sobota 19. května 2018

Její ďábelský anděl - 30. kapitola 1/2


Ahoj, jak většina z vás asi už tuší nebo ví, začíná zkouškové, takže překlady teď půjdou pomaleji nejspíš u všech, proto teď, snad jen měsíc, budou kapitoly po půlkách minimálně ty, co jsou delší. 
Mějte trpělivost a držte nám palce, za nás všechny
Tereza
Veiron nedokázal najít klid. Přecházel po malé zahradě v bílé pevnosti Nebe, pokoušel se najít krásu ve vysokém bílém stromě, který se vytahoval vzhůru a rozšiřoval své stříbrné listy, aby vytvořil klenutí nad náměstím. Od té doby, co se před třemi dny vrátil zpět do Nebe po selhané misi, mysl se mu neustále potulovala.
Erin.
Mátla ho.
Ty věci, které říkala, to, jak se na něj dívala, a fakt, že ho ochraňovala, i když ji přišel zajmout, nic z toho nedávalo smysl. Ani jeho reakce na ni. Cítil její bolest jako vlastní, a měla na něj podivný vliv jen tím, že se mu podívala do očí. Nějaká její síla?
Cítil horkost, rudnul a zevnitř hořel.
Sužovaný ní přeletěl zpět do smrtelné říše, měl v úmyslu ji znovu vidět. Přesunuli se, odešli z ostrova bez života a jemu nezůstala žádná stopa. Každý instinkt mu říkal, aby šel tam dolů znovu, aby to podruhé zkontroloval a ujistil se, že je opravdu pryč.
Byla to touha vidět, jestli tam byla, to, co ho vedlo, nebo to mělo temnější nutkání?
Dosedl na ostrov. Byl unavený z letu, usnul na břehu a teplém slunci.
Snil o ní.
Ten sen mu rozehříval krev do varu.
Byl hříšný a temně erotický, ale přišel mu povědomý. Viděl se, jak ji kouše, noří ostré zuby démona do jejího hrdla přesně do místa, kde viděl její značku. Křídla měl rudá a jimi ji přikrýval, štítil od světa, kde se milovali, držel si ji pro sebe. Její steny byly bezdeché, jak na něm jezdila, penisem klouzal dovnitř a ven z její žhavé jeskyňky, jeho vlastní steny byly zoufalé a ztracené jako ty její. Každý příraz zvedal jeho teplotu o dalších deset stupňů, ale kvůli tomu pohledu na ni ztracené ve vášni, kroutící se a sténající, její tělo krásné a pokryté potem, byl hotový.
Ta představa s ním zůstávala, byla tam, kdykoli zavřel oči, opakovala se, dokud po ní nehořel.
Říkala mu pravdu a oni byli jednou milenci?
Nebo byl ten sen jen snem, výmysl jeho přepracované mysli nad věcmi, které řekla?
Zasadila semínko do jeho představivosti, a to pak rostlo a měnilo se do něčeho smyslného a erotického, do něčeho, co se nikdy nestalo.
Veiron se štípl do nosu a zavřel oči.
Potřeboval si o tom s někým promluvit a o věcech, které mu řekla, ale nechtěl jít za svými nadřízenými a Nevar zmizel krátce poté, co podali zprávu.
Jeho velitelé chtěli, aby se vrátil zpět do smrtelné říše a pokračoval v misi. Pokoušel se jich zeptat na jeho předchozí život, ale odmítli mu odpovědět, prohlašovali, že to nemělo žádnou spojitost a měl by se radši zaměřit na svou misi. Nechtěl se na ni soustředit. Chtěl vědět, jak znala Ďáblova dcera jeho jméno, a jestli všechno, co říkala, byla pravda.
Povzdechl si a vyšel ze zahrady, prošel bílými chodbami a mířil k hlavnímu vstupu do pevnosti. Třeba mu další let vyčistí mysl a dá mu mír, který potřeboval. Chvilku bude létat a pak se vrátí a podívá se po Nevarovi.
Veiron zatlačil do dvojitých dveří pevnosti a přikrčil se před tou jasností, která ho napadla. Čekal, až ho oči přestanou píchat a pak je otevřel.
Místo nedotčené bílé trávy a krásných zahrad Nebe, stál uprostřed jezer hořících lávou a špičatých černých skal.
Omyla ho panika, než následoval klid, když si přivolal meče do obou rukou. Jak bylo možné, že během bouchnutí srdce přešel z Nebe do Pekla?
„Veirone?“ zavolal na něj měkký ženský hlas, hlas, který poznával, a on se otočil k jeho vlastníkovi.
Erin stála před ním, její úsměv byl oslnivý a jantarové oči jasné a úchvatné. Měla na sobě jen drobný černý nátělník a kraťasy. Něco na ní bylo jiné.
Proužky barvy v černých vlasech, Teď byly fialové. Předtím byly rudé. Jak si je změnila?
Potěžkal meče a uvědomil si, že mu jeden chybí. Pohlédl dolů a zamračil se na meč v pravé ruce, něco zacinkalo. Zvedl prázdnou ruku a dotkl se týlu a ztuhnul. Měl dlouhé vlasy svázané koženým proužkem, který měl na sobě rolničky.
Prohlédl se. Místo modré zbroje měl černé rifle a těžká bagančata a žádné tričko.
„Měli bychom jít dál,“ řekla Erin a prošla kolem něj. Pohledem jí sklouzl po štíhlých nahých nohou až ke šlapkám. Měla je ovázané něčím černým.
Jeho tričkem.
Zavázal jí je a ona se při tom dotkla jeho zad.
Trhl sebou z bolesti, která mu probodla hlavu, jednou rukou si ji sevřel a zavřel oči.
Když je znovu otevřel, scéna byla jiná a Erin byla pryč. Seděl před ohněm uprostřed džungle a nebyl sám. Byla tam s ním ta ohavnost a zrádce.
Slzy jí zářily v šedých očích, když se na něj přes oheň dívala.
„Nemůžu ji tam nechat, Veirone,“ zašeptala Amélie. „Marcus mě tam nepustí a já se obávám, že pokud půjde sám, nevrátí se… nebo nebude schopný Erin najít. Prosím… vím, že po tobě žádám hodně, ale potřebuju někoho silného, kdo Peklo zná a nevzbudí rozruch. Potřebuju ji dostat zpět.“
Veironovi se zatočila mysl a bolest hlavy se zhoršila. Žádala ho, aby šel do Pekla, protože ho znal a nevzbudí podezření? Chtěla, aby jí našel Erin?
Natáhl se a přejel rukou po dlouhém culíku a pak sebou trhl a podíval se na velký meč vedle něj. Co se to dělo? Všechno mu přišlo tak povědomé, jako by tyhle chvíle prožil.
Jako vzpomínky.
Zařval proti bolesti, která mu explodovala do očima, a sevřel si oběma rukama hlavu, drtil zuby o sebe.
Zvuk boje kolem něj vybouchl a on zjistil, že běží. Otevřel oči a rychle vstřebával nové okolí. Zase Peklo a boj andělů z pekelné divize. Jejich lesklá černá křídla a zlatě lemovaná obsidiánová zbroj odrážela ohnivé jámy lávy v popraskané zemi.
Veiron sevřel prsty a v nich černé kopí, oba její konce byly krvavě rudé. Pohlédl na svou černou, rudou zbroj a pak na anděly. Šli po něm. Nebyli na jeho straně. Utíkal vpřed a otáčel hlavu do všech stran.
Byla tam Erin, Ďábel si ji držel u hrudi paží na její hrudi.
Natahovala se pro něj.
Veiron se instinktivně natáhl pro ni.
Ostrá bolest mu sevřela hrudník a on shlédl na špičku zlaté čepele, která mu vyčnívala z hrudní zbroje, krev mu tekla po nahém břiše.
Pohlédl znovu na Erin a padl na kolena.
Pořád se pro něj natahovala.
Pusa se mu hýbala, ale v uších mu zvonilo, ten hluk byl tak velký, že neslyšel, co říkal. Ona promluvila taky, výraz jí změkl, byl plný lásky a náklonnosti.
Lásky, kterou zmiňovala.
Řekla, že jeho poslední slova byla, že ji taky miloval.
Bzučení v hlavě se zvyšovalo, bolest byla tak intenzivní, že se mu pohled chvěl. Ukázala se temnota a pak se kolem něj uzavřela, Veiron s ní ale bojoval. Zoufalá touha dostat se k Erin ho stravovala a on se pokoušel vstát.
Andělé se na něj sletěli, obklopilo ho jasné světlo.
Když vybledlo, zjistil, že stojí uprostřed zahrady mezi bílou pevností a celami v Nebi. Hlava ho bolela, divoce mu v ní pulzovalo.
Jak se sem dostal?
Rozhlédl se, pohledem následoval pár andělů, kteří ho minuli, a pokoušel si vzpomenout. Poslední věc, kterou si pamatoval, byl odchod z pevnosti. Bolest hlavy se zhoršila. Zavřel oči a představy mu probíhaly myslí, roztříštěné kousky momentů, které mu přišly povědomé. Pokaždé, když si na nějakou vzpomněl, zmizela. Co to s ním bylo? Byl nemocný?
Otočil se, cítil se dezorientovaně, když se bledá krása zahrady Nebe změnila v drsnou černou zem Pekla a pak zase zpět.
Co se mu to dělo?
Zachytil kousek něčeho, co s ním zůstalo – představa Erin, jak se pro něj natahuje a on pro ni.
Ta představa vyprovokovala intenzivní touhu znovu ji vidět a on ji nedokázal ignorovat.
Infikovala mu nějak mysl a jemu nebude znovu dobře, dokud nesplní svou misi.
Veiron máchl stříbrno modrými křídly a vyletěl nad velkou bílou stěnu, která ochraňovala říši Nebe. Otočil se ve vzduchu a letěl dolů, vítr s ním lomcoval a mraky na něm zanechávaly vrstvu vlhkosti na nahé kůži a modré zbroji.
Najde svůj cíl a polapí ji.
Tentokrát uspěje.
Veiron zatáhl křídla a zvýšil rychlost, díval se skrz mraky na ostrov. Žaludek mu říkal, že ji tam tentokrát najde a nepletl se. Když se před ním objevil zelený ostrov obklopený modrými vodami jako drahokamy, cítil její přítomnost. Nebyla sama. I ostatní byli na ostrově, ale byla tu šance, že nebudou blízko, když přiletí.
Mohl se snést dolů, popadnout ji a uletět dřív, než si toho někdo všimne? Pochyboval. Bude s ním bojovat, pokud se ji pokusí unést. Předtím s ním nebojovala, ale každý instinkt mu říkal, že bude, pokud se ji pokusí od přátel oddělit.
Veiron roztáhl křídla, zpomalil postup a prohledával ostrov. Našel, co hledal, sedět na malé skále na druhé straně ostrova, než byli ostatní. Když se k ní přiblížil, vzhlédla a ani se nepohnula.
Přistál blízko ní na pláži a šel po ní, teď byl zvědavý, chtěl vidět, co udělá. Zaútočí na něj, když byl tak blízko, nebo uteče? Zavolá si přátele, nebo s ním bude o samotě bojovat?
Vešel na skálu a ona neudělala vůbec nic z toho.
Stoupla si a otočila čelem k němu, černé krátké šaty se kolem ní v teplém odpoledním vánku mihotaly. Její kůže ztratila svou barvu, teď byla bledší než kdy dřív, a pod utrápenýma očima měla temné kruhy. Byla nemocná?
„Trvalo ti to dýl, než jsem čekala,“ řekla měkkým, klidným hlasem s ani stopou strachu. Měl dojem, že na něj spíš byla naštvaná, že nepřišel dřív, ale její obličej byl bez výrazu. „Přemýšlel jsi nad tím, co jsem říkala?“
Veiron se zastavil s jednou nohou výš na skále před ním a zamračil se na ni. Čekala na něj.
„Musíme jít. Amélie chtěla mluvit s Apollyonem a Lukasem o všem. Chtěla jsem zůstat, ale Marcus trval na tom, že jdu taky. Chyběla jsem ti, co jsem byla pryč?“ Nečekala na jeho odpověď. „Předpokládám, že ano. Byla jsem si jistá, že se pro mě vrátíš. Vzpomněl sis na všechno?“
Zamračil se ještě víc. Věděla, že ty věci v Nebi uvidí? Celé to připravila, zasela mu ta semínka do hlavy přesně tak, jak se bál? Její jantarové oči se zavrtaly do jeho a ona si povzdechla.
„Beru to tak, že ne. Přeju si, abys něco řekl.“
„Přišel jsem tě zajmout a splnit misi. Nebudeš se mnou bojovat?“ Studoval její výraz, sledoval jakoukoli stopu po lži nebo po tricích.
Zavrtěla hlavou a jen upřímnost byla v jejím hlase. „Nikdy bych s tebou, Veirone, nebojovala. Můžeš mě vzít.“
Natáhla k němu ruce se zápěstím u sebe a usmála se.
Zamračil se na to podivné gesto. Třeba bylo lidské, a proto mu nebylo povědomé. Vykročil na skálu a popadl ji jednou rukou za jemná zápěstí. Oheň se mu prohnal po kůži a probodl mu lebku. Trhl sebou a pustil ji, představy mu rychle projížděly myslí, až mu bylo zle.
„Veirone, co se děje?“ Dotkla se jeho obličeje, dlaněmi ho jemně vzala za tváře a zahřívala mu kůži.
Bolest vybledla, jako by ji její dotek odehnal, a on otevřel oči a uzamkl je s nimi. Byla v nich obava, emoce tak intenzivní, až mu ukradla dech. V jejích očích bylo tolik lásky, ten pohled v něm probudil představu z Pekla, jak se ji zoufale pokoušel zachránit, ale nemohl, protože umíral.
Veiron frustrovaně zavrčel, popadl ji tak prudce do náruče, že jí hlava bouchla do hrudní zbroje, máchl křídly. Vystřelil vzhůru tvrdě a rychle, byl rozhodnutý cítit vítr na tváři, cítit ho proudit po stříbrno modrých peřích, uklidňovat jeho rozjitřené pocity.
„Veirone?“ zašeptala a on ji ignoroval. Popadl cíl a vezme ji do Nebe, skončil s ní a jejími triky. „Proč si mě nepamatuješ?“
V jejích slovech bylo tolik bolesti. Nedokázal se zastavit od podívání se na ni. Tentokrát neměla v očích žádné slzy, ale bolest z nich vyzařovala. Bez lží.
„Proč si nemůžeš vzpomenout na to, co jsme sdíleli?“
„Protože jsem tě nikdy předtím nepotkal a nic z toho, co jsi řekla, není pravdou.“
Její bolest se zvedla a ona se od něj odvrátila. Vlasy se jí mrskaly a tančily ve větru, zahalovaly jí tvář, takže nemohl přečíst její výraz. Přitulila se k němu blíž a zachvěla se. Vzduch chladl. Šokující touha přitáhnout si ji blíž a sdílet své tělesné teplo s ní, do něj vnikla. Odtlačil ji.
„Miluju tě.“ Nepodívala se na něj a vítr její hlas ztlumil, ale on ji i přesto slyšel. Podivná jiskra mu rozehřála hrudník, byla to směs vřelých citů a hrozné bolesti. Znovu se na něj podívala. „Byl jsi ten jediný, kdo mě a to, čím si procházím, kdy chápal.“
Na místě se zastavil a máchl stříbrno modrými křídly, aby se udržel ve vzduchu, a dlouhou chvíli na ni zíral. Nezdálo se to jako pokus o snížení jeho ostražitosti.
„Nemůžeš věřit tomu, co ti Nebe řeklo, Veirone. Hrají si s tebou. Je to pro ně a pro Peklo jen hloupá hra. Jsme jen figurky.“ Pohlédla mu do očí, pak na ramena, pevně mu je sevřela a přitáhla si ho k sobě. „Nevěř jim. Něco ti udělali. Nebe tě jen využívá, abys mě unesl, a pak tě nechá znovu padnout jako vždycky.“
Veiron na ni zíral. Nebe by nic takového neudělalo. Andělé padli sami ne kvůli tomu, že se pro to jejich pán rozhodl. Přál si, aby ji mohl odtlačit, ale nemohl, aniž by ji pustil. Mohl ji ale ignorovat a neposlouchat její lži. Jakmile bude v Nebi, bude znovu v bezpečí, zbaven jejích toxických slov, která vrhala pochybnosti na všechno, co znal.
Máchl křídly a znovu vyletěl nahoru, měl v úmyslu dosáhnout Nebe a zablokovat ji.
Kroutila se mu v náruči, až mu obtočila paže kolem krku, vytáhla se výš, aby byla na stejné úrovni.
„Prokleli tě,“ řekla a pak pohnula hlavou a nalepila rty na jeho.

16 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad! A přeji ke zkouškám hodně štěstí :)

    OdpovědětVymazat
  2. zasa tak smutná kapitola :-( :-( už by Veiron mohol uveriť svojím spomienkám na minulosť :-(
    dakujem za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za kapitolku a držím palce pri skúškach.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat