sobota 9. června 2018

Její ďábelský anděl - 31. kapitola 2/2



Veiron shlédl dolů a zvedl pravé obočí. Zdálo se, že je nahý. Nenechali mu ani bederní roušku. Přikrývka mu ležela přes nohy, ale věděl, že pod ní je nahý jako v den, kdy se narodil.
„Asistovala ti v tomhle Erin?“ Tváře se mu při tom pomyšlení zahřály.

„Ne.“ Apollyon zavrtěl hlavou a pak jí trhl k Veironovi. „Vem si ty prášky.“
Veiron nevěřil jim ani Apollyonovi, ale udělal, jak mu bylo řečeno, hodil dva prášky do pusy a polkl. Šly dolů ztěžka a uvízly mu v hrdle.
„Jak je pacientovi?“ Erinin měkký hlas pronikl otevřeným koncem do chaty, objevila se za Apollyone a nesla kulatou věc s plochým dnem.
„Ztěžka se mu polyká,“ řekl Apollyon a zamračil se na něj.
„Myslela jsem, že jsem řekla, abys mu je dal s vodou.“ Mlaskla nespokojeně jazykem a Apollyonův výraz zůstal neomluvný.
Erin vkročila do chaty a poklekla vedle Veirona. Ten popadl přikrývku na nohou, držel si ji u sebe, aby ji náhodou neoslepil, a pak si vzpomněl na to, co zjevně dělali jako milenci. To ho nahého určitě viděla.
Krátká představa toho, jak na něm jezdí, mu probleskla za očima, a jemu se oheň prohnal krví, střílel do všech směrů. Do jeho rozkroku.
Veiron si nahrnul trochu přikrývek na rozkrok, aby neviděla ty změny, které se mu děly na těle. Nezdálo se, že by si toho všimla. Držela před ním tu hnědou kulatou věc.
„Vypij to,“ řekla a on ji vzal do jedné ruky, tu druhou držel pevně na sobě, a pohlédl do díry navrchu.
„Co to je?“ Začichal. Vonělo to podivně.
„Kokos. Rostou na ostrově. Srazila jsem ho ze stromu.“
„Jak?“ Veiron ho zvedl ke rtům a vypil. Chutnalo to líp, než vonělo, a uvolnilo to prášky, které mu uvízly v krku.
„Mou silou. Pořád se pokouším přijít na to, jak ji kontrolovat. Až ji budu mít pod kontrolou, zabiju otce a pak tvého šéfa a celá tahle hloupá hra bude u konce.“
Veiron se na kokosovém mléku málem zadusil. Erin mu ho rychle vzala a poplácala ho po zádech. Její plácání postupně zeslabovalo, dokud neměla ruku jenom položenou. Na jeho nahé kůži. Přitáhl si víc deky k rozkroku.
„Měl bych vás dva nechat o samotě?“ Apollyonův úšklebek nebyl nic míň než oplzlý. „Zdá se, že by si Veiron osvěžil pár ze svých vzpomínek.“
Erin zvedla obočí, až jí zmizelo pod ofinou. „To nechápu.“
Apollyonův modrý pohled mrskl dolů k Veironově ruce a Veiron ho proklel za to, že tam přitáhl její pozornost. Oči jí padly na přikrývku nahrnutou na klíně. Rozšířily se jí. Tváře ztmavly. Pohledem střelila na kokos na klíně.
Temný anděl se uchechtl, otočil a odešel, takže nechal Erin s ním o samotě.
Dál zírala na kokos. „Aspoň část tebe si mě pamatuje.“
Barva ve tvářích ještě ztmavla. Jemu se tváře taky zahřály. Jako nově zrozený anděl neměl ponětí o tělesných požitcích, i když Erin věřila, že měl, možná věděl víc, než si pamatoval.
Pohledem se jí usadil na puse, dech se mu zrychloval a zjistil, že se k ní touží naklonit a polapit ty měkké růžové rty svými. Chtěl ji políbit.
Nemohl. Přišel si pro odpovědi. Pro pravdu.
Intimně se zaplést s ní může být nejspíš přesně její plán. Možná ho zlákala ve falešných slibech odpovědí, aby na něj mohla vrhnout další kouzlo, velet mu a obrátit proti Nebi.
Oči přesunula k těm jeho a pak je znovu sklonila do klína. Temné kruhy pod nimi teď byly horší a pleť měla v nízkém světle ještě bledší.
„Není to dobře?“ zeptal se bez přemýšlení a ona jednou zavrtěla hlavou a pak si povzdychla.
„Nejsem nemocná… jen jsem dobře nespala od…“ Slzy se jí zaleskly v očích a ona si skousla spodní ret. Třásl se.
Třeba ne nemoc těla, ale nemoc mysli ji ovlivňovala. Byla zrozena z Ďáblova semene a on nemocný být nemohl. Dávalo by smysl, že není fyzicky nemocná.
„Proč jsi nespala dobře?“ Sklonil hlavu, aby mohl její tvář číst jasněji.
Očima střelila k jeho a bolest v nich promlouvala k jeho duši. „Moje vize jsou zpět… moje noční můry. Spát jsem mohla jen ve tvé náruči a od té doby, co jsi… co jsi… no, jsou ještě horší. Vidím hrozné věci, které ale nedávají smysl. Cítím se hůř, když spím, než když se přinutím zůstat vzhůru.“
Nepřekonatelná touha pohladit ji dlaní po tváři, vtáhnout si ji do náruče a říct jí, ať spí, v něm vybouchla, ale on ji zarazil. Mohl to být další trik. Zíral jí do očí a cítil bolest, která se mu odrážela v srdci. Nebyl to trik. Vypadala blízko kolapsu a na pláži vypadala, jako by ji něco nahánělo.
Vyděšená, unavená žena.
Ne ta ďábelská ničitelka, jak ji Nebe vykreslilo. Jen vyděšená a zraněná žena. Nepřišla mu jako hrozba. Cítil k ní lítost. Pokud nemohla spát, bude dál vzhůru a nebude mít žádnou šanci k přežití při útoku Nebe.
Vzpomněl si na to, co říkala.
„Chceš zničit svého otce?“ Prohlížel si její tvář kvůli reakci. Uzamkla oči s těmi jeho, měkkost v nich ztvrdla k ledu. Pohled plný odhodlání a nenávisti mu odpověděl. „Proč?“
„Protože mi tě vzal. Využil tvou smrt, aby probudil mé síly… a nemyslím si, že je to proto, aby ve mně chtěl mít šťastnou, nezávislou ženu. Chtěl tyhle síly, nebo aspoň mě, abych je pro něj nějak použila.“
„Takže máš v úmyslu zabít Ďábla?“
„Zní to směšně, když to řekneš takhle.“ Položila kokos, vzala bílou věc z něj, hodila si ji do pusy a zamyšleně žvýkala. „Myslíš, že je možné zabít Ďábla?“
„Ne.“ Nebylo. Vůbec. Zabít Ďábla bylo stejně lehké jako zabít Boha. Nebylo to něco, co se dělo. Bojovali spolu od nesmrtelných časů a ani jeden z nich neuspěl ve zničení toho druhého. Erin neměla šanci.
Při tom pomyšlení si ji chtěl vzít do náruče, přivolat křídla a obalit je kolem ní. Chtěl jí říct, ať zapomene na touhu po odplatě a nenechá se kvůli jeho dobru zabít. Byla šílená, když si myslela, že ho může porazit.
Veirona znovu zabolela hlavu. Nad čím to přemýšlel? Byla jeho nepřítelem, cílem. Měl ji zajmout a vzít do Nebe, ne ochraňovat před svou říší a jejím otcem.
„Jednou jsi myslel, že je to možné,“ řekla a on se na ni zamračil. „Když jsme tě poprvé potkala, chtěl jsi zabít Ďábla a Boha za to, co ti provedli.“
To ho šokovalo. Pokud ji v minulosti opravdu znal, pak věřil, že byl schopný zničit dvě nejmocnější existence.
„To není možné. Bůh a Ďábel vyvažují tuhle říši. Nemůže bez nich existovat.“ Bylo to něco, co se učili andělé od prvních dnů svého života. Jejich povinnost byla tohle balancovat. Opravdu je toužil ve svém předchozím životě zabít? Pokusit se o něco takového byla sebevražda.
„Chybíš mi,“ zašeptala a stoupla si. Nepodívala se na něj. Vyběhla z chaty a nechala ho o samotě.
Zamračil se. Chyběl jí. Nemyslela si, že je zpět. Bude jí dál chybět, dokud nezíská vzpomínky zpět?
Veiron si pro sebe zavrčel. Všechno kolem něj plynulo, i když on si přišel pro odpovědi. Jakmile uvidí to, co Marcus říkal, že mu ukáže, bude znát pravdu. Bude vědět, jestli to, co Erin řekla, byla pravda nebo lež.
Ale co dobrého mu to přinese?
Pořád si nebude pamatovat.
I když to vidět potřeboval.
Soustředil se přes tu tupou bolest v hlavě a prohlížel si okolí. Ani známka po jeho zbroji. Co s ní udělali? Nezáleželo na tom. Zavřel oči, soustředil síly a přivolal si ji. Nejdřív se objevila bederní rouška, čímž bylo pak lehčí pro ostatní kousky jeho zbroje se taky objevit. Jeho modro stříbrné chrániče holení přišly na nohy. Chrániče předloktí, hrudníku a zad přišly na ramena.
Veiron si ale křídla nepřivolal. Projel si prsty vlasy a vešel na měsícem osvětlenou pláž. Pochodně vrhaly teplé světlo na písek kolem nich a po levici hořel oheň v kruhu mezi palmami. Amélie tam seděla s Apollyonem v hluboké konverzaci. Veiron se rozhlédl, všiml si, že ani ten padlý anděl nebo jeho poloviční démonka milenka se ještě nevrátili. Šli tam, kde bydleli?
Pohlédl na oblohou plnou hvězd a přemýšlel, jestli to bude schopný udělat. Pokud měl Marcus pravdu a Erin taky, nikdy se už do Nebe nevrátí. Nebude vědět, co dělat. Prohledával břeh po Marcusovi nebo Erin.
Stála nedaleko ve vodě zády k němu, vlny jí omývaly nahá chodidla, paže měla obtočené kolem sebe. Měsíc na ni svítil, rýsoval její štíhlé tělo a ozařoval tmavý materiál jejích šatů, který odhaloval stehna. Jeho tělo na ten pohled odpovídalo, pomalu se párkrát nadechl, aby uklidnil zuřící touhu.
Natočila se a pohlédla na něj přes rameno. Cítil její smutek a bolest, cítil, jak ji požírají. Na ramenou měla váhu, která si na ní vybírala svou daň. Pokud o něm, o nich, říkala pravdu, a o tom všem, co se stalo, pak k ní cítil lítost. Prošla si tolika věcmi, ale pořád byla silná, odhodlaná čelit budoucnost bez ohledu na to, jak hrozně vypadala.
Za to ji obdivovat.
Rozešel se k ní, výraz jí změkl, oči zajiskřily náklonností, kterou si nezasloužil. Přišel jí zajmout a vzít do Nebe a ona měla pravdu, věděl, že ji nakonec Nebe zabije.
Už nevěřil, že ji Nebe chtělo zahubit, protože byla antikrist a v legiích Ďábla.
Chtělo ji mrtvou, protože pro něj představovala hrozbu.
Ale taky pro Ďábla.
Půjde po ní taky, nebo její probuzení je součástí jeho nějakého vyššího plánu pro ni?
Její krátce zastřižené vlasy se mihotaly ve vánku, odhalily tak jizvu na krku. Značku, kterou jí tam zjevně zanechal. Nepamatoval si, že by měl tak ostré zuby, aby ji tam nechal, ale snil o tom a byla mu povědomá.
Očima se setkala s těmi jeho, znovu se v nich ztratil, rozehřátý od hlavy až k patě mířil směrem k ní, aniž by si to uvědomil.
Pevná ruka na rameni ho zadržela.
„Cítíš se líp?“ zeptal se Marcus a Veiron přikývl. Marcus ho pustil. „Pak bychom měli jít.“
Do Pekla.
Veironovi se rozbušilo srdce. Zíral Erin do očí, doufal, že si s ním nehraje a že to nebyla past, protože si nemyslel, že by to unesl. Někdy jí začala věřit a doufat, že to, co říká, je pravda. Chtěl být tím, koho tahle krásná žena milovala a oddávala se mu.
Chtěl si ji pamatovat.

14 komentářů: