sobota 5. května 2018

Její ďábelský anděl - 28. kapitola


A máme tu první setkání... za mě dost smutná kapitola.



Veiron máchl křídly a nedokázal zadržet úsměv, který se mu formoval na rtech. Horké slunce na něj shora zářilo, ohřívalo mu kůži, zbroj a peří, uvolňovalo každý sval v těle a napomáhalo k navození pocitu klidu. Nekonečné moře se pod ním roztahovalo, lesklo se od silného světla, krásný obraz kobaltového plátna nahoře. Teplý vzduch mu škádlil rudé vlasy a škádlil peří, jak klouzal zbytkem krátké vzdálenosti. Znovu máchl křídly, tentokrát silněji, aby se dostal výš.
Bylo tu takové ticho.
Než opustil Nebe, neuvědomil si, že tam byl takový hluk. Kamkoli šel, byli tam další andělé, kteří spolu mluvili a prodiskutovávali všechno od minulých misí až k těm nejposlednějším ve smrtelné říši. Neunikl tomu neustálému hluku. Měl rád takovéto ticho. Uklidňovalo ho stejně jako tento jemný vánek a teplé slunce.
Bublina vzrušení se v něm zvedla a jemu se ještě víc roztáhl úsměv.
Drobná zeleň lemovala moře před ním, obklopovaly ji tyrkysové vody.
Jeho první mise.
Veiron pohlédl dolů na strážného anděla pod ním. Světlovlasý muž se stříbrnými křídly, kterými máchal ve vzduchu stabilním tempem, s bohatě modrou zbrojí, která se na slunci blýskala, a stříbrným lemováním, které Veirona oslepovalo. Sotva spolu něco promluvili od té doby, co je velitel představil u bran Nebe a dal jim misi.
Veiron nedokázal uvěřit, že ho poslali na první misi tak brzy poté, co se znovuzrodil. Byl zpět jen pár měsíců a sotva dokončil první kolo výcviku. Bylo pro Nebe neobvyklé, aby poslalo znovuzrozeného anděla na tak důležitou misi, ale jeho nadřízení mu řekli, že to byl perfektně schopný zvládnout, a že v něj mají důvěru, že mise skončí úspěšně. Pýcha mu naplnila srdce a on se zazubil. Dokáže, že jejich víra v něj byla správná. Projde misí úspěšně.
Veiron zahnul doleva a otočil se ve vzduchu, přetáčel se ve vzduchu, až letěl vedle anděla, který mu při misi asistoval.
Nevar se na něj ani nepodíval. Nebyli ze stejné divize strážců, ale Veiron čekal, že se bude chovat aspoň slušně. Zdálo se, že ho anděl neměl rád. Veiron se ho na to během jejich dlouhé cesty zeptal, ale Nevar jen pokrčil rameny a řekl, že nemá důvod ho nesnášet. Možná jen nebyl hovorný. Možná to bylo proto, že ho nadřízení přeřadili z jeho mise k téhle Veironově, a to ho štvalo. Ať tak či tak, Veiron si tím nenechá pokazit náladu. Tohle byla jeho šance, jak dokázat svou sílu a schopnost, jejich důvěru v něj.
„Na ostrově není ani známka po smrtelnících,“ řekl Nevar hlubokým hlasem, jak bojoval s větrem. „Můžeme jít.“
Veiron přikývl a klesal, pohledem projížděl po bílých plážích malého ostrůvku. Na vzdálenější straně spatřil jejich cíl, v zahnuté skryté zátoce. Šla po pláži a byla sama.
Beze slova k jeho společnosti máchl Veiron křídly a vystřelil dolů. Vítr se do něj zarýval, ale on zadržel kletbu a stáhl křídla, aby sestup urychlil. Tvrdě v pokrčení přistál na pláži, čím poslal písek do vzduchu a otřásl ostrovem.
Jeho cíl se k němu otočil čelem, krátké černé vlasy se zhouply při její rychlé reakci. Stála před ním oblečená jen v malých černých kraťasech a upnutém tričku. Rudé plameny jí olizovaly ruce. Zachvěly se a vybledly a pak úplně zemřely.
Veiron se zvedl a narovnal do plné výšky.
Oči se jí rozšířily, její šok s ním otřásl, a pak je naplnily slzy. Bála se. Veiron se usmál. Tohle bude jednodušší, než si myslel.
Zakryla si rukou pusu.
„Ne… to nemůžeš být. Ne!“ Prsty se jí třásly a slzy rozlily po tvářích,
Nebyl to strach, co nakonec cítila. Veiron se zamračil, byl zmatený jejími emocemi, které z ní cítil. Její utrpení se zdálo opravdové, stejně jako bolest. Nebylo to hrané, něco nebylo v pořádku. Cítil jen náznaky jejích pocitů, zjistil je a určil. Cítil její bolest. Jak?
Na tom nezáleželo. Musel dokončit misi.
Veiron natáhl ruku a přivolal si jeden stříbrný meč. Popadl modro stříbrný jílec a máchl s ním, prořízl jím vzduch. Její jantarové oči se roztáhly ještě víc a ucouvla.
„Veirone?“ zašeptala a on zaváhal, bolest mu prořízla srdce, jako by to slovo bylo ostřím a ona s ním do něj řízla.
Jak mohla znát jeho jméno?
Zaváhal, a to ho stálo vteřiny. Prapůvodní anděl se odnikud objevil, jeho stříbřitá křídla plameně mávala, jak se na něj snesla, padl k zemi s ní na něm. Vrazila mu pěst do obličeje, očí jí stříbrně plály stejně jasně, jako dlouhé vlasy.
Veiron zavrčel a přetočil se s ní, měl v úmyslu připnout ji pod sebe a vzít jí život. Byl by to bonus, byl si jistý, že by byl na něj pán hrdý. Byla pryč dřív, než ji mohl otočit, takže čelil písku a zády byl otevřený pro útok. Tvrdě ho kopla do páteře mezi modrý hrudní štít a pásky, které mu chránily boky, čímž sletěl do písku.
„Amélie, ne!“ To se ozval cíl. Proč zastavovala prapůvodního anděla od útočení na něj? Bála se o život kamarádky?
Chytrá žena. Veiron zavrčel, vtiskl dlaně do vlhkého písku a zvedl se, čímž ji ze sebe setřepal.
Zvedl se na nohy a otočil čelem k ní. Čepel srazil se zrádcem, Marcusem. Nebe Veirona před ním varovalo. Další hlasy se ozývaly po pláži a Veiron tiše děkoval Nevarovi, který za ním přistál a poskytl tolik potřebnou zálohu.
Veiron se zhluboka nadechl a zaútočil na Marcuse a na prapůvodního anděla, zatímco Nevar bojoval s ostatními zrádci.
Pohled na Marcuse ve zbroji podobné té jeho, byl pro Veirona nechutný. Ten muž neměl právo nosit zbroj anděla. Byl ohavný stejně jako jeho paní. Ta na sobě zbroj neměla. Jen světlé krémové šaty byly jedinou obranou proti jeho meči.
Veiron přinutil Marcuse couvnout a přivolal si druhou čepel, zvedal sázky. Tvrdě se srazili, tmavovlasý zrádce zvedl své dva meče zkušeně, čemuž se mohl Veiron těžko rovnat. Neměl takové bojové zkušenosti jako bývalý anděl, ale nebude poražen.
Veiron se vyhnul jedné Marcusově čepeli a zvedl pěst a chytil muže pevně pod bradou. Marcus odletěl a ve vzduchu mávl křídly, aby se srovnal. Než mohl znovu zaútočit, Veiron se otočil k cíli se jménem Amélie. Zablokovala mu cestu k cíli s mečem v ruce a ocelovým pohledem v očích.
Proč se cíl nechránil sám?
Stála o kousek dál s očima roztaženýma, zmrzlá na místě.
Pořád cítil její bolest. Třeba to byly její síly. Měl v úmyslu oslabit jeho odhodlání k jejímu polapení a přinesení ji k jeho nadřízeným. To se nikdy nestane.
Veiron bojoval s Amélií, nutil ji couvat směrem k cíli. Když si to uvědomila, bojovala tvrději, ale neměla tolik zkušeností s čepelí. Švihl po ní, držel ji zaměstnanou obranou. Cítil za sebou Nevara, anděl bojoval s Marcusem. Ta démonní ženská ležela zraněná na pláži a padlý anděl ji ošetřoval.
Štěstí se obracelo.
Veiron máchl oběma čepelemi. Amélie se sklonila, aby se jim vyhnula, čímž mu dala prostor, na který čekal. Jednu čepel odvolal, popadl ji za nohu a otočil. Zakřičela, když ji poslal vzduchem, až narazila tvrdě do písku, čímž ho poslala do vzduchu, jak dělala kotouly dál.
Veiron se otočil čelem k cíli.
Žena sklonila ruku k boku, polkla a pohlédla mu přímo do očí. Odvážná, ale hloupá žena. Myslela si, že ho tím zastraší?
„Můžeš odejít mírumilovně, Ďáblovo sémě, nebo můžeš bojovat. Ať tak či tak, jdeš se mnou.“ Přivolal si druhý meč a oběma máchl vzduchem.
Zvedla bradu.
„Budu s tebou bojovat. Nechci… ale budu. Nedovolím, abys ublížil mým přátelům.“
Odfrkl si. „Takové zlo nemůže mít pravé přátele. Otrávila jsi jim mysl svou temnotou, stejně jako mistr tvé říše.“
Znovu se jí zaleskly slzy na řasách. „Jak můžeš říct tak krutou věc?“
„Krutou? Divná slova ze rtů antikrista. Máš v úmyslu otrávit i mou mysl?“ Prořízl znovu vzduch svými meči a posunul se k ní. „Nedovolím ti to.“
„Nechci s tebou bojovat.“ Zavřela oči a zvedla vysoko ruce. „Takže pokud si přeješ vzít můj život, abys uspokojil tvého nového pána, pak to udělej.“
Nového pána. Znovu se zastavil. Slzy jí padaly po tvářích a pocit bolesti se zvýšil. Polkla a posmrkla, ale neudělal krok k útoku, ani aby se ochránila.
Proč s ním nebojovala?
Neměl čas přijít s odpovědí, a to co se dělo, ho nechávalo jen s dalšími otázkami. Bolet se mu zařízla do zad a on zařval, prohnul se od čepele. Otočil se k prapůvodnímu andělu a vrhl se do boje s ní, ale ne dřív, než zachytil hrůzu v očích cíle a pocítil její strach.
Bála se, když byl zraněný, ale ne, když jí hrozil, že ji zabije?
Hlava ho bolela, když bojoval s Amélií, couval s ní k Nevarovi a Marcusovi, kteří bojovali dál na pláži. Marcus vyhrával. Veiron si pod nosem zavrčel a vrhl se na Amélii jednou čepelí v rychlém sledu, nutil ji, bránit se. Potřeboval ji dostat k Nevarovi a pomoct mu.
„Nevare, znáš mě!“ řekl Marcus a Nevar vypadal stejně zmateně, jak se Veiron cítil. Nevar máchl po Marcusovi mečem a zavrtěl hlavou.
„Neznám tě, zrádče.“
„Marcusi, to je ten anděl, který se mě pokusil dvakrát vzít… můj strážný,“ zavolal cíl zpoza Veirona a Nevar zamrzl.
Marcus viděl šanci a chopil se jí. Otočil si Nevara do náruče, jednou paží mu podržel křídla a držel mu čepel u krku tou druhou. Nevar ztuhnul. Veiron zaklel.
„Má pravdu? Byl jsi její strážný a pokusil ses ji polapit pro Nebe?“ zavrčel Marcus a Nevarovy bledě zelené oči se roztáhly, když mu čepel škrábla po hrdle a rozlila trošku krve.
„Lže. Nikdy jsem ji neviděl, ani tebe.“
„Nelže, Marcusi,“ řekl prapůvodní anděl a vrhl se na Veirona. Byl tak pohlcen tím, co se dělo s Nevarem a Marcusem, že ho čepelí řízla do paže. Zasyčel mezi sevřenými zuby a proklel ji. Její druhý útok selhal. Lehce ho zablokoval a odtlačil od sebe, čímž ji poslal pár kroků dozadu a získal trochu prostoru.
Zvedl jeden meč nad hlavu a tvrdě s ním seknul, měl v úmyslu ji rozříznout, než se bude moct dát dohromady. Jasně modré světlo jí zazářilo z dlaní a celý svět explodoval. Bolest se mu rozlila do kostí a hlava zatočila, zvonilo mu v uších a on se pokoušel strávit, co se zrovna stalo. Když se mu hlava pročistila, našel se, jak letí vzduchem a tvrdě přistává na zemi blízko cíle. Vítězství.
Veiron se chtěl zvednout na nohy, ale tělo ho neposlouchalo, neodpovídalo na jeho příkazy. Jasně hořelo, každý sval ho bolestí pálil tak moc, že se sotva držel při vědomí. Co se to stalo?
Že by ho ta ohavnost zasáhla svou mocí?
Objevila se nad ním, ruce jí stále zářily a držela je před sebou natažené.
Veiron se roztřeseně nadechla, bojoval proti bolesti a zíral na ni. Selhal. Jeho nadřízení se pletli. Nebyl schopný polapit to Ďáblovo sémě.
Amélie na něj zírala. „Hodně štěstí příště.“
„Ne,“ zakřičel cíl a byl náhle mezi ním a Amélií s rukama nataženýma.
Ochraňovala ho?
„Neubližuj mu!“ vykřikla a vrtěla hlavou.
Amélie zacouvala. „Možná vypadá a mluví jako on, ale on to není… nepamatuje se.“
„Já vím… ale radši bych dřív zemřela, než viděla Veirona znovu trpět.“ Ta měkce promluvená slova do něj řízla hlouběji než jakákoli čepel, a zvětšila zmatení.
Teď už mu dvakrát řekla jménem, odmítla s ním bojovat, nebo ho zranit, a bála se, když byl zraněný.
„Znám tě?“ zeptal se bez přemýšlení a zvedl se na lokty do písku. Hlava se mu točila, ale už ne tak moc jako předtím, a bolest v končetinách se zmenšovala do tupého bušení. Zvedl se na nohy, roztáhl křídla a máchl jimi, aby si srovnal peří. Bolela stejně jako zbytek něj.
Cíl se na něj ohlédl přes rameno s bolestí v jantarových očích. Vzduch jí pocuchal krátké černé vlasy, hodil jí je do tváře a ona se odvrátila a sklonila hlavu. Pohled smutku přešel Amélii přes tvář a Marcus si povzdechl.
„Ten Veiron, kterého jsi znala, zemřel, Erin. Nepamatuje si tě,“ řekl Marcus a ona přikývla a znovu se v ní bolest zvedla.
Veiron, kterého znala?
Byla tohle nějaká spiklenecká lež, aby jeho a Nevara zmátla a oni se přestali hlídat? Proč by znal Ďáblovu dceru a tyhle zrádce?
„Všichni jste zrádci a lháři,“ řekl Veiron a Erin se k němu otočila čelem. Setkal se s jejíma očima a za bolest v hlavě se jen zvedla, jak jí do nich zíral. Neznal ji. Nemohl si pamatovat předchozí život, ale byl si jistý, že by nikdy neměl důvod, proč by měl znát sémě Satana. „Lhala jsi, že byl Nevar tvůj strážný. Proč by takové zlo potřebovalo ochranu anděla?“
Trhla sebou a odvrátila se, sklonila pohled.
„Erin?“ zašeptala za ní Amélie a Erin zavřela oči. „Mluví pravdu o tobě?“
Erin se zamračila a přikývla.
Améliiny stříbrné oči se rozšířily a ten stejný pohled šoku se rozlehl po tvářích všech. Nevěděli, že byla Erin dítětem Ďábla?
Dělala z nich všech blázny?
„Zlo,“ vyštěkl to slovo na ni a ona si zakryla rukama tvář a skryla ji na dlouhé minuty.
„Co víš o mě a Amélii?“ řekl Marcus a Veiron na něj pohlédl. Pořád držel u sebe Nevara s mečem u hrdla strážného anděla.
„Říkali nám o vás.“ Řekl Nevar dřív, než on mohl. „Jste zrádci a my vás musíme polapit, nebo zneškodnit.“
„Pak musíte znát naše postavení.“
Nevar přikývl. „Apollyon, nositel smrti, Lukas, zprostředkovatel a Einar lovec.“
„A jaký je Ďáblův muž?“
„Netuším.“ Zašklebil se Nevar, když mu čepel přejela znovu po hrdle, čímž ke klíční kosti poslala další krev. „Nebyla žádná zmínka o padlém andělu.“
Veiron ucouvl, aby mu pomohl, a zastavil se, když Erin zvedla hlavu a pohlédla znovu na něj. Zíral jí do očí.
„Ten anděl se nedávno obětoval, když se mě pokoušel zachránit… a jeho jméno bylo Veiron,“ řekla, a i když chtěl, nezaregistroval v tom žádnou lež.
„Ne.“ Zavrtěl hlavou, nebyl ochotný tomu věřit. Dělala si z něj srandu. Pokoušela se ho zmást a oslabit. Niv z toho, co řekla, nebyla pravda, ani to nedávalo smysl.
„Veirone,“ zašeptala a on se na ni odmítl podívat. Nebude oklamán. „Zemřel jsi sotva týden zpátky, když ses mě pokoušel ochránit… a teď se mě snažíš zabít? Musíš si mě pamatovat. Nepamatuješ se, jak jsi byl s námi v Pekle a bojoval s anděly? Musíš si to pamatovat!“
„Lžeš. Zemřel jsem před měsíci.“ Ucouvl od ní a podíval se jí do očí, vztek se v něm zvedal jako přílivová vlna. Sevřel prsty kolem meče.
„Nezemřel jsi víc jak týden zpátky… a tvá poslední slova v tehdejším životě byla, že mě miluješ.“
Veiron klopýtl, hlava ho bolela a točila se mu, když se to pokoušel vstřebat. Musela to být lež. Zemřel před měsíci. Otočil pohled do písku a soustředil se, pokoušel si cokoli na svůj předchozí život vzpomenout, aby dokázal, že se plete. Bolest v hlavě se zostřovala do hluboké pulzující bolesti a temnota přetrvávala, hrozila, že upadne do bezvědomí.
„Neznám tě,“ řekl a vzhlédl k ní.
Odvrátila se od něj a teď čelila Marcusovi a Nevarovi.
„Nepamatuješ si střechu v Londýně tak před dvěma týdny? Byl jsi tam, mluvil jsi se mnou a bojoval s Veironem,“ řekla Nevarovi.
„Přestaň si ze mě dělat srandu! Nefunguje to na nás.“ Zavrčel Veiron a šel k ní, měl v úmyslu ji chytit a ukončit tuhle frašku.
Zvedla ruku a tmavé rudé plameny jí olizovaly prsty, honily se jí po kůži. Zastavil se. Zdálo se, že má přece jen kontrolu nad silami, a že si jen vybrala je během boje nepoužít.
„Je to lež, jak jsem říkal,“ řekl Nevar. „Nikdy jsem Veirona, zrádce, ani tebe neviděl.“
„Potkal jsi mě dvakrát. Jednou v Londýně a pak tady na ostrově, když jsi bojoval s Apollyonem.“
Nevar bojoval s Apollyonem? Apollyon byl nejsilnějším andělem v historii. Zabil Nevara, a proto strážný anděl neznal jejich cíl? Veiron na sebe zavrčel. Tahala ho do své sítě lží a on jim začínal propadat. Museli uniknout, než je všechny otráví jako tyhle zrádce. Nepadne.
„Nemá to smysl,“ řekl Marcus smutným hlasem. „Mají pozměněné vzpomínky. Nebe jim je vymazalo.“
Veiron se podíval z ní na Marcuse a Nevara, nebyl si jistý, co dělat. Neznal ji. Ani jednoho z nich. Hlava ho bolela a pulzovala mu bolest za očima.
„I když nechápu, proč Veironovi změnily vzpomínky… pokud si něco nepamatoval.“ Marcusova slova zvonila Veironovi v hlavě, prolomila se bolestí a zmátla ho ještě víc.
„Pleteš se,“ řekl Veiron.
„Můžu dokázat, že Erin nelže,“ vložil se do toho Marcus a Veiron na ni pohlédl. Byla u něj tak blízko, až ji měl na dosah. Mohl ji popadnout a odletět s ní do Nebe a dokončit misi. Mohl odblokovat lži a doručit ji nadřízeným, jak měl nařízeno.
Tak proč měl hlubokou touhu uvnitř zůstat a dívat se na ni, poslouchat jejich lži a dovolit jim, aby ho vtáhli do svých sítí?
Její oči se pohnuly a setkaly s jeho, zazářilo v nich teplo. Obklopily ho a on se nedokázal odvrátit. On se ani nechtěl odvrátit.
„V Pekle je bazének, který zaznamenává události na Zemi i v Pekle. Ukáže to tobě i Nevarovi.“ Marcus bojoval, aby udržel Nevara, který se s ním začal rvát.
„To jsou lži,“ zavrčel Nevar a máchl křídly, jak se pokoušel Marcusovi uniknout. Meč se zařízl hlouběji do jeho hrdla a on znovu ztichl. Veiron jeho vztek sdílel, ale něco na Nevarovi říkalo, že vztek nebyl jedinou emocí, kterou jeho kolega cítil. Byl taky v šoku.
Veiron to chápal. Nebyl si jistý, co byla pravda a co lež, a jak minuty míjely, linie mezi nimi se rozmazávala a byl míň nechutné.
Museli pryč.
„Je to past.“ Veiron si připravil meč. „Máš v úmyslu mě vlákat do Pekla pro svého pána.“
Pohledem hodil po Nevarovi. Anděl lehce přikývl. Byl připravený.
Veironovi oči se posunuly k jejich cíli. Bylo by příliš riskantní popadnout ji a osvobodit Nevara. Zachrání kamaráda a pak se vrátí, aby ji polapil. Zvedla pohled, aby ho uzamkla s tím jeho, vítr zachytil její černé vlasy a odfoukl je stranou pryč z hrdla.
Oči mu padly na značky na levé straně, byly viditelné nad klíční kostí nad černým tričkem, narazila do něj radost, rozehřála mu srdce.
Zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil, máchl křídly a vystřelil kolem ní a prapůvodního anděla. Než mohl Marcus zareagovat, narazil do něj a Nevara. Nevar reagoval okamžitě, odstrčil Marcovi čepel z hrdla a vytrhl se mu ze sevření. Oba máchli křídly a vzlétli, zrychlili ve vzduchu.
Ani Marcus, ani Amélie po nich nešli.
Veiron se na ně díval, sledoval, jak se zmenšují a zmenšují, jak zrychloval do Nebe.
Selhal.
Veiron to nesnášel a taky skutečnost, že nedokázal setřást, jak se na něj cíl díval, co cítil, kvůli jejímu pohledu. Věci, které mu řekla, se mu proháněly v hlavě, měl víc otázek než kdykoli dřív.
„Musíme podat hlášení,“ řekl Nevar a setřel si krev z hrdla.
Veiron přikývl.
Podají zprávu o tom, co se stalo, ale Veiron věděl, že jim to nedá, co chtěli.
Nedá jim to odpovědi.
Které oba nejvíc potřebovali.
A on nespočine, dokud je nebude mít.



17 komentářů:

  1. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím-smutná kapitola 😯 Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Fakt to bolo smutné :-( A aj hnusné zo strany Neba, že im vymazali spomienky :-( Čo tým sledujú??? Dúfam, že Veiron bude pátrať a spomenie si na všetko;-)
    Dakujem za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za skvělou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. nesmutnější situace je, když vás nepozná někdo, koho máte moc rádi...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat