neděle 25. března 2018

Ohnivý král - 16. kapitola 3/3



Odmítala, aby panika převzala vládu, vysvlékla si nádhernou róbu a nahradila ji jednoduchými hedvábnými šaty. Vlasy si vyčesala nahoru, pryč z obličeje a sepnula si je sponou zdobenou drahokamy. Popadla měkký svetr, který se rychle stal jejím oblíbeným, a spěchala k Lianovu pokoji ochotná vtrhnout dovnitř, ať už je Jago hotový s vyšetřením nebo ne.

Léčitel protestoval, když vtrhla bez pozvání do pokoje, ale ona ho prostě ignorovala a posadila se poblíž postele.
Jago si povzdechl a dokončil své vyšetření. Bennet stál opodál se zaťatými zuby.
„Takže?“ zeptala se nakonec Katiyana.
„Je to jed,“ řekl Jago s rukama sepjatýma.
„Neříkej,“ odsekla. „Co s tím plánuješ udělat?“
„Aniž bych věděl, co je to za jed nebo jak byl pacient otráven, je tu málo, co pro něj můžu udělat. Ale začal jsem se základními opatřeními a od toho se bude léčba odvíjet.“
„Tak s tím už začni!“ zavrčel Bennet se svého koutku.
Aniž by Jaga naštvalo nebo vyděsilo Bennetovo chování, se na něj jen jemně usmál. „Najdeme způsob, jak ho vyléčit, tím jsem si jist.“
Když se chystal k odchodu, do pokoje vstoupila Calia a Valanka. Caliin obličej byl plný různorodých pocitů, kdežto králův byl studený a ledově klidný. „Jago je nejlepší léčitel v našem království, jestli je někdo, kdo dokáže zvrátit sílu tohoto jedu, je to on,“ ujišťovala je Calia a jemně pohladila Katiyanu po rameně. Ona se zmohla jen na kývnutí.
Valanka si odkašlal. „Lian se k nám vrátí. A když se tak stane, zbavíme tento svět té proklaté ženské,“ přísahal.
Bennet nepřítomně přikývl a nespouštěl oči z toho, jak jeho přítel dýchá.
Ostatní hosté, kteří chtěli vyjádřit svou účast, zůstali stát za dveřmi, protože Katiyana jim nedovolila vstoupit. Alma přijala jejich laskavá slova a sliby věrnosti či pomoci v boji proti Sule venku přede dveřmi. Bennet stál na stráži u postele, Katiyana seděla schoulená v křesle, odhodlaná nezamhouřit oči.
Všichni tři zůstali vzhůru do pozdních nočních hodin. Když Alma konečně podlehla spánku, Bennet ji odnášel do postele s příslibem, že se hned vrátí. Když to neudělal, Katiyana odhadla, že si patrně lehnul k ní a sám usnul. Potlačila další zívnutí, natáhla bolavé nohy, postavila se a protáhla bolavá záda.
Lian škubl prsty. To stačilo, aby se přiřítila k posteli. „Jsi vzhůru?“ vydechla a čekala, až otevře oči. Zasténal, překulil se a ona k němu přiskočila, chytila ho za ruku. „Probuď se, prosím.“
„Je mi to líto, otče,“ zamumlal s tváří zkroucenou bolestí.
Katiyana mu přejela rukou po tváři. „Cože? Liane, probuď se!“
„Zklamal jsem tě, vždycky tě zklamu,“ řekl, jeho hlas už připomínal sten zraněného zvířete.
Vlezla k němu do postele, vzala jeho tvář do dlaní. „Probuď se,“ řekla důrazně, „je to jenom sen.“
Lian zasténal a začal sebou mlátit, ale oči neotevřel.
Katiyana vyskočila z postele, popadla džbán vody a vychrstla mu ho na obličej. Ale ani to nepřerušilo jeho ztrápené mumlání. Užaslá a vystrašená, posbírala nějaké ručníky, aby ho osušila, a vyměnila mu mokrý polštář za suchý. Když s sebou znovu škubl a zamumlal něco o odpuštění od jeho otce, natáhla se a odhrnula mu mokré vlasy z obličeje.
„Probuď se,“ zašeptala. „prosím.“
Když nereagoval ani na její hlas, položila se vedle něj. Obalila kolem něj paže, zatímco on s sebou škubal a křičel o odpuštění. Někdy během toho kousku, co zbylo z noci, se Katiyana probudila, když vyletěla z postele a tvrdě přistála na kamenné podlaze. Její tvář pleskla o podlahu tam důkladně jako o ni třískl její loket a kolen. „K čertu s tím,“ zasténala, když se škrábala na nohy.
Lian s sebou mlátil v posteli a její rozespalé myslí došlo, že to by patrně on, kdo jí vytlačil z postele.
Slabé sluneční paprsky začaly vnikat do místnosti a ozařovaly utrpení na králově obličeji. Jeho rty byly suché, ale čelo se lesklo potem. S bolestí dokulhala k míse, smočila v ní hadr a otřela mu tvář před tím, než nechala, aby mu pár kapek steklo do úst.
Zdálo se, že ho to trochu utišilo, když přestal opakovat. „Nejsem člověk, já nejsem člověk.“
Vyčerpaná se znovu schoulila po jeho boku a spala až do chvíle, než ho přišel Jago zkontrolovat.
Otevřela oči, když obešel postel a prohlížel pacienta. „Má noční můry,“ řekla ochraptěle.
„Noční můry? On spí?“ přemítal a mnul si bradu.
„Může tohle jed způsobit?“ zeptala se. „Já měla za to, že jed by ho měl zabít.“
„Může to způsobit, stejně jako mnoho dalších věcí. I když jsem nikdy neslyšel o žádném, který by zapříčinil právě noční děsy…“
„Nemyslím si, že to je to, co to mělo způsobovat,“ podotkla Katiyana tiše. „On ho ve skutečnosti nepozřel, jen mu šťáva ukápla na ruku.“
„Ano, já vím,“ řekl a znělo to překvapivě mírně podrážděně. „Ale nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby si kousl...“
Katiyana frustrovaně vydechla, což způsobilo, že Jago vzhlédl od svých bylinek. „Běž se umýt a najez se.“
„Ne-“
„Hned,“ řekl a poprvé za celou dobu, ji tento jemný léčitel děsil.
Toporně se dobelhala do svého pokoje přes chodbu a přinutila se k tomu, aby se okoupala a převlékla.  Když pohlédla na jednoduché šaty, co měla na sobě, byla ráda, jak jednoduše po nimi skryla své zbraně, bez nichž se po předcházejících událostech neodvážila vyjít ven ze svého pokoje.
Na cestě do kuchyně, se k ní připojila Calia. „Katiyano, má drahá,“ zamumlala a uchopila její ruce ve svých, „jak se daří Tvému králi?“
Katiyana zavrtěla hlavou. „Spí. A zdají se mu otřesné věci. Nemůžeme ho probudit.“
Calia se zamračila. „Není pochyb o tom, že je za to zodpovědná Sula.“
„To ano, ale někdo jí pomohl. Nedoručila ten koš osobně, stejně jako z první ruky nezjistila moji totožnost. Někdo jí musel pomoci, někdo jí to musel říct.“
Calia se ji prohlížela. „Podezíráš někoho?“
„Vím, kdo to byl. Příště až ji uvidím, nebude její hezká hlava už sedět na krku.“

V kuchyni Valanka obešel pult a položil jí zamoučené ruce na ramena. „Bude v pořádku,“ ujišťoval ji, jeho oči i hlas byli vážné. „Jago už vyzkoušel mnoho přípravků. Lian bude v pořádku.“
Usmála se. „Vím,“ lhala, „je to těžké ho takhle vidět a nemoct mu pomoci.“
Valanka se podíval na svou ženu. Nedokážu si to představit. Ale pojďme tě nakrmit, ať se za ním můžeš vrátit.“
Nechali ji v klidu, aby si snědla své jídlo. Poté se jako duch vracela do králových komnat.

Jago seděl vedle postele, zabořen v knihách plných ručně psaných poznámek.
„Nějaká změna?“ zeptala se s naději v hlase.
Zavrtěl hlavou. „Zatím nic. Ale něco najdeme. Skutečnost, že není mrtvý, mi dává velkou naději.“
Katiyana přešla místnost k jeho posteli. Přitáhla si křeslo tak blízko, aby ho mohla držet za ruku a vidět jeho tvář.
Během dne bylo dovoleno pár vyvoleným navštívit krále. Bennet strážil u dveří a odmítal jakýkoli odpočinek či přestávku. Alma přecházela po místnosti, kde neustále oprašovala a přeskupovala dekorace, přičemž při uklízení tiše nadávala.
Dokonce i vzduch byl těžký, plný napětí. Hodiny hlasitě tikaly, jak Katiyana čekala, že se Lian každou chvíli probudí.
Když slunce začalo zapadat za obzor, spěchala se do svého pokoje převléknout a řítila se zpět, aby opět mohla bdít nad králem. Zastavila se u Benneta. „Měl by sis odpočinout,“ řekla tiše.
„Budu odpočívat, až se probudí,“ odsekl Bennet.
„Tak se alespoň najez a napij.“ Nevšímal si jí. Podívala se i na Almu. „Oba byste tak měli učinit.“
Alma nakonec přikývla. Bennet se se skloněnou hlavou nechal vyvést z místnosti.

Katiyana rozdmýchala oheň a otevřela okno, aby dovnitř vpustila trochu čerstvého vzduchu. Shlédla na krále a zamračila se nad výrazem, který měl. Když odcházela, zdálo se, že byl klidný, teď byl opět v bolestech.
Naklonila se nad něj a zašeptala. „Jsi v pořádku? Můžeš mi alespoň stisknout ruku?“
Odpovědí jí byl hluboký sten a čelo skrčené bolestí.
„Liane?“ Vyskočila na postel a jemně mu zatřásla rameny.
„Mami, odkud se bere všechna ta krev?“ zasténal chraptivě.
„Ne, to je Katiyana, Stromová dívka,“ řekla a utěšovala ho. „Není tu žádná krev. To se ti zdá.“
Vytrhl jí ruku z jejího držení a zakryl si obličej. „Otče!“ zaječel. „Je mrtvá, je mrtvá…“
„Probuď se, Liane!“ prosila zoufale Katiyana. Postel se prohnula, když se k němu přisunula.

Klekla si vedle něj. Snažila se mu odrhnout ruce pryč z obličeje, ale on ji nenechal. „Prosím,“ žadonila, když pokračoval v pláči a vydával nízké hrdelní zvuky. Celé její se napjalo, když se postel začala otřásat pod Lianovými vzlyky.
„Tohle se stalo už dávno,“ řekla a objala ho, jak nejlépe mohla. „To není skutečné, prosím, prostě se probuď.“
Zčistajasna přestal vzlykat a ona se modlila, aby až se posadí, viděla jeho oči otevřené. Ale on měl stále hlavu v dlaních.
Dotýkala se jeho ramen, hladila ho, utěšovala, ale stále mohla cítit napětí, které neopustilo jeho tělo. Plná beznaděje, cítila, jak pláče.
„Zklamal jsem,“ řekl Lian tiše. Zněl zničeně, ale nebylo to takové zastřené jako předtím. Katiyana znovu zatáhla za jeho ruce, ale nemohla s ním pohnout.
„Nikoho jsi nezklamal,“ žadonila nešťastně. „Prosím, probuď se.“
„Blázen,“ řekl, jeho hlas tichý, zlomený, plný sebeobviňování a sebepohrdání. „Podvodník. Slaboch.“
Katiyana s hrůzou sledovala, jak se jeho ruce stočily, zabořily se do obličeje a táhl je po tvářích.
„Liane, ne!“ Posadila se mu na hruď, kopala nohama do měkké matrace, jak se vší silou snažila odtáhnout ruce drápající tvář pryč.
„Nejsi hoden jít ve stopách svých předků,“ zařval, jak si drásal tváře.
„Nech toho,“ žádala Katiyana. Vycenila zuby, jak se vší silou snažila odtáhnout ruce, co způsobily tolik škody. Z některých škrábanců dokonce začala vytékat krev.
 V panice zaječela: „Bennete! Pomoz mi!“
Bennet vtrhl do místnosti s taseným mečem, ale zarazil se při pohledu na to, jak seděla králi na hrudi.
„Pomozmi,“ řekla skrz zaťaté zuby. „Snaží se zranit!“

Nakonec bylo zapotřebí čtyř stráží, aby společně odtáhli královy ruce od obličeje a potom ho připoutali k posteli. Katiyana to mlčky sledovala a slzy jí kanuly po ztrápené tváři.
Jago přišel s malým hrncem plným odporně páchnoucí tekutiny a lžičkou tím nakrmil krále. Ty grimasy, které Lian předváděl, byly úměrné nechutné chuti tohoto dryáku.
„Pomůže to?" Zeptala se tiše.
Léčitel si povzdechl a smutně zavrtěl hlavou. „Pomůže to jeho tělu, aby si odpočinulo, dokud se ten jed neodbourá, není to lék.“
„Můžeš mu nějak pomoci?“ Prosila.
Ostře se na ni podíval. „To není pohádka. Byl otráven. A mám-li najít lék, musím vědět, který jed tento stav způsobil.“ Ramena jí poklesla. Natáhl ruku, aby jí utěšil. „Nepřestanu hledat protijed, slibuju.“


17 komentářů: