neděle 18. března 2018

Východ - Neddy



Tušil jsem, že matčina slova Rose ranila. Nebo možná ranila mě. Nemohl jsem uvěřit, že matka zase dala přednost pověrám před vlastní dcerou. Ironicky, Rose a matka měly stejný názor – že se musí vrátit k bílému medvědovi – ale obě k němu došly velmi rozdílným způsobem. Pro Rose to byla otázka dodržení jejího slibu. Pro matku…no, ona prostě nechtěla porušit žádnou z jejích pošetilých pověr. Kdyby tu tak byl otec…

 Každý den jsme ho vyhlíželi a každý den se nevrátil. Snažili jsme se Rose omluvit z práce okolo farmy, ale ona trvala na tom, že zastane její díl. V soukromí mi řekla, že ve skutečnosti jí práce chyběla a popsala my její provizorní prádelnu, která jí poskytovala jedinou šanci, kdy musela zastat nějakou práci. Ve skutečnosti jí vyklouzlo hodně podobných malých detailů a postupně jsem měl pocit, že jsem získal hrubou, kusou představu jejího života na hradu.
„Zníš skoro jako bys měla medvěda ráda,“ řekl jsem jednoho dne, poté co mi Rose popsala typické odpoledne strávené tkaním a vyprávěním pohádek.
Vypadala trochu vyplašeně. „Nevím. Asi ano, hádám, že mám svým způsobem. Občas s ním soucítím. Nelituji ho – nenáviděl by to – ale když v jeho očích vidím jeho nezvířecí část snažící se tak moc vytrvat, udržet alespoň tu trochu… Ach, tobě to nejspíš nedává žádný smysl.“
 „Ty s ním soucítíš.“
„Ano.“ Měla vzdálený pohled v očích. „Třeba když se chvěje-“ zarazila se s provinilým pohledem.
„Chvěje?“
„V noci. Víš-“ Zase se zarazila. „Musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš,“ řekla velmi vážně. „Obzvláště matce.“
Slíbil jsem.
„Mám pocit, že bych neměla mluvit o tom, co se v noci na hradě děje, ačkoli mi nikdy neřekl že nesmím, ne konkrétně… Ale připadá mi to tak matoucí a zvláštní. Promluvit si o tom s tebou mi možná pomůže.“ A pak mi řekla o jejím nočním návštěvníkovi, o temnotě, která nemůže být prosvícena. O noční košili, kterou pro něj vyrobila. A nakonec o jejím podezření, že to ve skutečnosti byl bílý medvěd, kdo vedle ní spal.
„Občas sotva dokážu vydržet, že to nevím. Chci se natáhnout a osahat si jeho obličej. Nebo obličej toho. Ale neopovážila jsem se. Zkoušela jsem různé lampy, dokonce jsem si vyrobila křesadlo. Ale nic nefungovalo. Myslím, že to musí být nějaké kouzlo, Neddy. Co myslíš?“
Nevěděl jsem co říct. Její příběh zněl tak fantasticky jako jeden z těch příběhů, které jsem jí vyprávěl, když byla malá. Potřásl jsem hlavou. Pak mě náhle napadla myšlenka.
„To je důvod, proč jdeš zpátky Rose? Rozbít kouzlo?“ Zeptal jsem se.
Rose se zasmála. „Zní to tak směšně, když to říkáš takhle. Každopádně, to není ono. Spíš je to tak, že cítím, že je tu něco, co bych měla udělat a co nedělám. A pokud bych to něco udělala, tak bych mohla bílému medvědovi pomoct.“
„Možná, že pouze tam být je dost. Možná je osamělý. A mít tě poblíž drží tu malou jiskřičku lidskosti v něm naživu.“
Rose se na mě usmála. „Jsi tak moudrý, Neddy. Dobrá, radši bych jim měla sehnat nějakou vodu.“ Sehnula se, aby sebrala náruč kopretin, které předtím nasbírala.
Tehdy jsem koutkem oka zahlédl záblesk zelené, stejné zelené barvy, kterou měl matčin plášť. Okamžitě jsem uhádl, že matka odposlouchávala naši konverzaci a znepokojeně přemýšlel, kolik toho slyšela. Rozhodl jsem se, že se o tom Rose nezmíním, nechtěl jsem, aby se na matku zlobila.
To bylo hloupé, hloupé rozhodnutí.

5 komentářů:

  1. nějak si nejsem jista, zda udělala dobře, že řekla víc, předpokládám, že to byla fakt matka, kdo poslouchal, a toho se bojím ještě víc, protože netuším, co vyvede ...
    už aby byla zpátky, chápu, že rodina jí bude chybět, ale tady fakt hrozí, že ohrozí vysvobození bílého medvěda...
    moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za preklad .) Z tej jej matky nič dobré nekuká.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za další překlad. Katka

    OdpovědětVymazat