neděle 18. února 2018

Východ - Rose 2/2


Rose

Už jsem měla noční košili skoro hotovou, když mě najednou zasáhl silný stesk po domově. Bylo to poprvé po těch týdnech, co jsem strávila na hradě, kdy mě zasáhl tak silně. Možná to bylo tím, že začalo jaro, nebo tím, že jsem na hradě žila už tak dlouho, ale ať už byl důvod jakýkoli, ten pocit byl drtivý. Snažila jsem se ho ignorovat a soustředit se na měkké bílé oblečení.

 Vytvořila jsem dlouhou, velmi velkou košili. Rozhodla jsem se nepřidat žádné knoflíky nebo šňůrky, myslíc, že pokud jsem se nemýlila, tak by si s nimi tlapy nedokázaly poradit. Udělala jsem jí tak, že se dala přetáhnout přes hlavu. Pokud jsem se mýlila a můj noční návštěvník nebyl medvěd ale člověk, pak by se dala použít malá brož pro upevnění okolo krku. Ve skutečnosti jsem takovou brož našla v hudebním pokoji. Byla vymodelovaná do tvaru stříbrné zobcové flétny, velmi podobná té, která byla umístěna na čestném místě ve schránce s modrou sametovou výstelkou.
V noc, kdy jsem košili dokončila, jsem jí opatrně položila na vzdálený konec postele a vedle ní položila brož. Byla jsem velmi zvědavá, co můj návštěvník udělá. Změní vůbec svoji noční rutinu? Oblékne si košili? Konečně se mnou promluví? Nebo si bílé košile v naprosté temnotě pokoje ani nevšimne?
Ležela jsem a čekala, celá napjatá očekáváním. Pak se ozval sotva patrný zvuk otevírání a zavírání dveří. Žádné světlo neproklouzlo skrz otevřené dveře, jelikož v tuhle dobu byla v chodbě už také naprostá tma. Panovalo obvyklé ticho, zatímco můj návštěvník přešel pokoj. Normálně bych pak cítila, jak se matrace prohne a následně jak si poupraví přikrývky. Ale tentokrát panovalo ticho déle. Napínala jsem uši i všechny ostatní smysly. Co to jen dělal?... Že by…? A potom, ano, byla jsem si jistá, že byla noční košile zvednutá z postele. Ozval se zvuk šustění látky, jako by byla přehozená přes hlavu a paže byly provlečené skrz rukávy. Pak velmi nejasný zvuk klapnutí kovu o kov, jak byla připnutá brož.
Pak následovalo důvěrně známé prohnutí matrace, vytažení přikrývek a pak nic. Nečekala jsem žádná slova, obvyklé děkuju ti, takže jsem tichem nebyla zklamaná.
Ráno byla noční košile úhledně složená v nohách postele, na straně návštěvníka, s broží připnutou u krku. To mi udělalo velkou radost. Znamenalo to, že si košili obléknul a ocenil. A přes noc jsem nezaznamenala, že by se třásl.
Každý sedmý den jsem košili vyprala, spolu s mým vlastním oblečením. Byla to jedna domácí práce, u které jsem už od začátku trvala na tom, že jí budu dělat sama. V prvních týdnech jsem si vyčlenila pokoj speciálně pro praní. Byl to jeden z prostších pokojů na hradě a měl velkorysý krb pro ohřívání vody a kameny, které jsem používala na žehlení. Bílá žena a muž si toho hned všimli a zajistili, aby byl každý prací den oheň vždy zapálený. Noční košile se nikdy neušpinila ani nebyla cítit jinak od chvíle, kdy jsem si k ní poprvé přičichla, ale chtěla jsem jí udržovat svěží.
Jeden prací den jsem zrovna naposledy promáchla noční košili a pozvedla jsem jí nad horkou vodu. S párou stoupající z povrchu vody mi připadalo, jako by bělost látky měla strašidelný druh záře. Pak jsem uslyšela zvuk.  Byl to ten povzdechu podobný zvuk, který jsem už předtím slyšela, když jsem si zkoušela měsíční šaty a viděla medvěda ve dveřích. A tam znovu byl, stál ve dveřích a pozoroval mě, jeho oči chtivé, skoro hladové. Překvapená jsem upustila noční košili zpátky do kbelíku a horká voda na mě vycákla, vyklouzl mi malý výkřik a bílý medvěd ke mně o pár kroků popošel. Nezraněná jsem otírala vodu na mém oblečení, ale moje oči se dívali do těch medvědových. Vydal nízké zavrčení, jako by ho něco bolelo, pak otočil hlavu a rychle odešel pryč.

Stesk po domově, který se objevil, zatímco jsem dokončovala noční košili, narůstal. Věřím, že zesílil, protože tu nebylo nic dalšího, co bych na stavu chtěla udělat. Nebo to možná byl můj stesk, kvůli čemu jsem ztratila zájem o tkaní, šití a předení. Sedět u stavu mi najednou připadalo nezáživné a únavné.
Neustále jsem myslela na moji rodinu a snažila jsem si je představit, zatímco na farmu přišlo jaro. Nebyla jsem si jistá, jestli tam stále ještě jsou – pravděpodobně ne, možná byli na pokraji odchodu, ale já si jen tvrdohlavě představovala na všech známých místech.
Přemýšlela jsem o krajině okolo naší farmy, o mých oblíbených pěšinách, o sněženkách, které se objevovaly vedle říčky a o koberci jarního vřesu, který pokrýval kopce na západě. Sedávala jsem hodiny na červeném divanu a prázdně zírala do ohně v krbu, zatímco jsem vzpomínala na to, jaký to byl pocit cítit vánek na kůži. A horkého slunce ve vlasech.
Pokud jsem nebyla v pokoji s červeným divanem, sedávala jsem vedle malého okénka nahoře na hradě. Mohla jsem tam vidět, že na osamělé větvi začaly klíčit výhonky listů. Snažila jsem se protlačit ruku skrz malou škvíru ve směšném pokusu dosáhnout na listy, ale větev byla moc daleko a jediné s čím jsem skončila, byly odřené klouby. Některé dny bylo příliš bolestivé vidět blankyt oblohy a zeleň nových listů, v těch případech jsem se uchýlila na červený divan.
Bílý medvěd tam za mnou chodíval a já věděla, že byl neklidný. Jeho oči mě pozorovaly smutným, znepokojeným pohledem a jeho kůže zaškubala, jako by odrážel nepokoj a smutek, které viděl na mé tváři.
Už jsem s ním nemluvila ani mu nevyprávěla příběhy. Byla jsem naštvaná. Koneckonců, on byl ten důvod, proč jsem nebyla venku a neprocházela po mých známých trasách, byl to on, kdo mě přivedl do tohohle vězení. Když tyhle pocity příliš narostli, vyklouzla jsem z pokoje a neklidně bloumala skrz chodby a pokoje hradu. Bílý medvěd mě nenásledoval.
Můj smutek začínal ovlivňovat můj spánek. Házela jsem sebou a převracela se, nestarajíc se o to, zda jsem mého neviděného hosta vyrušila či ne. Přesto, navzdory mému neradostnému stavu jsem neporušila nevyřčená pravidla o doteku nebo mluvení na návštěvníka. Něco mě, jen stěží, drželo od překročení této hranice. Pořád jsem připravovala noční košili, ale pouze ze zvyku.
Jedla jsem málo a dokázala jsem říct, že jsem začínala být nezdravě hubená, přesto mě to nezajímalo. Neměla jsem vůli dělat vůbec nic, s výjimkou sezení a zírání nebo ustavičného bloumání na hradě. Ztratila jsem zájem o můj provizorní kalendář a už neměla tušení co je za den nebo za měsíc. Postupně mé malé záchvaty vzteku na bílého medvěda byly jediné chvíle, kdy jsem vůbec něco cítila a po nějaké době dokonce i můj hněv otupěl.
Jednoho dne jsem seděla na červeném divanu zírala do prázdna, když bílý medvěd přišel do pokoje. Nelehl si na jeho obvyklé místo, ale postavil se přede mě a promluvil. Neslyšela jsem jeho hlas už velmi dlouho.
„Jsi…nemocná?“
„Ne,“ řekla jsem apaticky.
„Žádné jídlo…bledá.“
„Nemám hlad.“
„Pak nešťastná…“ intonoval truchlivě, “…osamělá?“
Vzhlédla jsem k němu. „Potřebuju jít domů,“ řekla jsem jednoduše, „jinak myslím, že asi umřu.“
Připadalo mi, že jsem slyšela, jak medvědovy hluboko z hrudi utekl povzdech.
Cítila jsem, jak se ve mně probouzí mé staré já. „Musíš mě nechat jít. Jenom na návštěvu. Prosím.“
Sklonil hlavu v tom přikyvovacím gestu, které jsem už důvěrně znala.
Moje srdce začalo prudce bušit. Domov. Čerstvý vzduch. Vítr. Myslela jsem, že asi omdlím.
„Kdy?“ zeptala jsem se, sotva schopna skrýt mé nadšení.
„Zítra.“ Jeho hlas naplnil pokoj, i když nejasně, jako umíráček odlehlého zvonu.

6 komentářů:

  1. Moc děkuji. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji. Doufám, že ji doma nebudou chtít zdržet.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za pokračování kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Je to dobře, že chce jít domů? Najednou ji pouští?
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem pekne za super preklad ... prečo chce domov... keby sa s ňou rozprával medveď tak by sa tak sama necítili... nebude to dobr= ekeď odíde už ju späť nepustia...

    OdpovědětVymazat