sobota 7. července 2018

Její ďábelský anděl - 34. kapitola




Temnota kolem Erin ustoupila místu z jejích nočních můr. Kolem ní se ukázaly polokruhové ostré skály, které obklopovaly náměstí, které viděla ve své vizi, a jak se před ní zvedala obsidiánová pevnost, dosahovala tak vysoko do temna, až splývala s černým stropem Pekla. Horký vzduch jí naplnil plíce, ztěžka se jí dýchalo, když se to spojilo s přetrvávajícím dozvukem paniky. To zvládne. Zvonilo jí to v hlavě jako mantra, opakovalo si to dokola a dokola, dodávalo jí to sílu a kuráž.

Zaskřípání, které prořízlo ticho, jí poškrábalo nervy. Erin se otočila k vysokým černým dveřím pevnosti. Na škvírku se uprostřed otevřely, čímž odhalily proužek oranžového světla, které se rozjasňovalo, když se otvíraly. Něco světlo přerušilo, černá postava, která se vznášela v té žhavé mlze a vypadala v porovnání s masivními dveřmi tak malá.
Její otec.
Šel k ní, stíny, které ho obklopovaly, mizely, takže zůstala jen jeho temná sláva. Úsměv mu zatahal za koutek rtů, když ji spatřil, jeho žluté oči zářily, aby se vyrovnaly řekám Pekla a infernu za jeho zády.
„Dcero,“ řekl hlasem tichým a škádlivým, takovým, který uklidňoval a pokoušel.
Všechno na tomto muži bylo stvořeno tak, aby sváděl smrtelníky a vedl je k pádu, od jeho lesklých černých vlasů až k perfektním klasickým rysům a nažehlenému černému obleku. Ať už byl jeho matkou kdokoli, nejspíš neměla šanci proti jeho šarmu.
„Ta jedna jediná… nebo jich je víc?“ zeptala se jistá si tím, že se tu ostatní potulovaly, byly produktem svádění mužem, který stál necelých deset metrů od ní na širokých černých schodech, které lemovaly náměstí.
Záblesk Veirona, jak se kutálí po těch schodech, jí naplnil mysl, ale ona se proti tomu obrnila a odmítla se poddat strachu. Veiron byla na ostrově, byl mimo Peklo, přesně tam, kde ho chtěla mít. Udělá dohodu a to, proč sem přišla, a pak se k němu vrátí. Všechno bude znovu správně. Vrátí mu vzpomínky.
Zachrání ho od přeměny.
Když už o tom mluvíme.
„Ta jediná.“ Ďábel si uhladil vlasy a blýskl úsměvem. „I když to nebylo z nedostatku snažení.“
„Myslela jsem, že nemůžeš opustit Peklo… tak jak ses potkal s mou matkou?“
Jeho úsměv se roztáhl. „Je pravda, že jsem chycený v této říši, ale to neznamená, že jsem bez způsobů, jak uspokojit mé potřeby. Moji muži často cestují na povrch, aby vybrali vhodné ženy pro mé pobavení.“
„Říkáš mi, že tví andělé unášejí ženy, abys je tady dole v Pekle mohl svést? Mají vůbec na výběr?“
„Jsou ochotné, Erin. Ta rozkoš, kterou tu zažijí, je dostatečnou platbou za to, čím si projdou pak.“
Erin se zamračila. „Pak… jakože je pošleš těhotné zpět na Zem s tvým semenem?“
„Přiznávám, že se snažím zajistit mou budoucnost s každou ženou, která stráví čas v mé společnosti, tím, že budu otcem, ale většina smrtelnic není dost silná, aby donosila mé sémě. Zárodky je zevnitř zničí.“
„Hnusíš se mi,“ zavrčela. „Jak sem můžeš nechat přivádět ženy, abys je svedl?“!
Temnota mu překřížila rysy, žluté oči zaplály zlatě a pak vybledly do pevného úsměvu. „Kdykoli mám šanci opustit Peklo, dělám to sám, najdu si ženu ve smrtelné říši, kterou svedu a potěším. To už je správně pro tebe?“
„Ne… pořád je to nechutné a opovrženíhodné… díky moc za tolik informací.“ Erin se zamračila, byla pobouřená pomyšlením na to, že tento muž unáší a užívá si žen, jak jen může, a nehledí na důsledky jeho jednonočního povyražení. Kolik nevinných žen kvůli němu už zemřelo? Její matka přežila. Nějak byla speciální, schopná snést jeho dítě, aniž by ji čekal stejný osud jako zbytku? Erin se zachvěla, bála se zeptat, ale potřebovala to vědět. Milovala ženu, které říkala matko, ale jiná ji porodila, a chtěla vědět, jestli ještě žije. „A co má matka?“
Jeho úsměv se roztáhl. „Toužíš vědět, kým byla… rodinné vazby jsou pro tebe důležité?“
Přikývla. Byly. Kvůli tomu nemohla být naštvaná na Amélii dlouho a na lidi, které znala jako rodiče. Pořád milovala ženu, kterou znala jako svou sestru, a nevinila ji za to, že jí zatajila pravdu.
Prohlédl si nehty. „Nevím, kdo byla tvá matka, nejdražší Erin.“
„Mohla můj porod přežít?“ Kvůli tomu nepřišla. Ale nezáleželo na tom, kolikrát si to řekla. Nemohla otázky zastavit. Zavrtěl hlavou, čímž její podezření potvrdil. „Zabila jsem ji, co?“
Znovu přikývl. „Byla jsi předurčená k jejímu zničení, ať už během nebo po tvém narození. Nemůžeš mít vazbu ke smrtelné říši.“
„Ale já jsem z části smrtelná!“
Sešel z prvního z pěti schodů, které vedly k ní, a znovu zavrtěl hlavou. „Vůbec nejsi smrtelná. Nic po matce nemáš. Ani DNA… žádné geny.“
Erin se sevřelo hrdlo. „Co to říkáš? Jak je to možné? Dítě sdílí geny od obou rodičů.“
„Za normálních okolností. Ale ty nejsi normální, nejdražší Erin. Jsi výjimečná. Tvá DNA se sama vytvořila.“
„Jsem nádobou.“ Bože, to nemohla být pravda. Chtěl se o ni postarat, byl hrdý, když ukázala své síly, a chtěl, aby probudila svůj plný potenciál. Mluvil o tom, jak ji změní, čímž odstraní její měkčí a vášnivější stránku.
Erin se udělalo zle. Sevřela si žaludek a předklonila se, nasucho se dávila. Pot se jí zaperlil nad obočím a ona se znovu dávila, ruce se jí na žaludku třásly. Sevřela vlhký okraj černého materiálu šatů a pomalu dýchala. Byla to jen slaná voda, které se nalokala. Tohle odhalení ji ale nezastaví. Nebylo pro Ďábla jen nádobou.
Narovnala se a znovu mu čelila, zachytila v jeho jantarových očích krátký záblesk obav.
„Bojíš se, že tvá nádoba umře?“ vyštěkla a on zvedl jedno černé obočí,
„Ale vůbec ne. Věci jdou rychleji, než jsem čekal. To je všechno. Znamená to změnu v mém plánu.“
Jeho plánu? Chce její tělo posednout a uniknout z Pekla, rozbít Zem, kterou milovala a Nebe taky? Přežije jeho posednutí?
Znovu Veirona neuvidí.
Erin se předklonila a zvracela.
Ďábel si povzdychl. „Tak slabá povaha. S tím bychom měli něco udělat.“
Sešel zbytek schodů a jeho zářivé, černé kožené boty se jí objevily ve výhledu. Na půl to na něho chtěla hodit.
Ruku jí položil na rameno, kůže se jí pod ní zahřála. To teplo do ní proudilo, kroužilo jí v krvi. Nemoc ustoupila, navracela se jí síla, takže se cítila víc na živu a zdravější než týdny předtím.
„To už je lepší. Potřebujeme tě silnou, Erin. Teď neseš zodpovědnost za své zdraví.“
Zodpovědnost? Erin se zvedla a otřela si pusu hřbetem ruky. Nechtěla být jeho nádobou. Nebylo tu něco jiného, co pro něj místo toho mohla udělat?
„Teď si pojďme ujasnit podmínky,“ řekl se zlomyslným úsměvem.
Myslel si, že ji může znovu zradit nějakým chytákem. Tentokrát stejnou chybu neudělá dvakrát. Nebyla debil.
„Obnovíš Veironovi vzpomínky a cokoli mu Nebe provedlo, necháš jeho, Amélii, Marcuse, Apollyona, Taylor, Lukase a všechny, které miluju, na pokoji. Nevztáhneš ruku, abys jim ublížil, nepošleš svou armádu nebo kohokoli na ně a taky mě proti nim nepošleš.“
Erin držela neochvějně a silně jeho pohled, ukazovala mu, jak moc dospěla od jejich poslední dohody, jak byla tentokrát před jeho triky chytřejší. „Výměnou za to, se připojím ke tvé straně a vložím se do tvých služeb… ale jen pokud uvidím, že jsou v bezpečí a je jim dobře. Pokud po nich někdo půjde, nebo jim ublíží, dohoda je u konce.“
Zazubil se. „Erin, mluvíš, jako bys nevěřila vlastnímu otci. Nemusíš říkat všechny tyhle podmínky. Přísahám, že udělám, jak žádáš… ale jsi připravená na to, co budu žádat já?“
Byla, ale nebude s ním ve všem souhlasit. Počká na jeho konec dohody a pak najde způsob, jak z celé téhle věci ven, a zabije ho.
„Výměnou za bezpečí těch, které jsi zmínila a které miluješ, kteří milují tebe, budeš mou nádobou ve smrtelné a andělské říši,“ řekl a ona přikývla, srdce jí bušilo do žeber. Neměla to v úmyslu. „Výměnou za Veironovi vzpomínky budou ty tvoje.“
Erin zamrzla. Srdce se jí zastavilo. Ruce roztřásly. Kůže se zaleskla ledem.
Cože?
Chtěl jí vzít vzpomínky. Prokoukl ji. Pokud jí je vezme výměnou za vytvoření těch Veironových, nebude si nic pamatovat. Nebude si pamatovat jeho a své přátele. Nebude si pamatovat tuhle dohodu. Nebude si pamatovat její plán zničit Ďábla.
S tím nemohla souhlasit.
Nechtěla, aby její přátelé trpěli ještě víc, nebo aby žil Veiron s pocitem, že není celou osobou, ale nemohla se obětovat, aby těch věcí dosáhla.
Nebo mohla?
„A co když řeknu ne?“ zašeptala, věděla, že tak ukazuje svou slabost.
Ďábel zvedl ruku k její tváři. „Zabiju tvé přátele jednoho po druhém, dokud nebudeš souhlasit.“
Polkla. To nemohla dopustit jen proto, že se bála. Ďábel ji chtěl naživu jako svou nádobu ve smrtelné a andělské říši. To znamenalo, že v Pekle bude sama sebou, ne?
„To není fér. Potřebuju víc detailů,“ řekla a on si něco zabručel.
„Fajn. Co chceš vědět?“ Mávl rukou a jeho obsidiánový trůn se objevil. Posadil se, překřížil nody a zíral na ni.
Co chtěla vědět? Potřebovala detaily. Nebylo to rozhodnutí, do kterého mohla po hlavě skočit. Pokud ano, ráda by skončila jako bezduchá mršina, které nedokázala myslet, nebo cítit. Vytvářela dohodu a byl čas protiřečit.
„Zapomenu všechno?“ zeptala se a on přikývl. „Nepřijatelné. To odmítám přijmout. Chci si pamatovat všechno, kdykoli nebudeš v mém těle.“
„Nepřijatelné,“ hádal se. „Kompromis je nevyhnutelný. To, co žádáš, se stát nemůže. Musím mít něco výměnou za Veironovi vzpomínky.“
Co se jí týče, dostane toho hodně na výměnu. Dostane její tělo. Co jiného mohl žádat?
„Proč mé vzpomínky?“ Přes to se nemohla dostat. Co z toho měl, když jí je vezme, kromě toho, že zabrání jejímu útoku na něj a vycouvání z dohody? I když to byl asi dostatečný důvod, hádala. „Co když nabídnu něco jiného na výměnu? Musí tu být něco, co chceš dalšího.“
„Veironovu hlavu na kůlu?“ Usmál se a ona ho chtěla praštit za představu Veironovi hlavy oddělené od těla kvůli jeho pobavení.
„Zaútočím pro tebe na Nebe a pak, pokud budeš chtít, použiješ mě jako svou nádobu, s tím souhlasím.“
Znovu zvedl obočí. „Zajímavá nabídka. Pokračuj.“
„Budu stát v čele tvé armády a půjdu na tvého největšího nepřítele. Sám jsi to řekl. Jsem v podstatě tvůj klon. Takže můžu použít stejné síly, jako máš ty, ne? Takže nepotřebuješ jít v mém těle do Nebe a sám sebe riskovat. Můžu na něj zaútočit ráno a voila, hra bude u konce a Peklo bude skórovat.“
Ďábel se zvedl na nohy a zíral na ni. „Zítra? Jsi nezkušená v boji, ale zaútočit zítra nám dává výhodu. Nebudou to čekat. Přijmu to, ale jen za těchto podmínek. Výměnou za Veironovy vzpomínky povedeš mou armádu přímým útokem na Nebe spolu s ním, Marcusem, Amélií a Apollyonem. Pokud uspěješ, získáš jejich svobodu. Nebudu je dál pronásledovat.“
Erin pomalu vydechla. To bylo o trochu víc, než smlouvala. Nemohla za všechny mluvit.
„Všichni budou chránění Peklem před Nebem? Pokud bude některému z nich ublíženo, dohoda je u konce.“ Držela jeho jantarový pohled, doufala, že nevidí skrz její šarádu do strachu v srdci.
Tiše ji studoval a pak si povzdechl. „Fajn. Nařídím mužům, aby je chránili a dostali z boje, pokud budou ve smrtelném nebezpečí. Ale mám dodatek.“
Jeho výraz nic neukazoval, bála se, co to může být za žádost. Už tak mu toho dávala moc. Teď byla smlouva jen o Veironovy vzpomínky. Bezpečí těch, které milovala, už nebylo zaručeno. Nesnášela, že si s ní znovu tak zahrával. Dělal to schválně. Věděl, že udělá cokoli za Veironovy vzpomínky, a tak ji pěkně ždímal. Co jiného od ní mohl čekat? Už ji měl jako svou nádobu a se svými přáteli zaútočí na Nebe.
„Neobrátíš proti mně své síly.“ Ta slova byla temná, tiše zavrčená a jantarové oči se rozhořely jako oheň, propalovaly ji.
Ten šmejd.
Erin polkla a pak začala přecházet. Nemohla v žádném případě jen tak stát, ne, když obchodovala se životy ostatních bez jejich svolení. Zhluboka se nadechla a vydechla, pokoušela se najít rovnováhu. Bylo to příliš. Chtěl příliš. Ostatní s tím nebudou souhlasit, a pokud jí nepomůžou, pak Ďábel uvidí dohodu jako porušenou a Veironovi znovu vezme vzpomínky, nebo ještě hůř.
„Je to příliš. To nemůžu.“ Zastavila se a otočila čelem k němu. Zamračil se na ni. „Je mi líto. Nemůžu za ně mluvit. Musí tu být něco jiného… jiný způsob, jak uzavřít tuhle dohodu.“
Tiše na ni zíral, oči rozzářené a soustředěné na ni. Musela vymyslet jiný způsob, aniž by bez svolení vložila všechny v risk.
„A co tohle. Nedotkneš se nikoho z lidí, které jsem zmiňovala, těch, které miluju a oni mě, a obnovíš Veironovi vzpomínky. Já budu tvou nádobou, ale ponechám si vzpomínky, a budu ti sloužit. Nezaútočím na tebe a zůstanu s tebou v Pekle půl roku. Tu druhou strávím ve smrtelné říši s Veironem a mými přáteli. Taky s nimi promluvím o útoku na Nebe.“
Povzdechl si. „Tohle mi nezní jako dobrá dohoda, Erin. Dám ti na výběr ze dvou a pak si musíš vybrat. Pokud si ani jednu nevybereš, pak pošlu mé muže na prvního z tvých přátel.“
Erin polkla. Pohled v jeho tváři říkal, že mluvil vážně. Dostane, co chce, i kdyby ji do toho měl donutit.
„Tvá první volba. Ty, Veiron, Apollyon, Amélie a Marcus zaútočíte na Nebe s mou armádou. Nebudou mít žádnou ochranu během boje. Pokud uspěješ a oni přežijí, jsou volní a já je trestat nebudu a obnovím Veironovi vzpomínky. Pokud tě budu pak potřebovat, znovu budeš pro mě bojovat, bez otázek. Pokud budu potřebovat nádobu, poskytneš mi ji.“
Tahle dohoda zněla o hodně hůř než ta, kterou nabízel předtím, a měla pocit, že jeho nabídky se budou zhoršovat, dokud to nevzdá a ona nebude souhlasit se všemi jeho požadavky.
„Ale nebudu tu muset zůstávat, když mě nebudeš potřebovat?“ zeptala se a on přikývl. „A má druhá volba?“
„Obnovím Veironovi vzpomínky a neublížím těm, které jsi zmiňovala. Výměnou za to budeš mou nádobou a zůstaneš tu po celou dobu v Pekle se mnou v mé pevnosti pod zámkem. Budeš si pamatovat všechno, ale nebudeš moct na mě zaútočit. Budeš mi sloužit a poslouchat každý příkaz, jak by měla každá správná dcera. A své přátele už nikdy znovu neuvidíš.“
Erin nad tím přemýšlela. Dveře číslo jedna znamenaly pro všechny risk bez jejich svolení, a ne jenom jednou, ale kdykoli si Ďábel požádá, ale znamenalo to, že bude moct žít s Veironem a všemi ve smrtelné říši. Dveře číslo dva byly bezpečnější, Veiron by byl znovu celý, ale ona by uvízla v Pekle. V Ďáblově pevnosti. A navíc to znamenalo, že by musela poslechnout každý jeho příkaz. Co kdyby jí přikázal, ať zapomene?
Bůh a Ďábel dokázali přinutit své anděly, ať udělají proti jejich vůli, a ti si to všechno pamatovali a pak se za to nesnášeli.
A taky tu byla ta nádoba. Něco jí říkalo, že s Ďáblem okupujícím její tělo, by tam byla s ním, byla svědkem všech hrůz, které nesl, cítila by nekonečnou temnotu a stala by se antikristem. Nikdy si nemyslela, že potká muže jako je Veiron.
„Čekám, Erin. Dal jsem ti na výběr, což jsem nikdy předtím neudělal, a teď se musíš rozhodnout. Osud tvých přátel leží ve tvých rukou.“
Sevřela pěsti. Nedokázala snést pomyšlení na to, že přinutí všechny, které milovala a své přátele k boji po Boku Ďábla proti Nebi, ale její jedinou volbou bylo stát se otrokem Ďábla a žít v pevnosti a nikdy už je znovu nespatřit. V žádném případě by se k ní Veiron nedostal, a Marcus by to Amélii nedovolil. Ďábel najde způsob, jak na ně zaútočit. V srdci to věděla.
Nevěděla, co dělat.
Ale něco musela.
Měla moc všechny zachránit, všechny ochránit od jakékoli hrozné budoucnosti, která je čekala.
Erin zvedla hlavu, otevřela oči a držela jeho pohled.
Udělá to.
 Obětuje se pro větší dobro.

19 komentářů:

  1. Nejdříve se omluvím, protože budu sprostá.
    Teď: Erin je b l b á!!! Hrozně mě štve. Úplně se tady třískám do hlavy, protože tohle stvoření by nemělo být svéprávné :(
    Tak jsem se už dlouho nad kapitolou nenaštvala.
    Prosím, aby se nade mnou autorka smilovala a aby z Erin neudělala ještě větší krávu, než už je.
    Moc děkuji za překlad i korekturu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím s tebou, Erin se opravdu chová strašně, já se při překladu jenom modlila, kdy už té blbosti bude konec a dostane rozum🙄🙄

      Vymazat
  2. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad ❤

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělé pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤

    OdpovědětVymazat
  5. :( autorka mne chce asi našvat a asi hodně ...
    děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. dekuji za dalsi kapitolu MK

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za preklad a korekciu ☺

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  9. Alo som ju na zaciatku mala rada, tak teraz ma poriadne stve 😡
    Dakujem za kapitolku 😉

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat