čtvrtek 26. července 2018

Drakova Honor - 2. kapitola




Pokud by Honor nevěděla, že ty tmavé pruhy na stěně jsou krev, myslela by si, že je to hezký vzor, jako ty drahá moderní umělecká díla u otce v kanceláři. Zachvěla se. Ale i když vypadaly hezky, nebylo tohle nic tak drahého nebo neškodného.
Pomalu se otáčela a prohlížela si scénu před sebou. Opuštěná továrna na portfoliu společnosti vypadala jako scéna z hororu. Stíny se hustě shromažďovaly na okrajích místnosti a skromné světlo z rozbitých oken poskytovalo nedostatečné osvětlení, i když bylo poledne. Ty, které nebyly rozbité, byly pokryté špínou a sutinami z chátrání.
Značky na podlaze ukazovaly, kde stály výrobní řady, s vyvrtanými dírami v betonu po nyní chybějících mašinách. Místo muselo být celé rozprodáno, když odešel i poslední majitel. Elektřina nešla, ale i kdyby šla, neudělala by nic. Žárovky byly všechny rozbité. Jedna se houpala na řetězu, byla úplně rozmlácená a pod ní další flek na zemi.
Honor se tomu vyhnula, podpatky jí klapaly na podlaze, když se odvážila dál do šera. Jakmile tuhle budovu spatřila v systému zakoupenou před několika měsíci, ale nic to s ní nedělalo, smysly jí začaly mravenčit. Majetkové křídlo Croft Enterprises bylo přísně zabezpečeno, byl to rychlý podnik. Takže bylo neobvyklé, že bylo něco zapsané v knihách po šest měsíců, aniž by se ho někdo dotkl. Vyhnula se dalšímu hnědému fleku a nakrčila nos. Zdá se, že její podezření byla pravdivá.
Její asistentka byla ale míň choulostivá. Přikrčila se u skvrny, otřela ji a pak si čichla k prstům. „Ach ano, rozhodně to vypadá jako bojový ring.“
„Fuj, Lucy.“ Honor se musela ušklíbnout. „Nedělej to. Nevíš, co na té zemi bylo.“
„V tomto případě, tahle křída je z…“ Znovu si čichla. „St. John’s Wort.“
Dala ruku dolů a pohlédla se zamračením na flek. „Zdá se, že využívají magické kruhy, aby se boj soustředil uvnitř, což znamená, že zde rozhodně bojují para.“
„Rozhodně?“ Honor hodila úsměvem přes rameno. Lucy byla skutečnou zásobárnou slov, rozhodně, určitě bylo taky jedním z nich. Zvyklá na tohle škádlení se Lucy nedala chytit na návnadu. Místo toho jen přikývla.
„Rozhodně. Hej! Dávej pozor, kam šlapeš!“
Honor otočila hlavu a na místě se zastavila s nohou uprostřed kroku. Tam, kam chtěla stoupnout, nic nebylo, zem padala do temnoty. Se srdcem v krku ucouvla a pak ještě o další krok. Kriste, ještě jeden krok a byla by, Bůh ví kde.
„Sakra, to bylo těsně. Jsi v pohodě, holka?“
Lucy u ní byla v mžiku s rukou pod Honořinou paží jako rychlá podpora.
„Jo, jsem v pohodě, díky. Sakra, to jsem nečekala. Co to je?“
Se srdcem vracejícím se do normálu přikročila Honor k okraji s Lucy po boku. Teď, když ji viděla, okraj díry bylo snadné vidět. Velká, zubatá trhlina v betonu. Obě ženy se přiblížili k okraji.
Úzký proužek světla si hrál na dně díry. Beton a špína lemovaly dno, byly stejně drsné jako stěny. Honor se ušklíbla, když se k ní vyvalil ostrý pach, propálil jí noc a přinesl slzy do očí.
„Sakra, co to je?“
„Síra. Smrdí to, jako by tam měli démony.“ Lucyn hlas byl zvědavý, jak se blížila k okraji, světlo si hrálo na drsných stěnách jámy. Byly do nich vepsány divné klikyháky a nejspíš tou stejnou křídou, která obkružovala zem. „Jo, vypadá to tak. Je to démonická past vytvořená přímo v díře. Do prdele, ať už to dělá kdokoli, rozhodně ví, co dělá. Nemůžeš… nemůžeš si kurva zahrávat s démony. Je to zkurvená sebevražda.“
„Hej, co to tam je?“ Honor se přikrčila, pokoušela se rozeznat detaily v nízkém světle na druhé straně jámy. Natáhla ruku k Lucyně baterce, přejela jí po vnitřku a zaměřila ji na to něco. S každým dalším krokem se jí ukazovaly detaily, až se zastavila a žluč se jí zvedla do krku.
Je to pes, nebo spíš byl. Teď už z něj byl jen mrtvola s břichem otevřeným a střevy rozlitými ven jako pěna z roztrženého plyšového medvídka.
„Pitbul.“ Lucyn hlas se jí zdál, že přichází z dálky. „Proti démonovi nemá šanci. Co za pošuka dá do boje psa s para?“
Hlasité zazvonění dál v budově je přinutilo zvednout hlavu. Honor zúžila oči, když se pokoušela podívat skrz tmu za slabého světla okenních tabulek. Stíny se přiblížily, nejistota se jí plížila po zádech. Vešla sem s tím, že dokáže, že někdo z Croft Enterprises organizoval ilegální para boje, ale nezvážila, co udělá, až k tomu najde důkazy. Nebo pokud organizátoři nebo účastníci neodešli.
„Myslím, že bychom měli odsud.“ Lucy byla na stejné vlně s bojácností v hlase. „Už mám dost natočeného na mobilu.“
„Souhlas.“ Honor přejel mráz po zádech, když se otočily ke dveřím, jejich každý krok byl rychlejší než ten předchozí. Zdálo se, že se za nimi temnota uzavírá, ticho bylo zjevné, jako by je samy stíny pozorovaly a natahovaly se pro ně, dychtivě chtěly ty dvě ženy uzavřít ve svém objetí. Zvýšily svůj rychlý krok, na poklus, a pak v plnohodnotný běh, když se blížily ke dveřím, kterými vstoupily.
S bušícím srdcem a kůži chladnou od potu, proletěla Honor dveřmi do slunce s Lucy v patách. Obě letěly k autu, tam lapaly po dechu s rukama na kolenou a dívaly se obezřetně zpátky, aby se ujistily, že je nic z temnoty nenásleduje.
Po dlouhé pauze, když se zdálo, že nebezpečí pominulo, a ony byly na teplém slunečním světle, hodila pohledem po Lucy. S očima rozevřenýma stejně jako Honor, věděla, že musí být sama sebou, druhá žena se zachvěla, jako by se zbavovala ducha, a dala si mobil do kabelky, než se na ni trošku usmála. „Podívej se na nás, poskakujeme jenom kvůli stínu. Káva na cestě zpět?“
***
Netrvalo jim dlouho dostat se zpět do kanceláře i se zastávkou na kafe, ale než proletěly drahou recepcí, obdržela Honor tři volání kvůli různým projektům a zprávu od otce.
Mávla na Kristy, recepční, když ji míjely za klapání podpatků na mramorové podlaze. Podala Lucy tašku, když se dostaly do výtahu, zmáčkla tlačítko podlaží, kde měla kancelář, pak do zasedací místnosti a do kanceláří seniorů. „Vem to za mě, ano, zlato? Musím nahoru za otcem.“
Lucy přikývla, její pozornost měl mobil s fotkami, když si přehodila batoh Honor přes rameno. „Tyhle fotky jsou opravdu čisté. Pošlu je kamarádovi, který se tím zabývá.“ Vzhlédla, když jejich výtah cinkl na znamení cíle. „Je to v pohodě?“
„No jo, cokoli chceš, tak udělej.“ Honor udělala krok vpřed a zkontrolovala, jestli je někdo neposlouchá. „Jen se ujisti, že je to všechno přes tvůj mobil, nic nedávej do počítačového systému. Jsem si celkem jistá, že jsou emaily monitorované.“
Musely být, bylo to jediné vysvětlení, proč někteří lidé ve společnosti věděli o jejích projektech dřív, než to řekla komukoli z týmu. Což ji sakra nasralo.
Lucy se zazubila a mrkla. „Nenápadnost aktivována. Uvidíme se později.“
Honor potřásla hlavou a usmála se, když vkročila zpět do výtahu. Zavřel se s tichým šoupáním. Proč se s touhle holkou dala dohromady, nevěděla, ale navzdory jejímu netradičnímu chování, neměla nikdy lepší asistentku.
Cesta nahoru k otcově kanceláři trvala míň než minutu. Když se objevila na chodbě s hustým kobercem, vrhla Honor rychlý pohled na práce na stěnách a zachvěla se. Náhodné cákance rudé jí připomínaly krev na stěnách a podlaze skladiště.
Ignorovala je a rozešla se po chodbě k otcově kanceláři s podpatky tichými na měkkém koberci. Klimatizace bylo zapnutá, ale pořád se cítila pošpiněná z horka na ulici a ze skladu. Bože, nechtěla myslet na sklad, ale pořád se jí objevoval v hlavě jako nezvaný duch.
Pomyšlení na to, že její otec o tom věděl, jí propalovalo žaludek. Jasně, věděla, že v minulosti proběhlo pár obchodů na té šedivé straně, ale byly to peníze… ne životy. Čísla v podvojném účetnictví, ale ne krev na stěnách a střeva všude na zemi.
Dveře od jeho kanceláře byly neobvykle přivřené. Na rozdíl od velkých šéfů zejména těch v jeho letech, praktikoval otec politiku otevřených dveří. Zatlačila do nich a vklouzla do otevřené kanceláře.
Maggie, otcova osobní asistentka, seděla na jedné straně, prsty jí létaly po klávesnici rychlostí stovek mil za hodinu. Ve stejnou chvíli měla mobil mezi uchem a ramenem a objednávala catering. Vzhlédla a usmála se, když spatřila Honor, zvedla ruku, aby jí zamávala, když Honor zamířila ke dveřím naproti. Ke dveřím otcovy kanceláře. K jeho svatyni. K místu, kde se jako dítě hrála, omalovánky rozprostřené všude po jedné straně otcova stolu, zatímco ten pracoval na té druhé.
Koutkem oka zachytila pohyb, zastavila se a otočila k pohodlnému gauči, který měl ten nejlepší výhled na město, jaký kdy viděla. Pak se svět zastavil. Muž před ním stál s rukama za zády. Vysoký, široký s takovou stavbou těla, které řvalo silou. Všechno na něm si získalo její pozornost.
No, ahoooj, zlatíčko. Kdes byl celý můj život?
Jako většina mužů, které spatřila, měl oblek. A podle vzhledu drahý. Delší vlasy měl svázané u krku, jediný rozpor v jeho vzhledu. Jako by na sobě cítil její pohled, natočil se a ohlédl přes rameno. Jasně modré oči ji propíchly, pohledem ji hodnotil, jako by jí viděl až do duše.
Tělo se jí rozzářilo jako Vánoční stromeček, každý její ženský instinkt se dožadoval, aby mezi nimi uzavřela vzdálenost a obtočila se kolem něj jako kočka. Jako by jí četl myšlenky, modré oči se prohloubily, rty rozevřely. Pohled jí na ně padl, bojovala se zachvěním. Jeho rty nebyly úplně plné, ale smyslný úšklebek dělal jejímu tělu věci, které by měly být ilegální.
Pohnul se, zvedl ruku, aby si narovnal kravatu. Tiché fňuknutí jí uniklo, když spatřila tmavé tetování pod rukávem. Dlouhé vlasy a tetování? Naprosto hnul slovy ‚zlý chlapec v obleku,‘ jak jen měla holka odolat?
Zvuk Maggie pokládající mobil, popohnal Honor k akci. Odtrhla oči od čekajícího sexouše, chytře se otočila na podpatku a zamířila do otcovy kanceláře.
***
To. Mě. Poser.
Baron stál beze slov přes velkými ony, jako by ho praštili sekerou. Jasně, že věděl z fotky, jak vypadá Honor Croftová, ale nic ho nepřipravilo na to vidět ji naživo. Nic ho na to nemohlo připravit. Očekával rozmazlenou celebritu, takže ho chytrý podnikatelský vzhled a sebejistý postoj překvapil, stejně jako okamžitá a zdrcující reakce jak od jeho těla, tak draka.
Touha. Chtíč. Vlastnictví.
A to ještě před tím, než se zachvěla a vypadala, že ho chce celého sníst. Tím dobrým způsobem. Tak, jak by se rozhodně nehádal. Vůbec ne.
Penis se mu v kalhotách probudil k životu, zuřivě ho nutil klesnout, aby se vyhnul jeho ukázání osobní asistentce za stolem, která jejich malou mezihru sledovala, než Honor proletěla dveřmi otcovi kanceláře.
Zafňukala. A upřímně božským fňuknutím. Odhodlání mu narovnalo páteř, navzdory váze Dukea kroutícího se mu tam na kůži. Chtěl to fňuknutí slyšet znovu. Musel. Slyšet ten bezdechý, ženský zvuk, nejlíp když pod ním bude nahá roztažená, což se stalo jeho novým cílem.
Co se děje? Dožadoval se Duke o trochu víc užvaněný přes jejich mentální spojení než normálně. Baron byl rád, že jsou spojení telepaticky jen, když se dotýkali nebo byli ve svých dračích podobách.
Už je tady? Kurva, nemohl sis sehnat větší bundu. Jsem tady zmačkaný, ty debile!
Protože tam jsi taky, ty pitomý kokote. Přestaň se hýbat a budeš v pohodě. Odpověděl Baron klidným hlasem, víc se soustředil na svou erekci, než aby odpovídal bratrovi. V žádném případě nepředstoupí před nového šéfa s erekcí. To by pěkně narušilo první dojem. Ne.
Ignoroval bručení a kroucení pod bundou. Alespoň to bylo pod kůží a ne nad ní, jinak by vypadal jako hrbáč. A vzhledem k tomu, že měl předstírat normálního člověka, nesedělo by to.
„Pan Croft vás očekává, pane Smithe.“
„Děkuju.“
Kývl na asistentku, narovnal si bundu, otočil se a zamířil do dveří, kam před ním zmizela Honor. Naštěstí se jeho tělo chovalo dobře a předek jeho kalhot už nebyl napnutý. Samozřejmě by to bylo trapné, když se měl setkat s otcem té ženy. Kdyby to byli jen oni dva, bylo by to jiné. Ve skutečnosti oni dva v horizontální poloze. To se mohlo stát zajímavým a rychle.
Co se děje? Kde to jsme? Dožadoval se Duke, kroutil se Baronovi na ramenou a klouzal mu po paži, aby vykoukl z pod rukávu.
Budeš se chovat normálně? Zasyčel mezi zuby Baron a připlácl ruku na rukáv, kde chytil bratrův inkoust dřív, než z pod bavlny mohl vykouknout. Prozradíš naše krytí, pokud nebudeš opatrný.
Duke se stáhl, bručel si znovu něco pod nosem, ale byl zticha. Ale na záda se nevrátil, místo toho zůstal stočený na paži. Baron mu ani na vteřinu nevěřil. Ve chvíli, kdy se uvolní, udělá Duke to, co kurva chce. Přesně jako vždycky.
Chovej se slušně, nebo vyházím všechny ty tvoje sračky z ložnice, vyhrožoval Baron, když se natáhl a zaklepal na dveře. Už byly z části otevřené, takže to bylo spíš ze slušnosti.
To by ses neopovážil. Zahučel Duke, vytáhl drápy z inkoustové podoby a zabořil je Baronovi do paže. A kromě toho, nedostaneš se tam.
S výbušninami, jo, dodal Baron.
Bastarde, zabrumlal bratr v odpověď. Baron se zazubil, tohle kolo vyhrál.
„Vstupte.“
Mužský hlas patřil Laurence Croftovi samotnému, protože byl jediným mužem v místnosti, když Baron vešel. Honor seděla na jednom z křesel před stolem. Ze ztuhlého postavení ramen a skutečnosti, že se na něj neotočila, úmyslně, jak viděl, by vsadil na skutečnost, že jí zrovna bylo řečeno něco, co zrovna slyšet nechtěla.
„Aaa, Smith, díky, že jste se k nám připojil.“
Croft si stoupl a obešel stůl, překvapil Barona, když mu nabídl ruku na potřesení. Většina velkých chlapáků jako on se neobtěžovala, vyzařovala nadřazenost skrz hrubost, ale Croftovo potřesení a úsměv se zdál upřímný. Víc než to, úleva mu unikala z pórů, byla zřejmá pro kohokoli s nosem na tváři.
„Žádný problém, pane.“ Baron ignoroval pohyb na paži, jak Duke klouzal dál. Ten malý čurák využíval sevření, aby vykoukl.
„Tak, správně. Posaďme se.“ Croft se otočil k dceři a na vteřinku Baron zachytil v jeho pohledu nepohodlí, když zachytil posazení jejích ramen. Na chvíli Laurence zaváhal a Baron s ním soucítil. Miloval a staral se o svou dceru, bylo to zřejmé. Problém byl, že děti, stejně jako dospělí, to neviděli správně. Pak se starší muž nadechl, narovnal záda a usmál se.
„Honor, tohle je pan Smith. Bude vést tvou ochranku po… delší dobu.“
„Tati, říkala jsem ti, nepotřebuju bodyguarda.“
Baron skryl úsměv, když se Honor otočila. Pohled, který si předal otec s dcerou, trošku nalomil Baronovi srdce. Láska a starost mezi nimi byla zřejmá, i když v téhle chvíli se sebou nebyli spokojení. Laurence se natáhl přes stůl, aby vzal její ruce do svých a vytáhl ji na nohy.
„Prosím, andílku. Cítil bych se o hodně líp, kdybych věděl, že někdo tak schopný jako Smith, tě chrání. Bojím se o tebe; takhle se mi bude spát líp, když budu mimo Londýn.“
Baron byl potěšený tím, že nevidí našpulený ret, nebo se nehádá, místo toho naklonila půvabně hlavu. „Nemusíš se kvůli ničemu bát, budu v pořádku.“
Laurence se rozzářil a vtáhl si dceru do obětí. Ve stejné chvíli se rozezněl mobil na stole.
„Zatraceně, to je moje odpolední schůzka. Zanechám tě teď ve schopných rukou pana Smitha. Nezapomeň mi zavolat.“
Honor se usmála. „Samozřejmě, teď běž. Uvidíme se, jak se vrátíš.“



35 komentářů:

  1. To pokračuje dost rychle, jen mě překvapilo, že drahý tatíček není debil od přírody. Dky za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Veľká vdaka za opäť skvelú kapitolu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji! Myslím, že Honor se ho bude snažit buď zbavit nebo sbalit ;)

    OdpovědětVymazat
  4. No myslím si, že Honor s nimi ešte pekne vyhúpe a zdrhne im 😜 Dik za preklad a už sa neviem dočkať pokračovania 💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. Myslím že hoši budou mít práce nad hlavu uhlídat ta dvě děvčata.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za super kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  9. Vzájomná príťažlivosť !!! To bude ešte zaujímavé. Ďakujem.

    OdpovědětVymazat
  10. No, tak to budu mat co robit. Honor sa im nenecha len tak strazit, a spolu s Lucy im daju zabrat 😁

    Dakujem 😊

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za další skvělou kapitolu 😋.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za další kapitolku.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat