sobota 23. června 2018

Její ďábelský anděl - 32. kapitola 2/2



Scéna se posunula, projížděla obrazy, které nepoznával, a pak se zpomalila u Pekla. Erin v něm byla sama, seděla zády opřená o černou stěnu. Obraz se oddálil, ukázal mu celu o třech stěnách, ta čtvrtá byla z otevření, které dávalo vězni možnost k dlouhému pádu ke smrti.

Sledoval, byl zvědavý, co se jí stane, a proč tam byla držena. Všichni andělé byli zvědaví, hlavně na věci, které jim byly zakázaný. To byl z části důvod, proč tu byl a sledoval bazének. Ta druhá část se otočila, když se dveře cely otevřely a skoro vypadly z pantů. Muž ji zachránil. Muž a andělé, které Veiron poznával. Ďábel.
Scéna zrychlila, pohledem následoval Erin, až se obraz znovu zpomalil a viděl sebe, jak stojí ve dveřích její cely s mečem v ruce, rudé vlasy měl dlouhé a svázané v culíku.
Erin tedy nelhala.
Kdysi byl jiným mužem, ale ještě tu nebyl důvod k tomu, aby byl tím ďábelským andělem, nebo byli spolu zapleteni.
Soustředil se a nutil scénu, aby šla kupředu, byl netrpělivý. Teď už věřil, že zemřel, ale musel vidět, že byl s Erin a že ji miloval a ona jeho.
Zmizeli z Pekla způsobem, který jen ďábelský anděl mohl dokázat, viděl krátké záblesky sebe a Erin ve smrtelném nočním klubu a pak boj s Pekelnými anděly.
Ledové drápy se mu zaryly do srdce.
Erin krvácela, měla od anděla rozřezaná žebra. Selhal v její ochraně.
Slzy mu naplnily vidění a on mrkal, aby je dostal pryč, vztek se v něm vařil. Touha zabít a pomstít se mu proudila žilami, ale uklidnil je, sledoval, jak se pomstil.
Erin nelhala.
Měl rudá křídla a podobu ďábelského anděla.
Přesto se na něj pořád dívala s láskou.
Stála na posteli ve světlém pokoji s pažemi roztaženými a přijímala ho polibkem.
Pak další obrazy jich dvou, které ho jak omámily, tak rozčílily, rozesmutněly a rozehřály ve stejnou chvíli. Bylo divné se vidět tak rozdílně od současného vzhledu, a vidět se tak plameně bojovat na ochranu téhle drobné ženy, která se na něj dívala s takovou láskou a zalíbením, i když byl démonický.
Veiron hluboko v srdci věděl, že její touha po něm neměla nic společného s Peklem s okolím, které ho obklopovalo. Nevěděla, že měla Ďábla v krvi.
Viděl její bolest a zmatení, když jí její vize odhalily neznámou moc a když ji vypustila na anděla, kterého znal jako Nevara. Tak o tom taky nelhala. Bojovali na střeše v městě, protože ji měl Nevar vzít do Nebe, vzít mu ji. Napadla anděla svou mocí, ochraňovala Veirona a přinutila tak anděla zmizet.
Nevar si to nepamatoval, takže mu muselo Nebe změnit taky vzpomínky.
Veironův vztek se zvětšil, ale pak znovu vybledl, když se uviděl s Erin, jak jdou ruku v ruce při měsíčku. Byla krásná tak, jak se na něj dívala s takovou láskou v očích. Toužil po tom, aby se na něj znovu takto dívala, aby si uvědomila, že byl pořád takovým mužem, kterého tehdy milovala, i když si ji nepamatoval. Pořád ji chtěl ochraňovat a začínalo mu na ní záležet.
Peklo naplnilo bazének a on byl svědkem boje, který zmiňovala, s anděly, na které si částečně pamatoval, přinutil se sledovat, jak umíral, jak byl zabit andělem a vzat do Nebe. I když tam nepokračoval.
Veiron se dál díval na Erin, byl lapen tím, jak rozrušeně vypadala. Bolest jí bušila v srdci, Ďábel ji držel, byla zdevastovaná jeho smrtí a zděšená z toho, co se s ní dělo. Veiron se zamračil a podržel ruku blíž bazénku, bolelo ho její probouzení i za ni, poslouchal všechno, co svému otci v té chvíli říkala, a přál si, aby její víra v něj byla dokázána.
Její strach ho drásal, když bojovala proti změně, nějaká další forma se pod její kůží ukázala, zčernala jí, kdykoli víc zatlačila.
Ale její trpění nebylo ničím v porovnání s tím, co přišlo, když ji Ďábel vrátil na ostrov a ona měla potíže vstřebat, co se jí stalo, a že je Veiron mrtvý. Trhalo ho to, toužil ji vidět, natáhnout se do bazénku a nabídnout jí útěchu, potřeboval ji vzít do náruče a ochraňovat před vší tou krutostí a bolestí světa.
Už si toho prožila dost, ale Nebe ho proti ní využilo. Hledalo způsob, jak jí dál ublížit a oslabit tím, že ho pošlou, aby ji polapil. Věděli, že proti němu své síly nepoužije, protože ho miluje.
To vědomí vypálilo víru, kterou v Nebe měl, zůstal mu jen chlad od kostí a nejistota ve vše. Byl si tak jistý tím, že Erin a ostatní lžou, že to všechno byla past, a že Nebe bylo dobré a čisté a mělo v úmyslu chránit svět před nebezpečím, které Erin představovala.
Teď si byl jistý jen tím, že ji chtělo Nebe mrtvou, aby se ochránilo, a využilo jeho a Nevara, změnilo jim vzpomínky, stejně jako tehdy ostatním.
Bylo mu zle.
Veiron se postavil na nejistých nohou a nechal bazének, ať mu ukáže Erin v přítomnosti, jak stojí na pláží a dívá se do měsíce.
Musel ji vidět.
Odvrátil se od bazénku a přešel k Apollyonovi, který čekal pár metrů dál zády k němu. Když se dotkl ramene temného anděla, otočil se a oči měl plné účasti a pochopení. Taky kvůli Nebi trpěl.
„Už jsi viděl dost?“ zeptal se Apollyon a Veiron přikývl. „Pak bychom měli odejít.“
To chtěl nejvíc.
Veiron ho v tichosti následoval, byl ztracený v myšlenkách, když Apollyon otevřel cestu do smrtelné říše a oni vyletěli nahoru. Toužil vidět Erin a říct jí, že už pravdu znal, ale ve stejnou chvíli se toho i bál. Nebyl si jistý, co udělá, když se ho Nebe pokusí kontrolovat a přinutí ho jí ublížit. Doufal, že jejich příkazy překoná a zastaví se.
Let do smrtelné říše se zdál nekonečný, temnota nad nimi nekončící. Chladný slaný vzduch zavál dolů a Veiron se ho zhluboka nadechl, aby se zbavil toxického vzduchu z Pekla a uklidnil bolest.
Nakonec se objevil na zemi a roztáhl bledá křídla, aby zpomalil sestup. Zem pod nimi se začala uzavírat, písek se posouval, aby spravil díru, kterou Apollyon vytvořil.
Amélie a Marcus byli okamžitě na nohou a přibližovali se k nim. Apollyon přistál první a Veiron byl za to vděčný, když je odehnal a dal mu prostor. Veiron přistál a pohledem vyhledal Erin. Seděla na konci palmové pláže, držela si kolena u hrudi a hlavu obrácenou k hvězdnaté obloze.
Veiron šel po pláži k ní, tiše po bílém písku a soustředil se, aby křídla zmizela. Zbroj poslal taky pryč, nahradil ji kraťasy stejnými, jako měl Apollyon, smrtelnými věcmi. Nechtěl, aby dnes jeho zbroj viděla. Bylo to pro ni bolestivou připomínkou toho, čeho byl zrovna svědkem.
Erin se na něj nepodívala, když k ní přišel.
Veiron se posadil vedle ní a nebyl si jistý, jak pokračovat. Chtěl prolomit ticho, ale nemohl najít hlas. Díval se do vody, sledoval, jak se měsíc láme po černém povrchu, a pak naklonil hlavu směrem k Erin.
Byla krásná, měkké stříbrné světlo měnilo její oči do černa a kůži na mléčnou. Pohledem jí přecházel po profilu. Byla až příliš krásná, aby byla zrozená k hříchu a síře jako její otec. Pohled na ni mu bral dech, kradl srdce, byl bez hlasu. Přál si, aby na ni promluvil. Byly tu tisíce věcí, které jí chtěl říct, věcí, které by možná její trpění utišilo, a takové, které by ho nejspíš ještě zhoršily. Ale ze všeho nejvíc jí chtěl říct, že ať už k ní cítil před jeho smrtí a znovuzrozením cokoli, začínal mít pocit, že to cítí znovu.
I když to pro něj nebylo dost. Nechtěl to k ní jenom cítit, ale si ji i pamatovat. Chtěl si pamatovat staré city, a ne objevovat nové. To nebylo stejné. Chtěl si pamatovat všechno, aby už navěky nemusel mít pocit, že nebyl mužem, kterého kdysi milovala, a ona mohla odstoupit od své touhy po pomstě.
„Viděl jsi všechno?“ zašeptala s očima pořád na měsíci.
Veiron přikývl. „Viděl. Vím, že jsi říkala pravdu, a je mi líto, jak jsem se k tobě choval.“
„Nebyla to tvá chyba. Přinutili tě k tomu.“ Odmlčela se a povzdechla si. „Víš, co ti Nebe provedlo?“
„Ne.“
Pohledem padla na něj a zamračila se. „Neviděl jsi své znovuzrození, a co se stalo?“
Zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl, aby našel kuráž, a zvedl ruku a jemně jí přejel prsty po bledé, měsícem políbené tváři, přitom držel její pohled.
„Zůstal jsem u tebe,“ řekl a jí se rozšířily oči. „Zůstal jsem, abych viděl, co se ti stalo. Musel jsem. Je mi líto.“
Bolest jí naplnila oči a brada roztřásla. Pohladil ji po tváři, užíval si měkkost její kůže a říkal si, že je krutý, že využívá její trpění jako omluvu, aby se jí dotknul. Nemohl si ale pomoct. Potřeboval se jí dotknout, toužil po tom už tak dlouho.
„Není to tvá chyba.“ Sklonila hlavu a odvrátila od něj tvář, takže mu ruka sklouzla. Prsty měl okamžitě chladné, chybělo mu její teplo. „Je to jejich chyba.“
Tón jí ztvrdl a vztek zaplavil.
„Bojovat s nimi není odpovědí.“ Bez ohledu na to, jak moc to toužil udělat. Chtěl zničit obě říše za to, co provedli jemu a Erin a všem na tomhle ostrově.
„Ano, je,“ řekla Erin, temná odhodlání přitvrdilo její obvykle jemný hlas. „Přivedli si to na sebe. Ublížili Amélii a Marcusovi a Apollyonovi. Ublížili mně… a tobě. Vzali mi tě a já jim nedovolím z toho jen tak utéct. Budu s nimi bojovat, ať už se ti to líbí nebo ne.“
Pohlédla na něj, oči z ocele a jasné.
„Budeš bojovat se mnou?“
Veiron začínal chápat, proč se do Erin zamiloval. Čelila všemu, aniž by sebou trhla, a byl ochotná pustit se dvou mocných entit světa, protože ublížili těm, které milovala. Byla odvážná a krásná.
„Vždycky.“ Přikývl a srdce se mu rozbušilo, když jí úsměv zasáhl oči.
„Začínáš znít jako staré já.“ Její lehký tón ke konci vybledl a zesmutněl.
Veiron si povzdechl a ona se odvrátila, zvedla oči k měsíci.
„Přeju si, abych si tě pamatoval… a nejen viděl v nějakém bazénku,“ zašeptal a ona si skousla ret. Zatřásl se, i když se ho pokoušela zastavit, a on se proklel, když jí slzy olemovaly řasy a zaleskly se jako diamanty. Neměl v úmyslu jí svými slovy ublížit. Chtěl k ní být upřímný a dát jí vědět, že tu teď byl a znovu s ní chtěl být. „Chci si tě pamatovat, Erin.“
Zavřela oči a nepatrně přikývla, když polkla.
Veiron obrátil pohled k měsíci a hvězdám, užíval si, jak mírumilovné bylo takto s Erin sedět. Jak správné. Získá někdy své vzpomínky? Bude ho milovat, i když si nevzpomene? Mohli si spolu vytvořit nové vzpomínky, ale věděl, že ji budou nahánět ty, které ztratil, a minulost, na kterou si nemohl vzpomenout.
Prsty se otřela o jeho v písku, ztuhnul, když vklouzla rukou do jeho, Veiron pohnul rukou a ona se napjala, sevřela mu ji.
„Jen mě nech… na chvilku,“ řekla hlasem tak tichým, že to klidně mohl být plynoucí vánek z moře a jeho představivost.
Dokončil pohyb ruky, jak měl v úmyslu, propojil jejich prsty a pohlédl na ni koutkem oka a viděl, že se usmívá na hvězdy.
Jaká budoucnost čekala na anděla a Ďáblovu dceru?
Ať už byla jakákoli, ať už je zavede kamkoli, chtěl to a byl ochotný udělat všechno, aby toho dosáhl.

17 komentářů:

  1. To bolo tak pekné ;-)
    Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  2. takže viděl, jak se vše stalo, a uvěřil, ale jak dál? opět se vzepře nebi a bude padlý anděl?
    moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!!❤❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem pekne za super preklad, škoda, že si nevie aj spomenúť.... pravdu už videl

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat