úterý 17. dubna 2018

Přeběhlík - 22. kapitola 2/2




Zdravím Vás moji oddaní,
máte se dobře? Konečně máme trochu toho sluníčka, myslím, že všichni míří ven. I já mířím ven. Oprášila jsem kolo (doslova - byla jsem nucena "lohnout" kolo bráškovi, který na něm loni seděl asi jednou - dvakrát, a podle toho taky vypadalo - pavučinky, prach apod.) a vyrazila na mou oblíbenou cestičku. Zároveň se ale blíží vyvrcholení dalšího studijního roku, tak se nesmím poddávat jarním radovánkám, ale musím taky pěkně (kolikrát až nepěkně) sedět na zadku a splnit povinnosti, ke kterým jsem se uvázala. 
Teď se trochu směji, protože jsem původně chtěla pouze napsat, že příští kapitola bude za 14 dní, ale přišlo mi nezdvořilé napsat jen jednu větu - tak tady máte dva odstavce 😁😁😁.

Mějte se krásně, užívejte tepla i dne (carpe diem) a za 14 dní se opět dovíte, co bude dál.

Vaše Katuš




„Jsem ráda, že máš takovou zadek nakopávající Variaci,“ řekla jsem jemně. Vzpomněla jsem si na tu noc v Livingstonu, kdy jsem klečela u jeho těla bez života a plakala. To jsem ještě nevěděla o jeho Variaci a myslela si, že ho už nikdy neuvidím. Byla to hrozná chvíle.
Devon se vedle mě uvolnil, naše ramena a nohy se dotýkaly. Dosud jsem si neuvědomila, jak blízko jsme byli. „Já taky.“ Jeho oči pozorovaly můj obličej. Nebyla jsem si jistá, co v něm hledá.
Objala jsem se pažemi a přála jsem si, abych navždy mohla smazat tu vzpomínku z mysli. Rukou jsem přejela po jizvě. Devon nevěděl o tom znamení na mém hrudníku. Nikdo mu to neřekl. „Ryan tu noc udělal ještě něco.“ Můj hlas byl sotva slyšitelný.
Devon se napjal. Cítila jsem energii z našich dotýkajících se těl.
„Pamatuješ si, jak vepisoval svým obětím do kůže Áčko?“ zašeptala jsem.
„Jak bych mohl zapomenout?“
„Mně to udělal taky. Obnovil to zranění, zatímco jsem předstírala, že jsem tvoje sestra, a teď je součástí mého těla.“
Devonovy oči se rozšířily. „On tě označil?“
Přikývla jsem. Pomalu jsem pustila látku trička a vložila ruce do klína.
„Můžu to vidět?“ zeptal se Devon šeptem.
Přesunula jsem se na kolena, nespouštějíc z Devona zrak. Jeho oči byly totiž tak něžné a starostiplné, že mi dávaly tu podporu, kterou jsem potřebovala, abych se uklidnila. Rozhlédla jsem se po parkovišti, ale s výjimkou muže, který tankoval své auto, se okolo nikdo nenacházel.
Prsty jsem rolovala látku, až se objevilo Áčko. Zachvěla jsem se, když se chlad dotkl mé kůže.
Devon na značku zíral, něco temného mu zastřelo zrak. „Proč jsi mi o tom neřekla? Mohl jsem to vyléčit.“
Vyhýbala jsem se jeho pronikavému pohledu. „Za tu misi jsem se cítila provinile, za to, že jsem předstírala, že jsem tvoje sestra. Bála jsem se tvé reakce. A taky si část myslela, že si to zasloužím.“
Devon se natáhl, ale nedotkl se mě. Jeho prsty se zastavily kousíček od mé kůže. „Chceš, abych to vyléčil?“ Jeho oči byly něžné, když je na mě upřel. Polkla jsem a malinko kývla, nevěříc si dostatečně na to, abych promluvila. Přitiskl dlaň na Áčko, cítila jsem jeho teplou dlaň na svém těle. Zamračil se v soustředění, přes hrudník mi projelo zalechtání. V tuto chvíli jsem se mu cítila blíž, než kdykoliv předtím.
„Hotovo. Vidíš?“ Zvedl ruku, abych se mohla podívat na neporušenou kůži v místě, kdy bylo A. Pořád se mě ale dotýkal. Jeho ruka jemně spočívala na mém pase.
Jeho pohled prohledával mé oči, pak přejel k mým rtům. V puse jsem náhle měla sucho. Znala jsem ten výraz. Věděla jsem, co chce udělat. Nebyla jsem si však jistá, jestli chci, aby to udělal. Rána Alekovy zrady byla hluboká. Chtěla jsem pohnout dál. Chtěla jsem zapomenout. Byla jsem však připravená na něco nového?
Devon se naklonil, jeho oči neopouštěly můj obličej, hledaly známku toho, že nesdílím jeho city. Dal mi dost času, abych se odtáhla, aby řekla, že nejsem připravená, ale nepohnula jsem se. Ten polibek byl krátký a pěkný; ani jeden z nás se ho nepokusil prodloužit. Dotkl se svým čelem mého. „Doufám, že to bylo v pohodě?“ zašeptal.
Nebyla jsem si jistá. Bylo to příliš brzo. Teď jsem nevěděla vůbec nic. Ale na Devonovi mi záleželo. Devon musel ten konflikt vidět v mém obličeji, protože jeho výraz povadl. „Neměl jsem to dělat. Promiň.“
Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Jsem jen zmatená. Potřebuji více času.“
Devon přikývnul.
„Děkuji,“ řekla jsem. Pořád jsme byli blízko a já mohla na tváři cítit jeho dech.
„Nikdo mi dřív nepoděkoval za polibek,“ zažertoval, v jeho hlase byla stopa váhavosti.
Zasmála jsem se a jemně do něj drcla. „To bylo za to.“
„Já vím,“ zamumlal. Rozprostřelo se kolem nás ticho. Poslouchala jsem naše dýchání a zavřela oči.
Mé myšlenky utekly k Holly. Doufala jsem, že ať je kdekoliv, Abelova armáda jí neubližuje. Byla pro ně užitečná, ujišťovala jsem se. Byla jim prospěšná, takže si ji budou udržovat v dohledu.
Náhle se Devon napjal a zadržel dech. Zadívala jsem se na něj. „Co se děje?“ zašeptala jsem.
Přitlačil se ukazováček na rty. Zavřela jsem pusu a poslouchala. V dálce bylo slyšet nějaký zvuk. Bzučivý zvuk jako od čepelí helikoptéry. Chlupy na krku se mi postavily a po chvilce taky na rukou. Pozorovala jsem oblohu. Uviděla jsem černý, nízko letící vrtulník, s blikajícím červeným světlem osvětlujícím objekty pod ním. „Je to FEA?“ zeptal se Devon těžko slyšitelným hlasem.
„Nevím. Může to být hodně věcí.“ Helikoptéra se přibližovala. Nevypadala, že by chtěla přistát, ale to se mohlo kdykoliv změnit.
„Rozhodně po něčem pátrá,“ poznamenal Devon.
Seskočila jsem z vozu. „Měli bychom odjet.“
„Nepřitáhneme k sobě pozornost, když se rozjedeme ve chvíli, kdy ji budeme mít nad hlavami?“
Ztuhla jsem. To dávalo smysl. Pronásledování helikoptérou bychom nevyhráli. „Sedněme si do auta. Tak si nás nemusí všimnout a navíc budeme moci okamžitě odjet, kdyby se něco zvrtlo.“
Devon přikývl, ale z helikoptéry pohled nesundal. V autě jsme se schoulili, oči jsme nespouštěli z oblohy. Vrtulník se přiblížil a pak pomalu opouštěl odpočívadlo. Pár chvil jsme počkali, než jsme vyjeli z parkoviště. Nebyla jsem si jistá, jestli ta helikoptéra byla FEA, ale toto setkání něco vyjasnilo: byli jsme pronásledováni a nebyli jsme v bezpečí. Potřebovali jsme se dostat do Vegas co nejdřív a nesměli jsme přestat být obezřetní.

9 komentářů:

  1. huráááá, konečně Devon políbil Tess :), anebo jinak, konečně toto je projevení jednoznačných citů směrem k Tess. Já je tam viděla už v prvním díle z obou stran :) ( u něho by měla mít jistotu, že nebude manipulovat s emocemi s pomocí své variace)
    děkuji moc za překlad :)

    PS. Kočko :), škola je důležitá a když si najdeš chvilku na překlad, tak určitě budu ráda, ale jinak jak říkám : škola je na prvním místě :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak myslím, že všichni zamilovali spíše Devona, než Aleka. I já :D .... Btw šak já jsem psala, že musím až nepěkně sedět na zadku a plnit své povinnosti! =D. Dělám, co můžu, a co nemůžu, to počká ;). Kujííí za komentík :) :) :)

      Vymazat
  2. Moc díky za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Diky za preklad ☺️

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování Katuš.
    Sluníčko pálí a já dostala zánět močového měchýře. Místo opalování do sebe liju litry urologického čaje. Fuuujjj...

    OdpovědětVymazat