pátek 23. března 2018

Polibek hada - 6. kapitola 2/2


Zatímco Rune proběhl temným domem, snažil se popadnout dech. Hruď mu svíral horký, neviditelný kus skály. Carling se na něj dívala se stejnou radostí a s tím samým úžasem jako holčička Khepri. Když se její obličej oprostil od cynizmu a vypočítavosti, a když nechala spadnout zeď, kterou stavěla mezi sebe a zbytek světa, byla ještě krásnější.

Jak by mohl pohlédnout do její úžasem rozzářené tváře a říct jí, že ji nepotkal před tisíci lety v Egyptě, ale přímo tady před pár hodinami? Jak se to, k čertu, mohlo stát? Byla to umělá iluze, kterou vytvořila její mysl? Jak by se mohl dívat na to, jak se její největší radost, kterou kdy na ní viděl, mění ve zděšení, jakmile by si uvědomila, jak ji její mysl a její magie – dvě věci, na které byla nejhrdější – zradily?
Nedokázal to. Na konec svého života pohlížela s odvahou a opravdovou, i když hořkou důstojností a půvabem a místo, aby se tomu postavil spolu s ní, utekl jako zbabělý pes. Cítil zklamání a odpor k sobě samému, ale nedokázal se vrátit a postavit se jí tváří v tvář. Ještě ne. Ne, dokud nebude mít v hlavě zase jasno. Aby mohl přijít s něčím konstruktivním, jak to žádal od Rhoswen, místo toho, aby ji ještě víc zatěžoval.
Škvírou kuchyňských dveří se linulo světlo. Našel Rhoswen u kuchyňského stolu. Opírala si hlavu o ruce a pozorovala Rasputina, jak se na podlaze vedle sporáku cpe svou večeří.
„Musím přemýšlet a potřebuji na vzduch,“ sdělil jí Rune. „Dokážeš zůstat s Carling, než se vrátím?“
Rhoswen si utřela tváře.
„Samozřejmě.“
Zarazil se. Tvář upírky byla mokrá od slz. Potlačil impuls, vyrazit do noci a odletět. Neochotně se zeptal: „Jsi v pořádku?“
V matných očích se slabě zablýsklo. Přikývla. „Je mi líto, to před chvílí,“ řekla. „Už se to víckrát nestane.“
„Pokud to mohu posoudit, tak to zvládáš lépe než všichni ostatní.“ Rune se významně rozhlédl po prázdné kuchyni.
Rhoswen se tiše zachichotala. „Abych byla férová, mnoho z nich by tu bylo, kdyby mohli.“
„Jako například Duncan?“
Přikývla.
Pak ho napadlo něco jiného a zamračil se. Na ostrově nebyli lidé a taky žádný chladicí systém. „Čím se živíš?“
„Máme obrovské zásoby krvavého vína. Ještě pár týdnů si bez čerstvé krve vystačím.“
Krvavé víno bylo přesně tím, co říkal název: Krev, která se smíchala s vínem, a plnila se do láhví. Rune nevěděl přesně, jak se to vyrábělo, pouze věděl, že se musela použít jednoduchá alchymie, a že je k tomu zapotřebí víno s vysokým obsahem alkoholu.
Krvavé víno časem nezrálo tak, jak bylo obvyklé u jiných vín. Vydrželo nanejvýš dva roky a nebylo to výživné jako normální krev, ale upír se jím mohl živit několik měsíců. Ve stavu nouze mohlo krvavé víno sloužit jako doplňková strava k čerstvé krvi. Díky tomuto vynálezu z poloviny jedenáctého století přežili evropští upíři ve čtrnáctém století mor, na který zemřelo více než šedesát procent lidské populace.
Na čele se mu udělaly vrásky. Jako sukuba se mohla Carling živit emocemi živých bytostí, ale na ostrově zůstala jen Carling a Rasputin.
„A co Carling?“ zeptal se Rune.
Rhosweniny oči se zalily slzami. „Snažila jsem se ji přesvědčit k návratu do San Franciska, ale ona se nechce hnout z místa.“
„Tím chceš říct, že hladoví?“ zavrčel Rune. Jeho hněv vzplál jako pochodeň, jako by chtěl spálit tíhu toho zvláštního smutku, který cítil.
„Doteď jsme byli jen pár dní o samotě, a od tvého příchodu vypadá mnohem lépe,“ řekla Rhoswen. Rasputin skončil se žrádlem a Rhoswen ho chtěla vzít do náruče. Snažil se jí utéct, ale byla na něj příliš rychlá. Nedůvěřivě na ni poulil oči, zatímco mrskal nožičkami. Vysvětlila mu: „Jsi bláznivá malá potvora.“
Rune se málem ke Carling vrátil, aby se jí přímo zeptal, ale to by se musel postavit jejímu zvědavému pohledu. Když sem dorazil, Carling už to vzdala, ale to byla minulost. Kdyby znovu rezignovala, pořádně by ji nakopl do zadnice. A pořádně.
Kromě toho s ní ještě mluvit nechtěl. Předtím musel přemýšlet o mnoha věcech a nevěděl, co měl nebo mohl prozradit.
„Trochu se proletím,“ řekl. „Možná že si tak projasním hlavu. Brzy se vrátím.“
„Oukej,“ odpověděla Rhoswen. Spolu s Rasputinem sledovali, jak odchází.
Proletět se. Projasnit si hlavu.
No jasně, jako by mu to poslední týdny pomohlo. Ale musel se o to každopádně pokusit.
Jako upír Carling chlad nepociťovala stejně jako normální člověk. Což neznamenalo, že by absenci tepla necítila. Ochranné kouzlo, které jí dovolovalo pohyb na denním světle, byl velký triumf; ale někdy měla tato výhra zvětralou pachuť, protože už nikdy na své kůže nepocítí blahodárné teplo slunce.
Toužila po teple a světle. V každém jejím domě byl skoro ve všech pokojích krb. Poté, co se Runeho přítomnost z místnosti vytratila, připadala jí najednou studená, tmavá a prázdná. Carling si dřepla před krb a přihodila pár polínek dřeva, protože chtěla velké, veselé a jasné plameny.
Poté, co je zapálila, objala pažemi kolena a přihlížela, jak malé mlaďounké plameny olizují dřevo. S úlevným povzdechem nechala ochranné kouzlo spadnout, aby se ohřála teplem vyzařujícího z krbu.
Co mohlo v Runem vyvolat tak náhlý vnitřní neklid? Najednou netrpělivá vstala. Spekulovat nemělo smysl. Nemohla vědět, co ho tak rozrušilo, dokud se nerozhodl, že jí to řekne. Z čekání na jeho návrat byla bezmocná a ona nenáviděla cítit se bezmocná.
Přistoupila k velkému na východ otočenému oknu a otevřela ho. Do pokoje zavál neposedný vítr a rozcuchal jí vlasy, zatímco vzhlédla ke gigantickému úplňku. Čarodějný měsíc. Až se posune z horizontu, bude působit menší, ale momentálně vypadal obrovský. Nejjasnější klenot noci se podobal drahokamu na náhrdelníku nějaké bohyně a bezpočet hvězd roztroušených po nebi vypadal jako řetízek, do kterého byl kámen zasazen.
Co tento ostrov zabrala pro sebe, zapisovala změny konstelace nočních hvězd během století. Bylo to piplavé neužitečné hobby a nikdy nezjistila, jestli se opravdu jedná o ty samé hvězdy, které bylo možno pozorovat ze Země. Na to byly jejich pozice v porovnání se satelitními snímky příliš rozdílné.
Možná, že to byly úplně jiné hvězdy. To si sice Carling nemyslela, ale nakonec to nehrálo žádnou roli. Tady nebyly hvězdy nic jiného než hádankou a ozdobou. S konstelacemi tu nebyly spojeny žádné mýty a nebylo tu nic, kam by se mohla nějaká loď řízená hvězdami plavit. Bylo jedno, kam loď plula, vždycky přistála u ostrova. Tato malá bublina dimensionální skutečnosti nebyla nic jiného než drobná perlička vedle měsíčního náhrdelníku bohyně.
Když už nemohla okolní svět snést, stal se jí ostrov skvělým útočištěm, aby si dopřála aspoň trochu ústraní a klidu pro svůj výzkum a studium – když měla čas, aby mu mohla věnovat.
Předpokládala, že se jí ostrov stal domovem stejně jako jiná místa, kde žila, a byl mnohem lepší než většina ostatních. S nesmělými, okřídlenými bytůstkami, které žily v korunách mamutích stromů, uzavřela mír. Okolo lesa nechala postavit ochranná zařízení a nikomu nedovolila, aby je lovili. Jako protislužbu občas našla na své lavičce dáreček. Někdy to bylo černé lesklé pírko, někdy perfektně zformovaná mušle nebo zlatem protkaný kámen, někdy i hrstka kyselých rudých bobulí na listě. Jednou tam ležel řetízek zvláštně vyřezávaných dřevěných perel.
Místo se nikdy nezměnilo, ale mír, který tu zde našla, se ztratil, a ona ho postrádala. Strašně ho postrádala.
Ke zničení tohoto míru nebylo zapotřebí nic jiného než jeden bezstarostný wyr, neobvyklé prastaré stvoření, které bylo ve svém nitru soucitný muž.
Koutkem oka zachytila pohyb.
Rune vyšel do slonovinově zbarvené noci. Před jejíma očima zabočil k útesům a rozběhl se. Mocně se odrážel svýma dlouhýma nohama a dosáhl neuvěřitelné rychlosti. Jeho silné, širokoramenné tělo se pohybovalo rychleji a rychleji směrem k útesům. Poté vyskočil jako velká kočka, kterou byl, do výšky a přistál v přikrčeném postoji na kamenné zdi podél útesů a skočil s rozpaženýma rukama do vzduchu v perfektní skokanské póze.
Během skoku se proměnil. Z ničeho nic se roztáhla obrovská křídla a jeho široké svaly na ramenou se leskly v měsíčním světle, když se jeho tělo změnilo v kočku. Sloupovité nohy byly zakončeny obrovskými tlapami. Jeho silný krk byl korunován hlavou orla s ostře zahnutým zobákem, který musel být dlouhý jako její ruka a očima s divokým dravčím pohledem. Za denního světla v poušti zářil měděně a zlatě. Ve světle čarodějného měsíce byly jeho barvy temnější a ostřejší. Bronzová s konturami z nejsvětlejšího stříbra.
Lidé nebyli stvořeni k tomu, aby na ramenou nesli břemeno nesmrtelnosti. Každý upír si musel najít svou vlastní cestu, aby se vypořádal se stářím, jinak nakonec zešílel. Život byl nekonečný sled událostí, které se měnily ve vzpomínky. Aby přežil takový nápor, nezbylo mu nic jiného, než je rozložit na jednotlivé části. Na chodbách Carlinginy mysli bylo nespočet dveří, které musela před nesmiřitelností minulosti uzavřít. Tyto dveře se nevyhnutelně staly i bariérami proti jiným věcem.
Když se Rune vznesl do vzduchu, znovu se otevřely tisíce dveří ve všech chodbách její mysli, dokud nestála úplně osamocená a nahá. Cítila se tak, jako se cítila, když byla dítě.
Rune byl jedním z nejstarších mystérií Země. Existoval už před tím, než vznikl jazyk. Zatímco mu přihlížela, jak stoupá na pozadí hvězdného nebe, přepadl ji taky pocit, jako by se její duše odpoutávala od těla – stejně jako se kdysi cítila holčička Khepri, když s úžasem pohlížela na let gryfa.
Když se z deseti minut stala nakonec půlhodina, přestala čekat a zaměstnala se jinými věcmi.
Knížky křičely, když je Carling pálila. Křik se jí zatínal do lebky.
Obrnila se proti tomu. Nechala Rhoswen přísahat, že neopustí hlavní budovu. To vedlo k neočekávaně ostré hádce a už ji to unavovalo. To se muselo změnit.
Poté v domečku před krbem udělala ze soli ochranný kruh a do uší si strčila vosk, který změkčila myrtou. Kromě toho měla na sobě kožené rukavice, které byly pokryty kouzlem, které bránily tomu, aby na nich ulpěla jakákoliv magie.
Přesto to byl nezdravý, unavující úkon, který oddalovala už příliš dlouho. Bylo jen dobře, že nepotřebovala dýchat, protože plyny uvolňující se z ohně byly jedovaté. Na konci pálení knih byla celá od šmíru a měla špatnou náladu.
Rune řekl něco velmi důležitého. Měla by se zatvrdit. To by jí pomohlo v boji o svůj život. Současně musela počítat i se smrtí. Knihy o černé magii byly příliš nebezpečné, aby je tu zanechala bez strážce, a ona nevěřila nikomu jinému, že by je nezneužil.
Kdyby nic nepodnikla, dříve nebo později by se magie z knih prožrala skrz ochranná zaklínání, které do dveří skříně vtiskla. Buďto to, nebo nějaký zatracený hlupák by přišel na způsob, jak se k nim dostat. Někde se vždycky našel nějaký hlupák, který se považoval za dostatečně silného, aby mohl používat černou magii, aniž by ho pohltila. Arogance, krutost, lačnost a hloupost. To byly důvody, proč černá magie přežila tak dlouho. Tyto vlastnosti si přivlastňovaly temné síly jako šaty šité na kůži.
Oheň by měl očišťovat, takže magií zapálila jalovcové dřevo, aby hořelo nadpřirozeně silně a rychle. Poté, co se rozpadla poslední kniha na prach, svlékla si kaftan a rukavice a obojí hodila do ohně. Poté sáhla po džberech s vodou, na které nechala působit úplněk a nalila ji na popel. Tak fungovala trojitá očista: skrz sůl, oheň a vodu.
Když byla konečně hotová, zbytek vody odnesla do koupelny. Velkým množstvím mýdla z eukalyptu, pryskyřice a levandule, které extra pro takové příležitosti vyráběla, si z těla a z vlasů smyla saze. Koupelnu opustila v čistém bavlněném kaftanu. Ještě stále na ní ulpíval ostrý pach, ale její kůže už byla zbavena veškerých zbytků černé magie.
Poté, co ještě jednou zkontrolovala vlhký popel, nechala dveře otevřené, aby se domek vyvětral a vrátila se do hlavního domu.
Noc už se blížila ke konci. Nebe osvětlovaly první paprsky svítání. V kuchyni Carling našla v jeho pelíšku tvrdě spícího Rasputina a Rhoswen se skleničkou krvavého vína. Ani stopa po Runem, ale to ani neočekávala. Při pálení knih by se ji neodvažoval rušit, ale kdyby se mezitím vrátil, čekal by na ni před domkem.
I kuchyňské dveře nechala otevřené. Když se posadila ke stolu, domem vál chladný čerstvý vzduch. Ospalý Rasputin vstal a doploužil se až k ní, kde si lehl na její bosé nohy. Zvedla ho nahoru a on se jí se zamručením stočil na klíně, přičemž si svůj malý čumáček schoval pod chlupatý ocásek.
Poté se s úsměvem obrátila na Rhoswen: „Dala jsi mi toho víc, než jsem kdy mohla žádat, a mnohem víc, než jsem kdy mohla očekávat. Děkuji ti za tvou věrnost a za všechno, co jsi pro mě udělala. Chci, abys pro mě udělala ještě jednu věc.“
„Samozřejmě,“ řekla Rhoswen.
„Měla by ses spolu s Rasputinem vrátit zpět do San Franciska. Protože vím, že se o něj nechceš starat, měla by sis na to někoho najmout na účet domácnosti. Postarej se o to, aby ten dotyčný splnil všechna bezpečnostní kritéria, aby vycházel s ostatním personálem, a může bydlet v městském domě. Potom bys měla zjistit, co uděláš se zbytkem svého vlastního života.“
„Ne,“ řekla Rhoswen. Do očí jí vhrkly slzy.
„Měla by sis to důkladně promyslet,“ pokračovala Carling klidně. „Vím, že se tím tvůj život velmi změní. Duncan ode mě dostal pokyny, aby na tvé jméno založil konto s dostatkem peněz. Už by to mělo být zařízené.“
„Nepůjdu.“
„Ale ano, půjdeš,“ řekla Carling. Hlas jí zněl jemně, ale nekompromisně. „Je nejvyšší čas, Rhoswen. Už dlouho jsi nebyla veselá a bylo by ode mě egoistické držet tě u mě déle.“
„Ale já nemůžu odejít,“ vzlykla Rhoswen. „Hodně pro mě znamenáš.“
„Taky pro mě hodně znamenáš,“ odpověděla Carling a překvapeně zjistila, že je to pravda. „Ale používáš mě jako záminku, aby ses nemusela postavit životu čelem. Kromě toho jsem ti nikdy nedovolila, abys mě omezovala v mém jednání nebo mi říkala, co mám dělat. A nikdy jsem ti neslíbila, že budeš po mém boku navždy. Momentálně jsou tu záležitosti, kterými se musím osobně zabývat, a pro tebe platí to samé.“
„Prosím tě, neposílej mě pryč,“ řekla Rhoswen. „Můžu se změnit, přísahám. Budu se starat o toho zatraceného psa. Právě jsi říkala, že bych stejně musela někoho najmout.“
„Ne, Rhoswen. Nebylo by to pro tebe to pravé, a už jsem byla příliš dlouho sobecká. Je mi to líto.“
„To mi nemůžeš udělat,“ řekla Rhoswen. „Nemůžeš mě jen tak vymazat ze svého života, ne po tom, co jsem pro tebe udělala.“
„Nevymazávám tě,“ odpověděla Carling, která už se ovládala jen s velkým úsilím. Proč to musí být tak strašně únavné, tak jako ostatně všechno, co se týkalo Rhoswen? „Dobře tě zaopatřím a nechám ti dost času, aby sis na to zvykla.“
Další půlhodina byla těžší, než předpokládala. Ale jednou to muselo skončit, protože ona neustoupí a bylo jedno, co Rhoswen říkala, nebo jak moc ji prosila.
Nakonec byla Carlingina trpělivost u konce. Ostrým rozkazovačným tónem přerušila Rhosweniny poslední námitky. „To stačí.“ Poslala Rhoswen i se psem do postele.
Mladší upírka se dala na útěk, a Carling s úlevou uvolnila ramena, když se atmosféra v kuchyni citelně zlepšila. Poté otevřela láhev Cabernetu Sauvignonu a nalila si skleničku. Už dlouho nesnesla žádnou krev ani krevní víno, a alkohol neměl na upíry žádný účinek, ale aspoň si mohla vychutnat jeho chuť. Zatímco upíjela víno, poslouchala zpěvu ptáků, kteří venku z nadšení z nadcházejícího rána vesele prozpěvovali.
Najednou ztichli a Carling uslyšela přílet gigantických křídel. Při tom zvuku se jí duše zatetelila. Opatrně odložila skleničku na stůl, vstala a otočila se ke dveřím.
O okamžik později se rám dveří vyplnil Runeho velkým tělem a kuchyň naplnila jeho horká, slunečná aura. Už se stačil oholit a převléct a teď měl na sobě černé obtažené tričko a další rovněž vyšisované rifle s dírami na kolenou. Jeho vlasy byly od větru rozcuchané a byl cítit zdravou mužností a slaným mořským vzduchem. Když se na ni podíval těma svýma lvíma očima, ucítila to spojení mezi nimi až do konečků prstů na nohou.
„Všimla jsem si, že těch deset minut už je dávno pryč,“ řekla.
Uslyšela, jak se jeho srdce rozeběhlo a silnými údery pohánělo nespoutanou energii do celého jeho těla. „Očividně jsem potřeboval víc než deset minut,“ odpověděl Rune.
Panovačně zvedla obočí. „Zlobil ses kvůli něčemu?“
„Ne,“ odvětil. „Přemýšlel jsem.“
„A na to jsi potřeboval celou noc?“
Když si založil ruce, svaly na jeho pažích se zavlnily. Hleděl na ni s nakloněnou hlavou. „K přemýšlení,“ řekl Rune s důrazem, „je zapotřební hodně myšlenek.“
„Tak to je jasná kočka Šklíba. Stejně jako tvůj dar zmizet v okamžiku, který je pro všechny mimo tebe nevhodný.“ Snažila se temně zahlížet. Přišlo jí, že je to pro takové ráno jako dnes přiměřený výraz.
„Snažíš se vyvolat hádku?“ zeptal se. S lišáckým úsměvem, při kterém mu vykoukly zuby, se na ni usmíval. „Jestli ano – boží.“
„Nevím, ještě jsem se nerozhodla,“ odpověděla.
Zavrčel. „Rozhodni se. Dobrou hádkou nikdy nepohrdnu.“
Začala ťukat špičkou boty o podlahu a on sklonil hlavu, aby mohl ten pohyb sledovat. Zatímco se na něj soustředil, na tváři se mu nepohnul ani sval. Vypadal jako lenošná kočka, která byla příliš pohodlná, než aby zaútočila, ale svůj názor mohla každou sekundu změnit. „Odešel jsi uprostřed rozhovoru,“ konstatovala Carling.
Jeho úsměv zmizel. „Vím přesně, kdy jsem odešel.“
„Ten rozhovor mě zajímal,“ sdělila mu.
Jeho ústa se znovu zkřivila v nešťastnou přímku. „Mě to taky zajímalo, to ti můžu zaručit.“
„Obzvlášť mě zajímaly věci, které zůstaly nevysloveny,“ řekla. „Proč ses tak rozčílil a proč jsi tak najednou musel pryč. Rozčilený už jsi byl, když jsem přišla k sobě. Dokud jsi nevybuchl, tak jsem si to neuvědomovala. Byl jsi plný agresivity, jako by ses už tehdy chtěl pohádat. Chci vědět, proč tomu tak bylo a kdo tě tak vytočil.“
„Musím ti něco říct. Nebude lehké to vyslovit a nebude to lehké poslouchat.“
„Tak dobře.“ Carling mu krátce přikývla a zamumlala větičku z Macbetha: „Then ‚twere well it were done quickly. Tak bude lepší, když to budeme mít rychle za sebou.“

11 komentářů: