úterý 27. února 2018

Přeběhlík - 19. kapitola 1/2



Huhůůů!!! Tak co říkáte na Tessina otčíma? V příští půlkapitolce se dozvíte i něco z její minulosti! To jenom jako motivace, abyste se těšili.

Mimochodem, zjistila jsem včil (ostravský výraz pro teď), že každá kapitola této knihy má přes 100 návštěv! To je prostě úžasné! Velmi vám všem děkuji. Za to, že čtete, že komentujete (jsem moc ráda, že si na ten komentík najdete čas, ani nevíte, jak moc mě každý komentář povzbudí a potěší), že likeujete a že sem vůbec chodíte a čtete. Jste úplně zlatí! Už jen proto bude příští kapitolka za týden!
Vaše naprosto a totálně nadšená Katuš


Devon vyskočil ze křoví a ve stejné chvíli se objevil i druhý muž – prostě se zmaterializoval ve vzduchu. Uviděla jsem záblesk červených vlasů. Hollyin únosce! Takže jsme nakonec byli loveni Abelovou armádou. Zhoupla jsem se na přívěsu dodávky a kopla vysoko na jeho hlavu. Červenovlasý se odklonil a schytaly to tak jeho rty. Devon bojoval s tím mužem s injekcí. Dala jsem další ránu, ale přikrčil se. Pak do mě vrazil. V momentě jsem měla vyražený dech, ale neupadla jsem. Vrazila jsem mu loket do oka. Jeho slzy bolesti byly doplněny zvukem těla dopadajícího na auto. Devon stál nad mužem, který ležel na zemi bez hnutí, hlava mu krvácela. Musel ho tvrdě odhodit na auto.
Zaměřila jsem pozornost na svého protivníka a pokusila mu podkopnout nohy, ale odskočil zpět a s jemným lupnutím zmizel. O vteřinu později se objevil u svého partnera, chytl ho za paži a oba se vytratili. Ztěžka jsem dýchala, ale nepolevila jsem v ostražitosti. Mohli se každou chvíli vrátit. A co jejich auto? Pomalu jsem se vrátila do svého těla. Pevně jsem si svázala šňůrky joggingových kalhot, aby mi nespadly a otočila s k Devonovi. Srdce se mi na moment zastavilo. Opíral se o dodávku. V ruce měl injekci. Spěchala jsem k němu a vytáhla mu ji. „Devone?“ zeptala jsem s výraznou panikou v hlase. „Jsi v pořádku?“
Věnoval mi slabý úsměv. „Myslím, že tam bylo nějaké sedativum. Cítím se lehce zamlžený, ale mé tělo proti tomu bojuje. Medicína na mě ostatně v podstatě nefunguje, díky mé Variaci. Tohle nejspíš silně vyděsilo mého soupeře.“
„Pojď sem.“ Pomohla jsem mu do sedadla spolujezdce a rychle rozebrala stan, abychom mohli odjet. Byla jsem si jistá, že se vrátí. Vklouzla jsem za volant a jeli jsme pryč. Devon se vedle mě snažil zůstat vzhůru.
„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“
Přikývl. „Jen se ujisti, že se to nestane znovu. Vážně potřebuji noc, kdy se pořádně prospím.“ Nutila jsem se do úsměvu, ale uvnitř jsem jela na plné pecky v panice. Jak nás Abelova armáda našla? A tak rychle? Byli nás schopni najít dřív, než jsme my byli schopni zjistit, jak najít Holly.
.   .   .   .
O dvacet šest hodin a další noc ve stanu později jsme s Devonem dojeli do Detroitu. Znovu už nás nikdo nenapadl, ale věděla jsem, že je to jen otázkou času, než nás jedna ze dvou skupin pronásledovatelů dostihne.
Carl žil na okraji města v tom samém domě, který sdílel se mnou a mou matkou před více než dvěma lety. Telefonní linky překřížily nad námi ulici, některé z antén byly nakřivo. Holubi se procházeli po chodníku a klovali jídlo ze země. Bylo brzké odpoledne, ale tahle čtvrť, plná starých skladišť, byla v podstatě prázdná. Vjeli jsme do ulice, která sousedila s tou, kde jsme bydleli. Nerozeznala jsem nikoho z lidí, kteří se motali po ulici, ale nebyla jsem tady příliš socializovaná.
„To je ono,“ ukázala jsem, když jsme vjeli do naší bývalé ulice, na malý hnědý dům s odpadající omítkou, zničeným zábradlím a popelnicemi. Před nimi stál zapomenutý nákupní vozík. Pravděpodobně byl ukraden – nebo jak to místní nazývali: půjčený kvůli jídla.
Devon zastavil u chodníku, ale nevystoupili jsme z dodávky ihned. Hleděla jsem na ten ošuntělý domek, který byl dříve mým domovem. Cítila jsem se zvláštně. Když jsem sem naposled posílala dopis mé mámě, vrátil se zpátky. Má matka s tímto mužem nezůstala déle než dva roky, pokud si to dobře pamatuji.
Otevřela jsem dveře a vylezla z auta. Z jednoho sousedního domu se ozval štěkot psa. Zněl, že je velký a vzteklý. Možná to bylo to stejné psisko, které mě jednou pronásledovalo do školy.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Devon vedle mě.
Přikývla jsem, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli to je pravda. Zhluboka jsem nadechla a vyšla k domu. Na předzahrádce chyběly velké kusy trávy a zbytek pokrývaly psí exkrementy. Zabouchala jsem na dveře a rozhlédla se okolo. Smrdělo to tam po moči a kanálech. Nebylo to nic v porovnání s Devonovým domem. On měl místo, které mohl nazývat domovem.
„Je možné, že by někdo věděl, že sem přijdeme?“ zeptal se Devon a nervózně se pohupoval na nohách a s rukama v kapsách.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemyslím si to. Major je nejspíš přesvědčen, že bych neměla žaludek na to se sem vrátit, zvlášť když věděl, jak moc Carla a toto místo nesnáším. Přesto bychom tady neměli zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Potřebujeme zjistit, jestli má nějakou informaci a pak zmizet.“
Zazvonila jsem na zvonek, ale neslyšela jsem v domě jeho vyzvánění. Pravděpodobně byl rozbitý, což mě nepřekvapilo podle toho, jak vypadal zbytek domu. Znovu jsem na dveře zabouchala a pak poslouchala, jestli se neozve nějaký zvuk.
„Možná je v práci.“
Odfrkla jsem si. Kdyby Devon znal Carla stejně jako já, nikdy by tohle neřekl. „Ne, je tady,“ odvětila jsem. „Pravděpodobně je opileckém spánku. Chvíli potrvá, než se z toho dostane.“
Devon mi věnoval zvláštní pohled a já se odvrátila a zaměřila se na odlupující se barvu dveří. Znovu jsem udeřila několikrát do dveří, až jsem ucítila, jak dřevo pod mou rukou vibruje.
„Opatrně, nebo je rozbiješ,“ zavtipkoval Devon.
Přestala jsem a znovu se rozhlédla po sousedních domech. Nikdo se nepřišel podívat, co je to za hluk. Nikdo se nezajímal o to, jestli v jejich sousedství někdo ječí nebo bouchá na dveře. Domácí násilí a ukřičené hádky tady byly na denním pořádku. Náhle se dveře otevřely a udeřil do mě zápach potu a alkoholu. Velmi dobře jsem si to pamatovala. Pach zničeného života a beznaděje.
Ve dveřích stál Carl. Oči měl zakalené a tvář neoholenou, ale alespoň byl oblečený v něčem, co vypadalo jako čisté triko, a v džínách. Viděla jsem ho už v horším stavu. Mračil se na mě, když se držel dveří, což dělal nejspíš kvůli tomu, že by jinak upadl. Byl opilý. Ne příliš velké překvapení.
Párkrát zamrkal, a pak jakoby si mě poprvé všiml. „Tesso, jsi to ty?“ Ta slova byla pronesena se zhoršenou artikulací, ale alespoň byla srozumitelná.
„Ano, to jsem já. Potřebuju s tebou mluvit, Carle,“ řekla jsem.
Carl přeletěl očima po Devonovi, který se stál tak blízko za mnou, až jsme se dotýkali pažemi.
Slyšet z Carlových úst své jméno bylo zvláštní. Když jsem s ním a mámou žila, tak jsem ho slyšela jen, když ho křičel z opovržení nebo vzteku. Nyní zněl téměř… šťastně, že mě vidí. Skoro nostalgicky. Možná že ho ty roky alkoholismu a samoty změnily.
Carl ustoupil, abychom mohli vstoupit a stále svíral rám dveří. Na svých nohách byl vratký, ale podařilo se mu držet rovnováhu. „Pojďte dál.“
Vešli jsme dovnitř a on za námi zavřel dveře. Štiplavý zápach piva se ještě zhoršil, když se zavřel přísun čerstvého vzduchu. „Co kdybych udělala kávu?“ zeptala jsem se. Potřebovala jsem Carla tak střízlivého, jak to jen šlo.
„Jistě,“ řekl Carl. „Buďte tu jako doma. Já se jdu nahoru umýt. Proč nezajdete do obýváku?“ Chytl se zábradlí a šplhal nahoru. Nikdy ke mně nebyl tak zdvořilý.

8 komentářů:

  1. Děkuji!! No, jestli je tak zdvořilý, tak kdo ví, kdo na ně v tom obýváku čeká...

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  3. já bych ho nenechala jít se osprchovat, protože bych si nebyla jistá, zda tam někomu nevolá anebo někdo na ně nevlítne...
    třeba přeháním, ale vzhledem k tomu, že po nich jdou, tak opatrnost je na místě

    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodně nepřeháníš... ale kdybych byla Tess, taky by mě to nenapadlo...

      Vymazat