pátek 1. června 2018

Polibek hada - 10. kapitola 1/2


Teď zase na něj zírala Carling. „Opravdu existuje?“
Opravil ji: „Existovala. Naše cesty se několikrát zkřížily. Zmizela už před velmi dlouhou, dlouhou dobou. Podle mých posledních informací prý zemřela. Byla také bezhraniční stvoření.“
„Co tím myslíš?“

Rune pustil skicu, načež se zase sama srolovala. „Existuje pár stvoření, která svou podobu nepřijala ani na Zemi ani v Jinozemi, nýbrž na místech, které leží mezi nimi, takzvaně na prahu. Například v některém z průchodů.“
Carlingin postoj zvýrazňoval úhel jejích očí a lícní kosti a propůjčoval jí kočičí výzor. Jako droga jím projelo nutkání okamžitě se na ni vrhnout, ale ovládl se. Ale jen tak tak.
„Tak jako ty?“ zeptala se.
„Ano. Pythonka taky tak.“ Vstal – nutkání se prožíralo jeho tělem a všude ho svrbělo. „Byla jedním z těch zvláštních stvoření, jejichž podstatu bylo těžké určit. Nebyla wyr. Podle mého si nikdy nevytvořila lidskou podobu, takže bychom ji podle moderních měřítek označili za démona.“
Carling se tak zvedla. „Obrazy z jeskyně jsem nechala obkreslit, a po své proměně jsem se o ní pokoušela zjistit, co nejvíce. Ale tenkrát existovalo tolik egyptských bohů a bohyň, a pravda byla mnohdy tak pokroucená, že bylo nemožné zjistit její původ. Mnoho mýtů nebylo nic jiného než lidové pohádky. Nikdy jsem opravdu nevěřila, že by existovala i mimo fantazie kněží a nakonec jsem po ní přestala pátrat.“ Zvědavě hleděla do Runeho tváře.
„Jaká byla?“
Zakroutil hlavou. „V její blízkosti si člověk připadal jako na nějakém špatném LSD-tahu. Ne, že bych věděl, jaké to je.“ Věnoval jí mírný úsměv. Carling ze sebe vyrazila významný smích, a než pokračoval, zarazil se, abych si ten tichý zvuk vychutnal.
„Byla plná hádanek a psychóz podobně jako sfinga. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby mi někdo řekl, že legenda o sfinze vznikla podle ní. Věčně čas…“ Runeho hlas se vytratil.
Carling čekala a studovala jeho kamenný výraz. „Co?“ dorážela na něj.
Když se z toho vzdáleného místa, kam se odebral, vrátil a soustředěně jí pohlédl do očí, v mysli se jí ozvalo klik. „Věčně si pletla dobu,“ řekl. „Minulost, přítomnost a budoucnost.“
„Pletla si dobu?“ Carling se prudce nadechla. Natáhla ruku před sebe a Rune ji zachytil. „Co, když vampirismus opravdu započal spolu s ní? Možná, že trpěla podobnými záchvaty?“ zašeptala.
„Nedělej si příliš velké naděje,“ zamumlal něžně. „Možná, že v její mysli prostě panuje věčný zmatek. Kromě toho už mezitím beztak zmizela z tohoto světa.“
Carling sice přikývla, ale nevěděl, jak moc ho poslouchala. „Musíme zjistit, co se s ní stalo.“
„Ano,“ řekl. Ruku odtáhla a on o krok ustoupil.
Vrátila se do hlavní místnosti domku a Rune ji následoval. Zatímco zkoumal neznámý terén, po kterém se pohybovali, sledoval ladné houpání Carlinginých boků. „Co se týče toho druhého názoru, o kterém jsem mluvil: Existuje někdo, s kým bych celou věc rád konzultoval, pokud by ti to nevadilo.“
Carling položila svitek na stůl a vytáhla z police pár předmětů, kromě jiného několik svícnů a mramorový hmoždíř s paličkou. Znovu otevřela svitek a rohy zatížila těžkými svícny. Poté se usadila na židli, a zatímco se do místnosti vkrádaly stíny blížícího se večera, studovala prastarý nákres s takovou zvědavostí, jako by ho zhotovil někdo jiný.
„Jestli si myslíš, že by nám to pomohlo dál, nevadí mi to,“ řekla. „Pokud bude ta osoba diskrétní.“
„Je to patoložka a medúza,“ řekl Rune, který se opřel o stůl vedle ní. „Proto má speciální úhel pohledu, který by nám mohl prospět.“
Carling zvedla pohled. „Mluvíš o té ohledávačce mrtvol z Chicaga, která prohlížela tělo Ninianina útočníka?“
„Ano o ní,“ řekl Rune. „Doktorka Seremela Telemarová.“
„Četla jsem jí zprávu o autopsii. Byla velmi kompetentní.“ Když její myšlenky doputovaly do doby, kdy se to odpoledne probrala z transu, něco ji napadlo. „Proč jsi hledal svůj kapesní nůž?“
Zaklonil se dozadu, vzepřel se na rukách a začal komíhat nohama. „Ztratil jsem ho.“
„Jasně si vzpomínám, že jsi s ním přeřízl provaz a zase sis ho zastrčil do kapsy.“
„Tak jsem ho neztratil,“ řekl. „Když jsem byl uvězněn ve tvé vzpomínce, dal jsem ho Akilovi, tomu knězi.“
Nadechla se. „To jsem nevěděla.“
„Taky jsi to neměla vědět. Uložil jsem mu, aby to tajil.“ Zamračil se. „Podle mě tu máme dvě možnosti. První je, že naše zážitky se uzavřely a my jsme změnili pouze tvou realitu – což, a to mi můžeš věřit, je už samo o sobě děsivé.“
Položila ruce nalevo a napravo od svitku. „To je mi jasné. Teoreticky je to možné. Existují kouzla, která se zakládají na síle víry, obzvlášť iluze. Tímto způsobem lze někoho i zabít, pokud něčemu dostatečně silně věří.“
Zamyšleně na ni pohlédl, ale nijak to nekomentoval. „Pokud si tedy myslíš, že ten zážitek byl reálný, mohla by se v něm skrývat síla, která by tě dokázala fyzicky změnit?“ Když přikývla, pokračoval: „Možná že to v sobě mělo sílu změnit i mě. Nemohu pomíjet fakt, že pro mě to bylo velmi reálné. Také nemůžeme zapomenout, že se to stalo nám oběma. Jen mi ty události přišly spíš lineární.“
„Kromě toho sis z toho na rozdíl ode mě neodnesl žádné fyzické rány,“ zamumlala.
„A pak je tu druhá možnost,“ řekl. „A nemá smysl chodit okolo toho jako kolem horké kaše. Možná, že jsme opravdu změnili minulost, a abychom si byli jistí, musíme zjistit, jestli jsme změnili něco mimo nás.“
Studovala jeho výraz tváře. „Myslíš, že bys mohl opravdu cestovat do minulosti?“
„Nevím,“ řekl. „Víme, že čas v průchodech a v Jinozemích probíhá jinak. Teoreticky by měl čas ubíhat i pomaleji, podle toho, jak rychle se tam člověk pohybuje. Čas není absolutně pravidelný fenomén a víme, že vesmír se musí sám korigovat, aby nevznikaly žádné paradoxy. Možná jsme zažili tak silnou časovou odchylku, že mi to přišlo jako cesta do minulosti.“
Paradoxy nesmí existovat. Vesmír se koriguje sám. Křiví se jako dýchající, živá bytost, aby absorbovala anomálie a přizpůsobila se. Disponuje automatickým, integrovaným obranným mechanismem. Všeobecně se má za to, že nikdo nedokáže otřást historií, dokonce ani bohové. Jestli není universum schopné tuto událost vyrovnat, nemůže to nastat. Proudy událostí se posunou jen natolik, jak je potřeba, aby se událost vyrovnala.
„Působíš neuvěřitelně klidně,“ řekla Carling. Ona sama nebyla klidná. Bylo docela možné, že nebyla klidná od té doby, co se objevil u jejích dveří. Člověk by měl být opatrný, koho si pozve do svého domu…
Pohlédl na ni s jemným úsměvem. „Momentálně si jen zachovávám svůj vědecký odstup.“
„To ti jde dobře.“ Opravdu byl skvělý vyšetřovatel. Opřela se dozadu na židli a pohlédla na strop. „Ale já to momentálně nedokážu.“
Jemně odpověděl: „Je to děsivé, já vím. Proboha, vždyť jsem neudělal nic jiného, než že jsem jedno odpoledne udělal mezipřistání, abych si popovídal s jedním dítětem, a poté jsem zabránil tomu, aby tě zbičovali hůř než předtím. Kdybych udělal víc, mohlo by to mít mnohem větší důsledky.“
Nebylo mu jasné, jak dalekosáhlý vliv na ni měl.
Zavřela oči a pomyslela na všechny ty chvíle, kdy hleděla na nebe a držela se nejasné naděje, prožít to ještě jednou a vidět, jak do jejího života znovu vlétá ten zvláštní okřídlený lví bůh. Všechny ty noci, kdy hleděla na hvězdy a snad po sté si přála, aby ho mohla vidět ještě jednou. Jestli se to odehrávalo jen v minulosti, nebo jen v její hlavě, bylo to opravdové.
A nestalo se to, dokud se na ostrově neobjevil Rune a nepotkal ji, když byla dítě. Jestli s Runem opravdu změnili historii, stalo se předtím něco jiného než to, na co si pamatovala. Něco, co bylo tak podobné jejím současným vzpomínkám, že se proud času pokřivil, aby ten rozdíl vyrovnal.
Jestlipak dřív, v té původní minulosti, hleděla také na nebe a přála si vášnivě něco jiného? Bylo skoro nepředstavitelné, že by si přála něco jiného, než ho znovu spatřit, jen jedinkrát.
Zamumlala: „Nůž.“
Nastala odmlka. „Ano, ten nůž. Uložil jsem Akilovi, aby ho zahrabal na určitém místě, o kterém jsem věděl, že přetrvá věky.“
„Takže kromě rozhovoru s Dr. Telemarovou musíme zjistit, jestli je nůž tam, kde ho Akil zahrabal?“
„Ano,“ řekl Rune. V jeho hlase se ozvalo něco, co nedokázala identifikovat. Zvedla hlavu, aby na něj pohlédla. Soustředěně ji sledoval. „Ponechme pochybnosti na okamžik stranou. Zapomeňme na otázky proč a jak. Co se stalo poté, co jsem odešel? Donutil jsem Akila přísahat, aby se o tebe postaral.“
„To udělal,“ ujistila ho. Každopádně si to myslela. Tak, jak Rune požadoval, odsunula tyto úvahy stranou. „Dal mi nové jméno a adoptoval mě přesně, jak jsi mu řekl. Dal mi ze všeho to nejlepší, včetně nejlepšího vzdělání. Myslím, že mě měl určitým způsobem i rád. Každopádně si mě vážil, i když to bylo jen kvůli tomu, že si to přál jeho bůh.“
Pokud opravdu změnili minulost, bez Runeho zásahu by se z toho nikdy nic nestalo. Očividně nemůže skutečnosti, že její mládí bylo formováno tímto wyrem, uniknout. Stalo by se něco jiného, něco, co bylo tak podobné realitě, že to universum přijalo za své. Možná, že jí Rune opravdu umožnil příjemnější, jemnější start do života, aspoň co bylo v jeho moci. Teď, poté, co už ji panika tak neovládala, došla k závěru, že by měla být vděčná.
„Dal ti nové jméno? Jak tě pojmenoval?“
„Co myslíš? Nikdo z nás ti tenkrát pořádně nerozuměl. Nikdo. Jen jsme věděli, že na jeden okamžik do našich životů vstoupil bůh, kterému jsem se zalíbila, a který vyslovil své přikázání. Nikdo z nás pořádně nechápal, co jsi říkal,“ zašeptala.
Rune na ni zamračeně hleděl. Vypadal tak zmateně, že i přes všechny nejistoty, se kterými byli konfrontováni, se musela smát. „Říkal jsi mi Darling,“ řekla. „Vzpomínáš si? A my jsme si mysleli, že mě bůh oslovil svatým slovem.“
„Carling,“ vydechl.
„Co jiného?“
S takovou možností Rune nepočítal: že by se universum ohnulo a jeho vniknutí do její minulosti včlenil takovým způsobem. Předtím si zvolila své jméno sama, a i když mu bylo smutno ze ztráty jména Khepri, chápal to. Teď mu to připadalo, jako by jí – i když neúmyslně – ukradl něco drahocenného, a to v něm zanechalo nepříjemný pocit. Jako zaražený seděl na židli, zatímco Carling zírala na stolní desku. Rukama přejížděla po svitku, jako by ho chtěla uhladit, a usmívala se záhadným úsměvem, který působil zvláštně křehce.
Sebejistota obklopovala Carling neustále, stejně jako ochranné kouzlo a díky tomu vypadala neporazitelně. Teď ale působila zranitelně jako nikdy předtím. Vypadala unaveně a bezradně, dokonce smutně. Tíha jejích vlasů jí spočívala na jejím elegantním krku. Pár pramenů se uvolnilo, a ve světle přicházejícího večera se v něm blýskaly rubínově rudé jiskřičky.
Znovu ho zabolelo v hrudi. Když promluvil, zněl jeho hlas drsně. „Není divu, že mě někdy nenávidíš.“
Naklonila hlavu jeho směrem, ale nevzhlédla, nýbrž pokračovala v uhlazování neviditelného ubrusu. „Není pravda, že tě nenávidím,“ řekla. „Bojím se tě. Předtím jsem se tě nebála, ale teď ano. Změny jsou těžké, Rune.“
Ona to neví, došlo mu. Samozřejmě to nevěděla, jak taky? Nepříjemný pocit se proměnil v nevolnost. Když se přinutil promluvit, nedokázal se na ni podívat. „Zvolila sis své jméno sama. Předtím. Je mi to tak líto, že jsem to zničil.“
Spíš vycítil, než aby to zahlédl, že na něj vrhla krátký ostrý pohled a její tělo strnulo. Poté se znovu začala hýbat a řekla něžně: „Mysleli jsme si, že jsi mě oslovil posvátným slovem, ale bylo to mé rozhodnutí, přijmout ho za své jméno, Rune. Na to si vzpomínám jasně. Nevzal jsi mi mé rozhodnutí a ani to, že jsem si ho všechny ty roky ponechala.“
Po těchto slovech mohl zase dýchat. Dotkl se jemné kůže na hřbetu jejích rukou. Bral jakýkoliv důvod, proč se jí dotýkat. Nemohl jinak. Předtím na něj hleděla vyděšeně, ale teď to vypadalo, že je jí to příjemné. Každopádně si to namlouval.
Mlčky tam seděli. O okamžik později zatřepal hlavou a zavrčel: „Ještě stále bych chtěl proti něčemu bojovat.“
Přikývla. „To je logický následek,“ zamumlala. „Proč jsem na to nepomyslela?“
Rune chtěl proti něčemu bojovat a zvítězit, aby jí ukázal, že neexistuje nic, čeho by se měla bát a že všechno bude dobré. Ale tak jistý si tím nebyl. Měla pravdu, monstra byla jednoduchá. „Víš, že tě teď nemůžu nechat samotnou, že ano? Je mi jedno, jak moc to po mě budeš chtít, ale já prostě nemůžu.“
Její nádherné oči vyhledaly jeho pohled. Povzdechla si. „Nechci, abys odešel,“ přiznala. „Byl to strach, co ze mě před chvíli promluvil. I když je to všechno zvláštní a děsivé, je to přesto lepší, než ustrnout a čekat na smrt. Možná, že v tom chaosu opravdu najdeme něco, co mi zachrání život.“ Otočila dlaně nahoru a propletla prsty jeho. „Protože já chci žít – i kdyby jen proto, že chci přijít na tu hádanku a objevit, co mi život ještě dokáže nabídnout. Možná, že to bude tak podivné, že to bude zajímavé.“
„Život je vždy zajímavý,“ řekl. „Jen ses nudila.“
Miloval vidět ji smát se. Pokaždé, když to udělala, vypadal překvapeně.
„Ano, asi ano.“
S pohledem upřeným na perleťově zbarvené ovály jejích nehtů přikývl. S brutální upřímností, protože ničeho jiného nebyl schopný, si Rune přiznal, na čem je.
Měl ji rád. Měl ji tak rád, až mu to trhalo vnitřnosti. Touha, kterou ještě neuspokojil.
Když se wyrové pářili, bylo to na celý život. Existovala hranice, ze které už nebylo návratu. Nikdo přesně nevěděl, kde přesně se nachází, protože to, co si myslel, bylo u každého jiné. Páření u wyrů sestávalo z komplexní kombinace rozhodnutí, sexu, instinktu, činů a pocitů.
Nevěřil, že by k páření došlo, aniž by něco hlubokého, základního uvnitř wyra bylo k tomu připraveno. Zažil z první ruky, jak Dragos a stejně tak Tiago prožívali útrapy páření. S oběma muži během tohoto procesu mluvil, a u Tiaga se dokonce pokusil přimět ho změnit kurs. To ho málem stálo přátelství s Tiagem – a nejen jeho, dokonce i Ninianino. Ani Dragose ani Tiaga nenapadlo stáhnout se, když poznali, co se děje. Místo toho svůj osud přijali. Dokonce víc než to, udělali všechno, co bylo v jejich moci, aby se to stalo.

12 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad ❤

    OdpovědětVymazat
  2. Som zvedava, na co nakoniec pridu, ze cim vlastne je 😁
    Dakujem 😊

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za super překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat