnitř.
Zachvěla se, bála se toho, kam to vedlo, ale nebyla se schopná zastavit. Veiron byl tak hezký a silný, tak mužný a mocný, nesmírný, cítila se k němu přitahovaná od chvíle, co se potkali.
Taylor o něm měla pravdu, ale ta žena nevěděla o hloubkách jeho pocitů a tepla. Erin věděla. Když tenhle muž miloval, dal se do toho celý a udělal by vše pro to, aby ochránil, čeho si vážil.
Erin tím pro něj chtěla být.
Chtěla být tou, která by ho držela a poskytovala by mu sílu, že by se cítil tak dobře, že by spustil své štíty, protože ona by mu nikdy neublížila. Ochraňovala by ho, udělala by všechno, aby ho ochránila, stejně jako on ji.
Natáhl se a ona se ostře nadechla, když ji chytil za paži. Odsunul ji stranou a přikrývky spadly, odhalily její nahá prsa. Erin, zavřela oči a polkla, když teplýma rukama hnětl kopečky jejích prsou a zasténal.
„Chci tě,“ zamumlal a ona zasténala a přikývla, zachvěla se přímo k duši.
„Taky tě chci.“ Sotva dokončila větu, než pusou sklouzl po její a měl ji pod sebou připnutou na posteli, vylíbával z ní vzduch.


16 komentářů: