neděle 11. března 2018

Východ - Rose 2/2



„Rose?“
Byla to má matka. Byla jsem doma necelých čtrnáct dní a ten den jsem se šla sama projít, chtěla jsem nasbírat květiny na jídelní stůl. Byla jsem ztracená v myšlenkách, když mě matka našla vedle říčky, které jsme kdysi říkali Rosiena říčka. Trochu jsem se polekala a upustila pár stonků oleandru. Ohnula jsem se, aby je sesbírala.

„Promiň, že jsem tě polekala,“ řekla matka, „ale chtěla jsem tě vidět, sama. Sotva jsme spolu strávily nějaký čas od té doby, co ses vrátila.“
Vzala jsem si od ní květiny říkajíc, „Už je skoro čas večeře, že? Měly bychom jít zpátky,“ a svižně jsem se rozešla směrem ke statku.
Matka položila ruku na mou paži a já byla přinucena zpomalit. „Není třeba spěchat, Rose. Musím s tebou mluvit. Je to důležité.“
Její hlas se trochu třásl a já se na ni letmo překvapeně podívala koutkem oka.
„Ach, Rose, už dlouho ti chci všechno o tvém narození vysvětlit.“
Zpozorněla jsem.
„Odešla jsi tak náhle, že jsem neměla šanci…“ Její hlas byl přidušený emocemi a ona si odkašlala. „Vím, že jsi byla hodně naštvaná. Že ti připadalo, že jsme před tebou skrývali pravdu. Teď si uvědomuju, že jsem to byla já, před kým jsem skrývala pravdu. To byla ta pravá lež. Byla jsem tak zaměřená na to, co jsem já považovala za pravdu, že jsem nedokázala přijmou nic jiného. Tvůj otec se mě snažil přivést k rozumu, ale já neposlouchala. Stále tomu nerozumím, ale teď musím uznat, že v sobě máš vážně něco ze severnosti.“
Otevřela jsem ústa abych promluvila, ale ona mě zastavila. „Dobrá, možná jsi dokonce naprostý sever. Já nevím – okolnosti tvého narození byly tak zmatené. Ale byly tu důvody, dobré důvody, jiné než prázdné místo na větrné růžici, proč jsem nechtěla abys byla sever. Důvody, které pramení z lásky, ne umíněnosti. A já tě miluju Rose bez ohledu na to, jaký bod na kompasu jsi.“
V očích mě zaštípaly slzy. Do té chvíle jsem si neuvědomila, že tohle byla slova, o kterých jsem si myslela, že od mé matky nikdy neuslyším. A která jsem toužila slyšet.
Všimla si slz v mých očích a přitáhla si mě k sobě, hladíc něžně mé vlasy. Cítila jsem se zase jako malé dítě, které bylo konejšeno kvůli čerstvému zranění.
„Jaké důvody, matko?“ zeptala jsem se konečně.
Chvíli váhala předtím, než promluvila. „Slova Skjebne-soke. Předpověděla, že…“
„Že co?“ Zatlačila jsem a odtáhla se od ní.
„Že jakékoli severní dítě, které bych měla, zemře.“ Řekla neochotně, její slova následovaly rychle za sebou, „rozdrcené lavinou sněhu a ledu.“
„Chápu.“
„Ne, jsem to já, kdo chápe, jaká naprostá pošetilost byla věřit jejím slovům. Jenom minulý týden jsem slyšela, že Agneta Guthbjorn měla malou holčičku místo chlapečka, kterého ta samá skjebne-soke předpověděla.“
„No, to mě těší slyšet,“ řekla jsem suše. Usmály jsme se na sebe.
Znovu jsme se rozešly ke statku. „Přeju si, aby se tvůj otec vrátil,“ řekla matka toužebně. „Neddy ti možná řekl, že jsme se poslední dobou odcizili. Myslím, že kdyby tě viděl doma a v bezpečí, tak by to pomohlo tomu, abychom to odcizení překonali.“
„To bych byla ráda.“
Dál jsme šly chvíli potichu.
„Můžu se…“ Odmlčela se. „…zeptat, jak jsi se ty poslední měsíce měla? Máš se dobře? Máš toho dost k jídlu? Vypadáš tak hubeně.“
„To je jenom proto, že se mi stýskalo. Ale není to tam tak špatné. Jídla mám dost.“
„A bílý medvěd? Žije s tebou, tam kde jsi?“
„Žije. Matko, nemůžu o tom mluvit. Slíbila jsem to.“
Chvíli mě upřeně pozorovala, jako by se snažila zjistit, jak v bezpečí ve skutečnosti jsem.
„Bílý medvěd je na mě hodný,“ řekla jsem.
„Jaké je to místo, kde žiješ?“
„Je pohodlné. Říkám mu hrad, ale spíš mi připomíná ty velké lovecké chaty, podobné těm, které mají bohatí lidé v Andalsnes v horách.“
„Je tam služebnictvo?“
„Ano, tak trochu. Moc často je nevídám.“
„A jak tam trávíš čas?“
„Tkám. A šiju. Je tam velmi hezký tkalcovský stav.“ Když jsem pomyslela na ten velkolepý stav, připadala mi má slova naprosto nedostačující. „Udělala jsem tyhle šaty,“ dodala jsem, poukazujíc na šedé šaty, které jsem měla na sobě, ale myslela jsem na tři róby složené v kožené peněžence, kterou jsem nechala na hradě.
„Jsou vynikající, Rose. Jsem ráda že máš stav,“ řekla matka. „A ohledně bílého medvěda, vidíš ho každý den?“
„Obvykle,“ řekla jsem krátce. Snažila jsem se trochu zrychlit tempo, ale ruka matky spojená s mojí mi to dost stěžovala – nedokázala jsem ji popohnat.
„A jak to máš se spaním? Máš pohodlnou postel?“
Ztuhla jsem a doufala, že si toho matka nevšimne. „Velmi pohodlnou,“ bylo vše, co jsem řekla.
Zahlídla jsem Neddyho, jak vychází z otcovi nové dílny a úlevně si povzdechla. Vytáhla jsem ruku z matčiny a energeticky na Neddyho zamávala a zavolala na něj.
Připadalo mi, že jsem na matčině tvář zachytila zamračený výraz, když se k nám Neddy přidal. Chce toho vědět víc, pomyslela jsem si. Bílý medvěd měl pravdu.
A bílý medvěd měl pravdu ještě v něčem. Na večeři tu noc každý člen rodiny, vyjma matky a Neddyho, řekl něco málo o tom, jak můj odchod s bílým medvědem neměl nic společného s uzdravením Sary a obratem štěstěny naší rodiny. Byl to Harald Soren, kdo za to mohl – stejně jako otec a jeho talent v kartografii. Objevení bílého medvěda, jeho žádost a můj odchod s ním nebyla nic víc než náhoda. Dokonce i Sara řekla, že si myslela, že to je nesmysl, že by jí bílý medvěd, ačkoli mluvící, dokázal vyléčit. Co jí vyléčilo byl doktor a léky. A proto, řekli jednomyslně, nesmím ani přemýšlet o tom, že bych se vrátila. Musím zůstat doma, kam patřím.
Obrátila jsem se k matce. „Co si myslíš ty? Byla to náhoda?“
Matka položila džbán sladké smetany na stůl, abychom si jí mohli přelít naše misky s čerstvými jahodami, a pak se posadila. Podívala se mi do očí. „Ne, pro jednou nevěřím, že by to byla náhoda. Myslím, že naše štěstěna byla částečně přinesena tím, že jsme splnili přání bílého medvěda. Ale Rose, já také věřím, že tím, že jsi jeho přání již splnila, můžeš považovat ten závazek za splněný.“
„Bílý medvěd mě požádal o to, abych se vrátila. A já mu to slíbila.“
„Nerozumím tomu…Sikram Ralatt výslovně řekl…“ matka vypadala zmateně. „V tom případě, ačkoli mi to působí nevýslovnou bolest to jen vyslovit, věřím, že se musíš vrátit.“
„Ale matko!“ vykřikla Sara.
„Jak můžeš, matko?!“ řekla Sonja.
Naslouchala jsem sboru protestů a zklamání od mé rodiny, a pak řekla, tak vesele, jak jsem jen mohla, „Je tu stále spousta času. Nedělejme si teď starosti s loučením. Je ještě trochu jahod, matko?“

5 komentářů:

  1. Děkuji moc za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. hmm mám strach, že rodina bude nahlodávat její odhodlání jít zpět s bílým medvědem, anebo něco přichystají, těžko říct...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Nelíbí se mi ten obrat.
    Děkuji za překlad.
    Vina

    OdpovědětVymazat