pondělí 21. května 2018

Polibek hada - 9. kapitola 1/2


„Jdi pryč!“ Odstrčila ho a vyskočila ze židle.
Rune stál okamžitě na nohou a natáhl k ní ruku. „Ne, dokud se o tebe pokouší panika.“
Oběhla židli, zvedla ji a mrštila s ní po Runem. „Zatraceně, ven povídám!“

Mávnutím ruku židli odrazil. V jeho tváři viděla neústupnost. „Chvíli přemýšlej, Carling. Právě jsi měla záchvat. Do dalšího ti zbývají přinejmenším pár hodin, možná pár dní nebo déle. Máme čas si o tom promluvit a zjistit, co to znamená…“
Nevěřícně na něj zírala. Nedokázala si vzpomenout, kdy naposledy se někdo vzepřel jejímu výslovnému příkazu.
„Tak dobře, zatraceně!“ zasyčela. „Jdu já.“
Dostala se až ke dveřím, když ucítila jeho ruku na rameni. To bylo příliš. Odstrčila ho a mrskla po něm slovem plným magie, které doslova zmrazilo vzduch v místnosti.
Rune strnul s rukou nataženou směrem ke Carling. Poté vzplála horce jako erupce slunce jeho vlastní magická energie, a i když do kouzla vložila dost moci na to, aby zmrazila polovinu upírů v San Francisku, věděla, že není dost silné na to, aby to tohoto wyra zadrželo na dlouho.
Nikdy se nedostala k tomu, aby zkoumala, která kouzla působila na gryfy. Jednoho dne toho možná bude litovat.
Vztek v jeho auře pulsoval jako tlaková vlna termonukleární exploze. Pomalu se začal pohybovat.
Zírala na něj a začala ustupovat. Poté se otočila a začala utíkat.
Nejdřív běžela směrem k domu. Poté si vzpomněla na Rhosweninu úmornou oddanost a Rasputinovo horečné uctívání a změnila směr. Rychleji, než by se kdy člověk mohl pohybovat, běžela po cestě, která vedle podél pobřeží na druhou stranu ostrova a do lesa. Všude kolem dopadalo na zem v pásech světlo večerního slunce a proměňovalo idylickou scenérii na smrtící světelné vězení.
Když byla mladá, naučili ji, že se skládá z mnoha částí, z duše, srdce, stínu, jména a její mysli.
Kolik částí z toho člověk může ztratit, aniž by zemřel? Jako dítě ztratila svou rodinu a svou svobodu. Poté své jméno. O několik let později ztratila svůj dech a její srdce přestalo bít. Poté ztratila skoro všechny osoby ze svého okolí, a ne jen jednou, nýbrž několikrát. S každým rozhodnutím, které učinila ve prospěch magické energie, vypočítavosti, politice, svému přežití a válkám, ztratila během staletí kousek své duše. Její mysl jí přišla průsvitná a roztrhaná.
Shlédla dolů na zem. Její slabý stín před ní utíkal, jako by chtěl utéci tomu hroznému strašidlu, které se z ní stalo.
Co když byl její stín to poslední reálné, co z ní zbylo? Nezbylo z ní nakonec nic jiného než její magie a vůle k přežití? Když uvolní své ochranné kouzlo, začne hořet. Ale na rozdíl od fénixe by žádné znovuzrození nepřišlo. Jednoduše by shořela jako zapálená sirka a navždy by vyhasla.
Mohla by to udělat. Neusnula by v míru, ale vzplanula by jasným plamenem, aniž by si toho někdo všiml. Její smrt mohla být osamocená, ale byla by to její svobodná volba, její rozhodnutí. Její. Chtěla se toho chopit sama, tak jako řídila celý svůj život.
Slunce se skrylo za mrakem. Byl tak mohutný, že Carlingin stín zmizel. Vzhlédla.
Nebyl to mrak, ale obrovský zlatě a bronzově zbarvený gryf, který letěl nad ní. Kolik síly muselo být zapotřebí, aby se takové těžké, svalnaté tělo udrželo ve vzduchu, přesahovalo její představivost, a přesto působil jeho let tak snadno.
Sevřela ruce v pěst. Zosobňoval nespoutanou nemožnost, neuvěřitelnou hříčku přírody.
Byl to tvrdohlavý mezek.
Naplnila svá plíce vzduchem a vykřikla. Odpověděl jí vysoce posazený křik naštvaného orla.
Tenhle zatracený ostrov nebyl pro ně dva dost velký. Tak dobře. Slíbila, že to udělá – když nechce odejít on, udělá to ona. Zabočila prudce doleva, zrychlila a plnou silou sprintovala směrem k okraji útesů.
Vítr jí fičel kolem uší. Zatímco padala, už splétala plány. Doplave nazpět do San Franciska. Její návrat se sice nebude Julianovi líbit, protože se s králem Nočních bytostí domluvila, že do své smrti ostrov neopustí. Ale Julian se s tím bude muset smířit. A Rhoswen byla taky schopná zvládnout průchod se psem sama.
Carling se otočila ve vzduchu, aby šipkou vklouzla do vody a uviděla zpěněné špičky vln, jak míří k ní. Natáhla k nim obě ruce a s potěšením se připravila na chladný šok při nárazu.
Těsně před tím ji strhly tvrdé drápy a vynesly ji nahoru. Mizera.
Hlava sebou trhla nahoru. Svět se točil kolem ní a koutkem oka zahlédla gigantické lví pracky, které ji držely za rameno a bok. Okraje jeho obrovských bronzově zbarvených křídel duněly napravo a nalevo od ní nahoru a dolů.
„Tos právě nemyslela vážně, že ne!“ křičel na ni Rune.
Jeho hluboký hlas se ozýval nad ní. „Funguje to, když tomu věříš?“
Nutkání provést mu něco bolestivého jí roztřásl pěsti. Vynesl ji na vrchol útesů a pustil ji na zem. Otočila se na záda a rozpřáhla se pěstí směrem nahoru. Než mohla úder dovést do konce, ruku jí odrazil stranou a přitiskl ji k zemi tak, že zabořil drápy po obou stranách jejích paží.
Zbytek jejího těla držel uvězněný tak, že si na n i lehl. Měla pocit, že jí na prsou zaparkovalo SUV. Možná že měla sílu pohnout s autem – nevěděla to, ještě nikdy to nezkoušela –, ale zcela určitě ne bez nějaké páky.
Rozhořčením syčela jako papiňák. Už tisíce let se nikdo neodvážil na ni vztáhnout ruku (nebo pracku) bez jejího dovolení. Myslela, že zlostí praskne. „TY MIZERO! Pusť mě!“
„Drž tu svou zatracenou pusu!“ Jeho vrčení jí vibrovalo tělem a pokračovalo do země pod ní.
Když k němu naštvaně vzhlédla, oslepilo ji slunce a dokázala rozeznat pouze něco velkého, rozmazaného, co se nad ní tyčilo. Spěšně v mysli vyhledala zaklínadlo a nadechla se –
a Něco se vrhlo k ní dolů. Definovala to jako obrovskou zářivou orlí hlavu, velkou jako její paže a dlouhý, nebezpečně zahnutý zobák se řítil k ní.
Rune naklonil hlavu na stranu a zíral na ni jedním planoucím zlostným okem o velikosti světlometu. „NEOPOVAŽ SE!“ zařval.
Bylo to, jako by jí zařvaly motory stíhačky F-16 přímo do obličeje. Když hleděla na toho rozzuřeného gryfa, kouzlo se jí rozplynulo na rtech. Nikdy předtím nebyla jeho wyr-podobě tak blízko. Jeho neuvěřitelná velikost a majestátní nadpřirozenost byla ohromující.
Odmítala se nechat tou bizarní dokonalostí unést. Chladným, precizním hlasem řekla: „Opovážila bych se.“
Jeho hlava se zvedla a ona cítila, jak bojuje se svým vlastním vztekem. „Mohla by ses uklidnit aspoň do té míry, abychom si mohli promluvit o tom, co se stalo? Když se dostaneš do ráže, tak je z tebe ďáblice, víš to? To byl slušný záchvat vzteku, cos tu teď předvedla. To nebylo špatné, Carling.“
Zaskřípala zuby. Jak si dovoluje dělat jí přednášku? „Jestli se ještě jednou opovážíš sáhnout do mé osobní svobody, zažiješ, jak dokážu být vztahovačná,“ vyrazila skrz sevřené rty. „Opravdu, na to mám talent.“
„Tomu věřím,“ řekl. „Zatraceně.“
V překvapivě lidském gestu zoufalství zatřepal hlavou a zvedl svou váhu z jejího těla. Aniž by pohlédl dolů, opatrně vytáhl drápy ze země a položil pracky vedle.
Prohlížela si ho. Zatahovatelné drápy byly zakřivené jako šavle a dost ostré na to, aby prorazily ocel. Lehl si vedle ní a jako dravá velryba hleděl zamračeně na moře.
Aniž by změnila polohu, také k němu vzhlédla, studovala jeho silnou lví hruď a dlouhý, ladný krk, který se tyčil jako silný sloup. Zapomněla, co chtěla právě říct. I když už se navzájem nedotýkali, vyzařovalo jeho velké, těžké tělo teplo, které pomalu pronikalo do jejích kostí.
Čas plynul, a jak se Carling uklidňovala, měnil se její úhel pohledu. Vedle něho, který vážně a tiše jako oceán sledoval nebe, si připadala nespoutaně a zvláštně mladě. Pro něho byla mladá. Taková udivující myšlenka. Když byl ve své lidské podobě, nosil trička a roztrhané džíny a vtipkoval moderním jazykem, žil tady a v tomto čase víc než ona. Tíha uplynulých let ho netížila. Nezatěžovala ho smrtelnost.
Rune jí nezpůsobil ani malinkaté škrábnutí, když ji zachytil ve skoku a přitiskl ji k zemi. Pomyslela na to, jak něžně ji políbil na čelo předtím, než opustil její dětské já a Carlinginy oči se znovu naplnily pálivýma očima.
„Dovolila jsem ti, abys pohlédl do mé minulosti,“ zašeptala. „Nedovolila jsem ti, abys mě změnil.“
Gryf naklonil hlavu a nějakým způsobem se jeho orlí hlavě podařilo vypadat naštvaně a pokorně zároveň. „Uslyšel jsem zvuk biče,“ přiznal s bolestí v hlase. „A slyšel jsem tě křičet – pak už jsem nedokázal jasně myslet. Věděl jsem, že nedokážu připustit, aby se tě ten bič dotkl ještě jednou.“
Slzy se jí vylily z očí a stékaly dolů po tvářích. Znovu hleděla na jeho obrovské pracky. Neviděla, jak zabil toho kněze, který ji bičoval, ale později viděla jeho mrtvolu. Znetvořené zbytky jeho těla roztrhané na kusy, kosti zlomené. Natáhla ruku, aby se dotkla jedné z tlap. „Tak dobře,“ řekla nejistým hlasem. „Dobře. Ale já už si nepamatuji na to, co se stalo předtím, než jsi to udělal.“
Rune s povzdechem zvedl jedno z křídel, aby ho složil pohodlněji. Poté zvedl hlavu tak, aby se na ni mohl podívat. „Nemyslím si, že by bylo v mé moci tě nějak změnit,“ řekl, a jeho hlav zněl stále klidně a opatrně. „Ne tebe, tvou duši, tvou mysl, nebo jestli chceš, tvé ba. Co má znamenat ten zbytek, to ještě nevíme.“
Carling podlehla impulsu, otočila se a zabořila prsty do jeho srsti na hrudi. Kožešina byla přesně tak hustá a hebká, jak vypadala. Bílá kůže pod ní se přes jeho svaly napínala jako těsný kabát. Prsty se probírala srstí, až se dostala k místu, kde se měnila v souvislou vrstvu měkkých malých peříček. Peří bylo delší a delší, temnější a pokrývalo hlavu a krk jako hladká, lesklá kapuce.
Když ho hladila, začal vrnět. Ten zvuk jí vibroval celým tělem. Opatrně nehty projela jeho hustou srst a hladkou plnost jeho peří. Zatímco ho Carling pozorovala, ležel nehnutě v poloze, která byla v heraldice známá jako ležící lev – uvolněný, ale ostražitý.
Jak si mohl myslet, že by nebylo v jeho moci ji změnit? To, co vibrovalo pod jejími prsty, bylo nepopsatelné. Uvědomila se, jaká moc vychází Runeho osobnosti s kočičí hravostí. Ve své podobě gryfa jí odhaloval něco podstatně staršího, něco mimo hranici lidského chápání.
Jak bylo možné, že se skládal ze dvou bytostí, které splývaly v jedno? Říkal, že má blízký vztah k průchodům a hraničním zónám. Kývla na to a myslela si, že to chápe, ale když se tak na něj teď dívala, vůbec tomu nerozuměla.
V jeho těle vířila magická energie průchodů. Podle její definice to byl druh magie jako síla plná napětí a dynamického pohybu. Ale místo, aby se napětím roztrhl, kontroloval ji. Schopnost transformace byla pevně zakotvena v jeho nesmrtelné mysli, a magická energie, která k tomu byla zapotřebí, byla nepředstavitelná. Připadalo jí to jako absolutní definice nemožného.
Tajemná magická hádanka.
Toto poznání jí přineslo prozření.
„Tajemství je vepsáno do tvé podoby,“ řekla. „Tvé tělo je runa.“
Jeho obrovská hlava se sklonila. V pohledu, který na ni upřel, viděla klid jasného slunce a nekonečné oblohy.
S úžasem vydechla: „Tou hádankou jsi ty.“
„Samozřejmě, že ano,“ řekl gryf.
Zvedla se na kolena, a protože to vypadalo, že mu její zkoumání nevadí, pokračovala v objevování jeho mýtického těla. Hlazení po oblouku jeho obrovského, ladného křídla ji uklidňovalo. V bronzovém odstínu jeho perutí se leskly zlaté jiskřičky. Prstem obkreslila kontury jednoho pera, které bylo dlouhé jako její trup.
„Nikdy ti žádné nevypadne?“ zeptala se. Pírko bylo pevné, jako by bylo z oceli.
„Někdy,“ řekl Rune. „Moc často ne.“
„Až ti příště nějaké vypadne, mysli při tom na dárek pro mě na festival masek nebo na Vánoce,“ řekla. O slunovratu Staré rasy pořádaly na počest sedmi původních mocností každý rok svátek jménem Masky bohů. Sice to byla tradičně taneční zábava, přesto bylo také zvykem vyměňovat si dárky jako například o Vánocích nebo o chanuce.
Natáhl krk, aby na ni skepticky pohlédl. „Mám ti dávat něco ze sebe, abys to mohla při některém svém záchvatu očarovat?“
Vytřeštila na něj oči. „Nikdy bych nepoužila dárek, abych někoho očarovala.“
Jeho neuvěřitelné lví oči se přimhouřily. „Myslím, že se ti protahuje nos.“
Rozesmála se nahlas a poté přiznala: „Možná, že trochu.“ Jedna její část se vyděsila, že se vůbec může smát a její emoce učinily obrat o tři sta šedesát stupňů.
Opatrně ho hladila po peří, a Runeovy obrysy se rozmlžily, jak měnil svou podobu. Seděl na zemi se zkříženýma nohama, a její ruce mu spočívaly na jeho širokých ramenech. Byl to on. Ta samá bytost. Pod jejími prsty ještě stále pulzovala ta neuvěřitelná magická energie. Jeho opálená tvář žhnula a jeho vlasy v sobě měly všechny barvy jeho wyr-podoby.
Nechtěla ho pustit jen proto, že se rozhodl, že je načase změnit podobu. Takže se začala probírat jeho rozcuchanými vlasy a rukama mu projela prameny, aby je uhladila.
„Češeš se vůbec někdy?“ zabručela. Byl to úžasný pocit, ale to by mu nikdy nepřiznala. Stačilo, že už prozradila, jak ohromující je pro ni jeho podoba gryfa. „A copak nemáš žádné rifle bez děr?“
„Koupím si nové rifle, jak se dostanu do města, extra kvůli tobě.“ Otočil hlavu a zavřel oči. Když položila ruce na jeho tvář, která byla tak krásná, až ji z toho bolelo srdce, skousla si ret.
„Mám takový strach,“ řekla. Slova jí vyklouzla z úst a následovala další a další. „Dřív jsem si nikdy nedovolila něco cítit. Došla jsem až tak daleko, že jsem musela akceptovat to, co se stane. Ale teď zase cítím. Cítím toho příliš, a mám opravdový strach.“
Rune ji objal pažemi a přitáhl si ji k sobě dolů, až skončila na jeho klíně. Její hlava perfektně zapadala do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem a bylo to tak příjemné, že se přitulila ještě blíž. Držel ji celým svým tělem. Cítila se zvláštně chráněná jeho silou, cítila se křehká a obdivovaná. Její ruka si našla cestu k jeho krku.
„To je v pořádku,“ řekl a na okamžik věřila, že řekne nějakou frázi. „To je v pořádku, že máš strach. Taky je to všechno pěkně děsivé.“
„Raději bych se postavila nějakému monstru,“ zašeptala. Skryla obličej do jeho krku a nadechla se jeho čisté, mužné vůně. „S monstry je to lehčí. Tady to ne.“
„Ne, to není,“ zašeptal. Zlehka ji houpal sem a tam.
Znovu se objevily ty zvláštní emoce, které v ní vyvolával, pocit, že se v jejím nitru otvírají všechny dveře a bariéry. I když ji její kaftan zahaloval až ke kotníkům, cítila se nahá.
„Nevím, jak se mám s tím, že se mé vzpomínky mění, vyrovnat,“ zašeptala. „I když jsem ztratila všechno a každého, stále jsem se mohla spolehnout sama na sebe. Teď mi nezbylo už ani to. Nevím, na co se mohu spolehnout.“
„Spolehni se na mě,“ řekl Rune. Přitiskl rty na jemnou kůži na jejím spánku. „Poslouchej. Není mi líto, že jsem zabránil tomu, aby pokračovali v tvém bičování, nebo že jsem se pokusil tvou situaci vylepšit. Co mi je ale hrozně líto, je, že jsem to udělal, aniž bych pomyslel na důsledky. Přesto si nemyslím, že by ses ty – tvá osobnost – změnila. A je ti jasné, že se něco změnit musí, jestli chceš přežít, že ano?“
Přikývla.
„Mohla by ses pokusit pustit otěže z rukou a ty změny si připustit.“
„Změnit se nebo zemřít?“ zeptala se.
„Ano. Změnit se, nebo zemřít.“
„Možná, že sis toho nevšiml, ale já nerada pouštím otěže z rukou,“ sdělila mu suše.
„No tak teda jen trochu.“ Povzdechl si a na okamžik odmlčel. Poté se zeptal: „Stala ses upírem dobrovolně, nebo tě proměnili proti tvé vůli?“
Zachvěla se. Tu osobu, která se tulila k Runově hrudi, nepoznávala. „Bylo to mé rozhodnutí. Slyšela jsem nějaké legendy a šla jsem po jejich původu.“ Cítila, jak přikývl.
„Už jednou jsi připustila změnu, tak základní, že se týkala definice tvé existence. Dokážeš to znovu, musíš to znovu udělat.“
„Tenkrát jsem byla mnohem mladší,“ zamumlala.
Jeho hruď se pohnula, když tiše zabručel. „Teď máš zkušenost, kterou se můžeš nechat vést. Vzpomeň si na tu dobu, na to, jak sis za tím šla. Věřím ti. Vím, že to dokážeš.“
Nasála do sebe jeho humor a přitiskla se k jeho pevnému tělu. Kdy pro ni začal být každý jeho pohyb tak důležitý? Jak to, že to dopustila? „Odkud se ta tvá víra ve mně bere?“ zeptala se. „Co jsem udělala, že jsem si ji zasloužila?“
Jeho bručení se změnilo na smích, chraplavý zvuk vibroval na její hrudi. „Oh, ani nevím,“ řekl. „Možná, že to má něco společného s tím, že každý ve tvé blízkosti mohl očekávat tak maximálně čtyřicet let života a ty jsi je všechny o čtyři a půl tisíce let přežila. Přežila jsi vzestup a pád Egypta, stejně jako Římskou a Osmanskou říši. Jen bohové vědí, co jsi prováděla během křížových výprav a za španělské inkvizice. Kromě toho ses podílela na vytváření interakce a koexistence mezi Starými rasami a americkou vládou.“
„To všechno se hodí i na tebe,“ zamumlala. Z trička mu smetla jeden ze svých dlouhých vlasů. „Španělská inkvizice a tak…“
Rune ji vzal za ruku a přitáhl si ji k ústům, aby ji políbil na prsty. „Ano, ale mezi námi je jeden základní rozdíl. Já jsem dělal jen to, co jsem měl vždy v povaze, totiž, že jsem žil. Ty jsi byla člověk. Nejen, že jsi překonala svou podstatu, ale dokonce i v časech, které ženám nepřály, sis našla cestu, jak se prosadit. Je pro mě nepochopitelné, jak můžeš být tak hrdá a přitom mít tam malé sebevědomí.“
„No,“ řekla a zamračila se u toho. „Nemyslím si, že by mě lidé nějak zvlášť milovali.“
Nemyslela to jako vtip a byla překvapená, když ji k sobě Rune silně přivinul a nahlas se rozesmál. Trochu se zaklonil, aby se na ni mohl podívat. Jeho atraktivní obličej byl jako rána, kterou neviděla přicházet. Snahu udržet si aspoň nějakou vnitřní rovnováhu, vzdala. Utápěla se v jeho pohledu a nemohla dělat nic jiného, než se ho držet a zírat na něj.
„Víš, proč jsem tě chytil, když jsi skočila z útesu? Protože jsem věděl, že bys přeplavala celý oceán. Jen jsem zachraňoval Tokio, bejby.“
Carling jen cukla rameny. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš.“
Runeho výraz očekávání se změnil ve zklamání. „Právě jsem tě nazval Godzilou,“ řekl.
Protočila oči. „Samozřejmě. To byla ta narážka na Tokio. Mělo mi to hned dojít, stejně tak, jako jsem měla vědět, kdo je ten vlasatý muž s brýlemi na tom tvém otřesném tričku.“
„Tahle runda štiplavých poznámek byla prohraná už od začátku,“ řekl. „Musíš se začít dívat v televizi na staré filmy o monstrech. Oh, a fotbal. Jinak nám nakonec dojdou témata k rozhovorům.“
Zvedla jedno obočí. „Okamžitě se do toho pustím.“
„Vlastně,“ svěřil se jí s úsměvem, „jsem měl spíš strach, že by ses v té vodě rozpustila.“
„To jsem pochopila. Myslíš snad, že nevím, že se mi říká Zlá čarodějnice západu?“
Zašklebil se a políbil ji na špičky prstů. „Kromě toho to byla taky velmi kultivovaná dáma, i když trochu hádavá.“
„To je směsné.“ Nějakým způsobem sklouzla Carlingina ruka na jeho obličej a začala ho hladit. Dokázala by tak, opřená o jeho velké, silné tělo, strávit věčnost. Takové lenivé odpoledne strávené rozhovory a společným smíchem. Sice nedokázala cítit sluneční paprsky přímo na těle, ale cítila, jak rozehřívá Runeho kůži, a teplo jeho těla pronikalo i do jejího.
Úsměv na Runeho tváři pohasl, a nahradil ho drsný výraz. Jeho pohled potemněl a ústa se sevřela v úzkou linku. Pomalu jí to docházelo. Hleděl na ni s takovou touhou, že byla cítit ve vzduchu její energie. Olízl si rty a podle plamínku v jeho očích bylo vidět, že sleduje každý její pohled.

11 komentářů: