pátek 30. března 2018

S milionářem svázaná - 6. kapitola



Evu vzbudil hlad.
Ale ne ten normální druh hladu. Byla zvyklá na noční svačinky, kdy její tělo toužilo po čokoládě, nebo zbytku krémového dortu z cukrárny dole po cestě (dělali tam muffiny, krémové dortíky s jinou úrovní delikátnosti), ale tohle bylo jiné.

Nikdy necítila takovouto bolest. Se zasténáním se otočila na bok a pokusila se Alexe neprobudit. Byl roztažený na zádech na posteli, konečně jim oběma dovolil si odpočinout po… čtyřech, nebo to možná bylo pět kol, co si ji nárokoval? Přestala to počítat. Její tělo bylo rozkošně bolavé na místech, o kterých neměla ani tušení, že existují… jo, naprosto ošukaná.
Měla by spát jako děcko stejně jako on, ale hlad, který ji drásal v žaludku, jako by se něco rozhodlo prorvat se žebry ven, ji nenechal spát.
„Ach jo,“ zasténala a zvedla se na posteli.
Vsedě to nebylo o nic lepší. Ve skutečnosti to bylo ještě horší. Pokoj se točil, uschlé růže na nočním stolku se pohybovaly z a do tmy. Zamračila se a soustředila na ně. Její smysly byly od té nehody o hodně ostřejší. Předtím byla ve tmě skoro slepá, ale teď viděla docela dobře. No dost na to, aby se rozhodla, že ty růže už dlouho mrtvé a suché opravdu potřebovaly přesunout.
Ale to byla nejmenší z jejích starostí, když jí žaludek znovu zakručel a skoro ji shodil z postele. Sevřela ho a zašklebila se. Bylo to, jako by měla měsíčky, ale tisíckrát horší. I teď cítila, jak se jí tělo začíná třást. Varování. Musela se najíst nebo odpadne.
Zvedla se do stoje, doklopýtala ke komodě. Její staré věci tam pořád ležely. Alex si opravdu nedělal srandu, když řekl, že to nechal tak, jak to bylo. Což bylo dobře, protože to znamenalo, že bude lednička plná. Aspoň doufala, že tam nebude staré jídlo… to by bylo dost na houby. Popadla župan, vklouzla do něj a rozechvělá šla po schodech dolů.
Bez rozsvěcování světel klopýtala k ledničce. Dort, potřebovala dort. Nebo čokoládu. Cokoli, co by zaplnilo tu díru zející prázdnotou, kde byl žaludek. Trhnutím otevřela dveře a prakticky vpadla dovnitř, při té vůni jídla zavrčela.
Alex udržoval ledničku plně zásobenou. Díky Bohu. Natáhla se pro čokoládový dort, její oblíbený, a žaludek jí zakručel. Když ho zvedla, přetočila jí žaludek odporně nasládlá vůně čokolády.
S rozevřenýma očima strčila dort zpátky a jen se na něj dívala. Svět, kde by nemohla sníst čokoládový dort, ji nikdy nenapadl. Naklonila se dopředu a znovu experimentálně začichala.
„Fuj!“ Vypadalo to, že se jí žaludek sám převrátí.
No… sakra. Zdálo se, že byla čokoláda mimo.
Prohlížela si ledničku dál, až spatřila talířek se šunkou. Než se nadála, vytahovala ho z ledničky a už měla tři kousky v puse.
Achmůůjbožee!“ vyjekla, jak žvýkala.
Byli to tak dobré. O další tři plátky dál následovalo kuře, prakticky ty studené kousky vdechovala. Byl tohle nějaký gurmánský talířek nebo co? Nikdy neměla studené maso tak skvělé.
Talířek spadnul do dřezu, už ho zapomněla, když si šla pro další. Sundala z masového závinu všechno, těstoviny a vejce. Plátky pečeného kuřete vydržely tak minutu, až nakonec nezbylo v ledničce nic.
Podívala se na zástup prázdných talířů.
Nebyla vlk, byla totiž zatracené prase.
Tichý zvuk, něco jako zašoupání bot o podlahu, ji přinutilo zvednout hlavu. Chlupy na zátylku se jí zježily. Někdo byl venku. Natáhla se a vzala nůž. Sekáček, hezky a pěkně jí padl do ruky. Našlapovala ke dveřím, holé nohy byly tiché, přitiskla se ke zdi. Napnula uši kvůli jakémukoli zvuku za dřevem a sklem.
Tady. Znovu. Jenom lehký zvuk, jako by se někdo přikrádal dovnitř.
Zvedla sekáček, otevřela dveře a rozsvítila. „Stůj, ty čuráku!“
Světlo se vylilo ze dveří a zachytilo pachatele.
„Hej! Dost,“ klopýtla vysoká blondýna zpět a zvedla paži, aby si ochránila oči před světlem.
Eva spustila paži. „Isabello? Co tam venku děláš?“
„Viděla jsem světlo a hledala lupiče.“ Narovnala se lycanka a mrkala do světla, dokud se mu nepřizpůsobila.
Eva se musela zastavit, aby neodtáhla rty. Neměla Isabellu ráda už od začátku, co ji potkala, ale přes noc se její nechuť ještě zvětšila. Chtěla se na ni vrhnout se sekáčkem a znovu a znovu ho do ní vrážet, dokud nepoteče krev a její vztek nebude zasycen.
Zřejmě to, že není schopná sníst čokoládový dort, ji ovlivnilo víc, než si myslela. Nebyla normálně násilná osoba, co se žene do konfliktů. Ale teď se hádala i se svými nehty.
„Jak vidíš, žádní zloději tu nejsou. Takže můžeš jít, ahoj.“ Už zavírala dveře, když do nich strčila Isabella nohu.
„Co?“ Zírala na lycanku. „Pokud sis nevšimla, je uprostřed zatracené noci a někteří z nás chtějí spát.“
Isabelle přeletěl přes noc podivný výraz. Mrkla za Evu, pak se přisunula blíž a klesla hlasem. „Je tam Alex?“
„Ne, že by to byla tvoje věc, ale jo. Proč?“ Zamračila se Eva, něco jí na ní nesedělo. Spíš než aby byla arogantní a namyšlená jako vždycky, vypadala Isabella vyděšeně.
„Poslouchej, vím, kde drží tvého bratra.“
„Bratra?“
Zamrkala Eva. Zatraceně, zapomněla na Davieho. Jakože úplně a naprosto zapomněla. Jak se jí to sakra povedlo? Jak mohla?
„Zapomněla jsi, co?“ Ušklíbla se Isabella napjatě. Když Eva pustila dveře, zatlačila do nich s opatrnýma očima na dveře, které vedly dál do domu. Eva se trochu zachvěla z chladného nočního vzduchu ve svém tenkém županu.
„Jo… nevím jak.“
Isabella si odfrkla, ale ten zvuk byl doplněný o hořké pobavení. „Je to alfa. Dokáže, abys zapomněla. A přinutí tě udělat věci, které normálně neuděláš. Proč si myslíš, že se s ním nikdo nehádá?“ Skousla si ret. „Promiň, to už jsi zažila. Spravedlnost smečky.“
„Jo. Všichni jste viděli, jak jsem si to odpracovala za mé neposlechnutí.“ Nálada jí zhořkla. Nějaká žena volala, že chce víc. Nebyla to Isabella?
Zavrtěla hlavou. „Ne já. Celý večer jsem hlídala, ale slyšela jsem ostatní mluvit. Nemůžu uvěřit, že ti to udělal. Hlavně, když ses ještě jako vlk neprojevila.“
Eva si překřížila ruce a držela dál sekáček. Jasně, Isabella byla, možná vlkodlak se schopností mít drápy v jejím krku během vteřiny, ale ona jí to neudělá lehké.
„No, pokud by mě to zabilo, nebyl by to problém, ne? Podle tebe nebudu stejně nikdy víc než beta a těch už má smečka dost.“
Isabella zrudla. „To bylo ode mě sprosté, omlouvám se. Ale ty nejsi beta. Ještě se tvůj vlk neprojevil, takže tě měl Alex nechat jít žít si svůj život. Neměla bys být předmětem zákonů nebo trestů.“
„Řekneš to znovu?“
„Nejsi vlk, pokud se neprojeví,“ řekla Isabella měkce a její výraz vyl plný obav. „Alex tě neměl takto potrestat.“
Svět se pod Evou otočil. Ten podlý, prolhaný, zkurvený kokot. Lhal jí a nechal ji zbičovat za to, že neuposlechla, pod záštitou její ochrany. Co za muže to udělá? Záda ji při té vzpomínce zabolela, nemělo se to stát.
Zaťala čelist. „Kde je Davie?“
Isabella zavrtěla hlavou, ucouvla a tvář jí zbledla. „Zabije mě, pokud to zjistí.“
Eva zavrčela a udělala krok vpřed. „Ne tak rychle. Vezmeš mě za Daviem, nebo řeknu Alexovi, cos mně tady všechno řekla, a že ses mě proti němu pokusila obrátit. Jemu. Svému Alfu. Myslím, že se o tom dá přemýšlet jako o odporu a zradě, co?“
Lycanka ucouvla a Eva sledovala, jak z ní všechen boj vyprchal.
„Fajn, následuj mě. Ale prosím, pro dobro nás obou, musíš být zticha.“
Eva přikývla a vyklouzla ze dveří za blondýnou. Srdce jí v hrudi bušilo, když za nimi zavřela dveře a každou chvílí očekávala, že nimi proletí Alex a popadne ji. Zastaví jejích záchranný/únikový pokus dřív, než vůbec začne.
Alex. Srdce ji při pomyšlení na něj zabolelo. Nemohla uvěřit, že mu na jeho lež skočila jako ryba na vějičku. Měla napsané na čele idiot nebo co, protože si s ní hrál od chvíle, co vešla do jeho kanceláře před týdnem a něco. Tehdy byla nezávislou ženou s životem pevně nalajnovaným. Sedm dní. Jen tolik stačilo, aby se zredukovala k tomuhle… k ubohé bytosti, která se bojí vlastního stínu.
Ne, ne ubohé, řekla si pevně, když šla tiše za Isabellou přes otevřenou zahradu. Byla silnou ženou se zdravým pochopením pro překážky a nepřátele mezi ní a tím, co chtěla. Alec byl alfa vlkodlak, jen idiot by s ním nepočítal jako s hrozbou.
Zdálo se jí jako věčnost, než došly do relativního bezpečí aleje. Eva vydechla úlevou, když ji obalily stíny. Aspoň je teď Alex neuvidí, pokud vyhlédne z okna.
Prosím, nedívej se z okna, přála si tiše. Pokud budou mít štěstí a najdou Davieho, osvobodí ho a budou pryč z pozemku Kingwoodsů dřív, než se Alex probere. Už ho nikdy neuvidí. A po všech těch lžích, které jí řekl, pokud ho uvidí znovu v tomto životě, nebude to dost dlouho.
Lhář, šeptal jí malý hlásek z koutku mysli, když ji srdce zabolelo a něco uvnitř ní, nejspíš duše, zafňukala. Hlava vládne srdci, řekla si pevně, a přejela si hřbetem ruky přes oči. Nebude brečet. Bylo to tím chladnem, proč měla oči mokré. Jo, jen kdyby tomu sama uvěřila…
„Ššš, dolů!“ zasyčela tiše Isabella a strčila ji za kmen stromu. „Strážní.“
Eva se přikrčila u země vedle Isabelly. Byli o kousek dál od cesty, ale jak je pozorovala, dva muži se objevili v temnotě a šli směrem k nim. Polkla, byla náhle vděčná druhé ženě za ostré smysly. Šla by dál po cestě a během minuty by byla chycena.
Teď měly aspoň šanci. Dokud je lycani nespatří přikrčené za stromy. Naštěstí byl župan, který měla na sobě černý, takže splývala se stíny, ale nohy měla tak bledé, že skoro v měsíčním světle zářily. V žádném případě by nikomu neunikly, kdyby se podívali jejich směrem. Pokusila se je zakrýt, aniž by udělala hluk, ale musela, protože k ní Isabella otočila hlavu a obnažila varovně zuby.
Eva se okamžitě přestala pohybovat, zavřela oči a znovu se začala modlit. Udeřila do ní husina, chladný vzduch, který byl příjemný, když se ho nadechla ve vyhřátém domě, byl teď už míň venku v divočině. Odolala nutkání třít si ruce o paže, kdyby to náhodou přitáhlo pozornost svou mužů jdoucích tiše po cestě pár kroků od nich. Zavřela oči.
Něco ji nutilo soustředit se na dýchání a tlukot srdce, její vědomí se natáhlo dovnitř… kde se něčeho dotklo. Něčeho, čeho si dřív nevšimla. Tichost jako hluboká tůně uprostřed lesu, na povrchu klidná a neporušená. Natáhla se nahoru a obklopila ji. Zalilo ji teplo, už jí zima nebyla. Místo toho měla pocit, že je obalená v kožichu. Ten pocit byl tak opravdový, že musela otevřít oči a podívat se dolů, aby se ujistila, že má na sobě župan, který si vzala z domu.
Jo, rozhodně ten stejný.
„No tak, musíme se pohnout, než půjdou zpátky.“ Vzala ji za ruku a vytáhla na nohy a pak znovu běžely.
„Myslela jsem, že ty máš hlídku,“ řekla Eva, jak se tvrdě snažila, aby jejímu rychlému tempu stačila. „Odkud přišli?“
„Byla jsem, ale směny se změnily. Tihle byli z té druhé.“
Už pak neměly šanci mluvit. Běžely dál do lesa. Jak se stromy přibližovaly a stíny byly hlubší, v Evě rostla zlá předtucha. Opustila bezpečí domu a teď byla v lese s vlkodlačicí, která pokud ji nesnášela. Jak moc byla hloupá?
Zaječel nad nimi pták a ona nadskočila a vyjekla. Isabella zpomalila a uchechtla se. „Uvolni se. Byl to jen ptáček. Je tu pár sovích měničů v okolních oblastech.“
Eva přikývla a ohlédla se na cestu, kudy přišly. Teď už neviděla ani náznak domu, místo toho se cítila obnažená a odříznutá od civilizace, cítila se blízko přírody tak, jak nikdy předtím. Pokud by zavřela oči, cítila by všechno: větve stromů jemně se houpající nad ní ve vánku, tráva rostoucí jí pod nohama… vůni deště ve vzduchu a šampon, který Isabella používala. Jahody? Jemný vánek nadzvedl župan a pročísl jí srst… počkat, cože?
Otevřela oči a vrátila se zpět do reality. Před nimi se zvedaly budovy z temnoty a Isabella zpomalila rychlost. Vypadaly jako garáže, ale nevedly tam žádné vjezdy dost velké pro auto. Jen jediná cestička skrz lesem, kterou použily. Eva se zamračila, nepamatovala si tu žádné garáže, ale budovy vypadaly nově, takže bylo možné, že je postavili, když se s rodinou odstěhovala.
„Kdo je tam?“ Stín se odpojil od samotných stínů budovy a Evě se skoro zastavilo srdce. Taky tam byl strážný.
Isabella se zavrčením klesla rukou a skočila na strážného. Podařilo se mu zakřičet, když mu žena narazila doprostřed hrudi a on padl. Hlavou narazil do stěny s hnusným křupnutím, ale nebylo to ničím v porovnáním s mokrým, mlaskavým zvukem tesáků trhajících kůži, když mu Isabella vytrhla hrdlo. Eva se odvrátila s rukou na puse. Bude jí zle.
Koutkem oka si všimla pohybu a otočila se. Davie obešel roh. „Ahoj, Evo.“
Zamrzla. Mráz jí přejel po zádech. Měla by být ráda, že bratra vidí, ale každý instinkt na ni křičel, aby utíkala. Vzpomínka na Davieho, jak říká to stejné, jí probleskla myslí, ale nebyla tady. Byla někde uvnitř… Pak to bylo pryč a ona se znovu zaměřila na Davieho.
Ale nebyl to Davie. Bylo to něco jiného. Něco mrtvého. Byl špinavý, tak jak čekala na vězně upírů a pak vlkodlaků, ale bylo to, jako by byla špína jen vrstvou jeho kůže, která se zdála hladká, a tak nějak čistá.
Otočil se k Isabelle, která se zvedla na nohy. „Dala sis na čas.“
Pokrčila rameny a setřela si krev z pusy.
„Nebyla to moje chyba, je pomalu jí to myslí. A chtělo to přesvědčování.“
Davie si povzdechl. „Nikdy nebyla tou nejchytřejší.“
Eva se podívala z jednoho na druhého a uvědomila si, že situace není přesně taková, jak jí ji Isabella vykreslila. Co jí unikalo? Co nevěděla?
„Co se to děje? Jak ses dostal ven Davie?“
Ten vyděšený pohled zmizel a lycanka vypadala vztekle a nasraně. Otočila se k Daviemu. „Dodělej to, pak je naše dohoda u konce.“
Sakra. Zavyly na ni instinkty a Eva začala couvat. Tohle bylo špatné, velmi, velmi, špatné. „Udělat co?“
Než dokončila větu, Davie se pohnul a byl za ní. Hubené paže měl silné jako ocel a obtočené pevně kolem ní.
„Zabít tě, nejdražší sestřičko. A třeba už teď konečně zůstaneš mrtvá.“
***
Alex se s trhnutím probudil, přešel z hlubokého spánku do plného vědomí během bouchnutí srdce, jeho vlk byl v poplachu. Něco ho vzbudilo. Všude byla tma a ticho. Otočil hlavu a prohlížel si pokoj. Takhle pozdě v noci byla skoro perfektní tma, ale nebyl v tom žádný rozdíl. Viděl i tak perfektně. Lycani byli nočními lovci. Mohli chodit a mluvit jako lidé, ale vůbec takoví nebyli.
Stejný pokoj, do kterého přivedl Evu, byl před ním. Ženské dekorace, kraviny na každém možném povrchu a polštářů, které by za celý život nemohla jedna osoba použít. Nic nebylo mimo, ale špatný pocit přetrvával. Jeho vlk přecházel a vrčel na něj. Alex se zamračil. Nikdy necítil tu bytost tak podrážděnou, ale proč?
Eva nebyla vedle něj na posteli. Natáhl ruku. Místo vedle něj bylo chladné, její pach bledl. Už byla nějakou chvíli pryč.
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Až moc dlouho na ni čekal a už příliš mnoho sračkami si prošli, takže teď, když ji konečně měl, bylo pochopitelné, že má strach, že ji znovu ztratí.
„Evo?“ zavolal a očekával odpověď z koupelny.
Nebylo tam rozsvícené, ale ona nikdy nerozsvěcovala, i když to znamenalo, že převrhne v koupelně a po cestě tam všechno. Říkala něco o tom, že si nechce vypálit spánek z mozku světlem. Byla to jedna z rozkošných přesto frustrujících věcí, které na ní miloval.
Musela být v koupelně. Každou chvilkou se ukáže a odpoví mu, pak přejde s tím jejím sexy drobným houpáním boků přes pokoj. Vklouzne do postele vedle něj…
Jeho vlk zavrčel a vrátil ho zpět do přítomnosti. I když věděl, že v koupelně není, znovu zavolal.
„Evo. Jsi tu někde?“
Jemný vánek zavál záclonou v okně, jako by mu odpovídal. Přinesl tak vlčí pach. Ten, co znal. Silný. Blízký. Žena.
V tichém vrčení obnažil zuby.
Isabella.
Vyskočil z postele a ve zlomku vteřiny zkontroloval koupelnu. Těch pár kroků přeběhl a ramenem udeřil do dřevěného rámu.
Koupelna byla prázdná.
„Sakra.“
Věděl, že měla Isabella problém se změnou Evy, ale nic by neudělala, že ne? Smích mu splynul ze rtů.
Sakra, že jo, udělala. Isabella byla alfa, měla ke své pozici vysněné postavení. Chtěla být alfa ženou smečky. Udělala by všechno, aby toho dosáhla. I za cenu odstranění rivalky, aby měla jeho pozornost. Bylo jí jedno, že o ni nemá jako o ženu vůbec zájem a že jí to dal několikrát najevo, když se mu pokoušela dostat do postele.
Dům rychle proletěl. Doběhl do kuchyně, na nohou už měl drápy, které klapaly o dlaždice. Zadní dveře se s prásknutím rozletěly a on vyletěl z domu na trávník, obří tlapy se bořily do měkkého turfu. Plně přeměněný se na chvilku zastavil, aby se zhluboka nadechl. Byly tu dvě ženy, pak zamířily do lesa. Zaklonil hlavu a propůjčil hlas svému vzteku.
Zavytí prořízlo noc. Hluboké a dunivé. Byl to znak toho, že je alfa nasraný, a taky předvolání, příkaz všem vlkům, kteří byli v doslechu, aby se k němu připojili.
Noc naplnilo odpovídající vytí, a když se rozhlédl, objevovali se vlci, kteří k němu že všech směrů běželi.
Spokojená a hluboká pýcha ho naplnila. Tohle byla jeho smečka – jeho rodina – která ho poslouchala. K moci se dostal jeho vlk a běžel. Následoval pach družky a lycanky, která ji vzala. Zapomeňte na pochod valkýr, tohle byl běh vlků; smrt vepsaná do srsti na čtyřech tlapách.
Bůh pomoz Isabelle, pokud Evě ublížila, protože oni určitě ne. Pokud se dotkne vlasu na družčině hlavě, její čas ve smečce skončil.
Byla chodícím mrtvým vlkem. On už se o tom ujistí.
Osobně.


37 komentářů:

  1. Moooc děkuji♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji moc,pekne se to vyostřuje :D

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za kapitolu.Mám pocit,že Eva nepoužívá hlavu.

    OdpovědětVymazat
  4. Ta je blbá❗❗❗ Ale chápu že se tam musí něco dít aby byl příběh zajímavý. Jsem zvědavá jestli se k ní smečka dostane v čas a jak to ovlivní další děj.:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem ☺A teraz by sa mohla Evina vlčica prejaviť naplno ☺

    OdpovědětVymazat
  6. Evě se asi po přeměně vytratil rozum :( no, taky by se mohla začít jednou starat o sebe a zjednat si pořádek.
    Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že ho moc neměla ani před tou přeměnou :D Podle mě se už teď konečně přemění a nakope Isabelle zadek! :D :D
      Moc děkuji za další bezva kapitolu! (I když bych Evu nejradši něčím majzla po hlavě O:))

      Vymazat
    2. Ja musim povedat, ze pri tomto pribehu mam pocit, ze po tej hlave by potrebovali obaja, jak Eva tak aj Alex. GabiM

      Vymazat
  7. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  9. Dúfam ,že Izabele to dá poriadne vyžrať.Ďakujem.

    OdpovědětVymazat
  10. a že mne alfa samice nepřekvapila, ale myslela jsem si spíš, že by ji vyzvala v domnění, že nad Evou jednoznačně vyhraje.( nebo očekávala, že ji Alex anebo celá smečka dávno zapudí)
    to že se spojila s jejím bratrem Daviem je pro mne překvapující, že je autorka dala jseko spojence...
    Jen by mne děsně zajímalo, co mu Eva takového udělala, když touží ji vidět mrtvou. Vždyť by se pro něj tzv. i rozkrájela ...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji moc za pokračování. 🐛

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji moc za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujem krásne za preklad, zase raz suprový. ♥

    OdpovědětVymazat
  14. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad

    OdpovědětVymazat
  15. Ach jo, to je blbka, ale snad se konečně při tom šoku projeví její vlčice. Moc děkuji za další kapitolu😉

    OdpovědětVymazat
  16. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  17. Moc děkuji za překlad a korekci.
    Vina

    OdpovědětVymazat