úterý 13. února 2018

Přeběhlík - 18. kapitola 2/2



Milí čtenáři, 
zase trochu pokračujeme. Snad jste rádi a odpustíte mi, že příští kapitola bude za 14 dní.
Užijte si četbu a přeji příjemný týden
Vaše Katuš
PS: Všem zamilovaným přeji krásného Valentýna, všem nám "single" přeji, aby si taktéž užili Valentýna, protože, důležitější než být do někoho zamilovaný, je mít rád sebe sama a být spokojený sám se sebou.


Byli jsme na cestě osm hodin, když Devon zajel na opuštěné prostranství obklopené lesíkem. Soumrak zbarvil okolí do šeda. Zaparkovali jsme na místě krytém stromy, které nebylo vidět od příjezdové cesty, a vylezli jsme z dodávky. Navzdory jaru byly večery a noci chladné. Vytáhla jsem si zimní bundu a zalezla do přívěsu dodávky. Devon se vyhoupl vedle mě a společně jsme postavili stan, který nás bude chránit před větrem a počasím. Pak jsme si zalezli do spacáků. Vnitřek stanu voněl po táboření – byl tam cítit oheň a zemina. Začalo mě z toho štípat v nose.
Ve stanu nebylo mnoho místa, takže jsme s Devonem seděli namačkaní u sebe. „Myslíš, že dneska bude mrznout?“ zašeptala jsem se.
Devon si zapnul spací pytel až k hrudi a rozsvítil baterku. Za tenkou látkou stanu jsem viděla, že poslední sluneční paprsky zmizely. „Možná že ano, ale tyto spacáky jsou udělány na teploty pod nulou. Budeme v pořádku.“
Přikývla jsem. Díky tomu, že byl Devon ke mně přitisknutý a jeho teplo se do mě vsakovalo, věděla jsem, že budeme. „Takže jsi vyrostla v Detroitu?“ zeptal se Devon.
„Ne úplně. Vyrostla jsem na mnoha místech,“ odpověděla jsem. Devonovy oči zkoumaly mé a po chvíli přikývl, jakoby tomu rozuměl, o čemž jsem pochybovala.
„A co tvoje matka? Říkala jsi, že je Variant, je možné, že na sebe dokáže vzít také různé podoby, jako ty?“
V hlavě se mi objevilo červené razítko „Nestabilní“. Bylo toho tolik, co jsem o své matce nevěděla. Věděla jsem toho více o Devonově rodině, než o své vlastní. „Její schopností je regenerace. Nemyslím si, že by se dokázala přeměnit v druhé lidi. Myslím si, že jen dokáže přinutit své buňky, aby se obnovily, aby znovu vypadala mladší.“
Devon se zamračil. Bylo zvláštní, jak dobrý pocit byl dotýkat se ho ramenem. Nikdy jsem se necítila osamocenější, než když jsem zjistila o zradě FEA a Aleka, ale bylo uklidňující vědět, že jsem ještě stále měla Devona. „Poznala bys ji vůbec, pokud by vypadala třeba na dvacet?“
Snažila jsem si vybavit obrázek své matky z doby, kdy jsem ji viděla naposledy, ale to bylo už víc než dva roky. Naklonila jsem se, položila si k nohám batoh a vytáhla z něj fotku mé matky, kterou jsem našla ve složce – tu fotku s mým bratrem a otcem jsem však nechala schovanou. „Myslím si, že by pro mě bylo jednodušší, kdyby vypadala mladší, z doby, ze které mám šťastné vzpomínky. Pravda je, že si sotva pamatuji, jak před dvěma lety vypadala.“ Podala jsem fotku Devonovi. Posvítil si na ni baterkou, jeho oči se snažily získat lepší pohled. „Na téhle fotce mi je jeden rok,“ vysvětlila jsem, „a co vím, tak tady matce bylo něco málo přes dvacet.“
Devonův výraz zněžněl.  „Ty a tvá matka tady vypadáte tak šťastně.“
Podívala jsem se na ni – na milující úsměv na tváři, na její jemnou pleť, na způsob, jakým mě držela u těla. Můj úsměv byl široký, ukazovala jsem prvních pár zubů a vypadala, jako bych nemohla být šťastnější jinde, než v matčině náruči. „Předpokládám, že jsme v té době byly šťastné.“
„Tak co se stalo?“ Vrátil mi fotku a já si ji schovala zpátky do batohu, odkud nemohly přijít na světlo bolestné vzpomínky.
Ptala jsem na tu otázku tak často a nikdy na nic nepřišla, ale teď jsem si myslela, že vím odpověď. „Hodně jsme se stěhovaly. Později jsem si myslela, že to bylo kvůli tomu, že by někdo mohl zjistit, že jsem Variant, ale teď si myslím, že jsme utíkaly před Abelovou armádou.“
„Pokud se tolik bála Abelovy armáda, proč se nevrátila k FEA? Říkala jsi, že na velitelství pár let žila, ne?“ Devon se posunul a tření našich ramen vyvolalo na mém těle husí kůži. Stále jsem se cítila divně, že jsem tak blízko Devona; vždycky jsem si myslela, že Alek bude ten, kdo bude stát vedle mě v časech dobrých i zlých. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohl být on, díky kterému se dostanu do potíží.
Cítila jsem Devonův pohled. „Nevím,“ řekla jsem. „Ale zjistím to. To je důvod, proč ji potřebujeme najít.“ Snažila jsem se vzpomenout na šťastnější doby, ale mé rané vzpomínky již vybledly. „Nemyslím si, že to šťastné období trvalo dlouho. Myslím si, že mou matku ty útěky brzy doběhly, a vystupňovalo se to ve chvíli, kdy se u mě objevila Variace. Připomnělo jí to vše, na co se tak tvrdě snažila zapomenout. Myslím si, že to byla ta chvíle, kdy se ona sama v sobě ztratila a začala mě nenávidět.“
Devonova ruka se natáhla k mé, propletl si své prsty s mými. Udělal to s takovou jednoduchostí a normálností, jako bychom byli přátelé – nebo i víc – věky. „Není pravda, že tě nenávidí,“ řekl jemně. To ale nemohl vědět. Nikdy mou matku nepotkal, nikdy neviděl její znechucení, když mě přistihla, jak používám svou Variaci.
Nic jsem však neřekla, jen jsem zavřela oči.
.   .   .   .
Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem spala, ale nemohlo to být víc než pár hodin, podle toho, jak jsem cítila své tělo. Líně jsem zvedla hlavu, přemýšlejíc, co mě vzbudilo. Kužele světla poletovaly po našem stanu. Vykoukla jsem škvírou. Venku bylo tma, kromě těch světel, ale přesto jsem poznala tvar policejních světel na střeše auta.
„Devone,“ zasyčela jsem a zatřásla mu ramenem. Otočil se a zamrkal, aby se probral.
„Co je?“
„Policie,“ řekla jsem potichu. Devon se posadil, oči měl rozšířené. „Hledají nás. Musíš vypadnout a někam se schovat. Rychle!“
Dostal se na kolena, na tváři se mu objevil zmatek. „Proč?“
„Pospěš si,“ zašeptala jsem. „Budu v pořádku, ty ale musíš zůstat schovaný.“ Když se policejní auto dostalo na parkoviště, přišla ta chvíle, kdy zadek dodávky zůstal skrytý. „Teď.“ Napůl jsem Devona vytlačila ze stanu. Přistál na asfaltu s jemným zaduněním a pak jsem ho viděla, jak běží do křoví za dodávkou. Nemůžeme si dovolit, aby nás chytili. Svlékla jsem se ze svého oblečení, zastrčila ho do svého spacáku, rychle zašátrala po joggingových kalhotách a tričku v Devonově batohu a rychle do nich vklouzla.
Zvuk zastavujících pneumatik se ozval přímo u dodávky. Policejní auto nám zatarasilo cestu. Zhluboka jsem se nadechla a přivolala si vzhled strýce Scotta a nechala sebou projít třes. Slyšela jsem jejich přibližující se kroky a uviděla paprsek světla z baterky, který se zvětšoval a zjasňoval. Ležela jsem bez hnutí, až na třesoucí se končetiny, když jsem se transformovala do strýce Scotta. Nutila jsem svou přeměnu zrychlit. Pokud mě policajti chytí, když budu uprostřed proměny, budeme v pořádném maléru.
Sotva ten třes odumřel, policajt zastavil před stanem. Zaklepal baterkou o stranu dodávky. „Tohle není žádný kemp,“ zakřičel. „Vylezte hned ven.“
Předstírala jsem, že jsem zrovna probudila, otevřela jsem stan a vystrčila hlavu ven. Koutkem oka jsem zachytila Devona, který se krčil se ve křoví, a ve stejném okamžiku jsem uviděla také blikání, které přicházelo od policejního auta. Na vteřinu se jeho tvary rozvlnily a odhalily další auto pod ním. Co to zatraceně bylo?
Oči mi přeletěly k muži přede mnou a teď, když jsem se na to zaměřila, jsem si uvědomila, že s jejich uniformou bylo něco špatně. Bylo to skoro jako hologram nebo film, když se pokoušeli používat animované postavy místo reálných herců. Vypadali jako skuteční, ale přesto na nich bylo něco špatně. Byla příliš tma na to, abych viděla víc, až na bělmo jeho očí v tmavé tváři, ale věděla jsem, že oblečení i auto jsou pouhou ilusí. Jeho ruka se posunula a já cestovala očima dolů. V pravé ruce držel injekční stříkačku. Jediná věc, která mu zřejmě bránila, aby mi ji vrazil do krku, byl můj vzhled. Vypadalo to, že neví, jestli jsem to já, koho hledají.
Nedala jsem mu šanci si to promyslet. Ruka mi vystřelila a udeřila ho tvrdě do čelisti. Klopýtal vzad, iluse zmizela a odhalila muže v civilním oblečení, který stál vedle černého auta. Byli z FEA nebo Abelovy armády?
Zvedl vysílačku. „Ona je tady.“
Byli jsme na cestě osm hodin, když Devon zajel na opuštěné prostranství obklopené lesíkem. Soumrak zbarvil okolí do šeda. Zaparkovali jsme na místě krytém stromy, které nebylo vidět od příjezdové cesty, a vylezli jsme z dodávky. Navzdory jaru byly večery a noci chladné. Vytáhla jsem si zimní bundu a zalezla do přívěsu dodávky. Devon se vyhoupl vedle mě a společně jsme postavili stan, který nás bude chránit před větrem a počasím. Pak jsme si zalezli do spacáků. Vnitřek stanu voněl po táboření – byl tam cítit oheň a zemina. Začalo mě z toho štípat v nose.
Ve stanu nebylo mnoho místa, takže jsme s Devonem seděli namačkaní u sebe. „Myslíš, že dneska bude mrznout?“ zašeptala jsem se.
Devon si zapnul spací pytel až k hrudi a rozsvítil baterku. Za tenkou látkou stanu jsem viděla, že poslední sluneční paprsky zmizely. „Možná že ano, ale tyto spacáky jsou udělány na teploty pod nulou. Budeme v pořádku.“
Přikývla jsem. Díky tomu, že byl Devon ke mně přitisknutý a jeho teplo se do mě vsakovalo, věděla jsem, že budeme. „Takže jsi vyrostla v Detroitu?“ zeptal se Devon.
„Ne úplně. Vyrostla jsem na mnoha místech,“ odpověděla jsem. Devonovy oči zkoumaly mé a po chvíli přikývl, jakoby tomu rozuměl, o čemž jsem pochybovala.
„A co tvoje matka? Říkala jsi, že je Variant, je možné, že na sebe dokáže vzít také různé podoby, jako ty?“
V hlavě se mi objevilo červené razítko „Nestabilní“. Bylo toho tolik, co jsem o své matce nevěděla. Věděla jsem toho více o Devonově rodině, než o své vlastní. „Její schopností je regenerace. Nemyslím si, že by se dokázala přeměnit v druhé lidi. Myslím si, že jen dokáže přinutit své buňky, aby se obnovily, aby znovu vypadala mladší.“
Devon se zamračil. Bylo zvláštní, jak dobrý pocit byl dotýkat se ho ramenem. Nikdy jsem se necítila osamocenější, než když jsem zjistila o zradě FEA a Aleka, ale bylo uklidňující vědět, že jsem ještě stále měla Devona. „Poznala bys ji vůbec, pokud by vypadala třeba na dvacet?“
Snažila jsem si vybavit obrázek své matky z doby, kdy jsem ji viděla naposledy, ale to bylo už víc než dva roky. Naklonila jsem se, položila si k nohám batoh a vytáhla z něj fotku mé matky, kterou jsem našla ve složce – tu fotku s mým bratrem a otcem jsem však nechala schovanou. „Myslím si, že by pro mě bylo jednodušší, kdyby vypadala mladší, z doby, ze které mám šťastné vzpomínky. Pravda je, že si sotva pamatuji, jak před dvěma lety vypadala.“ Podala jsem fotku Devonovi. Posvítil si na ni baterkou, jeho oči se snažily získat lepší pohled. „Na téhle fotce mi je jeden rok,“ vysvětlila jsem, „a co vím, tak tady matce bylo něco málo přes dvacet.“
Devonův výraz zněžněl.  „Ty a tvá matka tady vypadáte tak šťastně.“
Podívala jsem se na ni – na milující úsměv na tváři, na její jemnou pleť, na způsob, jakým mě držela u těla. Můj úsměv byl široký, ukazovala jsem prvních pár zubů a vypadala, jako bych nemohla být šťastnější jinde, než v matčině náruči. „Předpokládám, že jsme v té době byly šťastné.“
„Tak co se stalo?“ Vrátil mi fotku a já si ji schovala zpátky do batohu, odkud nemohly přijít na světlo bolestné vzpomínky.
Ptala jsem na tu otázku tak často a nikdy na nic nepřišla, ale teď jsem si myslela, že vím odpověď. „Hodně jsme se stěhovaly. Později jsem si myslela, že to bylo kvůli tomu, že by někdo mohl zjistit, že jsem Variant, ale teď si myslím, že jsme utíkaly před Abelovou armádou.“
„Pokud se tolik bála Abelovy armáda, proč se nevrátila k FEA? Říkala jsi, že na velitelství pár let žila, ne?“ Devon se posunul a tření našich ramen vyvolalo na mém těle husí kůži. Stále jsem se cítila divně, že jsem tak blízko Devona; vždycky jsem si myslela, že Alek bude ten, kdo bude stát vedle mě v časech dobrých i zlých. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohl být on, díky kterému se dostanu do potíží.
Cítila jsem Devonův pohled. „Nevím,“ řekla jsem. „Ale zjistím to. To je důvod, proč ji potřebujeme najít.“ Snažila jsem se vzpomenout na šťastnější doby, ale mé rané vzpomínky již vybledly. „Nemyslím si, že to šťastné období trvalo dlouho. Myslím si, že mou matku ty útěky brzy doběhly, a vystupňovalo se to ve chvíli, kdy se u mě objevila Variace. Připomnělo jí to vše, na co se tak tvrdě snažila zapomenout. Myslím si, že to byla ta chvíle, kdy se ona sama v sobě ztratila a začala mě nenávidět.“
Devonova ruka se natáhla k mé, propletl si své prsty s mými. Udělal to s takovou jednoduchostí a normálností, jako bychom byli přátelé – nebo i víc – věky. „Není pravda, že tě nenávidí,“ řekl jemně. To ale nemohl vědět. Nikdy mou matku nepotkal, nikdy neviděl její znechucení, když mě přistihla, jak používám svou Variaci.
Nic jsem však neřekla, jen jsem zavřela oči.
.   .   .   .
Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem spala, ale nemohlo to být víc než pár hodin, podle toho, jak jsem cítila své tělo. Líně jsem zvedla hlavu, přemýšlejíc, co mě vzbudilo. Kužele světla poletovaly po našem stanu. Vykoukla jsem škvírou. Venku bylo tma, kromě těch světel, ale přesto jsem poznala tvar policejních světel na střeše auta.
„Devone,“ zasyčela jsem a zatřásla mu ramenem. Otočil se a zamrkal, aby se probral.
„Co je?“
„Policie,“ řekla jsem potichu. Devon se posadil, oči měl rozšířené. „Hledají nás. Musíš vypadnout a někam se schovat. Rychle!“
Dostal se na kolena, na tváři se mu objevil zmatek. „Proč?“
„Pospěš si,“ zašeptala jsem. „Budu v pořádku, ty ale musíš zůstat schovaný.“ Když se policejní auto dostalo na parkoviště, přišla ta chvíle, kdy zadek dodávky zůstal skrytý. „Teď.“ Napůl jsem Devona vytlačila ze stanu. Přistál na asfaltu s jemným zaduněním a pak jsem ho viděla, jak běží do křoví za dodávkou. Nemůžeme si dovolit, aby nás chytili. Svlékla jsem se ze svého oblečení, zastrčila ho do svého spacáku, rychle zašátrala po joggingových kalhotách a tričku v Devonově batohu a rychle do nich vklouzla.
Zvuk zastavujících pneumatik se ozval přímo u dodávky. Policejní auto nám zatarasilo cestu. Zhluboka jsem se nadechla a přivolala si vzhled strýce Scotta a nechala sebou projít třes. Slyšela jsem jejich přibližující se kroky a uviděla paprsek světla z baterky, který se zvětšoval a zjasňoval. Ležela jsem bez hnutí, až na třesoucí se končetiny, když jsem se transformovala do strýce Scotta. Nutila jsem svou přeměnu zrychlit. Pokud mě policajti chytí, když budu uprostřed proměny, budeme v pořádném maléru.
Sotva ten třes odumřel, policajt zastavil před stanem. Zaklepal baterkou o stranu dodávky. „Tohle není žádný kemp,“ zakřičel. „Vylezte hned ven.“
Předstírala jsem, že jsem zrovna probudila, otevřela jsem stan a vystrčila hlavu ven. Koutkem oka jsem zachytila Devona, který se krčil se ve křoví, a ve stejném okamžiku jsem uviděla také blikání, které přicházelo od policejního auta. Na vteřinu se jeho tvary rozvlnily a odhalily další auto pod ním. Co to zatraceně bylo?
Oči mi přeletěly k muži přede mnou a teď, když jsem se na to zaměřila, jsem si uvědomila, že s jejich uniformou bylo něco špatně. Bylo to skoro jako hologram nebo film, když se pokoušeli používat animované postavy místo reálných herců. Vypadali jako skuteční, ale přesto na nich bylo něco špatně. Byla příliš tma na to, abych viděla víc, až na bělmo jeho očí v tmavé tváři, ale věděla jsem, že oblečení i auto jsou pouhou ilusí. Jeho ruka se posunula a já cestovala očima dolů. V pravé ruce držel injekční stříkačku. Jediná věc, která mu zřejmě bránila, aby mi ji vrazil do krku, byl můj vzhled. Vypadalo to, že neví, jestli jsem to já, koho hledají.
Nedala jsem mu šanci si to promyslet. Ruka mi vystřelila a udeřila ho tvrdě do čelisti. Klopýtal vzad, iluse zmizela a odhalila muže v civilním oblečení, který stál vedle černého auta. Byli z FEA nebo Abelovy armády?
Zvedl vysílačku. „Ona je tady.“

9 komentářů: