sobota 28. dubna 2018

Její ďábelský anděl - 27. kapitola



Tichý svištivý zvuk byl první věcí, které si byla Erin vědomá, krátce na to následovalo teplo kůže, které ji ohřívalo až do morku kostí, ale nedělalo nic s ledem v žilách a v srdci. Další zvuky napadaly ten jemnější a roztříštily tak otupělý klid, který se v ní proudil, probudily její bolest a přitáhly zpět k vědomí.

„Erin!“
Zamračila se a pokusila se zabořit do čehokoli, co bylo pod ní. Bylo to těžké a nepřístupné, ale teplé na břiše a na prsou.
„Erin!“
Erin se nechtěla probudit. Chtěla zůstat v temnotě, proplout zbytkem dnů v nevědomí okolního světa, který na ni čekal, aby nemusela cítit bolest, která s ním přicházela. Teď byl posvěcený a ona z něj nechtěla ni kousek. Nepatřila tam.
Teplá voda jí omyla nohy až ke kolenům a pak zase odešla, takže zůstala mokrá. Ochladil ji vzduch, a to byla čistá rozkoš. Povzdechla si, uvítala úlevu od horka na kůži.
„Erin, probuď se.“
Něco s ní zatřáslo a ten pohyb ji dostal zpět k době ne před tak dlouhou dobou, kdy se ji někdo takhle pokoušel probudit. Ani tehdy se nechtěla probudit, ale to bylo proto, že zjistila, že muž, do kterého se zamilovala, byl Pekelný anděl.
Veiron.
Slzy jí unikly z koutků očí a zasyčely, když se dotkly čehokoli, co bylo pod ní.
Nechtěla se probudit, protože tentokrát to byl ženský hlas, co říkal její jméno, a ona nedokázala čelit otázkám a bolesti, bolesti srdce a smutku. Nebyla to ta osoba, se kterou se chtěla zoufale probudit a vidět ji.
Měkké ruce na ramenou s ní znovu otřásly, přitáhly ji do plného vědomí, tak si lehla tváří dolů a předstírala, že spí. Pokud bude předstírat dostatečně dlouho, nechají ji být? Chtěla být sama, pokud nemohla být s Veironem.
„Erin, prosím?“
Kolikrát to slovo řekla Ďáblu? Teď už nemělo žádnou cenu. Vymazala ho ze slovníku a odmítla na něj odpovídat. Bylo to neúčinné slovo. Ubohé.
„Erin.“ Tentokrát to byl mužský hlas, přísný a tvrdý, a nežádal ji. Byl to příkaz, aby se přestala přetvařovat a čelila světu. Nikdy si neuvědomila, jak byl Marcus podobný Veironovi. Přineslo jí to další slzy do očí.
„Srdíčko, co se děje?“ Amélie musela vidět její slzy. Položila jí ruku na rameno. „Hoříš. Kde je Veiron?“
Erin jeho jméno nedokázala unést. Zakryla si rukama hlavu a přála si, aby šli všichni pryč. Potřebovala být sama. Nevěděla, jak to všechno zpracovat. Nejen to, co se stalo Veironovi, ale i co jí.
Cítila se jinak, a to ji děsilo, měla pocit, že je slabá a nemocná. Cítila, jak v ní proudí temnota, přesně jak řekl Ďábel, znečišťovala jí tělo. Jeho zlo v jejích žilách. Jak to bylo možné?
Pokud…
Erin se roztřeseně nadechla a zvedla. Byla na ostrově, ale nebyl to písek pod ní. Bylo to sklo. Střepy se jí zabodávaly do černých kalhot a měla poct, že celá záda trička měla pryč. Hustá vrstva krve pokrývala materiál na hrudi.
Zvedla hlavu, pohlédla Amélii do očí, a pak do tváře a na zbytek ní.
Nikdy si nevšimla, jak jsou rozdílné. Amélie se šedýma očima, velkými prsy a jemnou pusou, která doplňovala klasické rysy. Erin s malými prsy, menší a často jí říkali, že vypadá drze jako zlá víla.
A měla jantarové oči.
Jako její otec.
Žaludek se jí přetočil, polkla žluč.
„Kde je Veiron?“ zeptal se Marcus, nesnášela ho za to, že ta slova řekl.
Nedokázala se na Amélii podívat, ne, když si teď uvědomila, že jí Ďábel nelhal, ale Amélie ano. V žádném případě nemohly být sestry. Její celý život byl lží.
Vzhlédla k Marcusovi. Pořád měl na sobě stříbrné brnění a krev uschlou na kůži, která se začínala odlupovat. Měl svá polo opeřená a polo kožovitá křídla stažená za zády a obě šavle se mu houpaly u boků.
„Andělé si ho vzali… oni… meč… skrz srdce.“ Zabíjelo ji ta slova říct a Marcusovy bledě modré oči se postupně roztahovaly s každým jejím promluveným slovem, dokud se v nich neukázal strach a lítost. Ne. Sakra ne. Tomu pohledu neuvěří. „Kriste, Marcusi… řekni mi, že je naživu. Je nesmrtelný… nemohli ho zabít!“
Povzdechl si, široká hruď mu ztěžkla, posouvala stříbrný hrudní plát. „Je mi líto, Erin.“
„Ne.“ Slzy jí zasáhly oči a ruce se rozehřály, kůži měla tak žhavou, až se jí začaly puchýře dělat. Drápy ji zevnitř znovu začaly škrábat do kůže a drobné rohy se jí posouvaly po lebce. Nehty ji bolely a taky dásně. „Nevěřím ti. Vůbec ne!“
Pohlédla na Amélii, která měla ve tváři stejný pohled, a pak se přesunula k Einarovi a Taylor. Neprolité slzy lemovaly Taylořiny modré oči. Proklít tu poloviční démonku za to, že Marcusovi uvěřila. Lhal. Veiron nebyl mrtvý.
Síla ji opustila, když se setkala s temnýma, modrýma očima Apollyona.
„Obávám se, že i andělé mohou zemřít,“ řekl hlasem hlubokým a chladným, nenáviděla ho za to.
Zavrtěla hlavou.
„Nemůže být mrtvý.“
A ona nemohla být Ďáblovou dcerou.
Štípla se, a když to nefungovalo, poškrábala se na paži, zoufale se pokoušela probudit. Byla to jen vize. Probudí se ve Veironově náruči a řekne mu všechno, co viděla, a oni už do Pekla nevkročí. Bude v bezpečí a spolu budou šťastní.
Neumřel.
Nechtěl umřít.
Marcus se sklonil, opatrně si ji vzal do náruče a nesl ji k bílému břehu směrem k vile, kterou sdíleli s Amélií.
„Co se ti stalo, Erin?“ zašeptala Amélie a Erin se na ni odmítla podívat, nebo dát najevo, že její otázku slyšela. Nechtěla nikomu nic říct, protože by tím přiznala, že je sémě Satana a něčím, v co věřit nechtěla, i když se jí důkaz toho plazil pod kůží a v krvi.
Pokusila se dostat z Marcusovy náruče, ale byl na ni příliš silný, jeho držení bylo stejně neprolomitelné jako to Ďáblovo.
Když ji položil na palubu, okamžitě od něj a Amélie odešla, potřebovala prostor. Oči jí dál přejížděly k vile, kterou sdíleli s Veironem, a bojovala se slzami. Byl opravdu pryč? Když ho tolik potřebovala? Byl jediný, kdo chápal, čím si prochází. Byl jediný, kdo chápal.
Nemohla dýchat.
Pomyšlení na to, že už Veirona znovu neuvidí, jí trhalo maso a kosti, otvíralo jí srdce.
Erin je všechny ignorovala, když se ji pokoušeli uklidnit. Jediný, kdo to nedělal, byl Apollyon. Pohledem ji sledoval, jak chodí po dřevěné palubě sem a tam, viděla mu na očích, že věděl. Věděl, že s ní není něco v pořádku, a že to nebylo jenom truchlením po Veironově smrti.
Nebyla jako dřív, než zamířila do Pekla.
Držela oči dole, potřebovala uniknout tomu vědoucímu pohledu. Ranní sluneční světlo bylo teplé, jak ozařovalo oceán a pláž. Chtěla do slunce vejít, cítit, jak ji uklidňuje a obnovuje její naději.
Marcus otevřel dveře a vešel do vily. Když znovu vyšel, měl na sobě kraťasy a křídla schovaná. Einar a Taylor stáli na jedné straně, Einar svou milenku uklidňoval, Erin se na ni zamračila. Jak se mohla vzdát naděje tak lehce? Nebyl tu žádný důkaz, že byl Veiron mrtvý. Možná přežil a možná se ho jen v Nebi vyptávali na otázky a zdržovali ho.
Nemohl se tam jít někdo podívat, jestli nebyl jen zraněný ale na živu?
Pohlédla na Apollyona a ten se okamžitě odvrátil, když pohled uzamkl s jejím. Toho se zeptat stejně nemohla. Nebe ho chtělo taky mrtvého. Co se stalo s jejím takzvaným strážným andělem? Vrátil se do Nebe? Nemohl jí on říct, jestli je Veiron pořád naživu?
„Musíme jít,“ řekla Amélie, a tak přerušila ticho.
Erin se k ní obrátila a pak i všichni ostatní, když souhlasili.
„Nemůžeme odejít.“ Erin se zvedl pulz a černé touhy ji zaplavily srdce, naléhaly, aby to odmítla vzít na vědomí. Nechtěla se svými přáteli bojovat. Násilí nebyl její styl. Byla umělkyní, pro pána Boha. Všichni to byli milenci a ne bojovníci. „Nechci odejít. Pokud odejdeme, Veiron mě nebude schopný najít.“
Amélie jí dala pohled naplněný lítostí. „Tohle je přesně ten důvod, proč navrhuju, abychom opustili ostrov.“
„Ne. Odmítám odejít. Veiron se vrátí. Vím, že ano.“ Erin ucouvla, když se k ní Amélie přiblížila s nataženýma rukama, jako by se ji pokoušela uklidnit.
Amélie sklonila ruce a povzdechla si. „Vím, že jsi ublížená, ale nemůžeme tu zůstat. Prosím, Erin. Musíme tohle místo opustit, než se stane něco hrozného.“
Erin zavrtěla hlavou. „Můžeš jít, ale já zůstávám.“
„Neopustím tě, a taky ti ale nedávám na výběr. Odcházíme. Marcus ponese Einara a já tebe, Apollyon může nést Taylor.“
Všichni přikývli.
Až na Erin. Natočila se k Amélii, pohlédla jí do šedých očí a vyzvala ji. Temnota se jí zuřivě kroutila pod kůží. Byla nadšená z vyhlídky na násilí? Z toho se jí udělalo zle, nepoddá se tomu nutkání. Nepoddá. Jen potřebovala, aby Amélie pochopila.
„Kdo z tebe udělal vůdce? A co o tom vůbec víš? Hovno, to je to. Takže mi zmizni z očí s tím odchodem. Běž si, jestli chceš, ale já odmítám. Nevzdám to s ním!“
Srdce jí bušilo, krev pumpovala v žilách a rozehřívala ji až do bodu varu. Prsty ji pálily a ona se nemusela dívat dolů, aby věděla, že z ní síly vytékají v tmavě rudých prstýncích plamene. Olizoval jí konečky prstů až k pažím, a poprvé ji to uklidňovalo, cítila, že má plameny na své straně.
Dokázala se ochránit. Nepotřebovala Amélii, aby to dělala z ani, ani kdokoli jiný.
„Amélie, dej jí čas,“ řekl Einar, vždycky hlas rozumu. Poděkovala mu za to, a že stojí proti Amélii s ní. Byl by na její straně, kdyby zjistil tu hroznou pravdu o ní? Pochybovala o tom. Pokud její tajemství vypluje na povrch, nikdo s ní nezůstane. Budou ji chtít pryč a ona zůstane sama.
Takto se cítil Veiron pokaždé mezi svým vlastním druhem?
Byl to chladný, oslabující pocit.
„Nemáme čas.“ Amélie ji chtěla popadnout za paži.
Erin ji pleskla po ruce tak tvrdě, až Amélie ztratila balanc a spadla na zem. Teď byla silnější? Amélie k ní vzhlédla, nevěřícnost jí zasvítila v šedých očích.
„Nech mě kurva na pokoji.“ Erin se nad ní převyšovala, držela její pohled a neuhýbala. „A už můžeš upustit od toho chování velké sestry.“
Proletěla po schodech dolů na pláž, potřebovala prostor, než vybouchne a někomu ublíží. Ruce měla horké, kůže jí hořela, toužila vypustit sílu, bála se, že zešílí a podvolí se temnotě uvnitř, pokud zůstane s Amélií a ostatními.
Erin zpomalila, když minula další vilu. Odkopla boty a sundala ponožky, nechala je na pláži a zamířila hlouběji do písku. Když byla až u vody, šla po cestě, kudy šli s Veironem. Srdce ji bolelo, ale slzy dlouho nepřicházely. Hořel v ní vztek za to, co Amélie řekla. Chtěla je dostat u ostrova, aby je Veiron nemohl najít. Amélie ho nikdy neměla ráda, pokaždé se je pokoušela rozdělit a teď k tomu měla další příležitost. Pokoušela se je od sebe oddělit a Erin ji za to nesnášela. Amélie to nedělala proto, aby ji ochránila. Ale proto, že to chtěla udělat od chvíle, co spatřila Erin s Veironem.
Teplo se v Erininých žilách pomalu usadilo, vyplulo z hrudi a sjíždělo s každým krokem dolů po pažích, dokud nevytékalo z prstů, zůstala klidná a pak otupělá. Chodila po břehu, teplá voda jí omývala holé nohy, nebyla si jistá, kam jde, ale věděla, že se jednou bude muset otočit a jít zpět.
Přála si, aby měla křídla jako Amélie. Pokud by měla, mohla by vyletět do Nebe a podívat se sama po Veironovi. Ať tak či tak, ukončila by mučivou nevědomost. Apollyon jen řekl, že andělé mohou umřít. Skutečnost, kterou už věděla. Bylo možné, že Veiron přežil a potřeboval pomoc.
Jak se slunce zvedalo, objevovali se vesničané, lidé otevírali dveře a mířili na verandu a pláž. Erin přešla k pásu skal, které se táhly až do oceánu, a na jednu větší se posadila, dívala se zpátky směrem k vile, kde na ni ostatní čekali, a za ní na tu, kterou sdílela s Veironem.
Pár vyšel na palubu vily blízko ní a pohlédl jejím směrem. Erin se podívala dolů na uschlou krev na hrudi. Pokud ji lidé takto uvidí, budou mít otázky. Sundala si černý, potrhaný nátělník, aby byla jen v bikinách, a zamračila se. Na hrudi žádnou krev neměla, ale mezi prsy měla jizvu, jedinou vertikální linii, jako by ji meč, který propíchl Veirona, zasáhl taky.
Erin se jí dotkla, myšlenkami byla s ním a vším, co se stalo. Všechno se to zdálo jako hnusná noční můra, když to předtím byl ten nejsladší sen. Bylo tak těžké strávit všechno, co se stalo, během posledních dvaceti čtyř hodin. Hrozilo, že ji to všechno spolkne, když se o to pokusila, chtěla zabořit obličej do kolen a ukrýt se tak, dokud svět neskončí.
Obtočila si ruce kolem kolen a přitáhla si je k hrudi. Vlasy jí vlály dopředu v chladném ranním vánku, který jí foukal do zad, a zamračila se a zvedla ruku, zachytila prameny. Měly být šeříkové barvy.
Ale teď byly rudé.
Stejné, jako měl Veiron.
Změnil jí je Ďábel během jejího probuzení? Udělal to, aby ji mučil její ztrátou?
Nenáviděla ho. V tuhle chvíli nesnášela všechny a nebyla si jistá, že ten pocit pomine. Temnota, která jí plula v žilách, přikrmovala její pocity, rostla, kdykoli pocítila něco negativního, a bylo těžké tu emoci pustit. Cítila, jak v ní plápolá, poškozuje a mění ji. Ďábel ji nazval soucitnou, a že to byla slabost a že její sentiment bude její zkázou, měla pocit, že jí jed teď koluje v žilách a část ní zabíjí.
Rodiny začaly plnit pláž, hrály si ve vodě a spolu se smály. Páry chodily kolem, usmívaly se a mluvily. Všichni lidé, kteří si nezasloužili být zataženi do boje, o kterém věděla, že přichází.
Třeba její soucit nebyl nakonec mrtvý, ale jen utlumený vším, co se stalo, a změnami, které se udály. Erin se pokusila uzavřít temnotu, vzpomínky na škrábání rohů pod kůží a pocit, že má v sobě další tělo, stejně jako Veiron měl.
Veiron.
Musela tu zůstat a počkat na něj bez ohledu na to, že budou všichni v nebezpečí. Mohli odejít. Stejně Amélii vidět nechtěla. Nenáviděla ji.
Erin si povzdechla.
To nebyla pravda,
I když chtěla. Chtěla na ni být naštvaná, ale v srdci věděla, že jen lpěla na pocitech, které nebyly opravdu její. Chtěla ji vinit za všechnu bolest, i když reálně za to mohl Ďábel.
Proč ji vrátil na ostrov?
Z nějakého důvodu ji poslal zpět. Něco jí říkalo, že to bylo proto, aby si protrpěla, že je sama. Chtěl, aby všichni zjistili, čím byla, a opustili ji, aby se její vazby k tomuto světu zlomily a ona ztratila důvěru a každý kousek pozitivních emocí, které měla. Chtěl ji zlomit a zbavit soucitu a sentimentality.
Chtěl, aby objala temnotu uvnitř, a vrátila se k němu na vlastní popud, přijala ho jako otce.
To se nestane.
Nikdy nic takového neudělá.
Nebude sama.
Erin se dotkla jizvy mezi prsy a zírala na ni.
Bez ohledu na to, co se stane, bude Veiron vždycky s ní.
Erin si znovu povzdechla. Byla zmatená a zraněná a být sama jen zhoršovalo její pocity, pochybnosti jí rostly v hlavě a strach se šířil jako jed do srdce. Už byla na cestě k tomu, aby udělala, co po ní Ďábel chtěl. To nemohla dopustit.
Stoupla si a otřepala zadek.
Musela s ostatními odejít.
Až se Veiron vrátí, najde ji, ať už bude kdekoli. Dojde si pro ni a bude v pořádku, ona se pak bude cítit jako hlupák, že o něm pochybovala a věřila, že byl zabitý. Spolu se budou smát tomu, jak byla hloupá, a budou pak všechny štvát za to, že ji sváděli z cesty.
Erin si povzdechla. Bude. Budou. Byla si tím jistá.
Zaklonila hlavu a pohlédla na nekonečně modrou oblohu, doufala, že se ve Veironovi pletou a že tam nahoře nebyl znovu jako anděl.
A že na ni nezapomněl.


15 komentářů:

  1. Doufám, že Veirona nepošlou, aby Erin zabil :(
    Moc děkuji za překlad i korekturu

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  4. Zasa tak smutná kapitola :-(
    Dskujem za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za další skvělou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. je to moc smutná kapitola
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat