pátek 16. března 2018

S milionářem svázaná - 2. kapitola




Eva nemohla být vlkodlakem. V žádném případě.
Jasně, probrala se po skoro prožité smrti se schopnostmi, které předtím neměla. Cítila pachy, oči měla jako ostříž a slyšela přesnou polohu myši o tři pokoje vedle. I když doposud tu nebyl ani náznak srsti (až na nohy, které už zoufale potřebovaly pozornost po týdnu).

I když nové schopnosti neznamenaly, že je vlkodlak. Někde četla, že lidé, kteří prožili trauma, nějak získali nové schopnosti – jako že mluvili novým jazykem, hráli na hudební nástroj nebo se z nich stali excelentní matematici. Přesněji syndrom učence nebo tak nějak se tomu říkalo.
Jo, to muselo být ono. To, že skoro umřela, mělo vedlejší účinky. Zamračila se. Nikdo jí toho o tom incidentu ani moc neřekl. Jen, že měla štěstí, že je naživu, a pokud chce víc detailů, pak si musí promluvit s Alexem.
Jo, to se snadněji řeklo, než udělalo, protože pán panství zjevně nebyl pořád doma. Až do teď. Slyšela jeho hlas, když pospávala na zahradě, a teď byla zpět v domě, jeho pach byl všude. Byl silnější než poslední dny; to jí řeklo, že tudy nedávno prošel.
Vystopovat ho v domě bylo snadné a během minuty se našla před jeho kanceláří s rukou zdviženou k zaklepání. Kloubky prstů se nedotkly dřeva, ruka jí ztuhla ve vzduchu. Vztek do ní udeřil tvrdě a rychle. Co jako chtěla udělat? Zaklepat a čekat na dovolení ke vstupu jako hodná malá holčička?
Nasrat na to.
Skoro byla zabita, Alex ji kousl a zjevně ji změnil do vlkodlaka, poškozeného, protože se necítila o moc víc jinak, a když ležela před smrtelnými dveřmi, ani se na ni nepřišel podívat.
Ten kokot potřeboval lekci v dobrém chování.
Rukou tvrdě zasáhla natřené dřevo, strčila do dveří tak moc, že se omítka polámala. Prasknutí v dřevě říkalo, že buď rozbila rám, nebo dveře, bylo jí to jedno a už letěla přes pokoj.
Alex seděl za stolem, vzhlédl, když praštila rukama před něj.
„Jsi pěkně zkurvený alfa,“ zavrčela a pokoušela se skrýt ublížení, které cítila uvnitř za to, že ji opustil, když ho nejvíc potřebovala. „Myslela jsem, že se máš starat o všechny vlky ve smečce, ne je opustit, když jsou smrtelně nemocní.“
Alex se nepohnul, jen s ní uzamkl pohled. Jak se na něj dívala, zaplála mu v očích žlutá, vystřelila ze středového kruhu jako světlice, dokud nezůstal jen tenký kroužek na okraji. Nozdry mu zaplály, rysy napjaly. Byl jejím obviněním nasraný, ale jí to bylo jedno.
„A kdo tě sem asi tak přivedl?“ zeptal se hlasem pevně staženým kontrolou.  „Kdo se ujistil, že dostaneš doktora… Toho správného doktora, ne nějakého hlupáka z lidské nemocnice, který by neměl ani tušení, že jsi vlkodlak? Víš, kolik lidí přežije kousnutí vlkodlaka?“
Zvedl se kontrolovaným pohybem. Obklopovala ho aura nebezpečí, ta, kterou už předtím viděla a přitahovala ji, ale teď byla vytažená na maximum. Pozlátko civilizovaného businessmana se tříštilo víc, než kdy dřív, odhalovalo vír uvnitř. Alex Kingwood byl tím plakátovým klukem, jak jen lycan mohl být; pohledná, sofistikovaná elegance oblečená v oblecích od designéra, drsný, k čemuž prostě lidé museli být přitahováni.
Ale ten drsný pramen byl větší, větší než jen pramen nebo vlastnost osoby. Byla to část jeho jádra, část divokosti a primitivnosti, která v něm proudila.
Růžové brýle jí spadly z očí. Alex Kingwood nebyl dobrý muž s bezohledným pramenem. Byl to bezohledný predátor, který nosil muže jako oblek. A jí při tom přejíždělo chvění po zádech.
„Ne, jak bych sakra měla vědět, kolik lidí to přežije?“ přiznala. Neměla ani tušení. Věděla, že lycani kontrolovali, koho kousnou, museli mít svolení alfy.
Její matka, chtěla zabořit drápy do bohatství Kingwoodsů, prosila Charlese, aby je změnil. Všechny. Ani se neobtěžovala zeptat svých dětí, jestli to chtějí nebo ne. Viděla jen způsob, jak se ujistit o svém postavení a přístupu k penězům, které měla tak ráda.
Eva by to udělala; bez přemýšlení to věděla. Cokoli, aby zjistila o vlkodlacích víc, a třeba se i přiblížila k Alexovi. Ale žádost byla zamítnuta jeho otcem. Opakovaně. Nakonec to Naomi pochopila. Nebyli pro lycany dost dobří. Pochopila to rychle a jasně a pořád to bodnutí cítila.
Pokud nebyla dost dobrá, proč ji Alex změnil?
„Proč?“
I když stál na druhé straně stolu, převyšoval se nad ní. Nezměnil se, ani trošku… Ale vidět všechen ten nashromážděný vztek uvnitř jeho lidského těla, instinktivním strachem se jí chvěl žaludek. Což bylo směšné. Věděla, že by jí Alex neublížil… Když byla člověkem.
Teď už nebyla a napětí mezi nimi se změnilo.
„Proč co? Proč někteří lidé nepřežijí lycaní kousnutí?“ Obcházel stůl, když mluvil, pohled spojený s jejím. Nebyla to chůze; bylo to daleko víc nebezpečné.
Vždycky předtím, když viděla Alexe hrát si na člověka, to bylo přesně to, uvědomila si, hra. Maska k úkrytu bytosti uvnitř. Bestii, kterou dloubla klackem.
Sakra, nikdy neměla dobrý pud sebezáchovy.
I když na ni instinkty řvaly, ať utíká, zůstala pevně stát.
Něco hluboko uvnitř ní nedovolilo couvnout ani o půl kroku. Pokud by to udělala, nějak by selhala. Místo toho držela jeho pohled, výzva sama o sobě, ale jí to bylo jedno.
„Infekce je překoná. Prorazí se tělem do každé buňky, roztrhá je na kousky, aby je změnila v něco jiného.“ Jeho hlas byl okouzlující, hluboký a tichý, bohaté tóny klouzaly po jejích smyslech jako hustá čokoláda na horkém dortíku. „Překoná je, buňku po buňce, z obyčejného starého člověka do něčeho mnohem nebezpečnějšího… co bojuje zpět. Vytváří vyvíjející se spor na buněčné úrovni, dokud to tělo nevzdá. Konec hry.“
„Ne. To jsem nemyslela.“
Naklonila hlavu, když se před ní zastavil, byl tak blízko, že skrz jeho košili a své šaty cítila teplo. Oddělovaly je vrstvy látky, ale ona je chtěla jen roztrhat a sama se o něj třít. Kůže na kůži.
Zaplálo v ní teplo. Plazilo se žilami, chvění jí přejíždělo po kůži. Neskryté, nechtěné, jádro ji bolelo a kundička se svírala. Mokro jí zaplavilo kalhotky a jemu v odpověď zaplály nozdry.
Tváře jí zrudly, ale držela jeho pohled, vyzývala ho, aby to zmínil. Vždycky byl schopný její reakce poznat, něco uvnitř jeho pohledu, ale ona nebude ani omylem otrokem svých reakcí.
Zvedl obočí, jen lehce ve zvědavosti. „Co jsi tím pak myslela?“
„Proč jsi to udělal? Proč jsi mě kousl? Co se stalo? Byla to jen nehoda?“ Jakmile otevřela pusu a začala, otázky se vrhaly ve spěchu jedna přes druhou.
„Jaká nehoda by byla tak zlá, abys mě musel kousnout? Změnit mě ve vlkodlaka… Ať už jsem sakra za jakéhokoli vlkodlaka. Protože, nevím jak ty,“ ukázala k sobě, „ale absolutně nevidím nikde žádnou srst.“
„Umírala jsi. Co tak asi čekáš, že bych udělal… Nechal tě tam?“ Jeho výraz byl tvrdý jako rákoska. „Dej mi pár bodů, Evo. Nenechal bych tě umřít. Ne, když jsi v mé péči.“
Neodpověděl na její otázku. Její výraz říkal, že ani neodpoví. Plál z něj vztek a vrčení z hrdla se ozývalo. Nebyl to lidský zvuk; to nedávalo smysl, ale byla příliš nasraná, aby se starala.
„Zatraceně, Alexi.“ Praštila ho do široké hrudi a zatlačila. Bylo to jako pokoušet se pohnout skálou, ale on se zhoupl na patách s překvapením v očích. „Prostě mi dej přímou odpověď.“
Popadl ji za zápěstí, přitáhl si ji k sobě, když se otáčel, aby ji opřel mezi něj a velký stůl. Teplo se jí chvělo v žilách, měnilo se ve vulkán, obrovský vulkán, který jí proudil žilami. Tělo jí ochablo v jeho náruči, její křivky proti tvrdým svalnatým plochám jeho většího těla. Zatracená zrádcovská věc.
„Odpověď?“ Jeho hlas byl jen zavrčením. „Dám ti odpověď.“
Rty narazil do jejích. Tvrdě. Požadovačně. Drsně.
Při té dominanci byla tehdy v jeho náruči v plamenech, ale to bylo předtím. Tohle bylo něco jiného. To stejné jako s tou lidskou maskou, ochutnala pravou hloubku jeho divoké mužnosti.
Rty rozevřel ty její, jazyk strčil dovnitř, aby si přivlastnil její pusu. Zafňukala, prsty svírala jeho košili. Zvuk trhající se látky naplnil pokoj, oba ho ignorovali. Jeho jazyk našel ten její, klouzal po něm, tam a zpět v primitivním rytmu.
S rukama pevně ji svírajícíma za boky, ji obklopil a držel. Jednou proklouzl dozadu, roztáhl prsty, aby vzal do dlaně polokoule jejího zadku. S tvrdým trhnutím si ji přitáhl k sobě, ucítila pevný obrys penisu na břiše.
Její zalapání po dechu z touhy bylo utišeno jeho rty na jejích. Nárokoval si je. Označoval je svou touhou. Nebyla stejná jako dřív. V jeho bytě, byl dominantní a asertivní. Pevný, když si bral, co chtěl, vždycky tu byl ještě náznak jemnosti. Vědomí a brždění, které si neuvědomovala.
Až do teď, když bylo pryč.
Ale tohle… tohle bylo něco jiného. Jeho skoro drsné chování, to, jak ji držel, jako by ji vlastnil, cinkalo na primitivní instinkty, o kterých ani nevěděla, že je má. Klouzala jazykem po jeho, bojovala, aby si byli blíž. Všechno, co chtěla, nad čím přemýšlela, bylo dostat se blíž… kůže na kůži. On tlačící ji na stůl, vyhrnující ji šaty a stoupající si mezi stehna.
Jádrem jí zapulzovala, bolest tak hrozná, že se s fňuknutím z trápení odtrhla.
Potřebovala ho. Potřebovala to. Sakra, co se to do prdele dělo.
„Bože, Evo…“ Jeho hlas byl drsný, rty měl na jejím spánku, když bojovala s dechem. Instinktivně se k němu přitulila, přitiskla mu rty k hrdlu, on sebou trhl a odstrčil ji tak rychle, až padla o stůl.
„Nemůžeme.“ Couval, tělo měl tak napjaté, vzduch kolem něj doslova vibroval.
„Proč ne?“ Udělala krok vpřed, nechápala. „Ve městě jsi sakra chtěl.“
Zhluboka se nadechl, zřejmě se dával dohromady a jeho výraz otupěl. Tohle byl ten alfa, kterého instinktivně poznala, i když jeho pohled nikdy dřív neviděla.
„Teď je to jiné. „Tohle je pravidlo smečky.“
Pravidlo smečky říkalo, že ji nemohl políbit? Pravidlo smečky znamenalo, že teď, když byla kousnutá, skončili? Nemusela se ptát, viděla to v jeho výraze.
„No, nasrat na pravidla smečky,“ zavrčela a vyběhla z místnosti.
***
Byla v prdeli. Pořád navztekaná letěla Eva vilou, jako by za patami měla pekelné psy. Neměla tušení, kam jde, a aby byla upřímná, bylo jí to jedno. Chtěla se jenom fyzicky dostat tak daleko od Alexe, jak jen to bylo možné.
Její výraz byl jako blesky, tak temný a zlověstný, že se před ní rozprchávalo služebnictvo, i když byli celí vlkodlaci a ona zjevně ne. V té chvíli jí to bylo ale opravdu jedno. Ještě jedna zmínka hňupa o pravidlech smečky a ona je do jednoho rozškube, ať už je lycan nebo ne.
Když se propracovala do kuchyně, do jejího obvyklého doplňovače v čase stresu, její vztek se změnil ve smutek a v krku měla tvrdý knedlík.
Když slyšela hlasy před sebou, vletěla do spižírny a zavřela za sebou dveře. Opřela se o ně a zavřela oči. Jako člověk nebyla pro Alexe dost dobrá, věděla to… přijala to. Ale zjištění, že pro něj nebyla stejně dobrou ani jako vlkodlak…
Polkla. Tvrdě. Nebude brečet.
Oči zdá se, tu zprávu nedostaly. Slzy rostly. Ztěžka dýchala, jak s nimi bojovala. To se nestane. Skončila s brečením kvůli Alexovi.
„… říkají, že se ještě nezměnila.“
„Vážně? Jako vůbec?“
Eva otevřela oči při těch hlasech na druhé straně dveří. Skvělé. I zaměstnanci o ní mluví. Ne, že by čekala něco jiného. Všichni to byli lycani a v tom případě i součástí smečky. Nejspíš to byl nějaký vyšší level než ona, když oni byli zrození a ona kousnutý vlk, který neměl ani šťávu na to, aby dokázal, že vnitřního vlka.
„Ne. Žádná srst, ani náznak žluté, když je ve stresu. Kevin říká, že se to stává u těch nejslabších vlků. Jako no velice slabý beta odvar.“
„Ach můj Bože. No, pokud ji kousl alfa a ona je i tak slabá… Alex z ní neudělá svou družku, co?“
„Kurva ne. Alfa potřebuje silnou družku.“
Eva se otočila ke dveřím a narazila o ně nohou, když se zastavily hlasy před nimi. Sakra. Pokud ji tu najdou, budou vědět, že poslouchala drby. Začala ji obklopovat panika, pak se zastavila. Zamračila. A proč by měla být kurva zahanbená? To oni mluvili o … takže nasrat na ně.
Přesto chtěla zbytek konverzace slyšet, takže přitiskla ucho na dveře.
„Jo, ale Pán města si vzal ženu Trevais… tu, co o ní všichni říkali, že je spíš člověk než lycan.“
Druhá žena si pobaveně odfrkla. „Je to Pán města. Hádala by ses s Veyrem?“
„Vypadám na sebevraha? Líbí se mi, kde mám krk, děkuju moc, a ne roztržený od ucha k uchu.“
„Přesně. Veyr je něco jiného. Alex? Ne tak moc, pořád se musí podvolovat zákonům smečky.“
Eva vycenila zuby a s nadpřirozenou silou zadržela zavrčení. Zákon smečky, zákon smečky, všichni se zkurveně báli těch zatracených zákonů. Kokoti. Všichni.
„Hej, tohle je všechno prádlo, které máme? Pár ručníků a aspoň dva ubrusy chybí.“
„Myslím, že nám je mají dovést z prádelny později.“
„No to vysvětluje jednu věc.“
„O prádle?“
„Ne… o Alexově malé hračce.“
„Jo? A co?“
„Není tak úplně štíhlá, co? Můj bratranec si vzal kousnutou ženu, emigroval do Anglie, odkud pocházela. Byla no, velká, když ji kousli, ale váha z ní spadla, když ji převzal vlk. Takže to dává smysl, protože tahle nevypadá, že by zhubla.“
„Jo, to máš pravdu. Jako by byl jakýkoli vlk tak… kulatý s křivkami.“
Vyplivla to slovo, jako by bylo nechutné, a vrčení v Evině krku se zvedlo těsně do slyšitelnosti. Vztek v ní hořel. Zvedal se z hlubin její duše, aby spálil všechno uvnitř žil. Nehty se jí protáhly, zakously se do dřeva, když bojovala s touhou otevřít dveře a vrhnout se na lycanku, její vztek byl tak intenzivní a šokující.
„Jo. Pravda… Hej, neslyšela jsi o té dohodě dnes večer s upíry?“
Ta slova zastavila Evin vztek. Upíři měli Davieho.
„Jo. Nepřišlo to moc brzo.“
Hlasy slábly, když ženy odcházely chodbou. Eva na škvírku otevřela dveře, aby líp slyšela.
„Přesně. Vzala bys krev tomu, co je dole v suterénu? Zkurveně mě děsí. Čím dřív to bude pryč, tím líp.“
Eva pomalu mrkla, vstřebávala nové informace. Alex měl upíra ve vězení a večer se měl jít dohodnout s upíry? Naděje jí naplnila srdce. Přísahal, že jí pomůže a dohodne se s upíry, asi jako výměna za toho ve vězení. A tady byla jen jedna osoba, o které si myslela, že by ji Alex vyměnil za toho chyceného upíra.
Davie.


31 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad 💚

    OdpovědětVymazat
  2. Diky za dalsi kapitolu, Eva jim jeste ukaze :D

    OdpovědětVymazat
  3. dakujem velmi pekne za dalsiu cast

    OdpovědětVymazat
  4. Som zvedavá kedy sa Eva zmení?? A neverím, že je Betou, len sa ešte neprejavila ☺. A už aj mňa s tými pravidlami smečky hnevajú ☺.
    Dakujem za preklad a korekciu ☺

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další kapitolu, taky by mě pěkně štvalo se pořád podřizovat nějakému Zákonu smečky ;), doufám, že je tam Eva pak všechny pěkně rozcupuje

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  7. Tak bych řekla, že až se Eva pořádně naštve, ještě jim ukáže, do jakého vlka se změnila a možná budou i chlupy lítat :-)
    děkuji za překlad :-)) i korekturu

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za další skvělou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za skvelú kapitolu. ♥ Chudák Eva, ale tiež verím, že im ešte ukáže, čo dokáže :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  11. její čas určitě přijde a všem ukáže
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  12. Co asi je Eve zač? Děkuji za skvělou kapitolku

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za kapitolu.Tohle ještě bude zajímavé

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji moc za další kapitolku. Tuto serii miluji a těším se na další díl :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  16. Ďakujem za super kapitolu.Teším sa na ďalšiu.

    OdpovědětVymazat
  17. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat
  18. Moc děkuji za další kapitolu.
    Vina

    OdpovědětVymazat