neděle 4. března 2018

Východ - Rose 1/2





Vždycky jsem si myslela, že čas je velmi přelétavá věc. Když jste nešťastný, děláte něco, co byste radši nedělali, čas se plazí tím nejpomalejším, nejukrutnějším tempem. Ale když jste šťastní, žene se větší rychlostí než lyžař řítící se dolů po zledovatělé hoře.

Čas, který jsem strávila doma, jako by uběhl mrknutím oka.
Jak jsem si přála, aby se otec vrátil! Aby věděl že jsem v pořádku a bezpečí a abych mohla vynahradit vztek, který jsem mu ukázala, než jsem odešla. Myšlenka na to, jak se toulá krajinami, hledá mě a možná se i vystavuje nebezpečí, byla skoro dost na to, aby zchladila mé nadšení z návratu domů.
Cesta s bílým medvědem z hradu byla dost podobná té předtím, ale bílý medvěd tolik nespěchal a já nebyla tak zmatená a znepokojená. V prvním okamžiku, kdy jsem vyšla ze dveří hradu v horách, jsem myslela že se rozpláču nebo omdlím nebo předvedu nějaký hysterický výbuch, ale neudělala jsem nic s výjimkou toho, že jsem jen tak stála a vdechovala první doušky čerstvého vzduchu po více než šesti měsících. Vzduch byl provoněný vůni jarních květin. Byla to čirá blaženost.
Bílý medvěd mě pozoroval, nechávajíc mě si to dosyta vychutnat, pak řekl, „Pojď,“ a já vylezla na jeho záda. Po takové době to bylo ošemetné. A cítila jsem se divně, jezdit na jeho zádech jako by byl můj kůň, obzvlášť proto, že jsem ho tak dobře znala. Bylo to skoro jako bych vylezla na záda Neddymu. Ale rychle jsem byla rozptýlená snahou najít rovnováhu, jak se bílý medvěd rozběhl.
Čas od času jsme si udělali přestávku na jídlo a odpočinek, ačkoli vždy dost daleko od jakéhokoli města nebo lidí. Byl velmi dobrý v hledání bobulí a dalšího ovoce, a dokonce my přinesl i čerstvé maso (tuleně, když jsme byli u moře a ve vnitrozemí jezevce nebo lasičku), které jsem uvařila na ohni. Můj apetit se vrátil.
Jelikož jsem tentokrát nebyla tak omámená, byla jsem i dokonce schopná si cestu užít. Zase jsem žasla nad tím pocitem být pod vodou v mém postroji z tulení kůže. Byla to ta nejmimořádnější věc, slepě se vznášet skrz vodu, nesena jako malé dítě.
Během cesty na mě několikrát promluvil, což možná byl z části ten důvod, proč jsme šli pomaleji. Mluvení ho vždy vyčerpalo a už se pak nepohyboval tak svižně.
Během naší první přestávky poté, co jsme přešli moře, mi řekl, „Jenom návštěva…Pokud se nevrátíš…velká újma.“
Slovo „újma“ řekl důrazně, přesto to nevypadalo že mi vyhrožuje, jenom mi říkal fakta – jako by případná újma nebyla něco, co by mohl kontrolovat.
„Měsíc…jeden cyklus měsíce…ne déle,“ řekl.
„Rozumím,“ odpověděla jsem.
„Oni…rodina…budou chtít abys zůstala…udělají cokoli.“
„Dávám ti mé slovo,“ řekla jsem trochu úsečně, popuzená náznakem, že by se má rodina mohla chovat hůř než čestně nebo že by mě podvedla a donutila zůstat.
Pokračoval s velkým úsilím. „Neříkej jim…Budou se ptát…neříkej.“ Byl rozrušený, zneklidněný víc než jsem ho kdy viděla. Jeho oči na mě byly fixované, prosebné.
„Slibuji,“ řekla jsem.
„Tvá matka…Buď víc opatrná…Neříkej…o bílém medvědovi.“ Jeho lidskost vyprchávala, mohla jsem to vidět – bojoval, aby formuloval slova. „Nebuď…sama s matkou…neposlouchej.“ Vydal nízké zamručení, téměř bolestivé, a pomalu ode mě odcházel, dokud nezmizel z dohledu mezi velkým shlukem stromů.
Po krátké době se vrátil s dvěma mrtvými zajíci. Nemluvili jsme, zatímco jsem je připravila a uvařila.
Vysadil mě pár stovek metrů od farmy, vedle potoka, přes který se skláněla vrba. „Já…nepůjdu dál... Za měsíc…tady…budu čekat.“ Jeho oči na mě opět byly fixované, hltající, jako by mu tenhle pohled na mě musel vystačit na velmi dlouhou dobu.
Z nějakého důvodu jsem ho chtěla ujistit. „Budu tady. Jeden měsíc.“ Pak jsem vzhlédla k modrému nebi, kde jsem dokázala rozeznat plátek nového měsíce. „Až znovu nastane nový měsíc.“
Svěsil hlavu, pak se otočil a rozběhl pryč. Chvíli jsem ho pozorovala, žasla jsem jako předtím nad jeho půvabem a enormní silou v tom masivním těle. V ten moment bylo nemožné uvěřit tomu, že taková velká šelma má co dočinění s tou neviditelnou postavou, která vedle mě každou noc spala. Ale pak jsem si vzpomněla, že v tu poslední noc předtím, než jsem opustila zámek, se můj návštěvník chvěl poprvé od té doby, co jsem mu vyrobila noční košili.

5 komentářů:

  1. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. chvěl se strachem, asi, a taky nevěří její matce. v tuto chvíli si myslím, že když kletba její zlomená, tak že pokud Rose zůstane doma, tak nejen ohrozí vysvobození bílého medvěda, ale i tím přivolá nějakou hrůzu na jejich domov, na její rodinu ...
    děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Mo děkuji za pokračování. Jsem zvědavá, co ty dvě vymyslí

    OdpovědětVymazat