pondělí 23. července 2018

Polibek hada - 12. kapitola 1/2



Carling si nemohla vzpomenout, kdy naposledy cítila tak intenzivní radost. Ve své podobě gryfa měl Rune tak široká záda, že se nemohla nohama pořádně držet. Popotáhla si popruh od nádoby na rameni a držela se pevně jeho krku, zatímco sjela trochu níž, až seděla bezpečně usazená na jeho ramenech. Až poté otevřela nádobu, vytáhla Rasputina a uložila si ho v náruči. Hibernační obojek mu ale sundá, až bezpečně přistanou. Otočila hlavu a uviděla Runeho obrovská, bronzově zbarvená křídla, jak se po obou stranách pravidelně pohybují nahoru a dolů.

„Je ti tam vzadu dobře?“ zeptal se Rune.
Jeho hluboký hlas duněl mezi jejíma nohama jako zvon. „Všechno dobrý,“ ujistila ho Carling. „Jen jsem hledala nějakou stabilnější pozici.“
„Nedělej si starosti, Carling-Darling,“ řekl. „Nedovolil bych, abys spadla.“
Carling-Darling. Musela se ušklíbnout. Taková děsná přezdívka. Jen on ji dokázal tím svým škádlivým tónem přimět k tomu, aby se spolu s ním smála takovým hloupostem. Jen svým hlasem sliboval intimní pokušení. Například slib, že takto mluví jen s ní, s nikým jiným. Nevěřila tomu ani na okamžik, i když si musela přiznat, že by to bylo pěkné, kdyby to tak bylo.
Kdy se o to zase pokusí? Kdy se k ní zase otočí a v jeho očích uvidí zase ten odhodlaný výraz, který tak šikovně ukrýval za svým ospalým pohledem. Když se v ní opět rozhořel plamen touhy a její vlastní dravčí instinkty se přihlásily ke slovu, úsměv jí zmizel z obličeje.
Co by udělal, kdyby to na něj zkusila ona. Líbila se jí myšlenka, že by na sebe číhali navzájem, jeden z nich by udělal krok kupředu a ten druhý by o krok ustoupil, dokud by jeden z nich nezaútočil. Tak jako tak by si spolu něco začali. Znovu jeden z těch jeho slibů a radost ji přepadla tak překvapivě, až to zasáhlo její srdce. Myslela si, že doby, kdy měla milence, už pro ni dávno minuly. Byl to nádherný pocit, že ji ještě mohlo něco překvapit.
Byli skrz naskrz mokří a vítr byl studený a řezavý. I když toužila po teplu, chlad jí nemohl ublížit. A i když Runeho tělo žhnulo horkem a námahou, mohla by mu být zima nepříjemná.
Pohladila jeho hladký, silný krk a zašeptala zaklínadlo. Přes oba se přelila vlna magické energie, a najednou byli oba suší.
„Mmmmmmh.“ Rune začal vrnět. „To bylo dobré.“
„Myslela jsem si, že třeba mrzneš,“ řekla.
„To sice ne, ale mám rád, když na mě použiješ svou magii,“ řekl hrdelním hlasem.
Odfrkla si. Očividně měl hravou náladu. Když pomyslela na to, jak temně a vypočítavě hledala možnosti útoku proti němu, její nadšení opadlo. Tenkrát jí to přišlo jako smysluplné, ale teď jí bylo úplně nevolno, když myslela na to, že by proti němu vyslala nějaké útočné kouzlo. I kdyby se z Runeho z nějakého důvodu stal její nepřítel, nevěřila, že by mu dokázala ublížit. Už ne.
Dříve by udělala všechno, aby přežila. Život byl to nejdůležitější. Zrovna teď, když se její čas nachýlil, a byl daleko cenější než dřív, konečně objevila něco, co bylo důležitější než přežití.
Z letu hustou mlhou oba rychle zase navlhli. Město se ukrývalo za závojem a objevovalo se jen sem a tam, dokud se najednou neobjevili přímo nad ním.
Carling cítila, jak se přes ni přehodilo něco mihotající se. Strnula, ale poté jí došlo, že je to pouhý pocit – ať už se jednalo o cokoliv, vycházelo to z Runeho. Byl to neznámý pocit, horký a intimní, jako by nějakým způsobem rozšířil svou auru, a ji do ní zahalil.
„Co to je?“ zeptala se. „Co to děláš?“
„Zaštiťuji nás,“ odpověděl. „Měl jsem to udělat hned, když jsme vzlétli, ale byl jsem rozptýlený. Lidé od letové bezpečnosti už jsou určitě na pokraji hysterie.“
Zvedla svou ruku a pozorovala ji. Ještě stále ji mohla vidět, i když jen zamlženě, jako skrz velmi staré okno. Pohlédla na Runeho. Také byl zamlžený, ale úplně viditelný. „Jsi si jistý, že to funguje správně?“
Zachichotal se. „Ano, jsem si jistý.“
„Já, že tě stále vidím.“
„To bude tím, že se oba nacházíme uvnitř štítu. Ostatní nás vidět nemohou, a to je hlavní.“
„A-haaa,“ řekla a znovu skepticky mrkla na svou ruku. „To je moc pěkný trik – jen jestli si ze mě neděláš srandu.“
„Oh, vy nevěřící,“ zamumlal gryf. „Kde je tvůj městský dům?“
Carling se rozhlédla. Právě letěli nad prezidiem na severní špici San Franciska. Původně to byla španělská pevnost, dvě stě let sloužila jako vojenské zařízení, ale dnes to byl veřejný park. Zahalený do mlhy, který se povaloval od moře, vypadaly staré stromy jako mlžní duchové. Zem byla vidět jen velmi nejasně.
Carling si povzdechla. „Navrhla bych, abychom prostě zůstali v mém městském domě, ale jsem si jistá, že někdo z personálu je špión a já nechci, aby byl Julian informován o každém mém kroku. Můj telefonát ho vůbec nepotěší, když mu řeknu, že jsem opět ve městě. Domluvili jsme se na tom, že můj stav je příliš nebezpečný, než abych se zdržovala mezi lidmi.“
„Seru na Juliana,“ řekl Rune. „Nezajímá mě, jestli má radost, nebo ne.“
Carling si znovu ztěžka povzdychla. „Už jsem ho zvládla mnohokrát, když si usmyslel, že musí být otravný, a vypořádám se s ním zase, když bude potřeba. Ale momentálně bychom se měli soustředit na něco důležitějšího než se hádat s Julianem.“
Rune chvíli mlčel, ale poté jemnějším hlasem pokračoval: „Máš samozřejmě pravdu. Nemusíme Julianovi nic říkat. Protože jsem nevěděl, co mě tu může čekat, tak jsem si pro všechny případy zarezervoval apartmán v hotelu Fairmont. Tam můžeme jít poté, co předáme Rasputina. Bezpochyby jsou i tam špióni, ale nebude to to samé jako v tvém vlastním domě.“
„Máš určitě pravdu,“ zamumlala. „Je mi jedno, kam půjdeme.“
„Tak tedy do hotelu,“ řekl Rune. Začal prudce klesat a plachtil nad střechami domů, načež se na rohu v blízkosti jejího domu vrhl střemhlav dolů. Městské domy byly luxusní a Carling bydlela jen kousek od Market Street. Uvědomil si, že jak Turnerovy kanceláře, tak imigrační úřad Nočních bytostí je dosažitelný od jejího domu pěšky. Přišlo mu, že je to příliš praktické, než aby to byla náhoda.
Jemně přistál na všech čtyřech a poté, co Carling sklouzla z jeho hřbetu na chodník, proměnil se. Poté nechal ochranný štít kolem nich rozplynout. „Vidíš? Nikdo nás neviděl.“
Rozhlédla se a musela se začít smát. Kolem nich sice byl provoz, ale díky nějaké náhodě kolem zrovna žádná auta nejela, a i chodci byli od nich vzdáleni půl bloku a šli opačným směrem. I když mlha nebyla obzvlášť hustá, propůjčovala všemu nádech soukromí, který by při plném světle nebyl v tak přeplněném městě možný. „Nikdo nás neviděl, ty můj gryfí génie, protože nebyl v blízkosti nikdo, kdo by nás vidět mohl.“
Rozhlédl se a přimhouřil oči. „Tak dobře, bude zapotřebí trochu přesvědčovacích technik. Dej mi to.“ Vzal jí transportní nádobu.
S Rasputinem na ruce šla po ulici a Rune se trochu opozdil, aby ji mohl pozorovat. Carling šla svým typicky pánovitým krokem, byla bosá a špinavá, vlasy jí rozcuchaně visely kolem obličeje a její odporný kaftan vypadal jako zmačkaný hadr. A přesto nebylo pochyb – nikdo, kdo ji viděl, by nepochyboval –, že je to královna. Zatraceně, byla tak žhavá, až to hořelo.
Vedla ho po schodech k elegantnímu čtyřpodlažnímu obytnému domu ve středomořském stylu. Fasáda připomínala architekturu italského paláce a zdobila ji obloukovitá okna. Když Carling sáhla na kliku a vyslovila magií nabité slovo, uslyšel Rune, jak zámek s kliknutím cvakl. Zatraceně praktický trik. Nikdy se nemusela bát, že ztratí klíče a zamkne se venku.
Rune ji následoval do široké vstupní haly s lesklými borovicovými parketami a jednoduchým antickým stolem, který byl tak nádherný, že by Sothesby začal při pohledu na něj slintat. Jedinou dekoraci tvořila váza s čerstvými liliemi. Carling ukázala na dveře po jeho pravici. „Chovej se jako doma,“ řekla Runemu, zatímco pokračovala chodbou. „Za chvíli jsem zpátky.“
„Jasně.“ Vstoupil do pokoje, který byl stejně tak elegantní jako všechno ostatní, co zatím z jejího domu viděl. Interiér pokračoval ve středomořském duchu. Pokoj byl vybaven plastickými tapetami, florentinskými tapisériemi a uměleckými díly ze třináctého století. Velmi stylové, Carling.
Právě otvíral transportní nádobu, aby vytáhl svůj námořní vak a Carlinginu koženou tašku, když uslyšel kroky, které se rychle blížily. Byly mnohem těžší než Carlinginy jemné, skoro neslyšitelné kroky a patřily beze vší pochybnosti muži. „Radní!“ Jepp, byl to muž. „To je překvapení. Co pro vás mohu udělat? Mám vzbudit ostatní?“
„To není nutné, Rufio,“ řekla Carling. „Nezůstanu.“
‚Ti ostatní‘, to museli být upíři, protože v upířích domácnostech bylo obvyklé mít přinejmenším jednoho nebo dva lidi, kteří se starali o denní záležitosti.
Carling pokračovala: „Propustila jsem Rhoswen. Už nejedná mým jménem a už není důvěryhodná. Možná, že přijde, aby si vyzvedla své věci. Takže všechno zabalte a nachystejte je. V žádném případě však nedovolte, aby se v jakékoliv části domu pohybovala bez dozoru. Rozumíte? Jestli bude dělat problémy, chci se to dozvědět. A pokud byste se jakýmkoliv způsobem cítil ohrožen, také mi to řekněte. Postarám se o to.“
„Ano, Paní.“
Překvapení nebylo v hlase toho muže slyšet – možná úleva –, nebo si to Rune jen představoval? Přál si, aby toho muže mohl vidět, aby mohl číst v jeho tváři, i když Carlingini zaměstnanci byli určitě schopni chovat se diskrétně.
„Ještě dvě věci než půjdu. Za prvé je potřeba, aby se personál postaral o Rasputina, zatímco se budu zabývat neočekávanými záležitostmi. Rhoswen měla někoho najmout, kdo by se o něj staral, ale než se k tomu dostala, musela jsem ji propustit. Postarej se o to, aby to Abelard zařídil. Do konce týdne ať má připraven seznam kandidátů. Je to jasné?“
„Ano, Paní. A co je ta druhá věc?“
„Zabalte mi trochu oblečení a pár věcí a pošlete to do hotelu Fairmont.“
„Ano, madam. Okamžitě. Už ten malý chlapík žral?“
Malý chlapík. Rune se zašklebil. Měl dojem, že by se mu ten Rufio mohl líbit.
„Bude čas na večeři. Jaký je čas a kolikátého tu dnes máme?“
Protože čas nebyl v Jinozemi synchronní s tím v San Francisku, nebyla ta otázka divná. Rufio jí sdělil, že je pondělí, a že je pozdní dopoledne. Rune vyrazil večer, takže se nejednalo o velký časový posun.
„Výborně. Udělejte mu malou snídani, pak už bude zase v tom správném rytmu a následovat bude večeře. Sundejte mu ten hibernační obojek až poté, co budeme pryč. Není důvod pro celé to drama, když odcházím z domu.“
„My? Odpusťte, Radní. Nevšiml jsem si, že bychom se starali o nějakého hosta.“
„To jsme ani nedělali. Je tu se mnou wyr-Strážce Rune Ainissesthai a oba okamžitě vyrážíme.“
„Dobře, madam. Hned vám pošlu pár věcí do hotelu Fairmont.“
Rune protočil oči. Věděl moc dobře, co to bude za věci. Předpovídal hromadu těch děsných kaftanů.
„Nejdřív nakrmte Rasputina, Rufio,“ řekla Carling.
„Ano, madam, samozřejmě. Můžu pro vás ještě něco udělat?“
„Ne, to by bylo všechno. Děkuji.“
S oběma taškami v ruce opustil Rune pokoj a šel Carling naproti. Přes její rameno zvědavě sledoval vysokého, široko plecího muže na druhém konci chodby, který držel pod paží Rasputina, a který na Runeho hleděl podobně. Rufio měl kolem čtyřiceti, byl v dobré formě a pečlivě upraven.
Samozřejmě musel být atraktivní, jak by taky ne? Rune si už nebyl tak jistý, jestli by ho měl rád. Nevědomky vycenil zuby a místo, aby Carling navrhl, aby nespěchala a třeba se osprchovala, než vyrazí, zavrčel: „Hotová?“
Překvapeně na něj pohlédla, ale nevěděl, jestli to bylo jeho tónem nebo kvůli jeho otázce. „Jistě,“ řekla. Společně vyšli ven, a když byli přede dveřmi, obrátila se k němu.
„Co se děje?“
Jakmile za nimi dveře zaklaply, cítil se lépe. „Nic,“ řekl. „Vůbec nic. Mám se znovu proměnit? Jestli poletím, budeme v hotelu rychleji než taxíkem.“
Nakrčila čelo. Něco tu nehrálo. Ve vstupní hale byl vzduch nasycený agresivitou, ale ať už ho rozrušilo cokoliv, teď to zmizelo. Odsunula tu myšlenku stranou a škubla rameny. „Dobře, jak myslíš.“
Potají byla nadšená. Nemohla se dočkat, až s ním zase poletí. Zatímco šli po chodníku, snažila se skrýt své vzrušení. Poté jí předal svůj námořní vak a koženou tašku a proměnil se. Těsně před svou proměnou je před pohledy ostatních znovu zaštítil svým kouzlem. Štít se přes Carling převalil jako vlna, jako by ji někdo zahalil do teplé deky. Když vyskočila na jeho hřbet, řekl: „A zase nás nikdo neviděl.“
Pobaveně ho poplácala po jeho orlí hlavě. „Rozhlédni se, nikdo není poblíž.“
„Chceš víc důkazů? Tak to ti budu muset dodat víc důkazů.“ Přikrčil se a odrazil do vzduchu.
Při startu ze země byla síla, která byla zapotřebí k takovému skoku, ještě neuvěřitelnější. Carlingina nálada se vyhoupla společně do výšky. Po kolmém stoupání obrátil a zamířil k hotelu.
Fairmont stál na jedné z nejluxusnějších adres v San Francisku. Nacházel se na nejvyšším místě Nob Hillu a nabízel pohled na celé město i přístav. Disponoval přes sto pokoji a apartmány, třemi restauracemi, multimediálními místnostmi pro obchodní konference, obchody a wellnes. Nebyl daleko od Carlingina domu, takže během pár minut přistáli na rozlehlém upraveném trávníku. Rune počkal, až Carling sklouzla z jeho hřbetu a poté se proměnil.
Carling fascinovaně přihlížela, jak mění svou podobu. Už to viděla několikrát, ale stále to ještě nechápala. Tentokrát byl celý proces ještě rozmazanější díky ochrannému kouzlu neviditelnosti… Bylo to kouzlo? Ne, kouzlo to nepřipomínalo, protože žádné zaklínadlo k tomu nebylo potřeba. A najednou měl zase lidskou podobu, se svou širokou hrudí, děsnými, krví potřísněnými džíny a se vším ostatním.
Přistoupil k ní, objal ji jednou rukou a ona se o něj opřela. „A jak se jinak cítíš?“ zeptal se. „Nějaké náznaky blížícího se záchvatu?“
Zakroutila hlavou. „Jsem v pořádku.“
„Dobře.“ Stiskl jí ramena. „Zapiš si za uši; tady máš ten svůj důkaz. Přistáli jsme, a to na veřejnosti. Jsem napůl nahý, ale nikdo si toho nevšímá. Teď musíš přiznat, Radní, že to není normální.“
Její obočí vylétla vzhůru, začala se smát. Rozhlédla se. Mlha se valila ulicemi. Opodál uviděla lidi a uslyšela pouliční provoz, ale čirou náhodou nebyl nikdo v bezprostřední blízkosti. „Pouhé štěstí,“ řekla. „Nikdo nás neviděl, protože nám nikdo nevěnoval pozornost. Ještě stále nejsem přesvědčená.“
„Tak dobře,“ řekl. „Pojď se mnou. Ale dávej pozor, aby ses chovala klidně. Štít působí jen na vizuální vnímání, ne na akustické.“
Znovu si od ní převzal tašky a pověsil si je na rameno. Aniž by ji přestal jednou rukou objímat, vydal se s ní k ovlajkovanému, jasně osvětlenému hotelovému vchodu se sloupovím. Zatímco Rune kráčel po chodníku, Carling mlčela a pohledem sledovala ulici, na které se to troubícími auty a chodci jen hemžilo. Tentokrát se k nim několik lidí přiblížilo, ale nikdo se jejich směrem ani nepodíval.
I přes mlhu bylo toto pozdní odpoledne pro světloplaché Noční bytosti příliš jasné, takže nebyl žádný upír v dohledu. Všichni, kolem kterých procházeli, byli lidé.
Tak už jsi přesvědčená? zeptal se Rune telepaticky.
Nenápadně se usmála. Líbilo se jí procházet se s ním po ulici, jak se spolu pohybovali a jak se mohla slunit ve světle jeho horké magické energie. Líbila se jí jeho mužná vůně. A možná se jí i trochu líbilo si ho dobírat.
Možná, že jsem přesvědčená o trochu víc než předtím. Ale víš, že obyvatelé San Franciska jsou zvyklí na ledasco, například na přehlídky nudistů nebo na exotické upíří bály. Možná, že je to prostě tím, že jsme příliš nudní.
Nikdy v životě, řekl a pevně ji k sobě přitáhl.
Nudní nebudeme nikdy. Jdeme dovnitř.
Museli počkat, až bude někdo procházet dveřmi a poté za ním vklouzli dovnitř. Rune Carling popostrkoval před sebou.
Obrovská vstupní hala byla vybavená nábytkem ze zlatého brokátu, květinami ve vysokých vázách, mramorovými sloupy, které podepíraly dvě poschodí vysoký strop, naleštěnou mramorovou podlahou ozdobenou ornamenty. I tady bylo živo, množství lidí v designovém oblečení. Hala byla naplněná nedefinovatelným hlukem, lomozem z ulice, rozhovory, výbuchy smíchu a nevypočitatelným pípáním mobilů. Po klidu a míru na větrem ošlehaném ostrově jim civilizace připadala extrémně hlučná.
Rune Carling šikovně navedl k jedné stěně, kde bylo trochu klidněji, volný roh mimo hlavní cesty. Postavil tašky na zem a se založenýma rukama zůstal stát. Se svou chválou můžeš začít kdykoliv. Čekám.
Potichu se zachichotala. Ne všichni v hale byli lidé. Pár Světlých fae se právě zapisovalo u recepce, vysoké štíhlé postavy s typicky blonďatými vlasy a jejich elegantníma do špičky protaženýma ušima. Světlí fae byli schopni vycítit magii. Ale byli zaneprázdněni svými vlastními záležitostmi, takže nikdo z nich si Carling ani Runeho nevšiml. Nikdo se jejich směrem nepodíval. Byla ohromena, to musela přiznat.
Přece ho ale nebude chválit na vyzvání. Orel v jeho nitru si může svoje peří leštit sám. Zamručela: Tak dobře, musím uznat, že na tom eventuálně něco bude.
No konečně úspěch, zamumlal.
Ale kde je ten háček?
Mrknul na ni.
Není v tom žádný háček. Nikdo nás nemůže vidět. Mohla by sis klidně strhat šaty z těla, poskakovat, mávat rukama, prostě cokoliv. Nikdo nic neuvidí.
Vždycky je tu nějaký háček, řekla. A nemyslím tím publikum. Každý druh kouzla nebo magické energie má nějakou odvrácenou stranu nebo nějaké omezení.
Prostě jsi jen typ děvčete, které vidí sklenici vždycky napůl prázdnou, že ano? Ze zoufalství naklonil hlavu na stranu.
Děvče, řekla a dumala nad tím slovem.
Úplné děvče. Rune ji začal obíhat.
Otáčela hlavu, aby ho mohla sledovat. Jeho magická energie se změnila a přilepila se na ni těsněji. Byl to tak těžký a smyslný pocit, jako by se jí fyzicky dotýkal. Obcházel ji tak blízko, že se jí jeho hruď otřela o lopatky, poté ji uchopil za štíhlá zápěstí. Jeho ruce byly protkány silnými žílami, měly široké hřbety a dlouhé prsty. Od boje s mečem a jiných tělesných aktivit měl hluboké mozoly. Těmito dlouhými, šikovnými prsty jí klouzal vzhůru po pažích. Vznětlivé, velmi krásné děvče. To nejkrásnější děvče, jaké jsem kdy viděl.
Lehké tření jeho dotyku jí na kůži vyvolávalo husí kůži. Zachvěla se. Vsadím se, že to říkáš všem vznětlivým, krásným dívkám.
Ne. Zatím jsem to ještě žádné neřekl. Jeho hlas zněl přesvědčivě, takže byla opravdu v pokušení mu věřit. Chytil ji za ramena a přitáhl si ji zády k sobě. Poté se sklonil, přitiskl jí rty na ucho a zašeptal do něžné mušličky: „Jeden háček štít má. Každý, kdo disponuje magickou energií, vidí na místě, kde stojíme, takové mihotání. Bylo mi řečeno, že to vypadá jako vlnění horkého vzduchu, který stoupá nad asfaltem. Ale jen, pokud někdo v ten správný moment koukne správným směrem a je dostatečně pozorný. Právě teď se nikdo nedívá.“

18 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za skvelý preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie ☺

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za kapitolku a teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za nové pokračování. Jana

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za další úžasný překlad nové kapitoly :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat