sobota 30. června 2018

Její ďábelský anděl - 33. kapitola



Už to byly tři dny, co byl Veiron v Pekle a vrátil se k ní, vědomí si toho, že mu říkala jenom pravdu. Ty tři dny byly plné mučení. Erin nevěděla, co čekat, až jí Veiron konečně uvěří, a spatří svůj minulý život a čas s ní, ale nečekala, že přijde a řekne jí, že si ji chtěl pamatovat.

Nečekala, že ji bude tak držet za ruku a v tichosti s ní sedět, že to bude tak pohodlný pocit.
Nečekala, že mu položí hlavu na rameno a usne a že se vzbudí v domě s ním ležícím vedle ní na přikrývce a pořád ji držící za ruku, dívající se na ni. Spala čtrnáct hodin a on od ní ani jednou neodešel. Snila o něm a ty sladké sny ji rvaly vejpůl ještě víc než noční můry, cítila se ještě slaběji. Když mu pohlédla do očí, řekl jí, že takto bude spát znovu, pokud po tom touží, takže si může odpočinout a obnovit síly.
Mátlo to její pocity a srdce, nebyla si proto jistá, co bude dělat. Veiron, kterého milovala, byl mrtvý, pryč, ale přesto byl naživu. Nemohla popřít, že byl jiný. Ta jeho sebejistá arogantní stránka, jak se zdálo, umřela spolu s tou jeho démonickou, a i když se sem tam objevila, když mluvil s ostatními a plánoval, co udělají dalšího, pořád měla pocit, jako by se dívala na jinou osobu.
A pak se na ni přes skupinku podívá, zmlkne, zírá jí do očí těmi svými tmavými, tak krásnými, až změknou a zableskne se v nich něco, co by si klidně mohla splést se zamilovaností.
Zabíjelo ji, když to udělal.
Chtěla Veirona zpátky, toho, než umřel a Nebe si s jeho myslí pohrálo. Doufala, že se vrátí z Pekla a řekne jí, že viděl, jak si Nebe pohrálo s jeho vzpomínkami, a že bude jako jeho staré já, pokud je dostane zpět.
Žádala toho tolik?
Erin projela pískem holou nohou a koupala se ve slunečním světle, nechala ho omývat ji v naději, že ukončí její zmatení a udělá všechno jasným.
Veiron si ji chtěl pamatovat.
Chtěla, aby si ji pamatoval.
Někdy měla pocit, že kdyby mu dala prostě šanci, mohla jeho znovuzrozené já milovat stejně, jako milovala jeho mrtvé já. I když to bude trvat trochu dýl. Pak udělá něco, co jí připomene, jaký býval, a že takovým mužem už znovu být nemůže, to ji ublíží tolik, že musí odejít někam na vzduch.
To byl důvod, proč stála sama na druhé straně ostrova tak daleko od všech, jak jen mohla.
Nebe a Peklo jí tehdy vzalo všechno.
Vzali si Veirona a nahradili ho mužem, ze kterého byla zmatená a zranitelná.
Vzalo jí sestru a rodinu. Její minulost.
Nechalo ji samotnou a chladnou uvnitř. Temnou uvnitř. Což ji děsilo. Byly chvíle, kdy na ni ta temná stránka tlačila a měnila ji. Bojovala s ní, kdykoli se to stalo, bála se, že to někdo uvidí.
Bála se, že to Veiron uvidí.
Nemohla dopustit, aby byl svědkem její druhé stránky. Byl znovu andělem, mužem Nebe. Tím dobrým. A ona byla zlá. Starý Veiron by to chápal a uklidnil ji. Řekla by mu o tom všechno, dokonce dovolila, aby to viděl, a on by ji nesoudil. Podporoval by ji. Nový Veiron by ji chtěl zabít.
Erin si pro sebe zanadávala a protřela si oči kloubky ruky. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Byla silná. Ještě ji neporazili. Otřásli jejím světem a obrátili ho vzhůru nohama, ale nebyla poražená. Povznese se nad to a vyjde silnější než dřív.
Tak daleko se svými silami došla, začínala mít pocit, že by se mohla vrátit dolů do Pekla, aby sejmula otce, jak jí srdce kázalo. Pokud by ji nechal na pokoji, nikdy by si touhle bolestí a utrpením nemusela projít. Měla by pořád svou rodinu.
Ale neměla by Veirona.
Srdce ji zabolelo při pomyšlení, jaký by to byl život, kdyby nebyla polapená Peklem. Nesnášela jak Nebe, tak Peklo, ale nemohlo toho litovat, protože to svedlo ji a Veirona dohromady a poznala pravé štěstí.
Teď znala pravou bolest.
Erin zvedla kousek naplaveného dřeva a škrábala s ním v písku, zaměstnávala ruce, zatímco přemýšlela, jak daleko došla, a kam ji život vezme dál.
Zvedala se bouře.
Všichni na ostrově to cítili.
Nebude trvat dlouho, než Nebe nebo Peklo nebo její skupinka udělá další krok.
Bude Veiron po jejím boku, až ten čas nastane?
Snese to?
Pokud ho uvidí bojovat, jen to utvrdí její pocity, že byl teď jinou osobou, a to ji jen dál zmate a rozptýlí, zanechá ji otevřenou útokům. Ochrání ji Veiron, pokud se tak stane? Nebyla si jistá, jak se bude cítit, pokud ano, nebo jestli to vůbec bude chtít. Chtěla řvát kdykoli udělal něco, co jí připomnělo jeho staré já, a ochraňování bylo něčím, co tak často v jeho předchozím životě dělal.
„Není pro tebe bezpečné tu být sama.“
Ten hluboký hlas jí poslal zimnici po kůži, ohlédla se přes rameno na Veirona a setkala se s jeho tmavýma očima. Stál ve stínech palem jen s dlouhými černými kraťasy, jemný vánek si pohrával s delšími prameny jeho krátkých rudých vlasů. Kdyby nebylo jeho krátkých vlasů a nedostatku tetování, klidně by věřila, že před ní stojí její Veiron.
Erin se od něj odvrátila a dloubla klackem do písku.
Veiron si povzdechl a ona ztuhla, když se přiblížil a obešel ji. Zvedla znovu oči k těm jeho a zachytila ten pohled, ten, který nejvíc nesnášela. Věděl, že ji bolí, kdykoli se na něj podívá, a jeho oči nabízeli tichou omluvu.
Cítil k ní lítost.
Erin se líbilo víc, když se ji snažil zabít.
Aspoň se pak necítila jako malá nešťastná holčička, která lpí na své mrtvé lásce.
„Něco jsem ti přinesl.“ Natáhl k ní zelený kokos.
„Nemám žízeň,“ řekla a odvrátila se.
„Aha.“ Dal ho dolů a držel ho oběma rukama před žaludkem.
Erin se na něj odmítala podívat. Chápala, proč na sobě neměl nebeskou zbroj, ale přála si, aby si dal víc oblečení. Jeho tělo bylo rozptýlením. Kdykoli se na něj podívala, chtěla olízat každý kousek svalu a okusovat pár dalších vybraných kousků.
„Erin, já…“
„Omlouvám se, bylo to ode mě hrubé. Je to velmi milé gesto. Děkuju ti, Veirone.“ Erin si rychle vzala kokos, ale neměla to srdce mu říct, že ho neměla jak otevřít, a ani si nebyla jistá, že bude chutnat dobře. Měla kokosy jen tmavé barvy, hnědší zvenčí.
I když jí nabídl smír, musela ho vzít, i když to bylo další ukázkou rozdílů mezi ním a jeho starým já.
Ten starý Veiron by tohle neudělal. Nejspíš by si ji přehodil přes rameno, vešel do vln a hodil ji do moře, aby její špatnou náladu odehnal.
Ne. To nebyla pravda. Veiron něco podobného udělal v Londýně. Přinesl jí ovoce v košíku, a krátce potom sdíleli svůj první polibek.
Erin mrkáním zahnala slzy. Možná byl víc jako jeho staré já, než si myslela, ale i tak to její pocity nezměnilo.
„Nechceš ho.“ Veiron jí kokos vzal. „Nemusíš to předstírat.“
Než si ho mohla vzít a říct, že ho pravdu chtěla, zmizel mu z rukou.
To bylo podvádění.
Odvrátil se od ní a vešel do tyrkysové vody, zastavil se, až měl vodu po kolena.
Byl na ni teď naštvaný?
Zafuněl.
Erin frustrovaně zavrčela. Proč byl naštvaný? Zvedla klacek, aby mu ho hodila na záda, a pak ho dala dolů, když ji to trklo.
Všechno, co znal, byla lež.
Věřil Nebi, a to mu udělalo hrozné věci. Ztratil minulost stejně jako ona.
Teď byl na světě sám, a podle toho, před čím jí varoval Apollyon, mohli taky Veirona využít proti jeho vůli. Nedokázala si představit, jak se cítil, ale soucítila s ním. Nebyla si jistá, co cítit, a on nejspíš taky ne. Viděl se s ní, jak se milují, ženu, kterou měl polapit a nejspíš i zabít. Pamatoval si útržky minulosti, ale ne všechno. Bolest hlavy, kterou trpěl, kdykoli se mu nějaká vzpomínka vrátila, nebo jak byl několikrát v bezvědomí za poslední tři dny, ale pořád se nepřestával snažit vzpomenout.
Nebyl jediným, kdo trpěl kvůli Nebi a Peklu. Pořád si s Veironem hráli, ubližovali mu a kontrolovali jeho život.
Erin pustila klacek do písku a šla do vln za ním. Voda jí dosahovala až po kolena, ale bylo jí to jedno. Stála vedle něj, zírala do dálky, dávala mu pocit, že není sám.
Znovu si povzdechl.
Erin ho hravě šťouchla do paže.
Veiron se na ni zamračil.
Strčila do něj znovu.
Rudé obočí se mu nad tmavýma očima stáhlo. „Přestaň.“
Erin zavrtěla hlavou a strčila do něj tvrději. Musel být mimo balanc, protože spadl do tmavé vody, čímž jí postříkal černé šaty a tvář. Slaná voda ji pálila v očích.
Vytřela si ji a pak je otevřela a koukla na Veirona, bála se výrazu v jeho tváři.
Mračil se na ni, voda mu tekla po nohou a břichu. „Za co to bylo?“
„Promiň… mělo to být jenom šťouchnutí, aby ses usmál. Nechtěla jsem tě shodit.“ Natáhla k němu ruku. Zíral na ni. Erin se pokoušela zadržet úsměv.
„Chtělas, abych se usmál, přesto jsem já ten mokrý a vypadám jako blázen, a ty se směješ.“
Přesně tak. Erin otevřela pusu, aby něco řekla, ale on ji popadl za pravý kotník, trhl a poslal do vody. Prskala a plácala rukama, jak se přes ni převalovaly malé vlnky.
Veiron se rozesmál.
„Bastarde,“ zamumlala Erin a posadila se ve vodě. Vlny pohybovaly pískem a ona se ušklíbla, když se jí dostal do kalhotek, bude vybírat písek z těch míst další týden, ale aspoň se Veiron znovu smál.
„Umím plavat?“ zeptal se a ona pokrčila rameny.
„Umíš šnorchlovat, takže plavat asi taky… ale nejsem si jistá, jak dobrý plavec jsi. Bylo to jen u břehu, takže to bylo bezpečné.“
„Jdu to zjistit.“ Stoupl si a pak se ponořil do hlubokých vod.
Když se okamžitě nevynořil nahoru pro vzduch, ostré jehly se zabodly Erin do páteře. Šla dál do vody a hledala po něm známky.
„Veirone!“ Neviděla ho nikde. Mohli zadržet andělé vzduch na dýl jak smrtelníci? Topil se? Neplavala na této straně ostrovu, protože ji Apollyon varoval, že tady byl silný proud a že ho odtáhl k útesu a do otevřeného moře. Srdce jí divoce bušilo a žaludek se svíral. Zachytil i Veirona? „Bože, Veirone… už jdu.“
Zanořila se do vody a otevřela oči ve chvíli, kdy se před ní objevilo něco černého. Srazila se s tím a pohnula se, narazila do ní panika. Otevřela pusu, aby zakřičela, ale voda jí vletěla do plic.
Každý instinkt jí říkal, aby vydechla a dostala vodu z plit, ale jen se jí do nich nabralo víc. Dusila se, bojovala, aby se dostala nahoru, pulz jí uháněl, hlava se točila a zatemňovala. Nebyla si jistá, kterým směrem bylo nahoru a kterým dolů. Mávala pažemi a kopala nohama, až do něčeho znovu narazila.
Chladný vzduch do ní udeřil a Erin se dávila, voda ji pálila v krku a plíce hořely.
„Erin!“ Silné ruce ji vytáhly výš, dál z malých vln a jemně jí otočily tvář nahoru. Slunce políbilo její mokrou pokožku, dál kašlala, srdce jí bušilo, jak se v ní dál proháněl adrenalin, až se třásla a byla slabá. „Erin?“
Otevřela na škvírku oči a dlouze se nadechla. Veiron se nad ní tyčil, rudé vlasy ulíznuté dozadu a tmavé oči rozevřené.
„Erin,“ zašeptal a přitulil si ji blíž. „Dostanu tě na břeh… dál pomalu dýchej. Ne moc najednou.“
Přikývla. To zvládne. Ve skutečnosti mohla dělat jenom tohle, jak ji nesl a opatrně položil na teplý písek. Pravou paži měl za jejími zády, jak vedle ní poklekal.
„Ty… vyděsil… jsi mě.“ Podařilo se jí ze sebe dostat, jak mu výraz měkl.
„Nechtěl jsem se ti dostat do cesty, když sis šla taky zaplavat.“ Zvedl mokrý pramen její černých vlasů z tváře a ona zatřepala hlavou.
Hrdlo jí hořelo, měla ho drsné jako šmirgl papír, zaklela. Nechápal, ale byla úleva vědět, že se srazila s ním, a ne s něčím s ploutvemi a ostrými zuby.
„Ty…“ vydechla.
Zatřepal hlavou a pohladil ji po tváři. „Neměla bys mluvit. Počkej.“
Podržel jí ruku před krkem a tvrdě se na ni díval. Co to dělal? Oči se jí rozšířily. Teplo jí zalilo krk i maso a bolest polevila. Shlédla na jeho ruku. Bledé světlo mu zářilo z dlaně. Erinin pohled přeletěl k tomu jeho.
„Teď dokážeš i léčit?“ zeptala se a obočí se jí zvedlo, víš při tom, jak normálně zněla a jak bezbolestné to bylo.
Veiron zamrzl, ruka se mu vznášela nad jejím hrudníkem, teplé světlo jí ohřívalo kůži a uklidňovalo plíce.
„A to jsem nemohl?“
Erin zavrtěla hlavou.
Odtáhl ruku a položil ji do klína. Úsměv mu opadl, viděla přímo skrz jeho masku do bolesti. „Zdá se, že udělali pár vylepšení.“
Erin položila ruku na jeho. „Jsou to jen síly. Nemění to to, kým jsi. Moje síly taky nezměnilo to, kým jsem byla… ani Améliiny.“
„Takže jsi pořád Erin… a ona pořád Amélie,“ zašeptal a zíral na jejich spojené ruce. „Ale jsem pořád já Veironem?“
Erin zavřela oči. Srdce chtělo říct, že je pořád Veironem, mužem, kterého milovala, ale hlava říkala, že nebyl. Chtěla věřit tomu, že se nezměnil, ale důkaz byl přímo před ní. Byl jiný.
Ale taky byl pořád stejný.
„Přeju si, abych byl pro tebe Veironem,“ zamumlal a dotkl se její tváře.
Erin sebou trhla a okamžitě toho zalitovala. Otevřela oči ve chvíli, kdy si stoupal, popadla ho za ruku, aby ho zastavila.
„Je mi to líto,“ řekla a vzhlédla k němu, zachytila bolest v jeho tmavých očích. „Pořád je to tak… matoucí. Vím, že to pro tebe taky musí být.“
Odvrátil se od ní směrem k moři. „Marcus říkal, že je možná způsob, jak mé vzpomínky osvobodit.“
A je to to, co chceš?“
Shlédl na ni, vody mu kapala z vlasů na tvář, než mu spadla na nahou hruď. „Víc než cokoli jiného, Erin. Chci být znovu celý… znovu já. Potřebuju si vzpomenout na všechno, co mi Nebe z hlavy vymazalo.“
Kolik mu toho Marcus řekl o jejich hře? Erin doufala, že mu neřekl ten jeden konkrétní způsob, jak získat vzpomínky a svůj minulý život. Byl to Marcus, kdo jí řekl, jak moc Veiron nesnášel, že je mu předurčené vzpomenout si na všechno až po tom, co padne do Ďáblových služeb. Určitě by to Marcus neudělal, že ne? Chtěla Veirona zpět, ale nechtěla, aby si tím znovu prošel. Nesnášel, že musel pro jejího otce pracovat.
„Co je?“ zeptal a zamračil se. „Něco víš. Co to je?“
„Nic.“ Nesnášela, že mu lže, ale musela, protože kdyby to udělala, padne, a to nemohla dovolit.
Ne pro její dobro.
„Nelži mi.“ Chytil ji za zápěstí a vytáhl si ji k sobě. Narazila do něj předkem, ale držel jí ruce vysoko nad hlavou, takže mezi ně nedokázala vložit vzdálenost. Ten pocit jeho tvrdého těla tisknoucího se na její ji s každým nádechem rozpaloval a rozehříval krev. Rozevřela rty a jeho pohled na ně padl, intenzivně se do nich propaloval. Chtěla ten polibek, které jeho temné oči slibovaly, ale ve stejnou chvíli se bála.
Nemohla.
Ruce se jí zahřály a srdce rozbušilo, temnota vymazávala vášeň v žilách. Veironův pohled ztvrdnul a přesunul ho k jejím rukám. Začaly hořet. Pustil je a ona se vzdálila, sotva se zastavila, aby se poddala touze políbit ho, ale udělala to hlavně proto, že se bála, že mu ublíží.
Nechtěla mu ublížit.
„Prosím, Erin. Pokud víš způsob, jak osvobodit mé vzpomínky, pak mi to řekni. Musím je dostat zpět… potřebuju si vzpomenout.“ Natáhl se pro ni, ale ona couvla a vložila mezi ně víc prostoru.
Toužila po něm.
Chtěl si ji pamatovat a musel tu být způsob, jak by se to stalo, aniž by padl.
Mohla jít do Nebe a přinutit je, aby Veironovi vrátili vzpomínky?
Skoro se sobě vysmála. Nebe by nic takového neudělalo. Využilo celou legii andělů, aby ji probudili a chytili. Zabili by ji.
A co její otec?
Erin ruce pálily ještě víc, hořela jí krev, plameny stoupaly z kůže, olizovaly jí ruce.
To její otec mohl. Půjde za ním a něco mu nabídne, možná jí vrátí Veirona zpět.
Možná jí vrátí všechna přání.
Temný hlas se jí prohnal myšlenkami, svůdný a smyslný, pokoušející. Dcero.
Erin se napjala. Co to sakra? Buď zešílela, nebo k ní teď otec promluvil. Pokud ji slyšel, znamenalo to, že on mohl slyšet ji? Mohla s ním mluvit o další dohodě? Chtěla to udělat i po tom, co se stalo naposledy?
Proboha, co to dělala?
Hrozný řev se jí prohnal myslí. To naprosto znělo jako její otec.
Nepoučila ses už naposledy o té hloupé bytosti? Zavrčel jí otec v hlavě a ona měla chuť mu říct, že nebude věřit ani jednomu z nich. Věřím, že jsi chtěla udělat dohodu. Něco výměnou za vzpomínky té nechutné bytosti.
Přikývla, pořád se pokoušela strávit, co se dělo. Víš, co mu Nebe provedlo?
„Erin?“ zeptal se Veiron a ona tentokrát neodpověděla. Nechala ho mezi nimi uzavřít prostor, potřebovala ho kousek od sebe.
Hlas otce se jí odrážel v hlavě. Něco mu vracelo vzpomínky. Nebe mu je ukradlo, aby je poslouchal. Ale nepomáhalo to. Musím říct, že mě tyhle zvraty velice pobavily. Anděl toužící po něčem z Pekla.
Erin ignorovala ten komentář. Nebyla zrozená z Pekla. Byla pouze zrozená k tomu, aby nad tou říší vládla. Co se jí týkalo, patřila do této říše, do smrtelného světa a nic to nemohlo změnit.
Dokážeš tu kletbu zlomit? Srdce se jí zatřepotalo při tom, že by tu moc měl.
Odfrkl si. Samo.
Pak se chci dohodnout.
Smích se jí rozezněl v hlavě. Myslel jsem, že si přeješ mou smrt.
Nic se nezměniloale možná jsem ochotná se domluvit na kompromisu, pokud to přinese něco nám oběma. Pak se chci dohodnout.
Velmi dobře. Vyslechnu tě. Dva z mých nejlepších jsou na cestě k tobě.
Dva z jeho nejlepších? Pekelní andělé.
Nemyslela si, že půjde do Pekla, aby se potkala s Ďáblem a dohodla se s ním osobně. Chtěla to udělat skrz jejich divné spojení. Nechtěla opustit ostrov.
Co bude dělat? Ďábel jí nepomůže. Dostane, co chce a znovu ji zradí, stejně jako předtím. Bylo moc pozdě, aby změnila názor?
Otče?
Žádná odpověď. Typické. Měl, co chtěl, a teď ji bude zase ignorovat. Musela vymyslet cestu ven, protože věděla, že to neskončí dobře. Pro ni už si šli Pekelní andělé, a nemyslela si, že ji budou poslouchat, pokud změní názor a nebude už chtít otce vidět.
Jak bude Veiron reagovat, až přijdou?
Veiron otřel ruce o její, aby ji přivedl k sobě, a ona k němu vzhlédla, mysl jí uháněla, jak se pokoušela přijít na to, co dělat. Nesnášela toho muže, který si říkal její otec, a chtěla ho zabít, ale jen on měl moc obnovit Veironovi vzpomínky a dám mu, co chtěl. Pokud by ty síly měla, splnila by mu přání úderem srdce, ale neměla. Mohla se jen dohodnout s Ďáblem a modlit se, aby ji i tentokrát nezradil.
Hrudník ji zabolel, hlubokým pulzováním, které dosahovalo až do kostí. Zírala na Veirona, bála se, že to je naposledy, co ho vidí. Ďábel nasadí vysokou cenu, až před ním stane a bude ho prosit, aby vrátil Veironovi to, co mu Nebe vzalo. Nechtěla, aby tohle byla jejich poslední společná chvíle, bude smlouvat, jak jen dokáže, ale věděla, že udělá cokoli, co po ní bude Ďábel žádat. Veiron si už prošel tolika věcmi kvůli ní. Selhala při jeho záchraně, takže tohle pro něj mohla udělat.
Udělá ho znovu celého.
„Co se děje?“ zašeptal Veiron a pohnul rukou k její tváři a vzal ji do dlaně. Ruce měl tak teplé, dokonce žhavější, než byla její kůže, zavřela oči a opřela se mu do doteku, vzpomínala na to, jaké to bylo, jak se při tom cítila. V tomto doteku byla láska, láska, po které toužila od chvíle, co ho ztratila, a teď ho opouštěla.
Nebyla si jistá, jak odpovědět na jeho otázku. Pokusí se ji zastavit, pokud bude vědět, co se chystá udělat, a to nedovolí. Dělá to pro jeho dobro, pro dobro všech. Nebude žádat jen Veironovi vzpomínky. Napraví všechno.
„Brzo budu v pořádku,“ řekla a usmála se, doufala, že skryje tu plápolající bolest v hrudi.
Zem se otřásla a pak ustala.
Veiron se zamračil.
Hodiny tikající Erin v hlavě se zrychlily. Tohle mohla být poslední chvíle s Veironem. Nebyl tím stejným mužem, do kterého se zamilovala, ale to nezměnilo její city k němu. Milovala ho celým srdcem a nic to nedokázalo změnit, ani jeho nedostatek vzpomínek.
Proklela osud. Jak bude schopná rozumně myslet, když je na odchodu?
Zem se znovu otřásla.
Už bylo pozdě vycouvat.
Musela jít za otcem a udělat, jak žádal, a pak ho zradí, stejně jako on zradil ji. Zabije ho.
Erin přikročila k Veironovi, zvedla se na špičky a vzala do dlaní jeho tvář. Narazila svými rty do jeho, držela polibek měkký a jemný, doufala, že v něm ucítí tu lásku.
Veiron jí proklouzl rukou kolem pasu a ona si pomyslela, že ji odtlačí, ale přitáhl si ji blíž, naklonil hlavu a vracel jí polibek. Bylo to sladké a jemné a všechno, co nedokázala pobrat.
Erin se od něj odtrhla a běžela po písku, bojovala o dech, jak váha toho, co udělala, jí začala dopadat na ramena.
Zastavila se u skal, které kryly jednu stranu břehu, a otočila se k němu čelem. Veiron stál na místě, kde ho nechala, zmatení měl vepsané do každého rysu ve tváři, ruce měl pořád natažené před sebou v úrovni jejích boků.
Erin se zhluboka nadechla. Písek se zachvěl a malé kameny odpadávaly za stěnou za ní.
„Erin?“ zeptal se Veiron a zabolelo ji u srdce.
Co bude sakra dělat? Nedělala obrovskou chybu? Ďábel byl částečně zodpovědný za Veironovu smrt a bylo od ní šílené si myslet, že s ním mohla něco vyjednat tak, aby to skončilo dobře, aby všichni dostali, co chtěli. Podívejme se na to, jak dobře její první obchod skončil.
Mohla vymyslet jen jediný důvod, proč se s ní chtěl Ďábel setkat osobně, aby prodiskutoval podmínky, a ona nechtěla skončit rozdělená od Veirona a ostatní. Ďábel věděl, co pro ni Veiron znamenal, a bude vyžadovat za jeho vzpomínky vysokou cenu. Zneužije její lásky k němu.
Co když ji požádá, aby zůstala v Pekle?
To nemohla dovolit bez ohledu na cokoli. Ublížilo by to Veironovi, pokud by si ji pamatoval a ona už by s ním nebyla, a jako anděl Nebe by s ní nestrávil život v Pekle. To nechtěl a ani ona ne. Zabilo by ji to.
To nedovolí.
Zem se znovu zachvěla, tentokrát silněji, tak násilně, až skoro ztratila rovnováhu.
„Musím jít,“ řekla a Veiron se zamračil a spustil ruce dolů. Hrdlo se jí stáhlo, hrudník napínal, když bojovala s tím, co chtěla říct.
„Řekni Amélii, že ji miluju, a že jsem ráda, že si našla Marcuse, a aby zůstala v bezpečí.“
Slzy se jí zaleskly v očích a teplo ovanulo kotníky, horký vzduch házel se sukní černých šatů. Zem se třásla a chvěla. Narazil do ní zápach sýry. To zvládne. Udělá dohodu s otcem, a jakmile odhalí slabinu, zakročí. Byla připravená mu čelit a takto aspoň nebude Amélie a ostatní v nebezpečí.
Znovu se nadechla a pohlédla hluboce Veironovi do očí.
„Pamatuj si mě… protože já si tě budu pamatovat vždycky. Miluju tě.“
Teplo ji udeřilo do zad a ona skoro spadla, když se za ní zem otevřela. Dva velcí Pekelní andělé se zvedli ze žhnoucí trhliny, roztáhli svá kožená křídla a popadli ji obříma černýma rukama kolem paží. Erin zpanikařila.
„Veirone!“ Natáhla se k němu, ale bylo příliš pozdě.
Naposled pak viděla, jak běží směrem k ní s rukama nataženýma, jak se pro ni natahoval.
Polkla ji temnota.
Erin lpěla na naději.
Byla dost silná, aby to zvládla.
Všechno napraví a udělá první úder tím, že otce zabije, a až bude konec, znovu Veirona uvidí.
Uvidí.



17 komentářů:

  1. Erin je nepoučitelná. Jednou ji to nevyšlo...tak snad podruhé bude chytřejší :(
    Děkuji za překlad i korekturu :)

    OdpovědětVymazat
  2. aby oběť nebyla zbytečná, nevím, zda věřit jedné nebo druhé straně.
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nové pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. veľká vdaka za preklad a korekciu a som strašne zvedavá na pokračovanýe :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat