pondělí 14. května 2018

Polibek hada - 8. kapitola 1/2


Tentokrát nesledoval žádnou cestu, přesto byly změny v energiích cítit znovu jako průchod – průchod, který byl ale nějak zakřivený. Bylo to, jako kdyby běžel po schodišti, které nikam nevedlo, nebo zabočil za roh a za ním byla jiná krajina, než kterou očekával. Snažil se ten pocit zachytit, aby ho mohl prozkoumat. Ale začal se rozplývat a zmizel.

Carlingina kancelář vybledla a obklopil ho horký, vlahý večer.
Zastavil se, aby se zorientoval.
Někde blízko se ozval rytmický křik býčích žab. Rune vzhlédl. Okraj nočního nebe, plné hvězd, zdobily tmavé, vykrojené špičky palmového háje. Tolik hvězd nebylo v moderních městech vidět.
Stál ve stínu nějaké budovy lemované sloupovím, která byla postavena z žulových bloků a stála v blízkosti jiných větších budov. Na pár místech se mihotalo světlo z pochodní. Ve vzduchu se vznášel obvyklý nepříjemný pach blízké řeky a vůně jídla. Vedle kořeněné ryby a masa Rune cítil i produkty z pšenice jako pivo a chléb. Večer musel teprve začínat.
Kromě toho cítil lidi a slyšel hlasy. Nějaký muž naštvaně křičel. Jasnější, mladší hlas ženy ze sebe vyrážel rychle za sebou zoufale znějící slova. Když se Rune pokusil přiblížit, aby porozuměl slovům, připadlo mu, jako by měl mozek zrezivělý – tak moc byl uvyklý na moderní jazyky.
Uslyšel nezaměnitelné plesknutí úderu a poté ostrý výkřik bolesti, který okamžitě skončil, jako když utne. Také švihnutí biče, který roztrhl vzduch, se nedalo přeslechnout.
Bič.
Zatraceně.
Poháněný panikou a instinktem Rune vyrazil. Narazil do zdi, odrazil se a spěchal širokým, do kamene vytesaným schodištěm nahoru, sledujíc ozvěnu zvuku.
No tak dělej, přidej, zatraceně. Běžel rychleji, než kdy ve svém životě běžel, přesto vzduch rozčíslo další odporně hladké švihnutí bičem. Ten zvuk mu stahoval kůži zaživa.
Vtrhl do velkého, luxusně zařízeného pokoje, který byl původně určen pro svádění, nyní se z něho ale stala mučírna. Světlo dodávaly planoucí pochodně. Na třech stranách byl pokoj otevřený na jednoduchý balkon a obklopen nočním vzduchem. Tenké záclony bránily proniknutí hmyzu. Umělecky vyrobená postel byla nedotčená. Na plochém stole ležela hostina z ryby, masa, kořeněné zeleniny, piva, chleba a medu.
Na podlaze ležela natažená malá holčička, jejíž hubená medově zbarvená záda byla poznamenána bičem a krvácela. Nad ní stál tmavý muž s krátkým plnovousem. Na sobě měl Shenti, zdobené sandály a obojek z tepané mědi. Jeho pohled se blýskal hněvem. Muž natáhl paži a zatřepal bičem.
Všechno racionální myšlení se v Runem vypařilo v interní jaderné explozi. To, co zůstalo, bylo pouhé vražedně zuřivé zvíře. Vytasil drápy. Z jeho hrudi se ozvalo zařvání, které roztrhlo noc silou raketometu.
Divoké zvíře skočilo. Jediným úderem tlapy toho muže málem rozčtvrtil. Bič mu vypadl z ruky a muž byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.
Zabití bylo příliš rychlé, než aby zmenšilo zuřivost zvířete. Znovu zařval, zvedl mrtvého z podlahy a odhodil ho. Krev se rozstříkla kolem. Mrtvý narazil do zdi a při úderu bylo slyšet praskání kostí. Jak klouzala po zdi dolů, zmrzačená mrtvola za sebou zanechávala slizkou, vlhkou, krvavě rudou stopu.
Nocí se šířilo absolutní ticho. Dokonce i býčí žáby a hmyz aktivní v noci zmlkly v přítomnosti obrovského dravce. Vypadalo to, jako by celý svět zadržel dech.
Až na sténající vzlykot u nohou divokého zvířete.
Těžce oddechujíc, se podíval dolů. Malá holčička se tiskla k podlaze, jako by tam chtěla zmizet. Na sobě měla roztrhané zbytky tenoučkého oděvu, řetízek z mědi a lastur a k tomu náramky z vyřezávaných kostí. Její drobný hrudník se třásl, kůže na zádech byla rozšvihaná a krvácela.
Vzlykot a sténání.
Zvíře se znovu stalo Runem. „Chudáčku,“ zašeptal a sklonil, aby se dotkl ramen mladé ženy.
Vykřikla a uskočila, a zvíře uvnitř Runeho se opět dralo na povrch. Obešel dívku a klesl před ní na kolena. Byla starší než ta sedmiletá holčička, kterou potkal, ale ne moc, možná o pět nebo o šest let. Její probouzející se krásu pečlivě zvýraznili, oči prodloužili kajalem a orámovali zeleným malachitem a její jemně vykrojené rty byly namalované na červeno. Malovátka stékala po jejím uplakaném obličeji, červená barva byla rozmazaná. Pod ruinami extravagantního make-upu byla její normálně bronzově zbarvená kůže bílá zděšením.
Jeho žaludek se začal bouřit. Říkal si, že toto byla mnohem primitivnější doba, v které se děvčata vdávala často už ve věku dvanácti let, ale nepomáhalo to. Pro něj vypadala jako oběť nějakého dětského porna. Na pár okamžiků se s ním jeho rozum rozloučil. Nevěděl, co by udělal, kdyby byl v pokoji cítit pach sexu.
Ona byla vyděšená ještě víc. Nejdřív váhal, ale poté udělal to jediné, co ho napadlo. Položil se vedle ní na břicho a tvář obrátil k ní, aby s ní byl v jedné rovině. Poté na ni promluvil tichým uklidňujícím hlasem.
„Khepri, jmenuji se Rune. Před pár lety jsme se potkali. Pamatuješ si na mě? Já si na tebe vzpomínám dost dobře. Letěl jsem vzduchem a uviděl jsem, jak ke mně vzhlížíš a tak jsem přistál, abych si s tebou promluvil. Pracovala jsi na poli.“
Slepý strach v jejím mladém obličeji trochu ustoupil, nebo si to jen namlouval? Třásly se jí rty, jak se snažily vytvořit slovo, a pak zašeptala: „A-Atum.“
Runeho oči podezřele zvlhly. „Ano,“ zamumlal tak něžně, jak jen to dovedl. „Považovala jsi mě za Atuma, a já jsem ti řekl, že nejsem. Vzpomínáš si?“
Zaměřila na něj zářivý pohled a přikývla.
Jen okrajově vnímal, že do místnosti vběhli lidé. Divoké zvíře v jeho nitru bylo ještě stále na pozoru a sledovalo jejich pohyby s chladnou precizností. Kdyby se k němu dostali příliš blízko, byla by to jejich smrt. Ale zůstávali v bezpečné vzdálenosti a poté, co něco vykřikli, se vrhli na zem.
To bylo jen přiměřené. Koneckonců byl pro ně bůh, a tentokrát se ani nesnažil to popřít.
Usmál se na Khepri. „Prosím, neměj ze mě strach, miláčku. Muž, který ti ublížil, už na tebe nemůže.“
Zvedla hlavu. Její pohled putoval k roztrhané mrtvole, která tvořila hromádku u zdi. Zvedl ruku před její tvář, aby jí před tím pohledem ochránil. Přitom ji málem pohladil. Khepri zašeptala: „Je mrtvý?“
Nebyla žádné moderní, ochraňované dítě. Věděl, že už se se smrtí setkala, proto odpověděl: „Ano, zranil tě. To mě velmi rozzuřilo, a tak jsem ho zabil.“
Ještě trochu třaslavě, ale zhluboka se nadechla a zase vydechla. V očích jí zaplál divoký výraz. Na okamžik vypadala divoce a nebezpečně jako mládě zvířete. „Dobře.“
Znovu se do toho dítěte bezhlavě zamiloval. „Můžu ti teď pomoct?“
Jiskřička divokosti zhasla. Když opětovně přikývla, její rty se chvěly a v očích jí plavaly slzy.
Málem nad svým divokým zvířetem znovu ztratil kontrolu. Zvedl se na ruce a kolena a opatrně ji vzal do náruče, přitom dával pozor, aby se nedotkl ran na jejích zádech. Odnesl ji na postel a položil ji na břicho. Poté se rozhlédl po lidech, kteří se před ním stále ještě klaněli až k zemi. Byli čtyři, jedna žena, dva muži s kopími a jeden starší muž. Podle zdobení jeho šatů byl z nich nejmocnější.
Rune odolal nutkání ho nakopnout. „Vstaňte,“ řekl.
Lidé k němu vzhlédli, poznali, že mluví k nim a opatrně se narovnali. Na rukou a kolenou se zarazili a pohledem kmitali mezi ním a tělem u zdi.
Rune řekl staršímu muži: „Chci horkou vodu, léky a obvazy, také něco čistého na oblečení pro ni. Pospěš si.“
„Ano, můj pane.“ Muž něco zasyčel na ženu vedle sebe, načež vycouvala z místnosti. Hned na to uslyšel Rune, jak běží po schodišti.
Poté si sedl vedle Khepri. Přisunula hlavu blíž k němu, až se jí tvář opírala o jeho koleno, a zatímco bojoval sám se sebou, aby se uklidnil, hladil ji po vlasech. „Pivo by ti pomohlo proti bolesti. Chceš?“
Přikývla, a on kývl na muže. Ten rychle vyskočil a podal mu dva plné poháry. Hustá tekutina vystříkla ven, jak spěchal. Rune si vzal jeden z pohárů, druhý ignoroval a pomohl Khepri s pitím, zatímco muž klečel u jeho nohou a očekával další pokyny. Pivo muselo mít vysoký obsah alkoholu, přesto ho pila už od dvou nebo tří let. Bylo to pšeničné pivo, a podle pachu už trochu nakyslé. To znamenalo, že se v něm vytvořil tetracyklin, a to bylo dobře. Pomůže to proti infekci v ranách, takže ji povzbuzoval, aby pohár vypila do dna.
Když se jí pohled trochu zamlžil, řekl Rune muži: „Jsi kněz?“
„Ano, můj pane.“
To ho nepřekvapilo. Starý Memphis byl plný chrámů. „Máš autoritu?“
Muž naklonil hlavu. „Ano, můj pane.“
„Teď mě dobře poslouchej a udělej, co ti řeknu.“
„Vkládám svůj život do tvých služeb.“ Muž se odvážil vzhlédnout; v jeho tmavých očích byl vidět svit fanatické oddanosti.
Rune se usmál. Ach, k čertu. Chvíli přemýšlel, volil slova a zase je zavrhl. Nakonec řekl: „To, co se dnes v noci stalo, je v mých očích odpornost.“
Muž rychle odpověděl: „Můj pane, dávám ti své slovo, že otrokyně nebyla potrestána bez důvodu. Měla zde potěšit jiného boha a při této povinnosti zklamala…“
Nějakého jiného boha?
V Runeho očích se zablýskla žárlivost. Rozhlédl se a znovu uviděl připravenou hostinu a kulisu připravenou pro svádění, které se nekonalo. Muž se před ním přikrčil. Khepri posunula prsty ke své hlavě a položila je na jeho ruku. Až pak si uvědomil, že začal vrčet.
Donutil se přestat. Poté se zhluboka nadechl, a pak ještě jednou, zatímco analyzoval množství pachů v místnosti. Nyní mu došlo, že mu předtím díky panice a hněvu uniklo: Před nedávnou dobou byl v této místnosti jiný wyr.
Rune opatrně sevřel Kheprininy prsty ve své dlani a sklonil se k muži. „Podívej se na mě.“ Kněz s vytřeštěnýma očima vzhlédl a Rune vycenil zuby. „Bůh se rozhoduje podle svého vlastního uvážení, co udělá. Jak se opovažuješ dávat to za vinu malé holčičce?“
Kněz s sebou praštil o zem. „Můj pane, je mi to líto! Nevěděli jsme, že jsme zhřešili. Odpusť nám!“
„Toto je můj rozsudek,“ řekl Rune. „Vezmeš si tuto otrokyni k sobě a budeš se k ní chovat jako ke své nejmilejší dceři. Dopřeješ jí vzdělání, jako by byla muž. Budeš ji ochraňovat a postaráš se o to, aby prožila ten nejlepší život, jaký jí budeš schopen zajistit. Ty tohle všechno uděláš, nikdo jiný. Pokud bys zklamal, najdu si tě. Vytrhnu ti všechny vnitřnosti a nechám tě dívat se na to, jak se opékají na slunci. Rozuměl jsi mi?“
Kněz právě blábolil svůj souhlas, když se žena vrátila. Měla s sebou léky a pod paží nesla několik ručníků. Následovaly ji dvě další ženy, které přinesly nádoby s horkou vodou. U dveří se zarazily a s doširoka otevřenýma očima čekaly, až jim Rune pokyne, aby přistoupily blíž.
„Postarejte se o ni,“ řekl.
Obě ženy si spolu něco špitaly, zatímco vykonávaly jeho příkaz. Pozoroval je, a když na vlastní oči viděl, jak opatrně se o Khepri starají, chtěl se pomalu vzdálit.
Její malá ručka ho stiskla a zadržela ho. Sklonil se nad ni a odhrnul jí vlasy z čela. Hleděla na něj s tichou prosbou. Nerozuměl, co chtěla. Možná, že to nevěděla ani ona a prostě se jen pevně držela osoby, která ji zachránila.
„Nevím přesně, kdy nebo kde, ale jedno ti slibuji, můj miláčku. Znovu se uvidíme. Chtěla bys?“ zeptal se.
Přikývla, její rozmazaný obličej byl napůl skrytý za hladkými tmavými prameny jejích vlasů. Podlehl nutkání, sklonil se a políbil ji na čelo. Její prsty sevřely jeho ruky ještě silněji, a poté ho pustila.
Vstal a rozhlédl, zatímco se protahoval. Při všech bozích. Celá scéna byla tak intenzivní, tak reálná, že by se v ní mohl úplně ztratit.
Mohla by to být iluze nebo halucinace? Mohlo by to být něco jiného, něco reálného? Bylo by možné, že nějakým způsobem ovlivnil minulost? Pocítil nutkání se smát a tu myšlenku zavrhl. Poté jeho pohled padl na stále ještě krvácející rány bičem na Kheprininých zádech a smích ho přešel.

12 komentářů: