sobota 21. dubna 2018

Její ďábelský anděl - 26. kapitola


Překvápko, překvápko a zase překvápko...
Kdo tohle čekal? Já popravdě určitě ne...

Erin se pletla. Boj proti Pekelným andělům nebyl vůbec šílený. Tohle bylo šílené. Černě okřídlení andělé Nebe se k ní blížili, neúprosná síla, která je přišla zabít všechny. Bojovala proti Ďáblovu držení, nakopla ho do holeně, aby ji pustil, ale on sebou ani netrhl. Držel si ji u sebe s jednou paží na její hrudi a druhou na bradě, nutil ji sledovat, jak její přátelé bojují proti ohromující přesile.
„Zastav je!“ ječela Erin, prsty ji už štípaly z horka, kůže tak pálila, až jí tekl pot pod černým nátělníkem. Bezpočetněkrát se pokusila použít své síly, ale odmítaly opustit ruce, měla podezření, že to mělo co do činění s mužem za ní. Brzdil ji od používání sil, nutil ji sledovat přátele bojovat.
Dloubla loktem do Ďáblova žaludku, ale on se jí jen vysmál.
„Nemůžu,“ zabroukal jí do ucha, jeho hlas byl tak podmanivý, že ji zastavoval od strachu, dokud si neuvědomila, co dělá. Pokoušel se ji kontrolovat. To se nestane. Bojovala, ale bylo to k ničemu. Nebyla dost silná, aby se z jeho držení uvolnila.
„Prosím?“ zafňukala Erin, slzy ji štípaly v očích, jak sledovala sestru a Marcuse zoufale bojovat proti šesti andělům. Hrudník ji bolel, tupě bušil. „Zastav je.“
„Žádalas mě, abych své síly poslal pryč, a já to udělal. Dohoda je u konce, Erin, a teď musíš splnit svou část dohody.“ Pohladil ji prsty po tváři, palec jí tvrdě vtiskl do brady. Zavrtěla hlavou a on se zasmál. „Nemáš na výběr. Budeš probuzena.“
„Ne,“ zašeptala a on ji sevřel pevněji, prsty jí tiskl do masa, až to bolelo.
Nechtěla to. Nebylo to součástí jejich dohody. Erin se dívala, jak všichni bojují, slzy ji skoro zaslepovaly, strach jí jako ledová pěst sevřel srdce. Chtěla všechny zachránit, ne je poslat na smrt.
„Prosím,“ řekla znovu, věděla, že to bylo zbytečné, ale zkusit to musela. „Pomoz jim.“
Pohledem je přejížděla, bolest se v ní z každého z nich prohlubovala. Amélie, Marcus, Einar a Taylor byly hodně zranění, slabí a roztřesení, už dosáhli svého limitu, ale i tak nepřestávali bojovat. Ani Veirona to nezastavilo. Bojoval, aby se k ní dostal, každý výkřik jejího jméno byl horkým mečem do srdce a zvedal jí o další kousek teplotu. Pokaždé, co se přiblížil, ho srazili andělé zpět, trhaly mu krásná rudá křídla. Ale jeho to nezpomalilo. Vrčel na ně všechny, oháněl se kopím a dál bojoval, aby se k ní dostal.
Erin padaly slzy, tekly jí po tvářích a padaly na ruku Ďábla na bradě. Něco za ní zabručel a ona napůl čekala, že zmíní něco o tom, jak je slabá, že brečí, protože mu nedokáže uniknout a pomoct přátelům. Chtěla je zachránit a nenáviděla, že nemohla. Všechny je zklamala.
Natáhla se k Veironovi, když mu anděl sekl po nohou, čímž ho poslal na černou zem. Horké slzy jí dál vypalovaly cestu dolů po tváři. „Veirone!“
Veiron se přetočil, aby se vyhnul zlatému meči anděla, od něj se odrazily jiskry, když narazil na beton. Byl na nohou a znovu bojoval, ani nemrkla a už mu oči zářily jasně jako opál a zaměřily se na ni, vyzařovalo z něj odhodlání.
„Prosím,“ zašeptala znovu a opřela se o Ďábla. „Zastav je. Zachraň mé přátele.“
„Zachránit tvé přátele?“ Zněl zamyšleně a ona se odvážila doufat, že možná udělá to, o co žádala. „No, jde to pomaleji, než jsem čekal, a pokud neudělám brzo něco dramatického, je šance, že tihle blbci si ze mě udělají taky cíl.“
Erin klopýtlo srdce, bolest ji opouštěla a skoro se usmála. Pomůže jim. Vlila se do ní úleva, rozpouštěla jí kosti, nechala slabou a třesoucí se v Ďáblově náruči.
Pustil jí bradu a znovu mávl rukou.
Amélie zmizela a po ní Marcus. Taylor jako další, zůstal jen Einar, který vypadal zmateně a zpanikařeně na krátkou chvilku, než taky zmizel.
Erin střelila pohledem k Veironovi. Bojoval se třemi tmavými anděly, odrážel je s jednou paží visící mu u boku a celý zakrvácený.
Nezmizel.
Srdce se jí stáhlo. Horko jí proletělo kostmi a vybouchlo z prstů v rudě černých plamenech.
„Ne,“ řekla a vrhla ruce před sebe v pokusu použít síly. Nic se nestalo. Frustrovaně zavrčela, vztek se jí proháněl žilami jako benzín, podněcoval její krev, dloubla do Ďábla, jak nejvíc mohla. Zabručel. „Řekl jsi, že všechny!“
„Nic takového jsem neřekl.“ Ďábel ji vzal za bradu, ostré nehty jí vtiskl do tváří a nutil ji otočit hlavu k Veironovi. Zírala na něj před černou planinu, vládl jí strach. „Žádala jsi mě, abych zachránil tvé přátele. To jsem udělal z dobré vůle. Nežádala jsi mě, abych zachránil tvého milence.“
„Bastarde!“ Erin si jednu paži osvobodila a vrazila mu loktem do hlavy. Zavrčel, temně a bezbožně, popadl ji za paži v sevření dělající modřiny, stáhl ho dolů a tvrdě zakroutil. Vykřikla.
„Erin!“ zařval Veiron a sekl do andělů kolem něj, mával kopím, aby je odrazil. V té chvíli byla mezi nimi cesta, běžel k ní, jednou rukou se pro ni natahoval s veškerou láskou v očích. Natáhla se k němu taky, slzy v očích a přála si, aby byli míle odsud, aby mu nikdy o své vizi neříkala, nechtěla nic víc než se ho znovu dotknout.
Černě okřídlený anděl do něj narazil a další dva na něj, pokoušeli se ho připnout k zemi. Zavrčel a vystřelil zpod nich, čímž je dostal do vzduchu. Tělo se mu měnilo, černá se pohybovala ve vlnách po kůži, když mu končetiny rostly a svaly se zvětšovaly. Potrhané karmínové peří mu opadávalo a zůstala jen zjizvená kožovitá membrána.
„Erin,“ zvolal a znovu se pro ni natáhl. Erin k němu oběma rukama, srdce se jí tříštilo, když se jí do nich opíralo horko, pálilo zevnitř ven, hořel jí každý sval.
„Prosím,“ zašeptala zlomeně a ochraptěle, polkla slzy. „Zachraň ho. Prosím. Nechce zemřít. Prosím, nenech ho zemřít.“
Ďábel ji pohladil po tváři, odtrhla se od něj, když další se další anděl vrhl na Veirona a udeřil ho dřív, než se mohl zvednout, poničil mu krásnou tvář. Erin hořelo srdce prudčeji, prsty se jí chvěly, až je skoro necítila.
„Prosím, nenech je to udělat.“ Ostře se nadechla, nemohla se dívat, jak mu andělé odtrhávají křídla. Zvuk jeho křiku jí zvonil v uších a tělo se jí třáslo. Krev se jí zvedla o tisíc stupňů, hořela v ní, až se jí zvedal rudě černý kouř z kůže. Lopatky ji pálily a pak se ten pocit pohyboval po pažích a těle, klouzal jí pod kůží. „Prosím. Nechce zemřít.“
„Ale musí,“ řekl Ďábel a čerstvá dávka slz se jí valila po tvářích.
Zavrtěla hlavou a obočí zvedla. „Ne. Nemusíš je nechat to udělat. Udělám, cokoli chceš. Jen je nenech ho zabít.“
„To nemůžu. Potřebuju, abys to viděla, Erin.“ Znovu ji chytil a přinutil jí otočit hlavu. Otevřela oči proti své vůli a hrozné zachvění nahradilo horko, které v ní vřelo, uvědomila si, že neměla sílu zastavit je a to, že to byla její chyba, ji mrazilo a kradlo dech. „Musíš se dívat na to, jak tvůj milovaný umírá a cítit nekonečnou temnotu v žilách se probouzet. Cítíš to, že ano?“
Cítila. Bylo to chladné a podivné, kroutilo se jí to pod kůží, černé jako samotné Peklo a neodpouštějící a ďábelské jako muž za ní. Šeptalo to k ní, říkalo jí, aby se poddala touze po násilí a ničení těch, kdo chtějí zničit jejího milovaného. Děsilo ji to.
„Dobře… dobře,“ zašeptal jí Ďábel do ucha. „Veiron sehrál svou roli v mých plánech perfektně. Teď musím ztratit jednoho z mých nejlepších mužů, abych získal nejlepší ženu.“
Erin tomu nerozuměla. Jeho slova jí kroužila v hlavě šepotem o tolik menší, než ten řev po násilí v její krvi a srdci. Zvonění v uších se zvětšilo, byla zmatená a mysl měla zamlženou. Podivný, špatný pocit temnoty pod kůží rostl rychleji, drtila o sebe zuby, když se jí do lebky zabodávaly ostré dýky.
„Veirone,“ zamumlala a zvedla ztěžka ruku, pokoušela se na něj dosáhnout.
Znovu si udělal cestu skrz nepřátele, bojoval, aby se k ní dostal i navzdory svým zraněním.
Tentokrát je nechal za sebou.
Slabě se usmála, srdce se jí zvedlo při pohledu na něj utíkající k ní, až byl skoro na dosah. Jen pár metrů a bude znovu s ní. Budou spolu a odejdou z tohoto místa a od Ďábla a nikdy se nevrátí. Nezemře.
Erin natáhla obě ruce.
Jen pár metrů.
Prosím.
Veiron se změnil, černá opouštěla jeho kůži, smrskával se do své normální podoby. Očima se setkal s jejíma a ona se na něj usmála. Usmál se na ni hnedka zpátky.
A pak se zastavil.
Erin to nechápala. Proč se zastavil?
Podíval se dolů.
Pohled jí tam taky padl, roztáhla oči a znovu zavrtěla hlavou. To se nestalo.
„Ne,“ vykřikla.
Zakrvácený konec špičky meče mu prorazil obsidiánovou zbroj přímo ve středu srdce. Rudá mu tekla zpod něj, máčela mu břicho a stehna. Rudé obočí se mu stáhlo, když se podíval dolů a pak na ni. Očima se setkala s jeho a zakryla si jednou rukou pusu a tou druhou se k němu pořád natahovala.
Natáhl se k ní, když mu kolena vypověděla službu, tvrdě dopadl na zem.
Erin bojovala proti Ďáblu, zoufale se pokoušela dostat k Veironovi.
„Miluju tě, Erin. Vždycky budu,“ řekl a krev mu odkapávala od koutku rtů. Slzy ji pálily v očích, tekly jí dolů po tvářích. Tohle nebyl konec. Odmítala tomu věřit. Neumíral.
„Veirone,“ řekla, zoufale se mu pokoušela říct, aby to nevzdával, a že bude v pořádku. Usmál se na ni, tím jediným pohledem ji uklidnil a odnesl bolest, nutil ji přijmout to, co se stane. Přikývla, věděla, co potřeboval. Aby ho neprosila, aby žil, a nelhala mu o tom.
Hrdlo se jí sevřelo, nemohla dýchat a snažila se mu říct ta slova, aniž by se zadrhla. „Taky tě miluju.“
Andělé se na něj snesli. Explodovalo jasně bílé světlo a oslepilo ji. Když opadlo, byli pryč a stejně tak i Veiron.
„Ne!“ vykřikla Erin drsně a ochraptěle. Bolest v ní pulzovala, měnila jí krev na tekutý oheň, kůže ji štípala. Škrábala ji, ale bolest jen rostla, tisíc nožů se jí zabodávalo do masa. Pohlédla na ruce na kroutící se tmavě rudé plameny, které jí olizovaly paže až k černým drápům na konci prstů.
Zaječela a vytrhla se Ďáblu ze sevření, ale znovu ji chytil, držel si ji u těla ještě pevněji, objímal ji pažemi.
Temnota se jí pod kůží pohybovala, tlačila na ni, dokud neměla pocit, že se trhá. Lopatky jí hořely tak moc, že se prohýbala a křičela.
„Nebojuj s tím, Erin,“ zamumlal jí blízko ucha, tiskl ji k sobě, jak proti němu bojovala, jeho hlas ji uklidňoval. „Brzo bude konec a budeš se cítit o hodně líp.“
Jak by se mohla cítit líp? Nic ji k tomu nemohlo donutit. Chtěla umřít.
Bolest uvnitř se zvyšovala, dokud nemohla dýchat a neměla pocit, že jí něco uvnitř mačká srdce.
Erin pohlédla dolů a vzdáleně zírala na kluzký kousek na černém tričku.
„Řekl jsi, že mou duši nechceš,“ zašeptala, viděla, jak se mokrá oblast zvětšuje, cítila, jak z ní vytéká krev, byla na kůži chladná.
„Nechci. Je zlomená, roztříštěná tvou ztrátou. Myslel jsem, že smrt Amélie bude tvou katalýzou, ale tahle novinka nebyla tak nepříjemná a byla o hodně jednodušší, než jsem čekal.“
Erin polkla a cítila se zle, když jí ostrá chuť kovu vtekla do pusy. Pokusila se znovu polknout, ale nedokázala zadržet příliv krve a zadusila se. Rozstříkla se jí z pusy na bradu. Bolest v srdci rostla tak moc, až ji stravovala a ona nemohla bojovat. Temnota se vrátila. Pocit drápů škrábajících ji zespodu do masa, ostrá bolest trhala ramena a rohy jí pronikly lebkou. Kosti bolely a tělo se samo pohybovalo, klouby praskaly a končetiny se kroutily do hrůzných úhlů. V zubech jí pulzovalo, ostřily se a vlévaly víc krve do pusy, vidění jí zrudlo.
Uvnitř ní se pokoušela dostat démonka na povrch.
Chtěla Veirona.
Potřebovala, aby si ji držel v náruči, slyšet ho šeptat jí tím krásným barytonem, že bude všechno v pořádku, i když se jí svět rozpadal.
Její pohled hledal jeho, ale našel jen tmavou louži jeho krve.
Zavrčela, ten bezbožný zvuk poškrábal poslední zbytek nervů.
Srdce se zadrhlo, nebušilo. Nakonec tedy přece jenom zemře? Zničí ji démon uvnitř ní?
„Řekl jsi, že nemusím umřít. Lhal jsi.“ V té myšlence našla Erin mír. Smrt nakonec nebyla tak děsivou zkušeností. „Veiron nemůže být mrtvý… ale pokud je… najdu si ho na druhé straně.“
Dotkla se krvácejícího místa na srdci a cítila ho, bylo její částí navždy. Temnota uvnitř se usadila, jako by ji myšlenky na Veirona uklidnily.
„Nelhal jsem, Erin. Neumíráš. Sotva krvácíš, a to ze ztráty svého milence. Brzo to skončí a ty se probudíš.“
Chlad odehnal poslední zbytky srdce a nohy jí vypověděly službu, už ji dál nepodporovaly. Ďábel ji podržel, aby nespadla, a zvedl ji. Usadil si ji jemně do náruče a otočil se s ní, nesl ji k černému trůnu. Usadil se na něj s ní v klíně a hladil ji po vlasech. Rohy se jí pod lebkou znovu posunovaly, zaklonila hlavou a vykřikla.
Ďábel k ní broukal měkká slova a držel si ji u sebe. Neohrabaně ji poplácal po hlavě, jako by nevěděl, jak ji uklidnit. Nejspíš ne. Nedokázala si představit, že by se ten pošahaný bastard staral o někoho blaho. I když se k ní choval neuvěřitelně jemně. Cítil, že byla křehká a že se i z nejjemnějšího dotyku rozlomí? Erin se zašklebila a zavřela oči proti bolesti, která ji trhala, zarývala se jí do paží jako žiletky. Ďábel jí znovu broukal.
Mohl jí broukat, jak moc zatraceně chtěl, ale nikdy nedostane bolest ze srdce pryč. Kvůli němu se tohle stalo a ona mu hrála do karet.
„Cos mi to udělal?“ zachvěla se Erin chladem a bojovala o vzduch. „Něco strašného jsi do mě vložil.“
„Ne… Erin. Nic jsem do tebe nevložil. Nic jsem ti neprovedl.“ Ďábel si ji držel u sebe v náruči a stíral jí slzy a krev z tváře.
V jeho hlase nebylo ale žádné uklidnění a ona mu ani za mák nevěřila. Něco jí provést musel, nějakou ďábelskou věc do ní vložil, protože to cítila v srdci, klouzalo jí to žilami. Čistá temnota. Čistý ďábel.
Jedinou útěchou jí bylo, že umírá. Když ji Ďábel unesl, bála se, že v Pekle umře obklopená ohněm a temnotou. Teď už se ničeho nebála.
„Ššš, Erin, nenechám tě umřít. Nikdy tě nenechám umřít.“ Houpal se s ní a ona se zamračila, když ji slabost opouštěla a síla se pomalu vracela, ale ne dost rychle, aby zastavila příliv chladu do srdce a temnoty do mysli.
Erin se donutila otevřít oči a podívat na něj. Zachraptěla: „Protože mě potřebuješ na živu, abych ti sloužila?“
„Ne.“ Usmál se teple, krutě a ďábelsky ve stejnou chvíli. „Ze stejného důvodu, proč jsem tě v životě hledal, nejdražší Erin.“
Znovu se zachvěla, zasténala a zakroutila, když se v ní prohnala další bolest, tentokrát tak žhavá, až měla pocit, že se jí kosti opravdu rozpustí a kůže sežehne. Temnota ji objímala, bojovala s ní, bála se toho, co se stane, když jí podlehne.
Držela Ďáblův pohled a oči otevřené. „Proč?“
Zavřela oči a už neměla sílu je znovu otevřít.
Jeho hlas kolem ní proplul, měkký a soucitný, podivně láskyplný.
„Protože jsi má dcera.“

20 komentářů:

  1. To akože fakt?? Je diablová dcéra??? Tak toto som nečakala :-( Dúfam, že keď sa Veiron znova narodí, tal si bude Erin pamätať. Či???
    Vďaka za preklad a korekciu a nedočkavo čakám na ďalšiu sobotu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je něco. .. Děkuji ☺

    OdpovědětVymazat
  4. Wow. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak tohle jsem rozhodně nečekala :( a teď chci honem další kapitolu. Doufám, že to dá ďáblovi sežrat.
    Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. myslím, že nejen pro nás to je šokující zjištění.
    Nevím, asi bych to dost dlouho rozdýchávala, kdyby mi někdo sdělil, že jsem jeho dcera a přitom věděla, že ten dotyčný je ďábel...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤❤

    OdpovědětVymazat
  8. Diky za preklad ☺️

    OdpovědětVymazat
  9. ...no do p*ci.....tak toto som teda necakala...😕
    Rodicov si nevyberas, no diabol by ma teda nepotesil 😁
    ....som zvedava, co bude s Veironom....
    Dakujem za preklad 😉

    OdpovědětVymazat
  10. Tak to je teda překvápko, moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  12. Skvělé překvápko! Doufám, že se pod pekelnou slupkou skrývá hodný táta, a že ji nechce jen pro nějaké své temné plány:-)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  14. No sakra, to jsem nečekala. Nějak nemůžu uvěřit v ďáblovo hřejivé otcovské srdce. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat