neděle 25. února 2018

Východ - Neddy



Bylo to jedno z nejpěknějších jar, jaké jsme kdy na farmě zažili. Každý den byl jasný a svěží s jasně modrou oblohou. A právě ta krása dní nějak ještě prohloubila můj stesk po Rose. 
Na začátku období rození jehňat jsem začínal zaznamenávat, že se matka a vdova Hautzigova k něčemu chystají. Pořád si mezi sebou něco šeptaly, nebo trávily hodiny v lese a sbíraly věci, které si pak někam schovávaly. Můj odhad byl, že připravovaly nějaký talisman, buď hledací talisman pro přivedení Rose zpátky, nebo talisman lásky na překonání neshod mezi matkou a otcem. Pokud by byl otec doma, promluvil bych si o tom s ním, ale byl zase pryč. 
Soren mi řekl o učenci v Trondheimu, který dychtil po učedníkovi nebo asistentovi. Poté, co o mě učedník uslyšel, navrhnul, abychom se setkali.  Věděl jsem, že Soren toužil po tom, aby otec přesunul podnik do Trondheimu a že se mě snažil začlenit do jeho úsilí. Ačkoli jsem byl těžce v pokušení se s učencem setkat, cítil jsem se stejně jako otec. Kvůli Rose jsem nechtěl farmu opustit. Tak jsem Sorena odmítl s tím, že ještě nejsem připravený, a poděkoval mu za jeho velkorysou snahu, kterou pro mě vynaložil. 
Jednoho dne jsem šel z otcovy dílny do domu na oběd. Willem, Sonja a já jsme dokončili nejnovější objednávku od Sorena a já se nedočkavě těšil na to, že strávím odpoledne hloubáním nad novými knihami, které poslal. Viděl jsem osobu oblečenou v šedém, jak stojí před naším statkem. Byla otočená směrem ode mě, ale hned jsem ji poznal. „Rose!“ vykřikl jsem nevěřícně.  
Obrátila se směrem ke mně. Doběhl jsem k ní a ovinul jí v náruči ima zaslepenýma slzami. Pak jsem jí podržel na délku paží ode mě a kochajíc se pohled, jak tam stojí, z masa a kostí, skutečná. Vypadala hubenější, ale její obličej zářil štěstím. 
„Rose, jsi vážně zpátky? Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl jsem. Úsměv na její tváři ochabl. „Tohle je jenom návštěva, Neddy,“ řekla tichým hlasem. 
„Proč?“ 
„Slíbila jsem to.“ 
„Bílému medvědovi?“ 
„Ano.“ 
„Kde je?“ 
„Je pryč, ale vrátí se pro mě.“ 
„Jak dlouho?“ 
„Jeden měsíc.“ 
„To je moc málo! Určitě…“ přestal jsem mluvit, když jsem viděl její výraz. 
Slyšíc naše hlasy, Willem a Sonja vyšli ze statku. Následovaly výkřiky radosti a hodně objetí a krátce na to, matka a Sara přišli po cestě spolu s vdovou Hautzigovou. 
„Rose? Je to Rose?“ Sara vykřikla a brzy se Sara, Rose a matka navzájem objímaly, zatímco vdova Hautzigová přihlížela. 
„Saro, vypadáš dobře! Už jsi se uzdravila?“ zeptala se Rose. 
Sara se usmála a přikývla. 
Ach, Saro, jsem tak šťastná že tě vidím.“ A Rose začala Saru zase objímat. 
„Ale, Rose, jsi tak hubená!“ Řekla matka se slzami v očích, zatímco u sebe Rose pevně sevřela. „Pojď dovnitř,“ řekla a táhla Rose do statku. „Na krbu je polévka. A pak nám musíš všechno říct!“ 
Rose byla příliš zaměstnaná prohlížením si statku a sotva poslouchala, co matka říká. „Všechno je jiné,“ řekla. „Nový nábytek. Čerstvě vymalováno. Co se stalo, zatímco jsem byla pryč?“ 
Ale to je dlouhý příběh,“ odpověděla matka. „Posaď se a já ti přinesu mísu polévky. Saro, přines Rose šálek jablečné medoviny.“ 
Rose si poslušně sedla. Pak, když si všimla tkalcovského stavu, oči se její rozzářily. 
Ach, to je stav vdovy Hautzigové. To je od vás hezké, že jste nám ho dala,“ řekla vdově. 
Vdova Hautzigová měla tu slušnost vypadat trochu v rozpacích, ale matka jí zachránila. „Teď je tvůj, Rose. Věděla jsem, že se vrátíš.“ Ona a vdova Hautzigová si vyměnily pohled, zatímco matka pokládala mísu polévky před Rose. 
„Já…Já se omlouvám, matko, ale nemám hlad. Kde je otec?“ 
„Tvůj otec tu není Rose,“ odpověděla matka. „Je teď kartografem. Je na průzkumné výpravě.“ 
„A hledá tě,“ dodal jsem. 
„Kartograf! Ach, jsem tak ráda,“ řekla Rose šťastně. „Kdy bude zpátky?“ 
„Nevíme,“ odpověděl jsem. „Naposledy byl pryč skoro dva měsíce.“ 
„Ale ne!“ řekla Rose, očividně zarmoucená. „Nemám moc času…“ 
„Co tím myslíš?“ zeptala se matka ostře. „Jsi zpátky a zůstaneš, ne snad, Rose?“ 
Rose zavrtěla hlavou. Viděl jsem, jak pevně zatínala ruce v klíně. 
„Rose je tu jenom na návštěvě,“ řekl jsem. „Může zůstat jeden měsíc, ne víc. Pojď, Rose, nech mě ti ukázat otcovu novou dílnu.“ 
Rose rychle vstala a věnovala mi vděčný pohled. „Najím se později matko,“ řekla, zatímco jsme odcházeli pryč dveřmi. 
„Je otec vážně kartograf, Neddy?“ zeptala se. „Všechno mi řekni!“ 
Zatímco jsme šli, jsem jí řekl celý příběh, vše, co stalo od chvíle, kdy od nás odešla. Nakonec jsem jí otcovu dílnu neukázal, ne tehdy, protože jsme se rozhodli jít dál, dokud jsme nedošli na naše oblíbené místo, úbočí, kde mi Rose poprvé ukázala kabát s větrnou růžicí. 
Rose s úžasem poslouchala. Když jsem skončil, naklonil jsem se k ní a vzal jí za ruku. „Teď jsi na řadě ty,“ řekl jsem. „Řekni mi, kde jsi byla, a všechno, co se ti stalo.“ 
Byla potichu. „Nemůžu, Neddy,“ nakonec řekla. 
Uvolnila svoji ruku z mojí, postavila se, rozhodila zeširoka ruce a nastavila tvář slunci. „Je to skvělé, být doma!“ řekla a celá zářila radostí. 
Usmál jsem se. Rose se sehnula, popadnula hrst vřesu, přiložila si jí k nosu a zhluboka se nadechla. Vzpomněl jsem si, jak Rose vždycky milovala čichat k věcem. Kdysi jsem jí přezdíval elkhound – její oblíbený pes, Snurri, byl elkhound a jako každý pes toho plemene měl pozoruhodný čich. 
Ach, to je báječné, Neddy. Ani nevíš jak báječné.“ Začala pobíhat okolo, dotýkala se věcí, očichávala je. 
Poté si konečně zase sedla vedle mě. „Promiň Neddy. Ráda bych ti všechno řekla, ale nemůžu, moc toho stejně není. Byly tu věci, které byly vážně, vážně, vážně hezké. A pak tu byly některé věci, které byly těžké. Jako nebýt schopna dělat tohle…“ Zase pohřbila nos do vřesu. „A osamělost. Být zavřená uvnitř…“ Trochu se zachvěla, pak se rozzářila. „Ale to je v pořádku, Neddy. Nevadí mi jít zpátky tak dlouho, jak můžu mít trochu času jako je tenhle.“ 
„Ale proč musíš jít zpátky? Nic bílému medvědovi nedlužíš.“ 
„Sara je teď v pořádku,“ odpověděla Rose. „Otcova dílna…štěstí potkalo naši rodinu, protože já…“ 
„Zníš jako matka! Rose, tyhle věci nemají s bílým medvědem nic společného. Byla to náhoda, nic víc. Harald Soren, muž z masa a kostí, nám přinesl štěstí, ne medvěd.“ 
Rose se na mě podívala. Na obličeji se jí zračila touha, jako by velmi chtěla věřit tomu, co jsem řekl. „To nemůžeš vědět, ne s jistotou, Neddy,“ řekla pomalu. „A kromě toho, slíbila jsem to.“ 
„Medvědovi.“ 
Přikývla, její oči jasné. Myslel jsem, že možná bude brečet, ale ona nebrečela. „Už o tom nemluvme, Neddy.“ 
„Nebudu na tebe tlačit,“ řekl jsem. „Ale pokud si o něčem budeš chtít promluvit, jsem tady.“ 
„Děkuju ti,“ odpověděla měkce. A rozešli jsme se zpátky ke statku. 
„Co tu mimochodem dělá ta nepříjemná vdova Hautzigová?“ zeptala se Rose tichým hlasem, když jsme viděly matku a vdovu vyjít předními dveřmi. 
„Ona a matka se spolu náramně skamarádily,“ odpověděl jsem. 
„Co si o tom myslí otec?“ 
„Sotva si toho všimnul, je často pryč. A…“ odmlčel jsem se. „No, mezi otcem a matkou to teď není dobré.“ 
„Kvůli mně?“ rychle řekla Rose. 
„Začalo to tehdy,“ odpověděl jsem, tak nějak neochotně. 
„To mě mrzí,“ řekla Rose. „Ach, jak si přeji, aby se otec vrátil!“ 
„To já taky,“ odpověděl jsem horlivě. „Jakou radost by měl, kdyby tě viděl zpátky doma.“ 
  

6 komentářů:

  1. Moc děkuji za další kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. asi zbytečně "sejčkuji" ,ale čekám, že bude problém při odchodu ze strany matky a vdovy ( nějaký podraz na medvídka)- zdají se mi podezřelé - ale třeba by to mohlo nakonec pomoci medvídka vysvobodit? jen doufám, že to nemá smutný konec ...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem pekne za preklad, aj ja si myslím, že ju nebudú chcieť pustiť... je to ako príbeh krásky a zviera?... no neviem ale podľa mňa nemala domov chodiť...

    OdpovědětVymazat
  4. Mám pocit, že jí budou chtít namíchat nějaký utrejch.
    Moc děkuji za pokračování

    OdpovědětVymazat