pondělí 2. dubna 2018

S milionářem svázaná - 7. kapitola


Evě se zatočila hlava, když jí to začalo dávat smysl. Podívala se na Isabellu.
„Lhala jsi mi. O Alexovi.“
Isabella se zasmála a zavrtěla hlavou. „Bože, jsi pomalá. Samozřejmě, že lhala. Jak jinak bych tě od něj dostala?“

Nevolnost se zvedla, kyseliny měla až v krku. Tělo ji bolelo, jako by měla horečku. Perfektní. Normálním lidem se zvedne adrenalin tak, že by mohli zvedat auta. A ona? Debilní horečku. Paráda.
„Ale proč?“ Musela se zeptat. Co udělala kdy Isabelle, že si tohle zasloužila?
Lycanka k ní přešla se žlutýma očima. Její vlk byl tak blízko povrchu, až se jí srst promítala na kůži.
„Promiň, miláčku, není to nic osobního. Vážně. Je tu jen jedno místo pro mrchu na vrcholu smečky a řekněme, že ty to rozhodně nebudeš.“
„Alex tě za to zabije!“ Eva bojovala proti Daviemu držení, jak se pokoušela osvobodit, ale držel ji pevně.
Stěna. Bílé kachličky. Hustá rozstříknutá krev.
Co to kurva bylo? Zavrtěla hlavou, aby si pročistila vidění.
„Vážně?“ Isabella zvedla obočí. „O tom vysoce pochybuju, když si bude myslet, že jsi šla proti jeho příkazům a pustila jsi bratra.“
Smutně si povzdychla, když si prohlídla vlčici. Tvář měla od krve. Krve měniče smečky. Vlka, kterého chladnokrevně zabila. Eva se zachvěla. Lycani byli často lidskými médii nazýváni monstry, ale Eva jim nikdy nevěřila. Až do teď.
„Samozřejmě, pak tě tu chudáček Alex najde a vyrve ti za jeho problémy hrdlo. Našla jsem to tělo…“ Vzlykla. „Byl to můj první milenec a teď je mrtvý.“
Krev odkapává z kachliček na hranu vany. Paže, bledá a bez života.
„Můj Bože,“ zalapala Eva po dechu. „Vážně jsi monstrum. Alex nikdy ani kousek takové sračky neuvěří!“
„Bude věřit čemukoli, co mu řeknu. Kdo se bude se mnou hádat?“ Isabella pokrčila rameny. „Historii píšou vítězové. A v tomto konkrétním boji budu  ten vítěz.“
Prohlédla si Evu odshora až dolů. A ušklíbla se.
„Jak sis mohla vůbec myslet něco jiného? Taková ubohá bytost? Žádný vlk. Sakra, i jako člověk, jak se můžeš se mnou srovnávat?“ Uhladila si rukama oblečení a pak pohlédla na Davieho. „Ujisti se, že nebude na pozemku, než to uděláš. Pak odhoď její tělo někde, kde ji nenajdou.“
Tvář nad ní. Pusa rozevřená, tesáky pokryté krví…
Eva zalapala po dechu a odtáhla se, pokoušela se podívat přes rameno na Davieho.
„Ty. Ty jsi mě zabil. Proto mě Alex musel změnit-“
Myslela si, že to byla autonehoda. Svět se naklonil. Alex jí lhal, ale ne tak, jak si myslela. Lhal jí, aby ji ochránil od pravdy, že ji její vlastní bratr, její malý bratříček, nechal umřít.
„Proč? Jsem tvá sestra…“
Davie se zasmál, už v tom nebyl ale ani drobek lidskosti. Místo toho to bylo drsné a břitké. Pobavení bytosti, která si necenila žádné formy života. Mrtvá bytost.
„Oprava. Byla jsi sestra té slabé, méněcenné bytosti jako já byl. Já nemám žádnou sestru. Naser si, udělám to hned. Už tu zatraceně dost fňukala.“
Eva se nadechla, když sklonil hlavu, čekala, až jí ostré tesáky roztrhnou hrdlo.
Bolest ale nepřišla. Než do ní mohl Davie zabořit zuby, něco zavrčelo a pak do nich narazilo těžce jako rozjetý vlak. Vykřikla, když se roztáhla na tvrdé lesní zemi.
Udělala kotrmelec, nebe i země se kolem ní točily. Její přemet byl krátce na to ukončen, když jí bolest explodovala v hlavě. Zamrkala, pokoušela se pročistit vidění a roztřeseně se zvedla. Skála vysvětlovala její náhlé zastavení, byla na ní roztříštěná krev. Zvedla si ruku k hlavě a prsty měla mokré od krve. Pak to byla tedy její krev.
Zavrčení za ní jí dostalo do pozoru. Davie stál uprostřed kruhu tichých vlků. Velký hnědošedý vlk s bílým pruhem na nose udělal krok vpřed.
Rukou si zakryla pusu, slzy jí vstoupily do očí. Alex. Srdce jí klopýtlo. Přišel si pro ni.
Davie zavrčel a utíkal pryč od Alexe směrem k budovám. Věděla, že byli upíři rychlí, ale nikdy nečekala, že budou až tak rychlí. Naplnila ji frustrace, když si uvědomila, jak chtěl uniknout. Pokud se dostane na střechu, lehce skočí na stromy a bude pryč.
Po třech krocích se vrhl na zeď, ale místo toho, aby skočil na střechu budovy, odrazil se a vrhl se Alexovi na záda. Zaječela, když zaútočil. Už to nebyl člověk. Místo toho byl jen nějakou karikaturou. Čelisti rozevřené tak, že by se to normální žijící bytosti nepodařilo, a tesáky mu trčely jako u žraloka, přistál na boku Alexova krku a pokusil se dostat skrz vrstvu husté srsti.
Velký vlk zavyl a změnil se. Ostré praskání kostí se odráželo ve vzduchu, když se otočil a změnil se do druhé formy, zatímco odhodil Davieho přes nově zformovaný bok. Alex praštil upírem o zem dost tvrdě na to, aby poposkočil. Než se zmohl na odpověď, měl ho Alex roztaženého na zemi s velkou prackou kolem krku.
Davie měl vykulené oči, skoro mu vyskočily z lebky. Škrábal ostrými nehty Alexovi ruku. Ne, už to nebyly nehty… byly to ty nejostřejší konce kostí prstů. Pach hniloby se linul vzduchem, když jeho kouzlo bledlo. Elegantní fasáda zmizela a odhalila jen hnijící mrtvolu pod ní.
S dušením se otočila na bok a vyzvracela všechno, co snědla.
Se zavrčením zvedl Alex Davieho nad hlavu a hodil s ním o zeď. Narazil do ní s tupým nárazem. Zadržela dech, když dopadl na zem. Byl mrtvý? Zavrtěla hlavou z té myšlenky. Idiote. Už byl mrtvý. Takže… byl už víc mrtvý, jakože nadobro?
Cvakající zvuk naplnil vzduch, vycházel z té pokroucené postavy upíra, když zvedal hlavu. Smál se.
„Myslíš, že mě můžeš zabít tak lehce?“
Davie se nejistě zvedl na nohy. Hlavu měl vykroucenou v divném úhlu, ale oči měl naplněné násilím, když zíral na Alexe. Tvář se mu zkroutila do zavrčení, když se vrhl na velkého vlka.
Zaječela, strach a obava ji měly ve svém područí. Jak mohl bojovat s něčím, co už bylo mrtvé?
Alec byl zpět ve své poloviční formě. Lehce se natáhl a odhodil útočícího upíra do země. Bylo snadné vidět, že už se přestal hrát a boj byl až do úplné smrti. Než se mohl Davie zvednout, skočil mu Alex na záda. Drápy se v lehkém světle zaleskly a on jimi přejel po Davieho zádech, která otevřel až na páteř. Zápach hniloby rozkvetl dvojnásobně.
Davie zakřičel z bolesti. Zvedl hlavu a natáhl se k ní.
„Evo, prosím…“
Ta ruka… její ruka… sklouzla dolů po krvavé vaně. Davieho tvář se od ní vzdalovala, když si stoupl a otočil se. Nechal ji tam umřít…
Z patra se do jeho prosícího výrazu podívala. „Odpočívej v pokoji, bratříčku.“
Vzhlédl, setkala se s Alexovým pevným žlutým pohledem a přikývla. „Udělej to rychle.“
Vlkodlak se natáhl a podržel Davieho hlavu mezi masivními tlapami. S ostrým zakroucením lupnul upírovým krkem, ale ten nepřestal křičet. Jediná věc, jak sejmout upíra, byla úplným stětím.
Odvrátila se, když jím dál kroutil. Ten suchý, lámající zvuk jí připomínal lámající se větve. Větve zabraly. Nechtěla myslet na to, co to opravdu bylo.
„Dostaňte to odsud. A odděleně pohřběte.“ Alexův hluboký hlas byl vítaným zvukem. „Evo, srdíčko, jsi v pořádku?“
S výkřikem se rozběhla po mýtině a hodila se mu do náruče.
Obalil ji silnými pažemi. Zalila ji úleva, ten pocit byl tak dokonalý, že se o něj úplně opřela. Nikdy si nemyslela, že ho znovu obejme. Všechno se v ní usadilo a strach jí projel tělem. Nedokázala ho zastavit.
„Ach Bože, Evo. Myslel jsem, že jsem tě ztratil.“
Alex měl rty v jejích vlasech, líbal ji, jeho slova byla zamumlaná do její hlavy. Velkýma rukama jí vjel do vlasů a odtáhl jí jemně hlavu, aby se jí mohl podívat do očí. Měl je tmavé strachem. „Už mi to nikdy nedělej. Miluju tě. Nemůžu tě ztratit.“
Ta slova ji zaslepila. Lapala po dechu jako zlatá rybka, když ji u sebe drtil, stejný strach, kterého se nemohla zbavit, proudil i jeho větším tělem.
On co… miloval ji? Naděje v ní zvedla opatrně hlavu, pak vybuchla jako supernova. Ne. Musela se přeslechnout.
Zatlačila mu do ramene, aby se na ni podíval. „Ty… co jsi to řekl?“
Podíval se na ni zpříma. „Evo, miluju tě. Vždycky jsem miloval a vždycky budu.“
Ach. Můj. Bože.
Vyjekla a obtočila mu ruce kolem krku. Pevně. Nejspíš dost pevně na to, aby nemohl dýchat, ale nestěžoval si. Místo toho si ji k sobě přitáhl.
„Taky tě miluju, Alexi,“ zašeptala a mezi slovy ho líbala na krk.
Díky Bohu, že byl kone-
„No, není tohle nechutně sladké.“ Isabellin obviňující tón prolomil jejich šťastné usmiřování.
S překvapeným zamrkáním se Eva otočila v Alexově náruči. Čekala, že uteče během Alexova a Davieho boje, a ne že se tu bude zdržovat po tom, co udělala. Ale ne, lycanka stála za nimi s rukama v bok.
„Alexi, pracovala s Daviem. Chtěla mě dostat z cesty, aby se mohla stát alfa ženou smečky,“ řekla rychle, než mohla říct Isabella něco dalšího.
Alexovi potemněla tvář hněvem.
„Je to pravda?“ dožadoval se od druhé ženy.
Isabelle ztvrdl výraz.
„Pracovala jsem s tím upírem? Ano, ale jen abych odstranila hrozbu, která ohrožovala stabilitu smečky. Jak nás náš alfa vždycky učil, smečka je první. Vždycky. Ona…“ zasyčela směrem k Evě, „je slabá.“
Alex utáhl paže kolem Evina pasu. Tak pevně, že skoro vyjekla, ale byla zticha, nechtěla udělat špatný pohyb, který by mohl vést k násilné situaci.
„Ona je… bude mou družkou,“ zavrčel. „A bude tvou alfou.“
Isabella se usmála s obnaženými zuby. „Jen přes mou mrtvolu. Chci výzvu.“
„Výzvu? Co to je?“ Kvůli tichu, které se rozprostřelo po shromážděných vlcích, věděla Eva, že to je vážné. „Může to udělat? Alexi?“
Čelist mu ztuhla, malý sval mu v koutku vyskočil a velké tělo náhle ztuhlo smrtící silou připravenou k výbuchu. Strčil Evu za sebe náhlým pohybem, takže klopýtla a musela se ho přidržet za rameno.
„Přijímám výzvu za svou družku.“
Isabella se uchechtla a zavrtěla hlavou. „Nemůžeš, krasavče. Nejste spáření. Nenese tvou značku.“
„To se může lehce napravit,“ zavrčel Alex a potáhl si Evu před sebe tak rychle, až se jí hlava zatočila. S rukou na jejím krku jí naklonil hlavu stranou. Horký dech jí ovál hrdlo. Musela si skousnout ret a bojovat proti přílivu horka, které jí projelo tělem. Teď na to nebyl čas ani místo.
„Tak to nefunguje, Alfo, a ty to víš.“ Isabella mávla prstem a dětinsky mlaskla jazykem.
„Musíš ji kousnout během orgasmu.“ Prohlédla si Evu odshora dolů. „A pokud není praštěnější víc, než jsem si myslela, pochybuju, že je blízko.“
Naplnil ji vztek, skoro ji zadusil. Touha vrhnout se na ni a utrhnout jí ten prst, ji skoro překonala. Třeba by pohled na krev, setřel ten samolibý ksicht z tváře té děvky.
Alex obnažil zuby a dal Evu stranou, jak udělal krok vpřed. Ten pohyb byl naplněn násilným úmyslem; držel se, ale jen tak tak. Ramena se mu zvětšila a výška taky, jak se nad lycankou tyčil.
Na zlomek vteřiny zachytila Eva to nejjemnější rozšíření očí a strach, než výraz vyprázdnila. Tvář měla bez výrazu, skoro znuděnou, když vzhlédla k napůl přeměněnému alfovi.
„Ty se odvažuješ mě opravovat? Já jsem alfa smečky!“ Alex nekřičel, při tom tichém zvuku Eva zamrkala.
„Jsi alfa, souhlasím.“
Nějak si Isabella udržela postoj. Ať už byla jakákoli, musela Eva uznat, že má koule z ocele.
„A jako takový jsi vázaný k zákonům smečky jako zbytek nás. Vyzývám Evu, členku smečky, o právo sdílet tvou postel a být tvou ženou. Jak. Je. Mé. Právo.“
„Má pravdu, Alfo.“ Frank vykročil ze stínů. Skutečnost, že byl naprosto nahý, s Evou nic neudělalo. Víc se bála této chvíle, jak Franka bez oblečení. „Má na to právo. Pokud Eva výzvu nepřijme…“
„Pak co?“
Bylo toho tolik, čemu nerozuměla. Někdo by jí měl donést Pravidla smečky 101. Hned.
„Pak budeš vyloučena… Bez smečky.“
Skrytá rezignace ve Frankově hlase a to, že se na ni nechtěl podívat, jí říkala, že už se všichni rozhodli, jak tohle proběhne. Očekávali, že odmítne Isabellinu výzvu a odejde.
Nasrat. Na. To.
Ta mrcha se potřebovala naučit lekci.
„Pokud budu bojovat?“
Frank překvapeně vzhlédl a asi v jeho očích začala vidět nově nalezený respekt. „Pokud vyhraješ, Isabela se ti bude muset ve smečce podrobit. Jako alfa máš právo ji vyhostit, nebo přemístit do jiné smečky.“
Za ní si Isabella odfrkla. „Jo, pokud vyhraje.“
Frank po ní hodil otráveným pohledem. „Pokud mě to necháš dokončit.“
Obrátil pozornost zpět k Evě. „Pokud prohraješ, vyhoštění je nejvíc pravděpodobné. Nemyslím si, že tě Isabella nechá ve smečce.“
„To máš, kurva pravdu,“ vložila se do toho znovu Isabella. „Nechci ji nikde blízko mého muže.“
Alex zavrčel, ten zvuk byl tichý a varující. „Jen ve tvých snech, dámo. To se nikdy nestane. Ve skutečnosti se ta výzva ani neodehraje. Jako alfa tě vyhošťuji právě te-“
„Výzva přijatá.“
Alex prudce při jejích tichých slovech otočil hlavu, naprosté překvapení měl vepsané ve tváři. „Ne, Evo. Zabije tě.“
Jeho slova se jí odrážela v hlavě.
Jsi kurva mimo a sebevražedná, nebo ses naprosto zbláznila? Zabije tě ve zlomku vteřiny.
Ale další hlas, tišší a bližší její duši zašeptal. Zvládneme to. Dejme ji lekci.
„Slyšel jsi ji. Přijala. Bojujeme,“ chvástala se Isabella hlasem plným triumfu.
Alex před ni vykročil. „Evo, nemusíš to dělat. Odejdeme ze smečky. Je mi to jedno, nemůžu tě ztratit.“
Dala mu prsty na rty a usmála se.
„Měj ve mně trochu víry, ano?“
Udělala krok od Alexe a pokynula Isabelle. „No tak, pojďme na to.“
Lycanka se zazubila a obnažila zuby. „Budeš krvácet.“
„Jo, jo…do teď jsem slyšela jen kecy.“
Isabellin první úder přišel odnikud – těžký pravý hák, který Evu skoro srazil. Klopýtla, setřela si krev z koutku rtu. To, že ji Isabella udeřila a nepoužila přitom drápy, ji překvapilo.
„Jen tohle dokážeš?“ vyzývala ji. „Vážně? Po všech těch kecech jsem čekala víc.“
Lycanka zasyčela a vrhla se na ni.
Eva možná nebyla vlčicí nebo atletkou, ale je, nebo byla člověkem. Bez přirozené zbraně se musela tvrdě naučit, jak se ochránit. Podle sebeobrany z knížky si přehodila protivnici přes bok a ta se rozplácla na zemi.
Trocha povzbuzení od vlků kolem bylo něco, co se Isabelle moc nelíbilo.
„Mrcho,“ vyštěkla a zvedla se na nohy. „Za to zaplatíš.“
Boj byl rychlý a zběsilý. Během tří úderů si musela Eva zopakovat všechny bloky a údery. Zoufale uhýbala a kličkovala, pokoušela se najít nějaké místo na druhé ženě. Ale Isabella byla rychlá a nepolevovala. I když Eva zaskórovala s přímým úderem, jen zamrkala a potřásla hlavou a přešla přímo do útoku.
Evu opouštěla suverénnost, když zablokovala další úder do tváře, ale už neunikla rány do žeber. Něco jí v boku křuplo a padla na koleno, jak se pokoušela chytit dech. Teď byla ve vážných problémech.
Isabella ji kopla přímo do čelisti. Bolest, která ji explodovala ve tváři, se shodovala s tou v boku, a další věc, kterou věděla, bylo, že je na zádech s Isabeliným kolenem mezi lopatkami.
„Řekla jsem ti, že zaplatíš,“ zašeptala s rukou v Eviných vlasech a trhla.
Zmrzla, když se ostré konce Isabeliných drápu otřely o její hrdlo. Svět se zúžil na dvě věci. Jemný šepot smrti na kůži těsně nad krkavicí a na pohled hrůzy a bolesti v Alexově tváři, když ho čtyři vlci drželi.
Ne, řekla tichá přítomnost uvnitř. Takhle to neskončí.
Začalo to uvnitř její duše a valilo se to ven. Část vrčela a ta druhá… něco jiného. Eva zavrčela oči a dovolila to, nechala, ať jí to prostoupí. Nechala, ať ji to změní. Tělo se svíjelo v křeči. S prásknutím se jí kosti lámaly a přetvarovaly, chlupy jí vyběhly z pórů a pokryly jí kůži. Na chvíli se její tělo, zdálo, zastavilo, jako by se rozhodovalo, do jakého tvaru, pak se s cvaknutím dotvarovalo.
Zatraceně!
Nikdy jsem neviděl rychlejší proměnu.“
Nevšimla si, kdo to řekl, byla až příliš zaneprázdněný vztyčením se a setřesením Isabelina držení. Čenich jí vyběhl z tváře, ďábelské tesáky jí vyběhly z dásní. Vrhla se dopředu s rozevřenou čelistí. Zaregistrovala krátké překvapení na ženině tváři, než scvakla čelisti a vytrhla ženě hrdlo.
Krev jí naplnila pusu, pokryla jí tvář, ale ta bytost, kterou byla Eva, to bylo jedno. Trhala znovu a znovu, dokud pod ní kořist neochabla. Se zabručením ji odhodila tlapami a zvedla se, aby si přičichla k mrtvole. Chladla, ale definitivně byla mrtvá. Vyplivla plnou pusu masa na její hrudník, ignorovala postranní pohledy, otočila se a podívala po nich.
Podívejte se na její oči…“
Určitě je to alfa.“
Smečka na ni zírala s úžasem a strachem. Někteří ucouvli, jiní zakňučeli a sklonili hlavy. Dloubla do ticha v její duši a cítila správnost v jejich slovech. Byla vlkem a byla taky tím druhým…
Alfou. Teď pro to měla pojmenování, usmála se.
Eva do sebe smotala vlčí formu s hladkým mlasknutím a otočila se, aby se setkala s pohledem každého páru očí.

„Ještě někdo mě chce vyzvat o pozici alfy smečky?“ zeptala se se silou v ní procházející a připravenou znovu bojovat. A znovu. Tolikrát, kolik bude moct. „Ne? Taky si myslím.“Kapitola 7





39 komentářů:

  1. Ďakujem za super kapitolu.Vedela som,že sa pod tlakom premení.

    OdpovědětVymazat
  2. Konečne!!Z Evy sa stala alfovská vlčica;-) ;-)
    Dakujem za preklad a korekciu skvelej kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji.Konečně se ubránila.A ta pravidla snad už také dostane😀

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji... skvělý překlad!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další úžasnou kapitolu 🌸

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad. 💚

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za skvělý překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za pokračování! 👍😆

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za super kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuju moc za další kapitolu :D

    OdpovědětVymazat
  13. Dekuji,sueeer konečně se do toho opřel a :D ;)

    OdpovědětVymazat
  14. :)
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  15. Tak som si to predstavovala, pekne ju roztrhať a ukázať kto je tu alfa samica 😉 Dík za super preklad a už sa teším na pokračovanie 😉😉😉

    OdpovědětVymazat
  16. Skvělé, skvělé. Mockrát děkuji za další úžasný překlad. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  17. No konečně :D, moc děkuji za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  18. Perfektná kapitola, konečne všetkým ukázala, čo má v sebe. Ďakujem krásne za skvelý preklad a korekciu. ♥

    OdpovědětVymazat
  19. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  20. Moc děkuji za překlad a korekci.
    Vina

    OdpovědětVymazat