neděle 18. března 2018

Jed - Dvanáct




Tak co říkáte na Kyřin útěk? Evidentně má nějaký problém se sbližováním.
Užijte si četbu!

Vaše Katuš
PS: Příští kapitola bude za 14 dní


Kyra utíkala, dokud měla dechu, dokud Rosie nepištěla v jejích pažích nepohodlím, dokud Fredův hlas, volající ji, nebyl jen malým vzdáleným zvukem. Nakonec ho neslyšela vůbec a pak teprve zpomalila do chůze.
Déšť znova zesílil, smývajíc poslední zbytky jejího maskovacího lektvaru. Před městem Kyra vklouzla pod velké, husté větve jedlí, aby přečkala ten liják. Obklopená silnou vůní jehličí, objala si rukama kolena. Rosie se jí stulila na klíně. Prasátko k ní vzhlédlo, pak zastrčila bradu a spokojeně si povzdechla.
Pak obloha zčernala a z deště náhle byly krvavé kapky. Tam, kde se dotkly země, vytvořily temně červené louže, které rostly, až zaplnily celou Kyřinu vizi. Zakašlala, dusíc se krvavou mlhou ve vzduchu. A pak, během vteřiny, ten nachový déšť zmizel. Stejně jako všechny záblesky jejího Zraku.
Kyra si zakryla oči a opřela se o strom. Krvavá scéna, kterou jí její Zrak odkryl, se zatím neuskutečnila – a ona se ujistí, aby se nikdy nestala. To byl důvod, proč by udělala cokoliv, co by musela – dokonce i zavržení nového kamaráda, dokonce zabití nejlepší kamarádky – aby nedovolila té vizi se uskutečnit.
Pršelo celý zbytek dne, a když přestalo, Kyra se rozhodla, že bude lepší, když na noc zůstane tam, kde je. Cítila se unavená a prázdná. Nechá Královskou armádu, Dartagna a Freda, aby se přiblížili, zatímco bude odpočívat.
Stejně cesta do Wexfordu byla už tak plná lidí i bez ní.
Kyra pod stromem upadla do přerývavého spánku, držíc ve své náruči teplé prasátko.
.   .   .   .
Ráno se slunce protáhlo na modré obloze. Dnešek by mohl být ten den, kdy ji Rosie zavede k místu, kde se princezna schovávala.
Kyra byla připravena celou tu věc ukončit.
Posprejovala se kouzlem staré dámy, cítíc, jak se její tělo křiví, aby získalo nový tvar. V těchto lektvarech byla Triáda mistrů skutečně skvělá – jejich kouzla neměnila pouze způsob, jakým vás ostatní lidé viděli, oni na krátkou dobu, kdy kouzlo účinkovalo, změnili samotnou realitu. Kyra dokonce cítila váhu poprsí staré dámy, když se sehnula, aby zvedla Rosiino vodítko.
Nechala Rosie vést. Společně jemně protančily lesem plným deště a vyšly na hlavní stezku vedoucí do města. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Byli prostě jen starou ženou a čuníkem.
Čím blíž byli městu, tím více lidí na cestě bylo a jejich krok se zpomaloval. Když se k nim připojil vůz kejklířů, Kyra si uvědomila, proč tu bylo tolik lidí: 30. duben, noc Beltane, noc pálení ohňů, byl zítra. Byl to obrovský jarní festival, který lidi z celého království přivedl do Wexfordu, aby se pobavili nebo aby bavili ostatní.
Kejklíři prováděli své kousky celou cestu do města, kradli dětem čepice, žonglovali s nimi, spolu s míčky, jehlicemi a noži, a pak je zase obratně vhodili zpět na hlavy těch dětí, přičemž křičeli: „Winegartenští kejklíři! Přijďte se na nás podívat na trhy!“
Kyru to šíleně rozčilovalo.
Špinavá stezka se postupně změnila na dlažební kostky a při vstupu do města po obou stranách cesty rostly domy.
Wexford.
Kyře toto město chybělo, když se přestěhovala do Trentu kvůli vytvoření Triády mistrů – opravdu jí chybělo. Vždycky tady bylo co dělat a trh tady byl desetkrát větší než ten v Trentu. A taky to bylo místo, kde žila její nejlepší kamarádka princezna Ari.
Ari byla nenahraditelná – nikdo se nerozesmál tak snadno a hrubě jako ona, nikdo nevěděl, co Kyra přesně potřebovala – často i dřív, než to Kyra věděla sama. Opustit Ari a přestěhovat se do Trentu byla do té doby ta nejtěžší věc, kterou udělala. Kyra však tvrdě pracovala a tím zaplnila díru, která se jí otevřela v hrudi.
Teda, většinu času.
Před ní se objevil hrad, tyčící se na kopci na dalekém druhém konci města, a Kyřino srdce na moment vynechalo.
V Trentu byla celkem šťastná. Až do doby před třemi měsíci, kdy přišla první děsivá vize – budoucnost tak krutá, že přinutila Kyru zavrhnout svůj život coby mistryně alchymie a vrátit se do Wexfordu, právě včas na oslavu princezniných patnáctých narozenin. Na té party Kyra princezně připila a pak klidně vytáhla z tajného pouzdra otrávenou jehlici a hodila ji přes celou místnost přímo do srdce své nejlepší přítelkyně.
A minula. Kyra nikdy předtím neminula.
Jehlice se zabořila do židle vedle Arianina krku a místo, aby se princezna vrhla na podlahu, zaječela uši trhajícím zvukem. Taneční sál propuknul v paniku.
Kyra utíkala jako o život, vyburcována zvoláním „Vrah!“ z davu, Arianin jekot jí stále zněl v hlavě.
Utekla do svého tajného úkrytu – skrytá chatrč v lesích – a měsíc tam přebývala, příliš vyděšená a naštvaná na sebe, že selhala – že šla do takového rizika.
Nyní se Kyra vrátila oblečená v kouzlu zavalité staré dámy, nechávajíc se vést prasetem na vodítku.
Čím blíž obě byly k paláci, zářícímu v poledním slunci, tím více byla Rosie soustředěná na svůj lov a s rypáčkem přitisknutým k zemi zatáhla Kyru do boční ulice.
Rosiin nos se třásl nevídanou aktivitou. Zatáhla za vodítko, tahajíc Kyru do křivolakých uliček města.
Brzy se vydaly opačným směrem – k tržišti a ulicím s obchody v severozápadní části.
Až k hospodě Ospalý kanec. Byla to třípatrová žlutá ohyzdnost, která se opírala o budovy vedle, jakoby byla unavená.
Rosie vedla Kyru přímo do vstupu na předzahrádku a začala před hlavními dveřmi hrabat. Kyra zmáčkla kliku a otevřela.
Recepce nalevo byla prázdná, ale slyšela hlas vycházející z druhého konce haly. „… je možné objednat si službu, která vás probudí,“ říkal nějaký muž, „a pokud budete chtít něco dalšího…“
Rosie si to zamířila ke schodům. Kyra ji rychle následovala, doufajíc, že budou z dohledu dřív, než se vrátný vrátí.
Vyletěly po schodech, Kyřiny kosti staré dámy protestovaly při každém kroku.
Ve druhém patře zavedla Rosie Kyru do chodby napravo a zastavila se před dveřmi se zlatým nápisem 302.
„Šikovná holka, Rosie,“ zašeptala Kyra. Srdce jí divoce tlouklo. Mohla být Ariana skutečně na druhé straně dveří? Bylo by to geniální myšlenka královské rodiny schovat jejich dceru do skromného hostince blízko domova.
Ale tak nějak to bylo špatně. Tímto způsobem obvykle nepracovali. Nikdy neudělali nic tak chytrého.
Kyra si připravila zbraně, jeden brk namočila do modře fosforeskujícího a smrtícího Hříšného pentotalu, další půl tucet jehlic byl namočen do Dřímoty. Přitiskla ucho ke dveřím a poslouchala, zdali tam není nějaká stráž. Určitě tam bude nejméně jeden k ochraně princezny, nejspíš jich ale bude víc.
Ticho.
Divné. Avšak dobře připravený elixír by mohl zakrýt celou místnost vojáků.
Kyra jemně zmáčkla kliku. Bylo odemčeno. Zatlačila a otevřela dveře.
Uvnitř nebylo nic, co by Kyra čekala.
Nikdo tam nebyl. Mezi dlouhými stíny se vznášel v jemných vločkách prach. Postel byla ustlaná a na nočním stolku byla jediná lucerna. V rohu byl velký kufr a na zemi ležela kupka ošuntělého oblečení.
Začichala. V místnosti to paradoxně připomínalo vůni domu Newmanů. Nebo alespoň to tam tak vonělo, když tam Kyra byla naposledy, skrývajíc se na patře s poustevníkovým pokojem.
Tak nějak zatuchle a starobyle.
Rosie vešla a usadila se na vršku kupky oblečení, byla neobyčejně spokojená. Její nos se rozhodně přestal kroutit.
Kyra za nimi zavřela dveře. „Rosie, ty jsi mi tu osobu nenašla,“ řekla a začala prohledávat pokoj kvůli nějaké stopě po princezně. Vytáhla šuplík z nočního stolku. „Myslela jsem si, že Katzenheimská prasata hledají lidi. Ty jsi mi jen našla pokoj. Pokoj nějakého starého člověka.“
Což byla chvíle, kdy si uvědomila, že vlastně nejsou ve skutečnosti sami.
Protože ta kupa oblečení, na které Rosie seděla, se začala pohybovat a vypustila děsivý křik, když starý muž zjistil, že se na něj dívá prase.
Kyra klidně schovala smrtící brk, ale nechala vytažené jehly s Dřímotou.
Muž se začal přesouvat po podlaze, snažíc se setřást ze sebe prase. „Co děláte v mém pokoji?“
„Co děláte na zemi?“ dožadovala se Kyra.
Pak se plně zadívala do mužova obličeje. A málem spadla překvapením.
Nebylo divu, že to tam páchlo jako Newmanův dům. Tento chlápek byl poustevník z Newmanova domu. Ellie.
Poustevník Ellie se pokusil postavit. „Dejte tu zatracenou věc ze mě pryč!“
Kyra jednou rukou popadla Rosii a druhou sáhla do koše, vytáhla malý kousek látky, aby Rosie neměla potřebu nadále sedět na tom, o čem věřila, že je její kořist.
Ellie se dostal na nohy a oprášil se. „Kdo jste zatraceně?“
Chvíli Kyře trvalo, než jí došlo, že je postříkaná kouzlem staré dámy.
Pokud nevěděl, kým byla, pak se nic nestane, pokud se zeptá na pár otázek. „Kde je princezna?“
„Princezna? O čem to pro všechno na světě mluvíte?“
„Však víte, dcera krále a královny? Tohle prase mě mělo k ní zavést. Představte si, jaké zklamání to je, že mě zavedlo k vám.“
„Nemám žádné peníze ani nic, co by se dalo ukrást, pokud je to to, co chcete. Ellie nikdy nic nedostává od monarchie,“ řekl, ukazujíce na sebe. „Prostě chci být sám. Proč jen nemohu zůstat sám?“
Začal si pro sebe mumlat.
Kyra si ho pečlivě prohlížela. Mohla snad být Ariana pod tím kouzlem? Nějaký druh kouzla, co ovlivňuje také chování a charakter? Ne – byl to ten samý Ellie z příležitostných setkání v Newmanově domě, včetně robustního nosu.
Co jí unikalo?
Zvedla Rosii a podívala se na ni. Rosie se na ni dívala nevinnýma očima.
Arlo.
Kyra udělala obrovskou chybu.

6 komentářů: