úterý 10. dubna 2018

Přeběhlík - 22. kapitola 1/2



Moji milí,
omlouvám se za krátkou půlkapitolku, ale mám mnoho práce a chvilky si šetřím na regeneraci, takže budu ty kapitolky zkracovat. Uvidíme, jak to půjde dál.
Nicméně nám již zbývá pouze sedm nebo osm kapitol, takže doufám, že už to půjde rychle.
Věřím, že se těšíte jak na velké vyvrcholení, tak na léto.
Vaše Katuš




„Jsi v pořádku? Možná bych měl řídit, co myslíš?“ zeptal se Devon opatrně.
„Jsem v pohodě,“ vyštěkla jsem a nadávala na ty proklaté slzy, které moje slova popíraly.
„Chceš řídit celou tu cestu do Las Vegas? Vždyť nám to zabere celý den.“
„Nemáme jinou možnost. Nemůžeme letět letadlem. Major pozná, když nás někde odbaví nebo nastoupíme do letadla. A trvalo by to dlouho, než bychom ti zfalšovali občanku. Já si vždycky můžu nějakou ukradnout a změnit se do té osoby, ale ty nemůžeš.“ Nechtěla jsem znít tak vyčítavě. Byla jsem ráda za Devonovu společnost, ale vyznělo to, jakoby byl přítěží. „Promiň mi to,“ zašeptala jsem.
„Ne, máš pravdu. Chtěla bys raději jít beze mě?“
„Ne!“ řekla jsem rychle. „Prosím, zůstaň.“
Devon jen přikývl. „Když se budeme v řízení střídat, můžeme odpočívat, zatímco ten druhý bude řídit a budeme tak rychlejší.“
„To je dobrý nápad,“ řekla jsem a nenápadně si utřela oči cípem svého svetru. „A hádám, že jsem prostě přirozená. Řízení je poměrně snadné, když se necháváš unášet proudem.“
Devon na moment vypadal zamyšleně. „Potřebuji zavolat svým rodičům. Budou hrozně vystrašení. A Major jim nejspíš navykládal spoustu lží.“
„Stejně budeme muset natankovat. Jakmile budeme mít větší vzdálenost mezi námi a Detroitem“ – a Alekem, dodala jsem v myšlenkách – „můžeme se poohlédnout po nějakém odpočívadle. Oba bychom se měli najíst a na pár minut si dát pauzu po tom všem, co se dnes stalo.“ Podívala jsem se na jeho zkrvavené tričko. „A potřebuješ se převléknout. Nemůžeš být v tomhle.“
.   .   .   .
Když jsme konečně zastavili, nohy a záda mě bolely z řízení, ale alespoň jsem se uklidnila. A doufala jsem, že Alekova tvář na mě i nadále nebude vyskakovat v myšlenkách. „Seženu ti nové triko,“ řekla jsem Devonovi, když jsem vystoupila z auta a obešla ho ke kufru, kde jsme měli bágly s oblečením.  Vzala jsem první svetr, který se mi objevil pod rukou a hodila ho Devonovi, než jsem se postavila před okno pasažéra tak, aby ho lidé, kteří se producírovali kolem, neviděli se převlékat. Když si sundával košili přes hlavu, oči mi zaletěly k jeho ramenu, kde již nyní byla zacelená kůže.
Poté, co se Devon oblékl, natankovali jsme a zajeli na nejvzdálenější místo parkoviště, daleko od zvědavých očí. Devon šel k veřejnému telefonu, aby zavolal svým rodičům a já po chvíli viděla, jak mu ramena poklesla. Zavrtěl hlavou. „Nezvedají to. To je jim tak nepodobné.“
V jeho hlase jsem slyšela náznak strachu a nějak mi to spustilo vlastní slzy. „Možná potřebovali na chvíli vypadnout. A tvůj táta je nejspíš v práci, že?“ Devon si zastrčil ruce do kapes a přikývnul. „Jo, nejspíš. Zkusím to později.“ Zhluboka se nadechl a usmál se. „Mám hrozný hlad.“
„Já taky,“ odpověděla jsem, ale to tvrzení nemohlo být dál od pravdy. Úplně jsem ztratila chuť ve chvíli, kdy jsem uviděla Aleka a v žaludku se mi vytvořila propast.
Koupili jsme si s Devonem hamburger a hranolky v bufetu vedle benzinové stanice. Místo toho, abychom ho snědli v tom omšelém lokálu s odrbanými kabinkami a špinavou podlahou (nehledě na zvědavé pohledy číšnice), rozhodli jsme se vzít si jídlo do auta a sníst ho vzadu.
Hranolky byly moc vlhké a hamburger suchý, ale nevadilo mi to. Bylo to první skutečné jídlo po dlouhé době a stejně mi všechno chutnalo chabě. Cítila jsem Devonovy oči na sobě, díky čemuž jsem se cítila nepohodlně. Doufala jsem, že nezmíní o Alekovi. Nemyslela jsem si, že bych to teď zvládla.
„Znáš hranice své Variace?“ vyprskla jsem a zamrkala, jak hlasitě a vystrašeně můj hlas zněl. Nacpala jsem si do pusy další hranolky. Ta směs mi ucpala krk a musela jsem se napít své sody, abych ji spolkla.
Devon si utřel ústa do ubrousku. „Co tím myslíš?“
„Co všechno jsi zkusil? Jaký druh zranění dokážeš vyléčit? Umíš vyléčit nemoci? Můžeš vůbec umřít?“ Zašklebila jsem se, když jsem si uvědomila, jak necitlivě to vyznělo, ale nemohla jsem potlačit zvědavost. Namočila jsem dvě hranolky do kečupu.
Znova si kousnul. Zřejmě mu nevadilo, že to jídlo nebylo moc dobré nebo pach vyčerpání a benzínu. „No, nikdy jsem se nenechal přejet autem, ani jsem nevlezl do ohně, abych se otestoval. Ale jsem si celkem jistý, že nějaké limity mám. Myslím si, že bych umřel, kdyby mé tělo roztrhala na kusy nějaká bomba nebo mi usekli hlavu.“
Zašklebila jsem se při představování si všech těch hrozivých scén. Devon se zasmál, kolem úst se mu na moment objevily ďolíčky. „Ty ses ptala.“
„Já vím,“ odpověděla jsem, usmívajíc se. Měl hodně rozcuchané vlasy. Byla jsem ráda, že jsem si na záchodech nezkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Dokázala jsem si to vrabčí hnízdo představit. „Zranil ses někdy jenom proto, abys viděl, jak se léčíš?“ Odložila jsem zbývající hranolky. Prostě jsem věděla, že nedokážu další sousto spolknout.
Devon vypadal zahanbeně. „Jo. Když jsem byl mladší, řezal jsem se a jednou si dokonce i zlomil malíček. Pak jsem toho ale nechal. Nemám rád bolest, však víš.“
Ťukla jsem do něj ramenem. „To bych nikdy netipovala.“ Bradou kývnul směrem k mému nedojedenému jídlu. „Už nechceš?“
Potlačila jsem smích. „Neříkej mi, že máš pořád hlad.“
Devonovy modré oči zajiskřily. „Ne, ale vzal bych si ještě pár soust. Kdo ví, kdy budeme moci znovu zastavit a pojíst?“
Podala jsem balíček s hranolky. „Posluž si. Myslím si, že mi moc nejedou tak mastné hranolky bez chuti.“
„To je fuk,“ zamrkal na mě. Cítila jsem se hned lehčeji, když jsem ho sledovala, jak dojídá mé jídlo. Vždycky jsem se divila, kolik toho Devon spořádal. Možná že ho jeho Variace nutila cítit se pořád hladově a pomáhala mu ty kalorie bleskově spalovat, protože při pohledu na něj by nikdo nehádal, že každý den spořádá porce jak pro medvěda.

9 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. Tess mne dnes trochu štvala, svoji frustraci si chvíli vybíjela na Devonovi, který za to nemohl. Někdy by měl mít svatozář, když to tak sleduji.
    moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Yep, i mně přijde, že Devon je takový dost uťápnutý, no.

      Vymazat
  3. Diky za preklad ☺️

    OdpovědětVymazat