neděle 8. dubna 2018

Východ - Rose



Do mého odchodu zbýval pouze den a otec se stále ještě nevrátil. Moje rodina mě prosila, abych zůstala déle, alespoň než se otec vrátí. Na okamžik jsem si představila, že udělám, o co mě žádali, a představila jsem si samu sebe, jak jdu za bílým medvědem a říkám, „Jenom o trochu déle. Jenom než se otec vrátí domů.“ A pak jsem si vzpomněla na ten pohled v jeho očích.

Újma, o které mluvil – přemýšlela jsem, komu by se stala. Mě? Nebo jemu?
Myšlenka na to, jak se za mnou zabouchávají dveře do hradu v horách, mi krátila dech a nutila mé srdce divoce bít v hrudi. Vzpomněla jsem si na zoufalství, které jsem cítila, na apatii k ubíhajícím dnům, a děsilo mě to. Možná že tentokrát opravdu zemřu.
Říkala jsem si, že měsíc svobody mi vydrží na dlouho. A možná mi dovolí další návštěvu, příště bude možná i delší. Ale nevěřila jsem tomu.
Tak jako tak na tom nezáleželo. Slíbila jsem to.
Byla jsem v pokoji, který jsem sdílela s mými sestrami, balila jsem si to málo co jsem potřebovala, když matka vešla dovnitř. Úspěšně jsem se vyhýbala tomu být s ní o samotě, přinejmenším po tom našem jednom setkání, a cítila jsem se provinile, ačkoli jsem k ní byla vždy laskavá a pozorná, když jsme byli spolu s ostatními. Mé srdce trochu pokleslo, když se objevila, ale usmála jsem se na ni.
„Nebudu tě vyrušovat dlouho,“ řekla. „Přinesla jsem pár věcí, které si sebou můžeš vzít.“ Na postel vedle mě položila malý balíček. Otevřela ho a podala mi malou zavařovací sklenici. „Nějaký sladký med od souseda Torska. A podívej, vesta, kterou pro tebe udělala vdova Hautzigová.“
„Ach, jak milé,“ řekla jsem obdivujíc měkkou flekatou vlnu, i když jsem velmi dobře věděla, že matka vdově Hautzigové za práci jistě bohatě zaplatila.
„A tady jsou nějaké karamelové sladkosti, které máš tak ráda. A nový kapesník. A nějaké stužky do vlasů od Sary… Tvé vlasy tak porostly zlatíčko, a jsou krásné. Ach, a také svíčka a křesadlo. Tohle je speciální křesadlo, nejnovější vynález. A svíčka je také dobrá, hoří pomalu a bylo mi řečeno, že zůstane rozsvícena i v silném větru. Jestli je to pravda nebo ne nedokážu říct, ale možná to přijde vhod na tvé cestě zpět do hradu.“ Zírala jsem na svíčku, která měla smetanově krémovou barvu a pak vzhlédla k matčině obličeji. Řekl jí Neddy o neprosvítitelné temnotě v mé ložnici? Nevěřila jsem, že by to udělal. Ale svíčka, svíčka, která zůstane rozsvícená… Její výraz v obličeji byl klidný, mírný. Nebyl tam žádný náznak klamu.
„Jen pár věcí z domova, drahá, které ti snad přinesou útěchu, než se k nám budeš moct vrátit nadobro.“
„Děkuji ti matko.“  Natáhla jsem se a objala ji. Pak jsem vzala věci, které mi dala a uložila je do batohu.

Nevěděla jsem, jak přežiju loučení. Přemýšlela jsem, že bych vyklouzla během noci a úplně se tomu vyhnula, ale to by bylo zbabělé a nechtěla jsem promeškat ani jeden moment, který jsem s rodinou mohla strávit.
Noc předtím, než byl nový měsíc – stejný stříbrný srpek, ke kterému jsem ukázala, když jsem se loučila s bílým medvědem. Počítala jsem dny pečlivě.
Když nadešel čas mého odchodu, všichni jsme byli tišší. Každému jsem věnovala rychlé objetí, polykajíc slzy.
„Nech mě tě vyprovodit, alespoň zčásti, tam kde se sejdete…“ řekl Neddy.
Přikývla jsem a byla vděčná za jeho paži okolo mých ramen, zatímco jsme opustili statek. A slzy, které jsem držela zpátky, začaly stékat po mých tvářích.
Zatímco jsem lovila po kapsách kapesník, který mi matka dala, řekla jsem: „Neddy, prosím, až uvidíš otce, řekni mu…že ho mám ráda a že lituji těch slov, které jsem ve vzteku řekla, když jsme se naposledy viděli.“ Odmlčela jsem se. „A řekni mu, aby odpustil matce, pokud může. Potřebuje ho, myslím.“
„Řeknu mu to,“ odpověděl Neddy.
„A dávej pozor na vdovu Hautzigovou, Neddy. Nevěřím jí.“
„Ani já ne.“
„Je mi líto, že jsem nemohla potkat tvého pana Sorena. Poděkuj mu za mě za všechno, co pro nás udělal. A Neddy…“ Otočila jsem se a pohlédla mu do očí. Odejdi do Trondheimu, studuj tam s učencem. Nečekej až se vrátím. Budu vědět, jak tě najít, pokud tu nebudeš.“
Neddy byl potichu.
„Slib mi to.“
„Já nevím…“
„Neddy.“
„Budu přemýšlet o tom, co jsi řekla,“ odpověděl váhavě. „Ale ty se brzy vrátíš,“ dodal s přesvědčením. „A taky můžeš jít do Trondheimu.“ Na chvíli se zarazil. „Rose, pokud…pokud se něco stane, pokud mě kvůli něčemu budeš potřebovat, slib mi, že mi dáš vědět. Přijdu za tebou, a nezáleží na tom, kde budeš.
„Děkuju, Neddy. Budu v pořádku.“
Byl čas se rozloučit. Chvíli jsem se k němu tiskla a pak rychle odešla.
Bílý medvěd byl tam, kde jsem ho před měsíčním cyklem nechala, stojíc vedle potůčku s vrbou. Vypadal, jako by se odtamtud celou dobu nehnul.
Nevěděla jsem, jak bych ho měla přivítat, tak jsem nic neřekla. Dlouhou dobu se na mě díval a já v těch bezedných očí četla něco blížící se radosti. Najednou jsem se cítila provinile za stopy slz, které mi zůstaly na tvářích.
Pak řekl: „Pojď,“ a já znovu musela najít rovnováhu na jeho širokých bílých zádech.

6 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad! Bohvie čo to tá jej matka vymyslela. :)

    OdpovědětVymazat
  2. "jen prá věcí" - med, vesta od vdovy, karamelové sladkosti, kapesník , stužky do vlasů, svíčka a křesadlo
    takže, co je z toho očarované? vlastně mohlo by být cokoliv, ale ty poslední dvě budou lákat určitě.
    já bych se bála cokoliv použít...
    no snad na průšvih nedojde...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za pokračování.Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju moc za překlad ��

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat