pondělí 18. června 2018

Polibek hada - 11. kapitola 1/2


Carling ze sebe vyrazila nevěřícně smích, který neměl s pobavením nic společného. Zavrčení, které vyšlo z Runeho, znělo hrdelně a zuřivě. „Ven zatraceně, A ZAVŘI TY ZATRACENÉ DVEŘE!“
Na okamžik všechno, až na Rasputinovo hektické štěkání, strnulo. Carling zavřela oči a přitulila se k Runeho teplému tělu, jeho paže ji objímaly a držely pevně. Poté za sebou Rhoswen práskla dveřmi. Ostrý, dřevěný zvuk rezonoval potemnělým domem.

Jedna část Carlingina mozku horečně pracovala. Zbytek se chvěl následky ohnivé bouře, která se přes a skrz ni prohnala. Přidala si jako drogově závislá, která si právě šlehla. Rune se vzepřel na koleni, ale stále ji pevně držel. Srdce mu tlouklo přímo u jejího ucha. Jeho tričko viselo v cárech na jeho bicepsech, a celé jeho tělo bylo napnuté, jako by chtěl na něco zaútočit.
Poté si povzdechl, napětí pominulo a Carling ucítila, jak jeho tělo zase nabývá normální kontury. Pohladil ji po vlasech a zapletl prsty do jejích rozcuchaných pramenů. Drsným hlasem se zeptal: „Je ti dobře?“
Rychle přikývla, i když to byla kompletní lež. Hluboko v jejím podbřišku pulsovala i nadále touha jako ostrá, prázdná bolest, jejíž intenzita ji děsila. V té nezkrocené bytosti, která se na Runeho vrhla, nepoznávala samu sebe.
„Ať jsem zatracený, jestli se za něco z toho budu omlouvat,“ řekl.
Trochu se uvolnila a podařilo se jí nalézt svůj hlas. „Za co by ses měl omlouvat?“
„Za ten záchvat zuřivosti. Za to, že jsem křičel na Rhoswen.“
„Uzavřeme dohodu,“ zašeptala. „Když se nebudeš omlouvat, tak já taky ne.“
„Domluveno.“ Políbil ji na spánek. Poté řekl: „Je ti jasné, že nás vyrušila úmyslně?“
„Ano.“ Carling si povzdechla. Rhoswen nebyla překvapená. Musela je slyšet dávno předtím, než otevřela dveře. „To bylo absolutně nevhodné.“
Ale Rhoswen svého cíle dosáhla; okamžik syrové ztráty kontroly zničila.
Rune přesunul svou váhu na paty a Carling pustil. Už byla noc a jediné světlo, které bylo v domě, přicházelo od měsíce. I když už ubýval, stále z něho vycházela enormní magická energie, jak tak pronikal oknem a na jejich tělech kreslil vzor ze stříbrných mříží. Na jeden okamžik seděla tiše a dávala mu čas, aby si ji mohl prohlížet – ladné křivky jejích klíčních kostí, její nahá ňadra, ty plné zralé koule se vztyčenými bradavkami a štíhlým hrudníkem, který se skrýval ve stínech za nimi.
Jako obrovská kočka – kterou také byl – klečel nad ní a vypadal, že se každým okamžikem na ni vrhne. Přitom ji sledoval intenzivním pohledem, ani nemrkl. Jak se pěstí opíral vedle její pánve o zem, jeho široká ramena se napínala. Vycházely z něho doznívající vlny vzrušení a proudily přímo do ní, ale to její bylo tak rázně uhašeno, že z něho nic nezbylo.
Koukla na sebe a pokusila se zakrýt svým zničeným kaftanem. Pomohl jí najít konce roztržené látky a svázat je dohromady. Přitom se jí jeho dlouhé prsty dotýkaly tak něžně, že jí to do očí vehnalo zrádné slzy.
Tak dlouho své tělo využívala jako zbraň, ale Rune se k němu choval, jako by to byla svátost. Díky němu se cítila až směšně křehce, jako by se mohla rozpadnout na kousíčky. Objala se kolem hrudníku.
„Musíme do města,“ řekl klidně. „A udělat všechny ty věci, na kterých jsme se domluvili.“
V nitru se jí ozvala skepse. Protože se nechtěla znovu začít hádat, jen přikývla a nezúčastněným tónem pronesla: „Ano.“
Rune na ni důrazně pohlédl. „Žárlil jsem.“
Zarazila se a oči se jí rozšířily. „Ty jsi… co?“
Když se předklonil, aby jí zašeptal do ucha, jeho teplý dech ji pohladil po tváři: „Rozuměla jsi mi dobře. Řekl jsem, že jsem žárlil. Neomlouvám se, pouze vysvětluji.“
Poté, když otočila hlavou, aby na něj pohlédla, se na ni doslova vrhl. Rukama ji uchopil za hlavu a začal pustošit její ústa. Vznášel se nad ní a svými pevnými rty jí úmyslně přejížděl po těch jejích, zatímco vydechl: „Žárlil jsem na démona, na tvého džina, kterého už znáš zatraceně dlouho a podle všeho se s ním přátelíš, který tě potřeboval a kterému jsi závazným způsobem pomohla, takže ti dluží tři zatracené laskavosti. A ani mi nemusíš říkat, jak hloupě to zní. Proto jsem se choval jako hajzl. Hloupý, bláznivý, nerozumný, šíleně žárlivý hajzl.“
Carling ho chytila za zápěstí a znovu se začala chvět. „Rune.“
„A žárlil jsem,“ řekl gryf a jeho hlas vycházel z hloubi jeho hrdla, když ta slova vyslovoval jako plamenné něžnosti, „protože tě chci tak moc, že nemůžu jasně myslet. Je to, jako bych měl ve vnitřnostech zaseklý nějaký hák, který nemůžu vytáhnout. Chtěl jsem tě už od toho večera u řeky Adriyel. Snil jsem o tom, jak si tě beru, znovu a znovu. A v mém snu sis mě taky brala. Stejně, jako se to málem stalo tady na podlaze.“
Její nejistota rostla. Rty se jí třásly. Pod svými chvějícími se prsty cítila jeho ocelově silná zápěstí. „Dost. To stačí. Přestaň. My… my musíme vyrazit.“
„Správně,“ řekl zlehka. „Jen jsem chtěl, aby bylo jasno, co se tu skoro stalo. Nebyla to žádná náhoda. Zkusím to znovu.“
Nasála vzduch, poté zašeptala: „To… tahle věc mezi námi…“
„To není žádná věc.“ Vtiskl jí letmý polibek. „To je přitažlivost.“
Chvěla se po celém těle. „To je naprosto nevhodné.“
„Já vím.“
„Nemůže to mít dlouhého trvání, protože to nikam nevede.“
„To je mi jasné.“ Kousl ji do spodního rtu a svíral ji v náručí tak něžně, že by mu nejraději strhla poslední zbytky oblečení z těla. „Ale představ si, jaké to bude skvělé, dokud to bude trvat. Protože se to stane, zcela určitě, Carling.“
Stane se to, řekl. Ne, stalo by se. Protože on se o to pokusí znovu, někdy, někde. A představa, jak na ni číhá, způsobila, že zasténala. Poté své sevření povolil a nechal ji jít. Prostě jen tak.
Jen tak? Chytila ho za paže, a když se chtěl odtáhnout, přistihla se, jak se naklání a ústy vyhledává jeho rty. Pohled jí spočíval na dokonalých liniích jeho obličeje.
„Rune,“ vydechla ještě jednou, a tentokrát zněl její hlas hrdelně a ne vyděšeně.
„Carling-Darling,“ řekl hlubokým hlasem. Zaváhal. Tělem mu projela vlna vzrušení a jeho obličej se zachvěl jakoby bolestí. „Zatraceně, prostě to řekni.“
Touha znamenala zranitelnost. Ale byli sami, pouze oni dva a měsíc, a ten tajemství, která spatřil, nikdy neprozrazoval. Takže Carling sebrala celou svou odvahu a řekla to.
„Taky tě chci.“
Měsíc vystoupal vysoko na les.
Už zase byla noc. Carling bojovala s pocitem dezorientace. Od té doby, co nemohla spát, tak se čas jako by zrychlil. Pomáhala na to meditace, ale jen do určité míry. V jejím životě neexistovala žádná přerušení, pouze neúprosný sled událostí, až měla pocit, že ji do budoucnosti pohání nějaká gigantická neviditelná moc, stále rychleji a rychleji, až dosáhne rychlosti světla.
Procházela se mezi stromy sem a tam. Vysoko nad ní svítil měsíc. Na zemi ležely husté stíny, takže cestu rozeznávala pouze svýma ostrýma upíříma očima. Na chvíli se zastavila, aby naslouchala nočním zvukům. Dříve, když vstoupila do lesa, panovalo naprosto dokonalé ticho, ale během let si bytosti, které zde žily, na její přítomnost zvykly.
Rune souhlasil, že na ni počká na pláži. Chtěl ji doprovodit, ale při této poslední věci, kterou měla udělat, než opustí ostrov, musela být sama. Řekl, že jí dá půl hodiny. Jestli se do té doby nevrátí, bude předpokládat, že upadla do transu a půjde se po ní podívat.
Carling mu neodporovala. Tady nebylo nic, co by jí mohlo ublížit, přesto se jí představa, že leží bezbranná a sama v lese, nelíbila.
Do kožené tašky zabalila pár vědeckých časopisů spolu s nákresy na papyru a dala ji Runemu, aby ji vzal s sebou. Když odešel, prohledala svou skříň, vyhledala čistý, vyžehlený kaftan a oblékla si ho. Ten roztrhaný vyhodila. Takže on její kaftany nenáviděl, jo? Odfrkla si. Kolik jich za poslední dny zničila? Existovaly důvody, proč je nosila tak často. Daly se lehce oblékat a svlékat, a její šaty musely hodně vydržet, obzvlášť když byla ponořená do magických záležitostí.
Když byla oblečená, vydala se do lesa a vyhledala své oblíbené místo s obroušeným, tmavým kamenem, který byl tak starý, že se jeho ostré hrany časem zaoblily. Dobře se na něm sedělo. Usedla a čekala.
Bylo to jedno z jejích nejoblíbenějších míst na světě. Bohatost květů, hlavně orchidejí, kterým se v přítmí vysokých stromů dařilo, nabízely Carling, jejíž kořeny pocházely z pouště, obraz velkorysosti a extravagance. Místo bylo cítit svou vlastní magickou energií – zelenými, prastarými sny o nekonečných sluncem prozářených dnů a nocí, když měsíc putoval po nebi, o divokém řádění bouří, které přicházely od moře.
Byla potichu, a tak zachytila, jak do ní na okraji jejího zorného pole něco tiše šťouchlo. Nebyl to tak úplně zvuk, který by se lišil od běžných zvuků v nočním lese, ale spíš vycítění přítomnosti něčeho, co se plaše otřelo o její magickou energii. Věděla, že už není sama.
„Přišla jsem, abych vám sdělila,“ řekla tiše k okřídleným bytostem, které na denním světle nikdy neviděla, „že musím opustit ostrov. Pokusím se vrátit, ale nevím, jestli toho budu schopná. Proto jsem tu pro vás zanechala tolik ochranných kouzel, kolik bylo možné.“ Ve spolupráci s Duncanem zařídila i právní ochranu, ale ani právo ani magie nebyly imunní vůči času. Na Zemi stále přicházelo něco nového a zase ji opouštělo, ale věděla, že ze sebe vydala to nejlepší.
Další povinnost, od které se oprostila. Pomalu se jí ten vzrůstající pocit svobody líbil, až na tu část s tím umíráním. Poté, než to mohla v sobě zadržet, jí ze rtů unikla pravda, jejíž slova se vznášela vzduchem jako vážka. S pálením v očích zašeptala: „Budete mi chybět.“
Tak dlouho se cítila jako mrtvá, její život naplňoval spíš intelekt než emoce. Teď, po tolika staletích sucha, prožívala renesanci citů. Ale znovuzrození bylo bolestivé, stejně jako změny, a tak to vypadalo, že zdroj slz, na který narazila, byl nevyčerpatelný.
Něco zašustilo. Poté se k tomu přidaly další zvuky, a pak opravdu nad sebou uslyšela šustot křídel. Když vzhlédla, něco měkkého ji zalechtalo na tváři. Sáhla po tom.
Bylo to pírko, podobné těm, které jí kladly jako poděkování na okenní římsu. V hluboké tmě to nemohla vidět, přesto věděla, že musí být černé. Poté ji znovu něco měkkého pohladilo, v obličeji, a krku, na rukou. Bytosti lesa poletovaly nad ní a na ni se snášel déšť pírek. Pomalu klesaly na zem, jako jemný půlnoční deštík.
Otřela si oči a narovnala ramena. Její minulost byla teď stejně nejistá jako její budoucnost. Čas se změnil na zkoušku ohněm, který všechno spálil. Větší a hlouběji sahající krize neexistovala.
Ale jedním si byla jistá. V obou verzích její minulosti se narodila do chudoby a byla zotročena. A v obou verzích dosáhla nesmrtelnosti a stala se královnou.

11 komentářů: