úterý 19. června 2018

Přeběhlík - 24. kapitola 3/3




„Co s ní hodláte dělat? Pošlete ji na laboratorní testy?“ řekl Devon vyzývavým tónem a překřížil si paže. Vzduch v podstatě praskal napětím.
Chytla jsem ho za ruku, abych ho umlčela, ale neodvrátila od vyhazovače. Ten se na Devona podíval přes rameno.


„Zabere to jen minutu,“ odpověděl a konečně obrátil pozornost ke mně. Přemístil se k té dívce na barové stoličce. Jeho boty zaškrábaly po neopracovaném betonu. Nosil černobílé boty jako nějaký gangster ze starých filmů.
„Finjo,“ řekl jemným hlasem. S námi ani jedinkrát nepoužil lehký tón, za to u ní se jeho obličej změnil v laskavější verzi. Dívka nejprve nereagovala. Vypadala, že je v hluboké meditaci, hrudník se jí zvedal a klesal; kdyby toho nebylo, myslela bych si, že je mrtvá. Jemně s ní zatřásl, načež se pomalu uvolnila, zvedla hlavu a pak, velice pomalu otevřela oči. Měla elegantní dlouhý krk, klíční kosti jí vyčnívaly z mléčně bílé kůže. Černošedé šaty až nepřirozeně kontrastovaly s její bledostí. Nedokázala jsem odhadnout barvu jejích očí, ale byly velice tmavé. Měla jsem takový pocit, že všechno okolo ní bylo temné, uvnitř i zvenku. Naklonila hlavu jako ptáčátko, zatřepotala řasami, když pohlédla na vyhazovače, který měl napjatý výraz. „Potřebuji tě,“ řekl. Trvalo jí déle, než by mělo, zpracovat ta slova, pak však hlavu otočila směrem ke mně a Devonovi. „Přiveď mi je,“ řekla hlasem, co zněl jako kouř. Na krku se mi zježily chloupky.
Vyhazovač na nás mávl. Ačkoliv mé tělo protestovalo, přesunula jsem se do výklenku. Nebyl velký. Byla tam jenom jedna další židlička, pravděpodobně pro vyhazovače, a malý stolek s rádiem, ze kterého se linula klasická hudba. Zněla trochu nepatřičně s bubny, které vycházely skrz těžké dveře baru.
Z blízka jsem si všimla, jak je dívka mladá, možná tak patnáct nebo šestnáct, stejně jako já. Její pohled se mi vznášel nad hlavou, ačkoliv kvůli tomu musela zaklonit hlavu. Než jsem mohla zareagovat, vyhazovač cosi sebral ze stolu. Viděla jsem, jak čepel modře zazářila, než mě vzal za ruku a propíchl mi kůži na palci. Ztěžka jsem vydechla, když mi palcem projela bolest.
„Co to sakra děláš?“ zavrčel Devon, nahnul se dopředu, ale já mu položila ruku na hrudník, aby neudělal něco unáhleného.
„To je v pohodě,“ řekla jsem. Pak jsem palec vystrčila. „Co teď?“ Vyhazovač použil malý plastový čtvereček, aby zachytil kapku mé krve a podal ji Finje. Dlouho na ni zírala. Připomínalo to mi to jednu vzpomínku na pracovníka zoo, který krmil hada. Dal myš do terária přímo před hada, ten ale dlouho svou oběť pozoroval, než náhle vystartoval a uštědřil jí smrtelnou ránu. Finjin pohled nebyl nepodobný tomu hadovi. Zvedla hubenou ruku a vzala plastikový čtvereček kostěnými prsty. Všimla jsem si, že její klouby byly nepřirozeně růžové a ve zvláštním úhlu, jakoby byly zlomené a srostlé, aniž by je napravily. Má pozornost byla odtržena od jejích prstů ve chvíli, kdy si přiložila čtvereček k ústům, vyplázla jazyk a setřela jím mou krev. Znechuceně jsem zachrchlala a ustoupila, přímo do Devonovy hrudi.
„Do prdele,“ vydechl. Nemyslela jsem, že to bylo kvůli tomu, že bych mu nějak ublížila. I já jsem měla vyražený dech.
Dívka zavřela oči a něco si broukala. Pak se z jejího hrdla ozval zvláštní hluboký zvuk. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo zavrčení nebo zasténání. Její oči se zprudka otevřely, její oči byly stále nesoustředěné, a pak pomalu vydechla. Přikývla, aniž se na někoho z nás podívala.
„Jsi čistá,“ řekl vyhazovač. Devon natáhl ruku a procedura začala na novo. Až po té, co dívka přikývla, čímž potvrdila, že Devon je Variant, se vyhazovač uvolnil. Jakmile její povinnost skončila, Finja se opět stočila na stoličce a ztratila kontakt se vším, co bylo okolo ní.
Vyhazovač ukázal směrem ke dveřím. „Můžete jít dál.“
„Opravdu?“ Nahrbila jsem se, jakmile jsem uslyšela, jak překvapeně zním. „Mám na mysli…, jsme přece nezletilí,“ dodala jsem rychle.
Muž se na mě podíval, jako bych byla úplně blbá. „Tady neexistují lidská pravidla. Máme svá vlastní, takže se jimi raději řiďte: žádné používání Variace k zabíjení. Žádné používání Variace k násilí vůči ostatním. Žádná lidská policie. Žádná zmínka o variantí politice. Porušíte je a já vás zničím. Rozuměli?“ Zamrkala jsem na něj. Zajímalo mě, jak dlouho na tomto svém malém proslovu pracoval. Vypadal, že je na to velice hrdý. Vyměnili jsme si s Devonem pohled a přikývli jsme. Zmínil, že nesmíme nikomu ublížit nebo ho zabít svou Variací. Co ale používání pušek a nožů?
„A studená železa zůstanou tady,“ dodal, jakoby mi uměl číst myšlenky. Neochotně jsem mu podala svou zbraň. Devon váhal tak dlouho, až vyhazovač udělal něco do vzduchu, až se mi zježily chloupky na krku a krev lízající dívka otevřela oči v panice. Sebrala jsem Devonovi zbraň z ruky a dala ji vyhazovači, než jsem zatáhla Devona ke dveřím. Zoufale jsem toužila dostat se pryč z chodby, kterou teď zaplňovaly divné vibrace.
Myslela jsem si, že setkání v chodbě bylo dostatečně divné. Ale ve chvíli, kdy jsme otevřeli dveře do baru, jsem si byla jistá, že jsme se ocitli v jiné dimenzi.

8 komentářů:

  1. Díky moc za rozptýlení od učení :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za pokraěování. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Tak jak to bude dál za těmi dveřmi🙈 děkuju

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  5. brrr, tak to je rozhodně zajímavý způsob kontroly :)
    ale chápu je, když chtějí mít jistotu, kdo tam vstupuje a mají takovou variaci po ruce, tak proč ne ...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad :) Dana

    OdpovědětVymazat