sobota 2. června 2018

Její ďábelský anděl - 31. kapitola 1/2



„Co tu on dělá?“ Přivítala Veirona ta ohavnost s nataženým mečem máchajícím mu s ním do tváře, jako by ho taková nicotná zbraň mohla nějak zastrašit. Její vzhled tomu taky nepomáhal. Měla na sobě bledě modré krátké šaty, dlouhé stříbrné vlasy v drdolu a na paži ruky, ve které držela meč, měla něco bílého. Nějaké krém.

Žlutá lahvička, kterou držel zrádce, který stál pár metrů za ní vedle roztaženého ručníku na písku pod slunečníkem, vypadala, že by v ní mohl být ten krém, který na ní spatřil.
Marcus hodil lahvičku na ručník a šel k nim. Ve stejnou chvíli Erin sklouzla z Veironovi náruče a lehce odtlačila stranou Améliin meč.
„Ten chlapec chce zjistit pravdu,“ zazvonil hluboký hlas a Veironův pohled se přesunul k jeho vlastníkovi.
Apollyon. Velký ničitel. Anděl smrti. Nejsilnější anděl Nebe a taky zrádce.
Hodně selhal v zastrašování Veirona s jeho současným zjevem v jeho černých po kolena dlouhých kraťasech a v ničem jiném. Teplý vzduch si hrál s dlouhým, černým culíkem, Veiron se na něj díval, matně si pamatoval, že takové vlasy kdysi měl. Hlava ho znovu zabolela a on si přitiskl ruku k čelu a zaklel.
„Nebe nechce, aby sis vzpomněl,“ řekl Apollyon a Veiron pootevřel na škvírku oči, zaměřil je na něj. „Pokouší se tě donutit zapomenout.“
„Je to kletba?“ Ozval se tentokrát Marcus a Veironův pohled přešel k tmavovlasému muži. Černé šortky se zdály uniformou mužů na ostrově, ale Marcusovy byly volnější a kratší, končily v půli stehen. Taky byly mokré.
„Možná.“ Apollyon se k němu blížil, vyzařoval odhodlání a sílu, což přinutilo Veirona okamžitě ucouvnout. Touha přivolat zbraně byla silná, ale ignoroval ji. Přivolat se a ozbrojit se by dalo Amélii další důvod se na něj vrhnout. To nemohl dopustit. Pohledem sklouzl k Erin. Ne, když by mohla taky přijít k úrazu.
Hlava ho znovu zabolela. Veiron zabručel a sevřel si ji, bojoval s vlnou nevolnosti, která hrozila, že padne do bezvědomí. To se nesmělo stát. Zůstal by zranitelný.
Měkká ruka na tváři ho přinutila otevřít oči. Zíral do Erininých žlutých duhovek. Pohladila ho po tváři a pak si stoupla na špičky a projížděla mu v kruzích po spáncích, čímž mu ulevovala od bolesti.
„Běž od něj dál, Erin. Nechci tě nikde blízko něj,“ vyštěkla Amélie a natáhla k němu znovu meč.
Erin se nepohnula. „Je mi z toho už zle. Nikdy jsi nechtěla, abych byla s ním. A co když chci? To není důležité? Kromě toho, neublíží mi.“
„Jak víš, že tohle není jenom past? Nejspíš využívá šance, jak snížit tvou obranu, aby tě mohl polapit.“
Erin se na něj usmála. „Už mě polapil… ale přivedl zpět.“
„Cože?“ rozešla se Amélie, ale Marcus ji chytil za paži a zadržel.
Erin se pomalu postavila na paty a otočila se k nim čelem. „Dovolila jsem mu mě unést, promluvili jsme si, chce mluvit s Marcusem o tom, co říkal. Chce znát svou minulost a pravdu. Je to jeho volba.“
Veiron si poznamenal, že jim neřekla, jak ho přesvědčila, aby ji vrátil zpět. Byla by na ni Amélie naštvaná, kdyby věděla, že si Erin vybrala volný pád k Zemi a možnou smrt výměnou za to, aby mu dokázala, že k ní něco cítí?“
Jeho nadřízený mu řekl, že spolu vyrůstaly, i když neměly stejné rodiče. Nebe dalo Erin do Améliiny rodiny, aby na ni mohlo dohlížet a znali její lokaci a taky, aby ji nemohl Ďábel najít. Bylo rozhodnuto, že Ďábel najde Amélii a bude stravován svou honbou po úspěchu, že přehlédne Erin, neuvědomí si, že je to jeho dcera.
„Prosím, Erin… přemýšlej na chvíli nad tím. Jaký by byl lepší způsob získat tvou důvěru než předstírat to, co chceš? Možná má v plánu, že počká, dokud neusneme, než nás polapí všechny.“
„Pak nebudeme spát všichni najednou. Je to tolik žádat, abys jednou prokázala ve mně trochu víry a přestala mi kontrolovat život?“ Erin zvedla bradu. „Veiron zůstává, nebo já jdu, je to jednoduché. Nejsi žádný šéf, Amélie. Podle nesmrtelných slov muže za mnou, zklidni hormon, nebo tě srazím k zemi.“
To řekl? Neznělo to jako něco, co by řekl, ale Amélie na něj naštvaně zírala, on zvažoval, jestli řekl něco k postoji ženě, která s ní vyrůstala jako sestra.
„Možná bychom měli jít.“ Erin se k němu otočila a on zavrtěl hlavou. Viděl, že je zraněná, cítil to, ale nemohl jí dovolit utéct od těch, kteří nad ní hledali kontrolu.
„Přišel jsem si pro odpovědi a získám je.“ Zvedl ruku, aby jí přejel kloubky prstů po měkké opálené tváři, ale Améliin meč se mu přitiskl k hrdlu.
„Nedotýkej se jí,“ zavrčela Amélie a zelené oči jí stříbrně zahořely.
„Pustíš to už?“ Popadla Erin Amélii za ruku a zakroutila jí ji, přinutila ji tak pustit meč. V momentě, kdy meč padl do písku, jí Erin pustila a Amélie si protřela zápěstí. „Přestaň se pokoušet odehnat jediného muže, který se kdy o můj život opravdu staral!“
Obří oranžová koule explodovala Erin z rukou, narazila Amélii do hrudi a poslala ji vzduchem. Amélii vyrazily křídla ze zad, roztáhla je, srovnala se a zastavila se předtím, než padla do písku.
„Erin,“ vyštěkl Marcus a Erin ztěžka dýchala, s rozšířenýma očima si zírala na ruce.
„Nechtěla jsem,“ zašeptala a pohlédla na něj, zavrtěla hlavou, a pak na Amélii.
Amélie sklouzla k zemi a složila křídla. „Já vím. Je mi to líto. Neměla jsem na tebe tlačit. Bylo to ode mě zlé.“
Erin padly ruce k bokům a pohlédla na něj přes rameno. „Je možné, že je Veiron prokletý?“
„Všechno je možné. „Marcus si ho prohlédl a Veironovi se nelíbil ten tvrdý okraj v jeho bledě modrých očích. „On mě konec konců taky jednou proklel.“
Proklel?
„Máš nějaké tetování?“
Veiron zavrtěl hlavou. „Žádné, o kterém bych věděl.“
Marcus se k němu otočil zády. Komplikovaná modro šedá křídla mu pokrývala lopatky.
„Vložil jsi na mě tuhle kletbu. Už dál nefunguje. Sundal jsi ji ze mě… nemáš nic takového na zádech?“ Muž se k němu otočil zpět čelem. „Měli bychom tě pro jistotu zkontrolovat. Může být malá a ty sis jí nemusel všimnout.“
Veiron přikývl a soustředil se na to, aby stříbrno modrá křídla zmizela, a sundal si zbroj. Nechtěl ji poslat pryč a použít tak svou sílu. Chtěl ji mít po ruce, kdyby se mu něco stalo.
Erin si k němu stoupla blíž, jantarové oči měla uzamčené na jeho křídlech, jak se mu scvrkávaly do zad. Pokud ji před svou smrtí znal a byl démonický anděl, který pracoval pro jejího otce, pak měl rudá křídla, jako měl ve snu, kde se milovali.
Zamračila se. Nelíbily se jí jeho křídla, jaká měl teď? Nebo jeho vlasy?
„Měl jsi tetování,“ řekla, když byla jeho křídla pryč, a přišla k němu blíž.
Přejela malou rukou po jeho modré zbroji a jeho popadla touha cítit je na nahé hrudi. Díval se jí do očí, ztrácel povědomí o ostatních, když se jí zorničky zúžily, touha jí jantarové duhovky rozehřívala, dokud neměly barvu tekuté lávy. Přejela mu rukama po ramenou, prsty se dotýkala jeho nahé kůže a on se ostře nadechl, aby se uklidnil. Její dotek byl elektrický, spaloval ho o žáru tisíců stupňů, hořel po ní.
Veiron k ní přikročil, řídila ho touha mít ji blízko u sebe, popadnout ji za pas a přitáhnout její měkké tělo k jeho tvrdé délce. Chtěl ji vlastnit.
„Líbily se mi tvoje tetování.“ Poškrábala ho nehty po bicepsu a držela jeho pohled. „Byla sexy.“
„Tvoje je taky sexy.“ Odmlčel se a zamračil, což odráželo šok v Erininých rysech.
„Pamatuješ si moje tetování?“
Ignoroval bolest tvořící se mu za očima a nepřemýšlel, jen to nechal s ním proudit. Když si nepokoušel vzpomenout, všechno šlo bez bolesti.
Dokázal si její tetování představit, pamatoval si, jak ho objížděl jazykem a konečky prstů, na což ona bezdeše sténala.
„Drak obtočený kolem tvé páteře… jako tvoje malba.“
Roztáhla oči. „Pamatuješ si taky moji malbu?“
Bolest vybouchla, když si ji představil před očima, sevřel si oběma rukama hlavu, a předklonil se, vrčel a drtil zuby o sebe. Temnota se otírala o okraje jeho mysli a on se zhoupnul, bojoval, ale ty vlny ho stahovaly dolů.
„Veirone. Je to v pořádku. Mám tě,“ zašeptala Erin a pohladila ho po pažích a rukou, zakryla se a odtáhla od hlavy. Nahradila je těmi svými, zabořila mu prsty do krátkých rudých vlasů a přejížděla palci po spáncích, čímž mu znovu ulevovala od bolesti.
Čerstvá vlna temnoty se v něm znovu prohnala a on neměl sílu s ní už bojovat. Padl Erin do náruče, cítil, jak je kolem něj obtočila a položila je do teplého písku, pak si ho temnota vzala.

Nebyl sám.
Někdo ho sledoval a nebyla to Erin.
Veiron rozlepil oči a škrábal se ze tmy, bojoval proti světlu. Zasténal, hlava mu bušila. Kde to byl? Pořád na pláži, kde odpadl?
Nemotorně prohledával okolí.
„Byl jsi několik hodin mimo. Přesunuli jsme tě na pohodlnější místo.“ Ten hluboký hlas patřil Apollyonovi.
Veiron polkl a přinutil se otevřít oči. Byla noc. Venku svítily svítilny zapíchnuté do země. Apollyon stál ve dveřích s pažemi zkříženými na hrudi a modrýma očima zaměřenýma na Veirona.
„Erin tu s tebou byla, dokud jsem ji nepřinutil odejít. Potřebovala se najíst a odpočinout si. Brzo se vrátí.“
„Do té doby jsem tvůj vězeň?“ Veiron se setkal s jeho pohledem.
Apollyon se usmál a přikývl. „Erin ti dává až moc volnosti kvůli svým citům. Já ti nevěřím… ale ani nemusím. Není to má víra, kterou potřebuješ získat, ale její. Neudělal jsi nic, aby sis zasloužil to, co ti dává. Erin je ten důvod, proč jsi ještě v současné podobě a nejsi znovu mrtvý a poslaný do Nebe.“
To věděl. Všichni ostatní na ostrově by ho zabili, když sem přišel dolů s Nevarem, kdyby nebylo Erinina vložení se a jejím přáním. Neudělal nic, aby získal její ochranu. Pokusil se ji zabít.
„Tady.“ Natáhl Apollyon ruku k Veironovi.
Veiron se pomalu zvedl do sedící polohy, bál se, že by rychlý pohyb vyvolal další útok a on by znovu odpadl. Zíral do Apollyonovy dlaně. Dvě malá kolečka mu na ní ležela.
„Zkontaktoval jsem Lucase a on si myslí, že by ti mohly taky pomoct, i když jsou pro lidi.“ Apollyon se natáhl a Veiron si pilulky vzal, držel je v dlani a z blízka je pozoroval.
„Co udělají?“ Vzhlédl k Apollyonovi, který se vrátil na svou pozici strážce ve dveřích malé zchátralé chaty.
„Přestane tě po nich bolet hlava. Lucas si jednou pořádně přihnul alkoholu a trpěl tím, čemu lidé říkají kocovina. Vzal si lidské léky a ty mu pak ulevily od bolesti. Mohli by udělat to stejné na ty bolestivé útoky, které přijdou, když se pokoušíš vzpomenout.“
„Víš, proč trpím bolestí, když se o to pokouším?“ Veiron sevřel prsty kolem malých, bílých pilulek.
Apollyon pokrčil rameny. „Ne… třeba je to kletbou, jak si Marcus myslí, ale my na tobě žádné značky nenašli.“

17 komentářů: