úterý 5. června 2018

Přeběhlík - 24. kapitola 2/3




Nakonec se hotely přece jen staly méně okázalými, i když byly jen o něco málo méně oslnivé. Hostince v této oblasti zlevňovaly svá jídla stejně jako pokoje, a dav lidí již nebyl tak hustý. Několik zchátrale vypadajících klubů a barů sdílely tento prostor s motely, které již zažily lepší časy.
„Musí to být někde tady,“ poznamenal Devon.


Sledovala jsem, jak se klasická ulice mění v malou uličku. „Myslím si, že jsme správně.“
Devon se přiblížil k pravému okraji a jeli jsme po cestě až na konec uličky. „To je ono.“ Zaparkovali jsme na malém parkovišti před neoznačenou šedivou budovou s plochou střechou. Na dveřích nebyl žádný znak ani reklama na levný pokoj či jídlo. Vlastně tam nebylo nic, co by poukazovalo na bar, skrývající se uvnitř.
Trochu se mi sevřel žaludek, když jsme vystoupili z auta. Vzduch byl teplý a suchý. Sundala jsem si svetr a narovnala si triko chvějícími se prsty, než jsem se porozhlédla po okolí. Náš náklaďáček nebyl jediným autem na parkovišti. Tři místa, všechna blízko dveří, byla obsazena obyčejně vyhlížejícími auty. Nebyla jsem si jistá, co očekávám, ale tohle mě rozhodně zklamalo. Myslela jsem, že na místě, kde se to hemží Varianty, bude něco jinak. Takový nějaký čuch jinakosti. Pokud to ovšem vůbec byl bar Variantů a Alek nás nenapálil. Podívala jsem se na Devona. „Co si myslíš?“ Můj hlas jakoby se nesl přes parkoviště.
Devon rozbalil papír, který mi dal Alek. „U Stanleyho. Tak se ten bar jmenuje. Vidíš někde nějakou značku?“
Zavrtěla jsem hlavou. Předek budovy neměl žádná okna a jediná značka, kudy vstoupit, byly ocelové dveře, které vypadaly, že pokud hodně nezatlačíte, tak se ani nepohnou. Nahmatala jsem v zadní kapse zbraň, litujíc ještě jednou, že na ni nemám kožený obal.  Bylo mnohem jednodušší takto objevit zbraň a stejně snadno ji vytáhnout z kapsy. „Možná bychom to měli zkontrolovat.“
Pomalu jsme si to namířili k budově. Mé baletní kroky zaškrábaly na chodníku. Znělo to, jakoby zasténaly stovky drobných zrnek písku. Devonovo tělo bylo napjaté a čím blíže jsme byli budově, tím víc jsem si byla vědoma váhy revolveru, který mi tlačil do zadku. Samozřejmě že už mi nezbývalo moc kulek a nevěděla jsem, kde získám nějaké další, aniž bych potřebovala falešnou občanku.
Průčelí budovy mělo šedou fasádu, což korespondovalo s ocelovými dveřmi. Položila jsem na ně ucho, ale pokud byl někdo uvnitř, nedostala se ven ani hláska.
Ustoupila jsem. Znovu jsem očima projela zdivo bez oken. Ocelové dveře vypadaly, že jsou jediným vstupem dovnitř i ven. Nelíbila se mi podivnost toho všeho. „Pojďme si to prohlédnout okolo budovy. Možná tam něco uvidíme,“ navrhla jsem.
Náhle se dveře rozlétly a já zavrávorala dozadu, aby mě nepraštily do čela. Devon mě ochranitelsky chytil za paži a jeho druhá ruka automaticky vklouzla pod bundu pro nůž. Má vlastní ruka už byla na mé zbrani. Ale průměrně vypadající muž, který vyklopýtal z budovy, se na nás ani nepodíval. Zamířil si to rovnou ke svému autu. Za ním se táhl opar alkoholu a potu. Chvíli se musel snažit, než se mu podařilo zastrčit klíč do zámku. Nemyslela jsem si, že byl ve stavu, kdy by mohl řídit, ale momentálně to nebyl můj problém.
Devon mě trochu pošťouchl a já si konečně všimla, že nejsme sami. Další chlápek držel dveře a civěl na nás. Jeho oči byly úplně bílé, až na černé zornice. Variant. Takže to nakonec možná bude bar U Stanleyho. Odvrátila jsem se od něj až ve chvíli, kdy se jeho oči zúžily. Pozoroval můj obličej, ale na mých očích prodléval déle, než bylo vhodné. Tyrkysová mých duhovek byl také nejspíš důvod, proč otevřel o trochu více dveře. „Chcete jít dovnitř?“ Jeho hlas byl tenký a vysoký.
Devon pokrčil rameny a vešel dovnitř, přičemž pohlédl přes rameno, aby zkontroloval, že jdu za ním. S bodnutím mírné nevolnosti jsem ho následovala. Ale tohle nebyl bar. Byla to klaustrofobicky úzká chodba s nízkým stropem. Chodba vedla do druhých dveří, za kterými jsem slyšela smích a hudbu. Kdybych roztáhla paže, prsty bych pohladila černé zdi. Má nevolnost rostla. Cítila jsem blízko za sebou muže, který nás pozval dovnitř. Jeho dech se mi opíral o krk, mokrý a horký. Byl jen o pár palců vyšší než já a dokonce byl útlejší, a přesto působil dojmem vyhazovače. Věděla jsem, že vzhled nemusí odrážet Variantovy schopnosti. Už jenom jeho oči mě nutily odvracet se a neprovokovat. Neznalost jeho Variace se přidala k mým dalším strachům.
Jediným světlem byla pochodeň jako lampa na zdi, která vydávala namodralé světlo. Byla ve výšce očí, a tím si zahrávala s mým zrakem. Posunula jsem se blíž k Devonovi, abych získala prostor mezi sebou a divným vyhazovačem. To byla ta chvíle, kdy jsem si všimla, že vyhazovač, kromě nás, není jedinou osobou v hale. Schovaná ve výklenku tam seděla žena na vysoké barové stoličce, bledé nohy měla zkroucené pod sebou, okolo červeného koženého sedátka. Byla v hlubokém předklonu, oči měla zavřené. Byl to zázrak, že se ještě neskácela.
„Nikdy předtím jsem vás tu neviděl. Jak jste nás našli?“ zeptal se vyhazovač ostře.
Vyskočila jsem, když se mi jeho hlas ozval přímo za zády. Znovu se ke mně musel přiblížit, když jsem zírala na tu ženu. „Ehm, jeden kamarád mi dal vaši adresu,“ řekla jsem tiše. Tak nějak jsem nedokázala na tomto místě zvýšit hlasitost svého hlasu. Devon měl ruce v pěst; vypadal, že se připravuje na případný boj.
„Někoho hledáme,“ vysvětlil Devon.
Vyhazovačův postoj se stal podezřívavým. V matném světle pochodně jeho oči zářily jako dvě halogenové lampy. „Kdo vás poslal?“
„Nikdo. Jsme tu sami za sebe,“ řekla jsem a cítila únavu z jeho výslechu. Nechceme vám nijak ublížit. Proč se ptáte na tolik otázek?“
Vyhazovačovy bílé oči se uzamkly s mými, ale nic jsem necítila. Byla jsem si jistá, že nemohl získat přístup do mé mysli. Jen mě chtěl zastrašit svým divným pohledem. „Nejdřív vaše krev.“
Devonovy svaly na rukou se napjaly, když vykročil kupředu.
„Promiňte?“ zeptala jsem se.
„Vaši krev. Abychom se ujistili, že jste tím, kým se prohlašujete.“ Vyhazovač kývl směrem k Devonovi, jeden jeho koutek se zkroutil v cosi, so vypadalo jako hnusný úšklebek. „Zvláště on. Normálním vstup zakázán.“
Normální? Ani jsem nechtěla vědět, co by se stalo, kdybych já nebo Devon byli prohlášeni za normální.

9 komentářů:

  1. moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. teda, to začíná být pěkně napínavé, nebo jak to napsat třeba až děsivé. Se nedivím, že má strach a klaustrofobii k tomu, to není zrovna nejlepší kombinace ... odběr krve, aby zjistili, že jsou Varianti? hmm
    děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat