neděle 8. dubna 2018

Jed - Třináct 2/2




Kyra se cítila jako hlupák. Úplně a zcela. Jak mohla být tak hloupá a šla si k Arlovi pro pomoc? Jak mohla věřit, že odpustí a zapomene?
Kyra klesla na postel. Zklamání nebyl přesně ten pocit, který jí teď proplouval – bylo to spíše, jakoby ji někdo naplnil její vnitřek těžkým, mazlavým lepidlem. Její hledání princezny nikam nesměřovalo.


Pocítila prudkou naléhavost. Kyra potřebovala vypadnout z pokoje poustevníka a znovu se vydat hledat princeznu. „Tak jo,“ řekla čuníkovi ve svých pažích. „Odcházíme.“
Ellie byl pořád na zemi, reptajíc a sundávajíc ze sebe neviditelný hmyz, když Kyra odcházela.
Uslyšela hlas recepčního a zastavila se na vrcholu schodiště.
„Ne, nedržte je takto! Pokud je tak budete držet, hrozně je pomačkáte! Naši zákazníci nemají rádi pomačkané polštáře!“
Kyra čekala, zatímco vrátný pokračoval ve vysvětlování, jak si počínat s povlečením. Zřejmě tato nová osoba potřebovala vědět každý detail o látkách, které se mohou zmačkat a jak se mohou zmačkat. Když konečně uslyšela zvuk uklízečského vozíku rachotit chodbou pryč od schodiště, vyběhla Kyra dveřmi s Rosii v náručí.
Kolik času jí zbývalo, než bude příliš pozdě na zabití princezny a zachránění království? Neměla zdání. Kyra potřebovala nový plán a potřebovala ho rychle.
Musela se dostat z města. Weyford nikdy nevypadal jako pravděpodobné místo princezniny skrýše a bylo to to nejnebezpečnější místo, kde Kyra mohla být.
Ale nejprve musí najít rodinu, která se bude starat o Rosii jako o mazlíčka. Kyra měla práci a nemohla s sebou vláčet prase, které potřebovalo péči a krmení. Zastavila se na Sobotním trhu.
Kudrnatá dívenka u stánku s ovocem slíbila, že se o Rosii postará a že ji bude brát všude s sebou. „Možná se jí budou líbit kejklíři a karnevalové hry a také sladkosti!“ řekla dívenka s velikýma a horlivýma očima. Kyra si nebyla jistá, jestli by se to čuníkovi líbilo, ale alespoň to znělo, že bude mít Rosie pěkný život.
Tak šťastný, jak jen to půjde, když bude žít s malou holkou.
Rosie byla nástrojem, jenž měl za úkol dovést ji k princezně, nic víc. Pokud Kyra měla divný pocit v žaludku, když přejela rukou po Rosiině vodítku – no, bylo to něco, co bude muset ignorovat.
Poté, co si koupila nějaké jídlo a rychle obnovila kouzlo staré dámy, zamířila Kyra pryč z města. Když se vydala po majestátní cestě lemované zelení spolu s těmi, kdo z Wexfordu odjížděli, měla co dělat, aby se nehrbila pod tíhou svého selhání. Neměla vůbec ponětí, co by měla dělat dál. A kontaktování Arla nepřicházelo v úvahu.
Tou cestou šla dobrou hodinu, když si vzpomněla: 07 211, Hříšný pentothal. Co ten lektvar dělal v Ellieho apartmánu?
Kyra se zastavila tak prudce, že málem spadla, když do ní lidi zezadu narazili. Ustoupila na kraj, aby uvolnila cestu.
Co když její prase nebylo Arlem uvedeno v omyl? Co když ji Rosie skutečně vzala za vlastníkem toho kousku oblečení – ne za prvním vlastníkem, ale za tím posledním? Byla to příliš velká náhoda, že měl Ellie ten jed ve svém apartmánu a že ji Katzenheimské prase zavedlo k němu. Dostal se snad Ellie nějak ke kousku Arianina oblečení? Jak? Proč? Jak byl poustevník do toho všeho zapleten?
A choval se tak divně. Ellie musel vědět něco, co jí neřekl. Jak ho mohla nechat tak vyklouznout? A kým skutečně byl? Jeho asociální tendence náhle získaly nový rozměr. Zdál se být vždy tak perfektně neškodný. Trochu divný a nevrlý, ale…
Kyra se otočila k městu, proplétala se mezi vozy a lidmi a kráčela dvakrát tak rychle než předtím.
U Ospalého kance proklouzla kolem vrátného a jeho nového asistenta a letěla po schodech ke 302. Zaklepala, ale když nikdo neodpověděl, otevřela dveře.
Pokoj byl úplně prázdný. Žádná kupa starého oblečení a ani žádný poustevník.
Kyra letěla ze schodů a zastavila se u vrátnice. Recepční, řídké vlasy mu padaly do čela, na ni zašilhal zpoza kupy papírů. Jeho tvář byla vrásčitá a stará, ale Kyřinu pozornost upoutaly tmavě fialové kruhy pod očima. Vypadal, jakoby nespal několik dní. „Mohu vám pomoci?“ Posunul si své půlměsícové brýle.
„Ano, hledám toho… ehm… gentlemana ze 302.“
„Jsem si celkem jist“ – zalistoval svými papíry, „že se odhlásil.“
Samozřejmě že ano, protože věděl, že po něm někdo jde.
Kyra se nikdy v životě necítila tak hloupě.
„Jsme rodina a mám pro něj urgentní vzkaz.“
„Vy jste jeho rodina?“ Úředník vypadal opravdu zmateně. „Říkal mi, že je na světě úplně sám. Říkal to často.“
„To přeháněl,“ řekla Kyra, improvizujíc. „Jsem jeho sestřenice. Z druhého kolena. Nebo ze třetího.“
Úředník ji pozoroval. „Když to říkáte.“
„Opravdu s ním potřebuji mluvit… Nevíte, kam šel?“
Vrátného asistent, mladý muž, věkem blízko ke Kyřinu skutečnému věku a trochu široký v oblasti ramen, aby pracoval jako úředník, se přiblížil. Nyní postával u loktu svého šéfa, zírajíc na Kyru.
Recepční se na něj otočil. „Dulo, složil jsi všechny ty ručníky tak, jak jsem ti ukázal?“
„Ano.“
Kyra cítila, jak na ni asistent zírá. Když se s jeho pohledem střetla, zdálo se, jako by jeho oči ztmavly. Zamrkala, a když znovu otevřela oči, viděla jen asistentovy šedé oči, jak na ni zvědavě pohlížejí.
„Dobře. Nyní prosím spočítej účty za včerejšek.“ Recepční mávnul rukou směrem k malé knížce, ve které byly nějaké lístky, pak pokrčil rameny.
„Promiňte, ale obávám se, že host, kterého hledáte – váš bratranec – nezanechal žádnou budoucí adresu. Možná šel prostě domů?“
„Možná! Děkuji vám převelice,“ odpověděla a otočila se ke dveřím.
Kyra odcházela z ubytovny s hrozivým bzučením v hlavě.
Poustevník Ellie se určitě nevrací do Newmanova domu. Ne, pokud byl zapleten do skrývání princezny.
Kyra byla tak blízko. Nejraději by se nakopla. Jak mohla být tak hloupá?
Potřebovala najít Ellieho. A Arianu. Nebo oba. Což znamenalo, že potřebovala zpátky Rosii.
Bude muset Rosie vzít té holčičce, které ji dala.
Až na to, že to vlastně nemohla udělat.
Ve chvíli, kdy došla k tržišti, denní stánky byly zavřeny a na svá místa šli večerní prodejci. Stánek s ovocem byl pryč a Sobotní trh se vrátí až příští týden.
Kyra zběsile pobíhala po ulicích, hledajíc jakoukoli stopu po dívence a její rodině. Ulice končila v městském parku s obrovskou fontánou uprostřed. Kyra si ztěžka sedla vedle. Bylo to beznadějné. Ačkoliv…
Kyra vyskočila. Existovala poslední možnost.
Kejklíři, karnevalové hry a sladkosti zněly Kyře v hlavě. Ta dívenka je zmínila všechny. Což mohlo znamenat jediné: chtěla jít na festival.
V dálce tančila ohnivá světýlka a Kyra se k nim přiblížila natolik, až ucítila krásnou vůni opékajícího se masa, pečeného chleba a karamelu. Pod branou byli kejklíři obklopeni dětmi; osli, na jejichž hřbetě děti jezdily; hrající děti, které dychtivě čekaly, až na ně dojde řada; a děti, které mezi sebou bojovaly s nohou krocana místo zbraně.
Všude byly děti. A alespoň třetina z nich byla blonďatá. Přesně jako ta malá holčička z trhu. Dav byl tak velký, že neměla šanci uvidět Rosiin růžový rypáček.
Takže Kyra si bude muset každé z nich prohlédnout. Vtrhla do davu kejklířů, chytajíc a otáčejíc každé blonďaté dítě, jak se propracovávala množstvím malých človíčků. Nikde však neviděla malou blonďatou holčičku z trhu. Pak přišel na řadu okruh dětí s oslem – ani tam neměla štěstí. Když se Kyra dostala až ke stánkům s jídlem, děti křičely a utíkaly před ní ve snaze se jí vyhnout. Jeden odvážný chlapec ji bouchl nohou krocana a zařval: „Vypadni!“ když otočila jednu holčičku.
Nikdy už tu holčičku nenajde. Ani Rosii.
V zoufalství se nakonec otočila k řadě kůlen – smrad vycházející z toho místa byl víc než odpudivý, ale Kyra se tím nedala odradit. Nutíc k pohybu své staré kosti, znovu se prodírala davem, nechávajíc za sebou množství klení a výkřiků, jak se to okolním lidem nelíbilo.
To byla ta chvíle, kdy to uslyšela. Hlásek děvčátka, který zněl povědomě.
„Mami, není mi dobře. Už nikdy nesním tolik sladkostí.“
Kyra zahlédla děvčátko z trhu, jak stojí se svou matkou.
Rosie však nebyla v dohledu. Tolik ke sdílení sladkostí. Nebylo divu, že bylo děvčátku špatně.
„Promiňte,“ ozvala se Kyra. „Hledám Rosii – mé prasátko?“
Dívenka okamžitě propukla v pláč. „Mohla jsem se s ní podělit,“ vzlykala.
Dívčina matka nevypadala zrovna nadšeně. „Promiňte, madam. Byla to příliš lákavá nabídka. Naším stánkem si tolik nevyděláme, abychom mohli odmítnout takové peníze.“
„O čem to mluvíte?“
„Prodali jsme ji.“
„Můžete mi říct, komu jste ji prodali?“
Jen ne řezníkovi, jen ne řezníkovi, prosím jen ne řezníkovi.
„No, vypadal jako velmi milý mladý muž.“
„Neznáte jméno?“
„Nezachytila jsem ho, promiňte, madam.“ Žena vypadala, že je jí to skutečně líto. „Vypadal, že to prasátko zná a chtěl ho tak moc…“
Kyra na moment zavřela oči, přejíc si, aby na světě existoval ještě i jiný otravný milovník prasat. „Měl hnědé vlasy?“ zeptala se, děsíc se odpovědi. „Zelené oči, ve světle zlaté odlesky?“
„To je přesně on!“ řekla ta žena, šťastná, že Kyra věděla, o kom mluví. „Také dobře vypadající nápadník.“

8 komentářů:

  1. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé !!!! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za pokračování.
    Vina

    OdpovědětVymazat