úterý 31. července 2018

Přeběhlík - 26. kapitola 2/2





„Neříkej mi, žes mi zase pochcala postel,“ zavrčel Stanley.
„Ještě jedno slovo,“ vyštěkla jsem ostře, „a přísahám, že zavolám svému otci, aby toto místo zničil.“ To jsem nemohla udělat. Alespoň ne z toho důvodu, že bych mu odhalila, kde jsem. A stejně jsem nevěděla, jestli o mě stojí dostatečně na to, aby mi dělal nějaké laskavosti.


Ale podle zděšení na Stanleyho obličeji jsem usoudila, že tomu uvěřil. Vychutnala jsem si pocit triumfu, ale matka mi v pažích ztěžkla, nohy se jí podlomily. „Existuje proti tomu nějaká protilátka?“ zeptala jsem se.
Stanley na mě jen zíral, ale Penny odpověděla, „Ano. Můžu to přinést.“ Po těch slovech vyklouzla z pokoje a její otec ji následoval beze slova.
Vedle mě a matky se objevil Devon. „Chceš pomoct?“ V jeho očích byla něha, smutek a lítost.
„Ne,“ zašeptala jsem. „Tohle zvládnu sama.“ Řekla bych, že mi nevěřil. „Opravdu.“ Penny se vrátil s plastovou lahvičkou. „Jen ji přinuť tohle vypít a měla by být během pár minut normální.“ Vzala jsem si lahvičku a vložila ji do kapsy. „Kde je koupelna?“
Penny otevřela malé dveře vedle šatníku. Matku jsem tam zavedla. Nebylo tam moc místa. Mezery mezi bílými dlaždicemi byly nažloutlé a částečně černé od plísně. Byl tam sprchový kout, toaleta a umyvadlo, díky čemuž tam zbývalo jen velmi málo místa pro mě a mou matku, i když jsme jenm stály. Ve dveřích se objevila Penny, obličej nejistý. „Nepotřebuji pomoct,“ řekla jsem znovu dost nahlas, aby to slyšel i Devon. Zdráhal se nechat mě s ní samotnou. „Jestli mi chceš pomoct, mohla bys, prosím, sehnat pro mámu nějaké čisté oblečení?“
Penny se probrala z otupělosti a rozhodně přikývla. „Neboj se, postarám se o to.“ S tím zavřela dveře a nechala mě samotnou s matkou.
Ta zatím neřekla ani slovo. Možná že neměla co říct. Sklopila jsem záchodové prkénko a přinutila si ji na to sednout. Až jsem si byla jistá, že mi nespadne, tak jsem ji pustila. Zaklonila jsem jí hlavu a nalila jsem do úst tu protilátku. Polykala bez protestů. Nejspíš na to už byla zvyklá. Kdo ví, jak často byla nadopována tou slinou nebo něčím dalším, co se tady prodávalo.
Odhrnula jsem sprchovou zástěnu – byla lepkavá a zažloutlá – a opláchla dno sprchy horkou vodou. Koutkem oka jsem si všimla, že mě matka pozoruje. Hlavu měla pořád zakloněnou, ale stejně jsem na sobě cítila její oči skrz okraje víček. Možná jsem si to jen představovala, ale opravdu vypadala víc při vědomí, než před chvílí.
„Pomůžu ti se svléknout, dobře?“ řekla jsem. Nereagovala a já to vzala jako tichý souhlas. Byla jsem ráda, že má na sobě jen noční košili a kalhotky. Nechala si přetáhnout košili přes hlavu a dokonce sama zvedla ruce. Naše pohledy se uzamkly, když jsem hodila prádlo na zem. „Vyrostla jsi,“ zašeptala. Její hlas zněl jako rozbitá sklenice, ale aspoň mluvila a bylo jí rozumět.
Nevěděla jsem co říct, tak jsem se natáhla po poslední kousek oblečení, ale zavrtěla hlavou. „Ne. Já…já…“ ztichla, stud jí zbarvil tváře. Ustoupila jsem a natlačila se na dveře, abych jí dala prostor. Její pohyby byly neohrabané a pomalé, a když se sklonila, aby si sundala spodní prádlo přes kotníky, tak málem přepadla. Neponížila jsem ji ale tím, že bych jí pomohla s dokončením úkonu. Chytla se zástěny sprchy a pomalu vlezla dovnitř. Opřela se o špinavé kachličky, tvář se jí chvěla vyčerpáním. „Proč si neklekneš?“ navrhla jsem. Přikryla mě deka znecitlivění, čímž zdusila ty bojovné emoce uvnitř mě, a já byla ráda.
Klesla a kosti jí udeřily o zem se zaduněním. Muselo to bolet, ale v její tváři se to nepromítlo. Pustila jsem vodu a ujistila se, že je dostatečně horká, na pokraji snesitelnosti. Pamatovala jsem si, že vždycky, když se probrala z drogové omámenosti, jí byla zima; ze Stanleyho slin ten efekt nebude až tak jiný. Malinko vydechla, když se jí to horko dotklo. Vmasírovala jsem jí do vlasů šampon a ona se při mém doteku uvolnila. Vypadala tak malá a zranitelná, když jsem viděla bledost ramenních kostí vystupujících proti kůži. Jediné ručníky, které jsem našla, byly v hromadě na podlaze. Našla jsem ten nejčistší a omotala ho kolem ní.
„Co vám to tam tak dlouho trvá? Chci odpovědi!“ To Stanley na nás křičel z ložnice. Následoval Pennyin uklidňující a tichý hlas.
„Proč ho necháváš, aby s tebou tak zacházel? Zasloužíš si něco lepšího,“ pronesla jsem přes zaťaté zuby.
Máminy prsty se mi zabořily do ramene, aby udržela balanc, voda jí tekla přes krk. „Obě víme, že to není pravda. Zasloužím si to.“
Zkoumala jsem její oči. Bylo jí líto, že se mnou jednala tak, jak se mnou jednala? „To si nezaslouží nikdo,“ řekla jsem. Chovala se ke mně skoro tak hrozně, jako se její střídající se partneři chovali k ní. Nikdy mě neuhodila ani fyzicky nenapadla, ale její tiché odsouzení, bolestivá slova a znechucené výrazy po sobě také zanechaly jizvy. „Nechápu to. Proč si vždycky vybíráš takové grázly?“ Neodpověděla. Možná že na to ani neznala odpověď.
Potlačila jsem tyto myšlenky a zavedla mámu zpátky do ložnice. Byli v ní všichni – Devon, Stanley i Penny – a stáli od sebe, co nejdál to šlo. Devon se odlepil od stěny, o kterou se opíral.
„Ven,“ přikázala jsem a vyhnula se všem pohledům. Penny chytla svého otce za paži a vytáhla ho ven; Devon je následoval se soucitným pohledem. Chtě nechtě jsem musela přemýšlet, jak by tuto situaci zvládl Alek, ale věděla jsem, že nemá cenu u toho prodlévat.
Jak slíbila, našla Penny nějaké oblečení pro mou matku. Leželo na posteli, a ačkoliv by sneslo žehlení, bylo čisté. „Žiješ tady? Nebo máš tady někde byt?“ zeptala jsem se.
Mírně jsem odhrnula závěsy, abych se ujistila, že na parkovišti není žádný nechtěný pozorovatel. Bylo tam teď více aut. Slyšela jsem, jak máma funí námahou, když se oblékala. „Měla jsem byt, ale ztratila jsem ho,“ odvětila a zamračila při vzpomínání si na to, kdy se to stalo. Nejspíš neplatila pronájem. Už se to dříve stalo, když jsem byla dítě, a vedlo to k půlnočnímu stěhování se. Z toho, co jsem dosud viděla, jsem usoudila, že si u Stanleyho moc nevydělala. Navíc jsem si nebyla jistá, zda by práce byla vůbec schopná.
Když byla konečně oblečená, sedla si na postel a rukama svírala prostěradlo. Její oči byly přikovány ke mně. Promnula jsem si ruce a cítila se trochu rozhozeně. „Vím o svém otci. Vím, kým je.“
Pokud ji ta zpráva šokovala, nedala ji na sobě znát. Možná že jí neustálý přísun drog znemožňoval ukazovat jakékoliv emoce. „Neměla bys tady být,“ zašeptala.

9 komentářů:

  1. děvčica se nám pěkně rozjela :)
    ale s tou mámou to je fakt smutný, v tuto chvíli je z ní troska :(
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za pokračování.Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad ��

    OdpovědětVymazat
  4. Trošku drsnější část, díky moc 😊

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem :) Danka

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za pokračování.

    OdpovědětVymazat