pátek 16. března 2018

Polibek hada - 6. kapitola 1/2


Zamračila se na něj. „Odkud znáš to… to slovo?“ Cítila se tak ohrožená a vyvedená z rovnováhy, že ani nedokázala přiznat nahlas, že Khepri je jméno. A ani za nic nemohla přiznat, že je to její vlastní jméno – tenkrát, před dlouhou dobou, kdy byla doslova úplně jiná bytost. Nedokázala si představit, jak se to zrovna Rune mohl dozvědět.

Rune mávl netrpělivě rukou. „K tomu se hned dostanu. Proč jsi neřekla rovnou, že mezi tím, co se s tebou děje a tím, co se děje s ostrovem, je nějaká souvislost?“
„Protože nechápu, proč se tak děje,“ vyjela na něj. „Ani si nejsem jistá, že tu nějaká spojitost vůbec je.“
Taky na ni zavrčel: „Nelži mi! Řekl jsem, že ti pomůžu, ale to nemůžu, když mi neřekneš všechno.“
„Neprosila jsem se tě, abys zůstal,“ odpověděla úsečně.
Jeho vztek explodoval. Měl sílu airbagu a vtiskl Carling do křesla. „Opravdu to tak chceš? Protože, podle toho, co jsem doteď vyčetl, tak jsi celou tu skvělou práci odvedla sama. Jsem si jist, že budeš každý okamžik, každý zvrat událostí probírat pořád stále dokola, dokud za těch pár zasraných týdnů nezemřeš.“
Nechala hlavu klesnout na opěrku křesla. „Dobře. Nějaká spojitost by tu mohla být. Ostrov se začal objevovat, když záchvaty začaly.“ Když si uvědomila, že těžce dýchá, přinutila se ke klidu. „Ale nedokážu přijít na to, co by tyto dvě skutečnosti mohlo spojovat, protože stále ještě nevím, proč se to děje.“
„Mohla by tu být nějaká spojitost? Mohla?“ Zatraceně. Chlad mu projel páteří. Jestli v Carlinginých záchvatech působila tak silná magická energie, že ovlivňovala svět kolem ní – jak daleko mohl takový vliv dosáhnout? Co by dokázaly ty záchvaty způsobit ve světě, kdyby se nenacházela v Jinozemi? Netrpělivě si prohrábl rozcuchané vlasy. „Měla jsi ty záchvaty i během cesty do Adriyelu?“
„Pár,“ neochotně přiznala.
Probodl ji ostrým pohledem. „Nevzpomínám si na žádné zvláštnosti v okolí, a určitě jsem necítil nic,… no prostě jsem necítil nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo to, co se tu stalo dnes.“
Pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. „Ani si nemůžeme být jisti, že se tu jedná o nějakou korelaci. A pokud ano, tak Adriyel je jedna z největších Jinozemí severní hemisféry a disponuje nespočtem průchodů, jak na Zemi, tak do jiných Jinozemí. K jejímu ovlivnění by muselo dojít k nepředstavitelnému posunu energie. Tento ostrov je jedna z nejmenších známých Jinozemí a má pouze jeden průchod, a co se týče tebe, tak jsi tu ještě nikdy během mého transu nebyl. Čekala jsem záchvat každou chvíli, když došlo k únosu Niniane a Tiago byl zraněn, ale protože jsem se musela soustředit na jeho vyléčení, podařilo se mi záchvat na chvíli oddálit. Když se to pak stalo, už jsem zase byla nazpět v našem táboře a mohla jsem si odpočinout. Další záchvat jsem měla předtím v hotelu, ale nemyslím, že jsi v tu dobu byl v Chicagu.“
Zaťal čelist. „Ještě mi zbývá přečíst asi sto stránek tvých poznámek k výzkumu. Najdu tam o tom něco?“
Sklopila pohled. „Ne.“
Po chvíli procedil skrz zuby: „I když bych rád, nebudeme teď plýtvat časem na otázku, proč k čertu ne.“
Ztuhle odpověděla: „Nemělo smysl o tom psát. Není ani vědecké ani produktivní zaznamenávat události, které nemají očividně žádnou souvislost.“
Nevěřícně na ni zíral. „Ze všeho, co se tu děje, je pro tebe nejdůležitější, zůstat na vědecké úrovni?“
Její vztek krátce vzplanul. Přejela si rukou po obličeji a povzdechla si. „Je důležité, abych zanechala tu nejlepší práci, jaké jsem schopná, aby mohl někdo v budoucnosti v mém výzkumu pokračovat. Možná, že se najde nějaký lék, nebo že se podaří nemoc nějakým způsobem zadržet, když mně se to nepodařilo. Nikomu by neposloužilo, kdybych zanechala nějaké spekulativní závěry, na jejichž konci bude víc zoufalství než rozumu.“
Pokojem se šířilo ticho. Bylo tak tíživé, že se Carling celá napjala. Rune se odrazil od křesla a obešel ho. Unaveně ho sledovala, jak zvedl jeden z otomanů, postavil ho před ni a posadil se. Když se natáhl po její ruce, výraz její tváře ochladl, ale přesto mu to dovolila. Prozatím.
Pohlédl na její prsty a ona udělala totéž. V jeho mnohem větších rukách působily tak štíhle a křehce. Zdání může klamat. Už přestala počítat, kolik bytostí s těmito rukama zabila.
Runeho agresivita se rozplynula. Carling si přála, aby mohla nějak zabránit tomu, aby pohled do jeho pohledné tváře tolik nebolel unavené zbytky jejího srdce. Ten pocit byl také něco, čemu sama nerozuměla, a nevěděla, co by měla udělat, aby to přestalo. Přála si, aby mohla z tohoto přelétavého okamžiku vytěžit co nejvíce, protože za chvíli bude pryč. Chtěla se kochat Runeho mužnou krásou, tak jak si zasloužila, prostě jen tak, s radostí.
Když Rune promluvil, zněl jeho hlas jemněji. „Příliš sis na myšlenku, že zemřeš, zvykla.“
To nestálo za odpověď, pouze zvedla obočí.
„Já vím. Ale vážně nad mými slovy uvažuj, Carling. Myslím, že stav mysli může vést k určité nedbalosti v myšlení. Už ti nezbývají století, nebo roky pro tvůj výzkum. Právě teď si nemůžeš dovolit zůstat pasivní, nebo zamlčovat věci, jen protože ti nedávají smysl.“
Dlouhý okamžik na něj jen hleděla. Poté zvedla ruku a položila ji na jeho teplou tvář, což oba dva stejnou měrou vyděsilo. Strnul a ohromeně na ni zíral.
„Myslím, že jsi dobrý muž,“ řekla. I když už byla tak stará, během svého života jich potkala jen pár. Jako žena s magickou mocí přitahovala spíš ambiciózní muže. Ne, že by byly ambice něco špatného, ale měly tendenci pokřivovat morálku a úhel pohledu. Nakonec neexistoval nikdo, kdo by si byl svou vlastní magií dost jistý na to, aby se necítil tou její ohrožen, a taky nikdo, kdo by měl o ni větší zájem než o své vlastní cíle. A nikdo nebyl dost silný, aby mu dokázala bezpodmínečně věřit. Usmála se na Runeho.
„Vážím si toho, že mi chceš pomoct, a s radostí budu o svůj život bojovat. Ale obávám se, že tu bojuješ proti větrným mlýnům.“
Odpověděl jí křivým úsměvem, při kterém se mu pod její rukou pohnula tvář. „Před chvílí jsem si byl jistý, že je ze mě Alenka v říši divů. Ale současně jsem byl pro pár lidí neviditelný, takže jsem byl i kočka Šklíba. Takže by neměl být žádný problém vyvolat ještě i ducha Dona Quijota.“
Pobaveně řekla: „To nedává žádný smysl.“
Vedle jejích živých, smyslných rtů se objevil důlek. „To bude tím, že nevíš, o čem mluvím.“
„Jedno se ti musí nechat. Tato věta by opravdu mohla pocházet od kočky Šklíby.“
Když chtěla pustit jeho tvář, chytil ji za ruku a vtiskl jí polibek do dlaně. Než mohla zareagovat, pustil ji.
Zmateně a asi i zklamaně propletla prsty a ztuhle si je položila do klína.
„Zbytek dočtu později. Teď chci, abys mi vyprávěla všechno, dokonce i kdyby to byly pouze dohady, nebo něco, cos nepochopila,“ řekl Rune.
Nakrčila čelo. „Řekl jsi, že bychom neměli plýtvat časem, ale nechápu, jak…“
„Musíš mi začít trochu důvěřovat. Ne moc. Ne mimo tvou hranici tolerance, věř mi. Ale ve skutečnosti jsem velmi dobrý vyšetřovatel, a mám docela dost zkušeností v tom, rozhodnout které informace jsou důležité, a které ne.“ Z pohledu mu zmizela přísnost a lichotivě se na ni usmál. „A umím být při tom hrozně šarmantní. Uvidíš sama. Bude to legrace.“
Když zavřela ústa, její zuby o sebe slyšitelně cvakly. „Proboha. Tak dobře.“
„OK, už to je pokrok.“ Hleděl na ni s tak láskyplnou vřelostí, že by se v ní chtěla vyhřívat celou noc.
Díval se na ni, jako by byla tou nejdůležitější věcí na světě. Bylo to troufalé, exotické, nebezpečné a úplně nepodstatné. Narovnala se a pokusila v sobě zase probudit své vzpurné já.
„Nejdřív chci, abys mi řekla, jak vnímáš záchvat ty,“ zeptal se.
„Záchvat, záchvat, záchvat,“ zasyčela jedovatě. „Bohové, jak já to slovo nenávidím.“
„Oh-kej,“ řekl Rune. Se zdánlivou lehkostí přeřadil. „Od teď tomu budeme říkat jinak. Očividně trpíš extrémním případem syndromu nedostatku pozornosti.“
Blýskla se po něm pohledem a zavrčela: „To je jedno.“
„Když jsi šla ven, zapomněla jsi zhasnout,“ začal.
Ne. To nebylo legrační. Ani to nestálo za odpověď. Ale někde uprostřed toho vzteku se začala usmívat. „Nebuď pošetilý.“
„Napojila jsi kukuřice pod svým poníkem? Jsi šílenější než pes na pánvičce?“
„Co?“ Smích z ní úplně vytryskl. Nevzpomínala si, kdy naposledy se tak hlasitě smála – nebo proč.
„Vím, že je to na jednu větu moc dlouhé, jen sem dal dohromady pár slov. Tvůj rozum odfrčel na dovolenou do Las Vegas, bejby.“
„Víš, slovo „záchvat“ už najednou nezní zase až tak špatně,“ řekla Carling se smíchem. „Myslím, že bychom se měli omezit na normální mluvu.“
„V pořádku,“ odpověděl Rune. Jeho teplý pohled ji hladil. „Vyprávěj mi, jaké to bylo, když jsi byla potrhle šílená.“
Potrhle šíle… Snažila se na něj zaškaredit, ale vypadalo to, že tu schopnost ztratila. Smích ji musel spláchnout, stejně jako její únavu a tvrdohlavý pocit porážky.
Poté znovu zvážněla a Rune jí položil ruku na koleno. Možná, aby jí věnoval útěchu nebo odvahu. Očividně se mu líbilo se jí dotýkat. Dělal to často. Skrz kaftan cítila teplo sálající z jeho dlaně, když ji dlouhými mozolnatými prsty chytil za koleno. Usoudila, že se jí ten pocit taky líbí a nechala ho, ať tam ruku nechá. Prozatím.
„Četla jsem si,“ začala. „Pak jsem knihu odložila bokem a sledovala oknem, jak venku slábne světlo. Poté jsem cítila, jak vzplanula má magická energie. Každopádně tak tomu říkám.“
„Říkalas jsi, že to se stává pokaždé, když upadneš do transu.“
„Ano. Nikdy jsem nezažila menopauzu, ale někdy si říkám, jestli nejsou návaly horka podobný pocit. Je to dobrý varovný signál. Když reaguji dost rychle, tak se mi někdy podaří záchvat potlačit.“
„Proč si myslíš, že by ti při tom bolest pomohla?“
„Nevím to s jistotou. Úlek mě katapultuje zpátky do reality, aspoň na chvíli.“ Pohlédla na něj a skousla si ret. „Tak dobře, přiznávám. Možná, že jsem ti nechtěla o vzplanutí své magické energie nic říct – a ani o tom, jak se ostrov objevuje a zase mizí –, protože jsem nechtěla, abys změnil svůj názor a odešel. Po pravdě si nejsem jistá, jestli je to momentálně v mé blízkosti bezpečné. Z toho důvodu mě všichni ostatní až na Rhoswen opustili.“
„Vycítili to?“ Rhoswen to nedokázala, ale nevěděl, jak moc se dala použít jako měřítko. Vedle skutečnosti, že disponovala malou magickou energií, byla ještě ke všemu dost mladá.
„Nikdo to nikdy nepřiznal.“ Carling zavřela oči. „Nahánělo jim to strach.“
„No dobře, těch jsme se zbavili.“ Stiskl jí koleno pevněji, jeho pohled zpevněl. „Ale já neodejdu. Jsem jen rád, že mi to říkáš teď. Vyprávěj dál.“
Jeho pohled do ní pronikal hlouběji než všechno, na co si vzpomínala. Byl v něm příslib, který jí ještě nikdo nikdy nedal. Například, že nemá žádný strach a že u ní zůstane. Že se na něj může za každých okolností spolehnout. Že je hodna toho, aby za ni bojoval.
Nevěděla, jestli těmto slibům věřila, ale při pomyšlení, že by mohly být opravdové, ji začaly pálit oči. Položila ruce na tu jeho a pevně ji stiskla. „Takže, má magická energie vzplanula a poté jsem se odtrhla od reality. Pamatuješ si ještě, jak jsem říkala, že někdy jdu do minulosti a někdy nevím, kam?“
Přikývl. Ani jeho postoj ani jeho výraz se nezměnil, ale určitým způsobem se zostřila jeho pozornost.
„Dnes jsem byla v minulosti. Stále častěji prožívám své nejstarší vzpomínky, aniž bych věděla, proč. Možná, že to je tím, že obsahují tak důležité momenty. Možná, že proto není žádný důvod, ale prostě se to děje.“
„Vyprávěj mi o těch vzpomínkách,“ zamumlal Rune.
„Je to důležité?“ Naklonila hlavu na stranu a zahleděla se na něj stejně pronikavě jako on na ni.
„Ještě nevím.“
„Dobře.“ Pokrčila rameny. „Jsem zpátky ve svém dětství. Žila jsem v malé vesnici na břehu Nilu. Byl to jednoduchý, primitivní a chudý život. Žili jsme a dýchali ve stejném rytmu jako řeka. Chodili jsme rybařit a usušili jsme vše, co jsme chytili. Obdělávali jsme pole a sklízeli úrodu. Žili jsme jen den cesty od Memphisu. Tenkrát se to samozřejmě nejmenovalo Memphis.“
„Ineb Hedj,“ zašeptal Rune.
„Ano.“ Překvapeně se na něj usmála. Někdy to bylo opravdové dobrodiní, mít možnost si popovídat s ostatními bytostmi, které byly přinejmenším tak staré jako ona. Mnoho z toho, co se jí stalo, se událo už tak dávno, že to zmizelo z historie. Vzpomínky se jí odcizily, stejně jako slova na papíře a historie, kterou zažil někdo jiný.
„V ten den se toho celkem hodně událo. Potkala jsem boha a můj život se navždy změnil.“
Rune strnul. Jeho ruka byla tvrdá jako kámen, jen jeho rty se pohybovaly, když zopakoval: „Potkala jsi boha.“
„Právě jsem pomáhala při sklizni, když jsem uviděla letět obrovského okřídleného lva,“ řekla tiše. „Zářil měděnou a zlatou barvou a byl tak krásný, že jsem na okamžik myslela, že má duše odletí za ním. Měl hlavu orla…“ Vytřeštila na Runeho oči. „Samozřejmě,“ zašeptala. „Samozřejmě, byl to gryf.“
V jeho očích bylo jasně vidět, co cítil, když Carling vyprávěla o létání. Byla tam divokost a radost – a také určitý smutek, který nechápala. Ohromeně sledovala pohyb jeho hrdla, když polkl. „To jsem byl já, Carling.“
Zírala na něj. „Jak to můžeš vědět s takovou jistotou? Stalo se to před tisící lety. Byl jsi to nejneuvěřitelnější, co jsem kdy viděla. Něco takového jako tebe jsem si nikdy nedokázala ani představit. Ale pro tebe jsem musela být pouze obyčejné lidské dítě. Musel jsi na mě hned zapomenout.“
„Khepri,“ řekl jemným hlasem. „Nikdy, za žádných okolností by na tebe nikdo nedokázal zapomenout.“
Smutek v jeho tváři jí trhal srdce. Naklonila se k němu a položila mu ruce na paži. „Co se děje?“
„Nedělej si s tím starosti,“ odpověděl. „Je to tvůj příběh a je důležité, abys ho vyprávěla ty.“
„Tak dobře.“ Zamračila se, ale pokračovala. „Víc už si z toho setkání moc nepamatuji. Vzpomínám si na barvu tvých vlasů. Na slunci se leskly zlatě jako lví hříva. Byl jsi velký vysoký a neobvyklý a chvíli jsme si povídali, ale byla jsem celkem v šoku, takže si nepamatuji o čem. Poté jsi odešel.“
Shlédl na její ruce. „Vzpomínáš si na to, jak jsem odešel?“
„Ne,“ řekla. „Zase jsi odletěl? Přála bych si to vědět.“
Zakroutil hlavou a mlčel. Palcem jí jemně hladil na koleni a vypadalo to, že se plně soustředí na tento malý pohyb.
„No,“ řekla po chvíli. „V ten samý den přijeli jezdci z města a napadli vesnici, aby si odvedli do otroctví všechny mladé, zdravé nebo hezké a zabili všechny, kteří se je pokusili zastavit. Viděla jsem, jak zavraždili mého otce. Samozřejmě, že to bylo strašné, tenkrát mi bylo možná sedm let. Ale měla jsem hodně času, abych se s tím vyrovnala, a krutou skutečností je: Kdybych se tenkrát tímto způsobem nedostala z vesnice, prožila bych pravděpodobně na břehu řeky velmi krátký život a taky bych tam zemřela. Ale nikdy jsem nezapomněla, jak jsi nade mnou přeletěl.“
Měl skloněnou hlavu, přikývl a poté se zeptal: „Proč sis změnila jméno?“
Netrpělivě cukla rameny. „Svou svobodu jsem si vybojovala, převzala jsem kontrolu nad svým životem a poté jsem převzala kontrolu i nad svou identitou. Chtěla jsem nějaké modernější jméno, takové, které vycházelo ze mě. Carling nebylo od Khepri tak vzdálené, to mi ulehčilo přechod. Jednoho dne bylo načase tu malou otrokyni pohřbít. Byla to opravdu úleva.“
Kůže kolem úst se mu napjala. „Přál bych si, abych mohl zůstat a pomoct tobě a tvé rodině.“
Nakrčila čelo. Co to říkal? Vypadalo to, jako by měl bolesti. „Jak jsem řekla, stalo se to už hodně dávno.“
Vstal tak prudce, že sebou cukla. Na jeden dlouhý okamžik si hleděli do očí, poté pohled odvrátil. „Jistě,“ odpověděl. Jeho hlas zdrsněl. „Udělám si pauzu a trochu si protáhnu nohy. Za deset minut budeme pokračovat.“
„Jestli chceš,“ odpověděla pomalu.
Krátce přikývl a vyšel z pokoje.
Hleděla na prázdný otoman, na kterém Rune seděl, a prsty ťukala na opěradlo křesla. Ještě pár minut poté, co odešel, bylo v místnosti cítit jeho vzrušení.
Očividně něco nebylo tak úplně v pořádku, ale ona nemohla přijít na to, co to bylo – i kdyby na tom závisel její život.

7 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělou kapitolu a překlad. 💚💚💚

    OdpovědětVymazat
  2. Diky moc. Som veľmi zvedavá na pokračovanie ��

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad a korekciu a som zvedavá na dalšie pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a korekci.
    Vina

    OdpovědětVymazat